Sofia Lorenová oslavila osmdesátiny na své výstavě v Mexico City, vpravo na fotografii nejbohatší člověk na světě Carlos Slim Helú, vlevo její syn Carlo Ponti, 20. září. (Victor Chavez/WireImage)
Velkolepá výstava, konaná od 20. září u příležitosti hereččiných 80. narozenin, kterých se kráska stříbrného plátna dočkala ve zdraví a plné kráse, je událostí, na níž návštěvníci mohou spatřit kostýmy, ocenění a jiné osobní věci herečky.
Sofia Lorenová (* 1934), kráska s výraznými rysy, z jejíchž úst na filmovém plátně tak často drala jadrná italská slova, temperamentní bohyně, krásná jako socha, jakoby do každé své role vkládala nezapomenutelnou šťávu.
Její příběh se - jako jeden z mála - podobá pohádce o ošklivém kačátku se šťastným koncem. Narozena v Římě, dětství strávila v nejchudších poměrech rybářské vesnice Pozzuoli, kde s početnou rodinou prožila i válku. Jako dítě byla často posmívána a pro svoji původně hubeňoučkou postavu dostala přezdívku Párátko.
Navzdory takovému cejchu se v 60. letech minulého století stala bezesporu hvězdou světové kinematografie a pro svoji sošnou figuru byla stejně tak považována za sexuální symbol.
Kdykoliv se tehdy na východě zmínilo slovo „Italka“, pro většinu lidí to byl pokaždé výraz pro krásnou ženu. Možná právě Sofia evokovala tuto ustálenou představu.
Vlastním jménem Sophia Villani Scicolone se po válce učila hrát na piano, její sestra Marie zpívala a jejich babička provozovala rodinnou kavárnu. Před světem utíkala Sofie do biografu, v jehož přítmí dokázala prosedět celý den. Toužila se stát herečkou, ale ne pro slávu a bohatství, ale aby mohla projevovat emoce a realizovat se tvůrčím způsobem.
Již ve svých 14 letech se zařadila v soutěži krásy mezi 12 princezen moře. Záhy na to odjela s matkou do Říma, aby v 17 letech zahrála otrokyni ve filmu Quo Vadis (1951).
Roku 1962 získala Oscara za svoji roli v Horalce režiséra Vittoria de Sicy. Objevila se pak mimo jiné ve větších rolích i po boku Clarka Gabla, Paula Newmana, Marcela Mastroinaniho, Richarda Burtona, Marlona Branda nebo Gregoryho Pecka. Stihla se spřátelit ještě s Charliem Chaplinem.
Jedním z jejích celoživotních přátel se stal Cary Grant. Stala se manželkou producenta Carlo Pontiho, s nímž měla v poměrně pozdním věku dva syny.
Třebaže se jí nedostalo žádného hereckého vzdělání, byla to právě její přirozená živočišnost, kterou režiséři i diváci vyhledávali.
V současnosti jako vdova žije v Kalifornii, po smrti Carla Pontiho sama. Herectví se již nevěnuje. Občas se ukáže na společenských příležitostech. I přes svůj vysoký věk se stala titulní tváří kalendáře Pirelli na rok 2007.
V hloubi své duše má na prvním místě svoji rodinu.
(Jesse Grant/Getty Images for Leisure Opportunities)
