Peloton v čele s hlavním koordinátorem projektu Keithem Warem. (Chris Jasurek)
Na světě je více dětí, které osiřely z důvodu, že jim zemřeli rodiče. Někteří rodiče však zemřeli násilnou smrtí, a na tuto skutečnost chce upozornit mezinárodní projekt Ride2Freedom formou jízdy na kole.
„Tento projekt mě zaujal již od počátku, protože jsem v mládí jezdil závody na horském kole,“ sdělil pro ET Jiří Chlebníček z ČR.
„Po naší společné domluvě s koordinátorem jsme se dohodli na tom, že se budu starat o bicykly po technické stránce, a zároveň budu jako dozor na cestách. Vzhledem k tomu, že jsem jako jediný dospělý byl z jiné země než USA, tak jsem se stal i členem týmu mladých jezdců, a tak jsem mohl na veřejných vystoupeních přímo reprezentovat Českou republiku,“ dodal Jiří.
O Ride2Freedom:
Náplní akce byla jízda na kole přes celé USA z Los Angeles do Washingtonu, D. C. v délce 4 500 km (asi 3 tisíce mil) s tím, že jejími hlavními účastníky jsou mladí lidé s průměrným věkem kolem šestnácti let a projekt svou iniciativou utváří hlavně tito lidé pomocí vzájemné koordinace a spolupráce.
Hlavní ideou projektu bylo upozornit na osiřelé děti, které přišly o své rodiče, kdy důvodem bylo, že tito rodiče byli stoupenci duchovního hnutí Falun Gong (Fa-lun kung) v Číně. Proto se dá říci, že jde o projekt „děti pro děti“.
Výchozí myšlenkou pro projekt byla akce Pedals of Peace (Pedály míru) před jedenácti lety, což byla jízda z Washingotnu, D. C. do Chicaga, které se také účastnili mladí lidé a projekt sklidil velký úspěch.
V rámci Ride2Freedom bylo zastoupeno celkem patnáct různých zemí světa s dvaceti šesti jezdci, kdy v pelotonu byli i reprezentanti Číny, jejichž rodiny měly přímou zkušenost s perzekucí ze strany čínské komunistické strany, a tak mohli sdílet svoji osobní zkušenost. Cílem bylo objasnit tuto skutečnost mimo jiné i rozdáváním brožurek, v nichž byla uvedena motivace jednotlivých dětí, proč se právě tohoto projektu účastní, a akce tak získala velmi osobitý a jedinečný ráz.
Efekt skupinových fotografií byl v tom, že člověk, který projevil zájem o smysl projektu, se tak mohl stát jeho součástí. Zároveň zde byl aspekt sounáležitosti, kdy tento člověk zažije pocit, kdy se s ním má zájem vyfotografovat několik pro něj neznámých lidí – navíc tento zážitek může sdílet se svou rodinou či přáteli, jak osobně, tak přes sociální média.
Po cestě vyplynula také idea se zkontaktovat s komunitami, kde se řeší nějaký sociální či humanitární problém a vyslechnout je, a tak nejen informovat o pronásledování Falun Gongu, ale soucítit i s druhou stranou a jejím trápením. Podařilo se tak navázat dlouhodobé vztahy s různými skupinami lidí.
Kamkoliv skupina cyklistů dorazila, tisíce lidí se dozvídaly pravdu o pronásledování nevinných lidí v Číně. Ve městech probíhaly reportáže místních médií, ale i poboček velkých televizních stanic, jako CBS, NBC, ABC. Mladí cyklisté byli také účastníky několika televizních talkshow, takže celkově se mohly informace rozšířit ke statisícům lidí. S projektem byly seznamovány i vlády jednotlivých států a vedení měst. Tito zástupci zasílali misi podpůrné dopisy. Ve státu Illinois dokonce došlo k tomu, že během jednání o rozpočtu veřejně vyhlásili přítomnost skupinky cyklistů a všichni političtí zástupci tohoto státu hlasitě tleskali a pískali.
„Byl to velmi silný okamžik. Osobně mám vynikající odezvy z okolí na svou účast na tomto projektu, kdy jsem jim svou účastí mohl Falun Gong a pronásledování přiblížit,“ hodnotí Jiří Chlebníček.
„Dostal jsem výraznou podporu od představitelů svého domovského města a byl jsem velmi mile překvapen podporou ze stran českých ambasád. Na cestách jsme toho zažili mnoho, až je těžké si to zpětně všechno vybavit. Nakonec jsme se ve Washingtonu, D. C. a New Yorku mohli zúčastnit akcí k výročí pronásledování spojenými s nádhernými svíčkovými vigíliemi, kde se sešlo mnoho následovníků Falun Gongu, aby tak vyjádřili úctu lidem, kteří byli během pronásledování zabiti.“
Pozadí a jádro projektu, slet v L. A.
„Tři týdny před projektem nebylo nic jistého, protože věci nešly podle původního plánu,“ vzpomíná Jiří. „Na povrchu se zdálo, že není možné akci uskutečnit, tak se na internetové konferenci řešilo, jestli akci nenechat až na příští rok. Víceméně všichni jsme se shodli na tom, že se má akce uskutečnit letos, tak to akceptoval i hlavní koordinátor akce s tím, že jde o skok úplně do neznáma – pouze s vírou, že cesta se ukáže.“
Jako první se řešilo týmové vozidlo – zjistilo se, že jeden člověk z projektu má na zahradě nepojízdný autobus, který se podařilo spravit a vyrazit s ním s malým zpožděním na druhou stranu USA do Los Angeles. Účastníci z různých částí světa se do L. A. postupně slétali.
