Československá republika vznikla 28. října 1918. O jeden den a pět let později byla 29. října 1923 založena Turecká republika. V obou případech v čele státu stanul člověk, který se v obou zemích dodnes těší nemalé úctě. Zde však analogie končí.
Turecká republika má do stého výročí svého založení v roce 2023 ještě necelých deset let. Přesto se už dlouho tamní politická scéna předhání v tom, co všechno by jejich země do tohoto kulatého výročí měla dokázat. Tento rok je cílem pro mnoho politických, ekonomických i sociálních vizí.
Přestože Českou republiku čekají oslavy stého vzniku československého státu již o mnoho let dříve, je prakticky nulová šance, že bychom někdy zaslechli z úst našich politických představitelů jakoukoli zmínku, která by se byť jen vzdáleně blížila vizi.
Nejen, že naše politika postrádá vize, zdá se, že je naopak spíše negativistická. „Druhý pilíř důchodové reformy zrušíme a církevní restituce také" - asi něco takového jsme slýchávali z úst opozice vůči dvěma vládním projektům jdoucím za horizont několika volebních období. U obou projektů je navíc diskutabilní, zda se jedná o vizi nebo spíše snahu o řešení určitých reziduálních (restituce) či strukturálních (důchodová reforma) problémů.
Zkusme se zamyslet nad tím, proč naši politici (na rozdíl třeba od těch tureckých) nejsou schopni či ochotni přijít s vizí, která by se neomezovala na funkční období jedné vlády. Odpověď zkusíme najít v jednotlivých politických systémech, které se od roku 1918 na našem území vystřídaly, konkrétně v tom, jak tyto systémy nahlížely na systémy předchozí.
První republika
V době habsburské monarchie byly již etablovány moderní politické strany, které s rozpadem mocnářství relativně plynule přešly do nového politického systému Československa. Novým prvkem však bylo přijetí poměrného stranického sytému. Tím se nový stát snažil odlišit od systému absolutní většiny v jednomandátových obvodech, kterým se zástupci lidu volili v monarchii, a který čeští politici vnímali jako volební geometrii vůči českému národu diskriminační.
Důležitým prvkem první republiky byl antikatolicismus. Antikatolicismus první republiky měl v zásadě dva důvody – objektivní a subjektivní. Objektivním faktorem byl katolický charakter habsburské monarchie a s ním související rozmanité vazby katolíků na vše, co monarchii reprezentovalo. Antikatolicismus se tak de facto rovnal anti-rakušáctví. Subjektivním faktorem antikatolicismu byl postoj nového představitele státu T. G. Masaryka. Po Masarykovi se prezidentem země stal E. Beneš. Právě Beneš hrál důležitou roli i v následujících systémech.
Druhá republika
Období po přijetí Mnichovské dohody označujeme jako tzv. druhou republiku. Druhá republika, oficiálně Česko-Slovenská republika byla politickými elitami vnímána jako příležitost obrody českého národa. K tomu bylo nutné odstranit veškeré atributy prvorepublikového systému.
Předně se jednalo o stranický systém, který nově tvořily pouze dvě strany, z nichž jedna hrála roli státostrany a druhá loajální opozice. Cílem bylo najít nový model, který bude oproštěn od věčných stranických půtek typických pro první republiku. Heslem bylo novou republiku skrz naskrz „odbenešit". Další předěl se týkal charakteru nového státu.
Druhá republika se těšila silné podpoře katolické církve, první republika byla přitom zatracovaná jako téměř hříšný stát. Druhá republika trvala 167 dní. Skončila zabráním zbytku Česko-Slovenské republiky německými vojsky a české země přestaly existovat jako subjekt mezinárodního práva.
Třetí republika
Etapu od obnovení poválečného Československa v roce 1945 do komunistického puče v únoru 1948 označujeme jako tzv. třetí republiku. Jedná se o další relativně krátkou etapu československé státnosti. V zemi stále platila ústava z roku 1920. Politický systém třetí republiky však první republiku příliš nepřipomínal.
Navíc zatímco druhá republika Beneše zatracovala, ve třetí republice nebylo umožněno vzniknout žádné straně, která se v roce 1935 stavěla proti jeho volbě prezidentem. Výsledkem byl zdeformovaný stranický systém tzv. Národní fronty, který se vyznačoval absencí reálné plurality. V systému došlo k vymazání rozdílů mezi vládnoucími a opozičními stranami. Třetí republika dále vykazovala výrazně levicové tendence a můžeme říci, že stejně jako dvě její předchůdkyně i ona usilovala o „novou etapu" českých (-slovenských) dějin a byla tak v opozici vůči systémům první a druhé republiky.
Komunistický režim
Po tzv. vítězném únoru, jak se eufemisticky nazýval komunistický převrat, se komunisté stali monopolními vládci v Československu. Koncept Národní fronty pokračoval dál jen v tzv. „obrozené" podobě. Národní fronta poskytovala závoj faktickému držiteli moci KSČ, ve kterém komunisty ochočené strany plnily zdání demokratické plurality. Po převratu následoval bezprecedentní státní teror, který v moderních dějinách Československa neměl obdoby.
Komunistické běsnění bylo namířeno proti všem třídním nepřátelům, jimiž byli všichni boháči, továrníci, kulaci či keťasové. Ústava z května 1948 definovala nový stát jako lidově demokratickou republiku a vyhlásila pokojnou cestu k socialismu. Ústava představovala stát a národ, který měl konečně dosáhnout staletí trvající cíl svobody myšlení, lidovlády a sociální spravedlnosti. Lidově demokratická republika se explicitně považovala na nejvyšší a hlavně poslední vývojový stupeň politických systémů, které se na našem území vystřídaly.
Závěrem
Komunistický režim, přestože měl zůstat „na věčné časy", skončil o více než čtyřicet let později. Již není nutné obdobně ilustrovat snahu o odstřižení nového demokratického sytému od totalitních komunistických struktur.
Jak ukázala naše krátká analýza, mezi jednotlivými politickými systémy je snazší hledat rozdíly než podobnosti. Je to dáno tím, že všechny systémy, které se během dvacátého století na našem území etablovaly, hledaly způsoby, jak se co nejvýrazněji vymezit vůči systémům předchozím.
Česká moderní politika se tak vyznačuje neustálým hledáním lepšího politického systému, který bude systémem „vyšší vývojové fáze". V naší zemi je díky tomu zakořeněný pocit, že žádný systém není napořád. A to je důvod, proč naše politika postrádá dlouhodobé vize.
Abychom však zakončili pozitivně, v průběhu několika posledních let se minimálně dvě vize objevily. Jednou je snaha o pořádání olympijských her v Praze a druhou, aktuálnější, vybudování průplavu Dunaj – Odra – Labe. Ať si o těchto nápadech či autorech těchto nápadů myslíme cokoli, jsou to vize, které naše politika a potažmo celá země potřebuje a rozhodně není správné je automaticky odkazovat na vědeckofantastickou literaturu.
Autor je politolog