Cestou koordinátor spolu se svými dvěma kolegy za složitých podmínek vyzvedl s autobusem kola. Mezitím sponzor z ciziny daroval výraznou sumu peněz, takže se podařilo pronajmout dvě dodávky, které přepravovaly osoby. Ovšem peníze stačily jen na ¾ cesty.
V Los Angeles někteří začátečníci teprve zkoušeli, jak se na kole jezdí. Hlavně jízda na silničním kole není tak jednoduchá a pohodlná jako na běžném jízdním kole, což všichni zjistili s prvním šlápnutím do pedálů. Původně to celé vypadalo chaoticky – sem tam srážka nebo náraz do zídky. Po pár jízdách na silnici v balíku se situace výrazně zlepšila.
Situaci, kdy nebylo kam dát kola, vyřešil nevyužívaný návěs dalšího sponzorujícího, u kterého nalezli i ubytovaní. Cestovní tašky a zásoby byly naloženy na střechy aut a přimontované plošiny v zádi dodávek, což však bylo pouze nouzové řešení.
Potom začaly postupně chodit sponzorské dary, a tak bylo možné v Las Vegas pronajmout další dodávku na potraviny a batohy. Nejprve nebyly peníze ani na stany, a tak se běžně spalo v kempech pod širým nebem.
Postupně bylo možné pořídit i stany a došlo i k nocování v hotelech, které jsme si mohli později dovolit.
„Bylo to velmi pěkně uspořádané a pestré,“ vzpomíná Jiří, „jeden den v kempu bez vody a tortilku s vaječnou omeletou, další den v luxusním hotelu s bohatou snídaní, následně v rodinném domě praktikujících Falun Gongu, kde si člověk sotva našel místečko na zemi, pak u jiných praktikujících v ´paláci´ s plným servisem – člověk musel vždy přijmout situaci takovou, jaká je. Ukázkový byl přístup místních praktikujících, kamkoliv jsme přijeli – vždy o nás bylo postaráno na velmi vysoké úrovni.
Během různých nastalých problémů se k ruce vždy vyskytli zrovna lidé, kteří disponovali znalostmi či nástroji, které z nesnází pomohly, a my tak mohli pokračovat dále.“
Pod ochranou na dálnici
„Několikrát se stalo, že za námi na dálnici přijela policie a ze své vůle nám poskytli svou ochranu. Jednou se tak stalo v oblasti s velmi intenzivní dopravou na dálničním úseku, kde by nebylo možné bez této podpory jet. Byla to jedna z nejakčnějších, nejrychlejších jízd, kde člověk musel vytěsnit jakékoliv náznaky strachu a soustředit se jen na jízdu a pokyny policie a vedoucího jezdce při překonávání kritických úseků.
Zažili jsme i několik pádů, některé opravdu vypadaly hrozivě, naštěstí se následky vztahovaly většinou na odřená kolena, lokty a nemuseli jsme řešit žádný závažný případ. Hodně jsme jezdili v odstavných pruzích na dálnici, takže opatrnost byla namístě, zvláště když jsme museli často manévrovat mezi zbytky automobilových pneumatik a jiných nástrah. Někdy jsme (jezdci či doprovodná vozidla) vyvázli bez následků jen čistým zázrakem.“
Nelehkou situaci měli mladí koordinátoři, kteří se museli naučit, jak vést své vrstevníky tak, aby dokázali své role dobře vyvážit.
„Jsem velmi vděčný, že jsem dostal příležitost se tohoto projektu zúčastnit, protože s Ride2Freedom vznikl nový a velmi účinný koncept s ohromným potenciálem na objasňování pravdy o pronásledování milionů stoupenců Falun Gongu v Číně, který společnost velmi dobře přijímá (jízda na kole – mladí lidé – bezpráví na dětech). Získal jsem pochopení, že neexistují hranice v tom, co je možné, a jde jen o to, zda danou myšlenku dokáže hlava přijmout.
Více jsem také pochopil, že jedinec jako takový toho sám moc nezmůže a síla spočívá v týmové spolupráci a pevné víře. V projektu R2F bylo zastoupeno mnoho národností, ale pokud byli lidé sjednoceni, tak mentalita plynoucí z různých kulturních pozadí nepůsobila žádný problém.“
Projekt zažil takový úspěch, že se již připravuje další ročník – Ride2Freedom 2016 v Evropě…
„Tento projekt mě zaujal již od počátku, protože jsem v mládí jezdil závody na horském kole,“ sdělil pro ET Jiří Chlebníček z ČR.
„Po naší společné domluvě s koordinátorem jsme se dohodli na tom, že se budu starat o bicykly po technické stránce, a zároveň budu jako dozor na cestách. Vzhledem k tomu, že jsem jako jediný dospělý byl z jiné země než USA, tak jsem se stal i členem týmu mladých jezdců, a tak jsem mohl na veřejných vystoupeních přímo reprezentovat Českou republiku,“ dodal Jiří.
Český reprezentant projektu Jiří Chlebníček u OSN v New Yorku. (Jiří Chlebníček)
O Ride2Freedom:
Náplní akce byla jízda na kole přes celé USA z Los Angeles do Washingtonu, D. C. v délce 4 500 km (asi 3 tisíce mil) s tím, že jejími hlavními účastníky jsou mladí lidé s průměrným věkem kolem šestnácti let a projekt svou iniciativou utváří hlavně tito lidé pomocí vzájemné koordinace a spolupráce.
Hlavní ideou projektu bylo upozornit na osiřelé děti, které přišly o své rodiče, kdy důvodem bylo, že tito rodiče byli stoupenci duchovního hnutí Falun Gong (Fa-lun kung) v Číně. Proto se dá říci, že jde o projekt „děti pro děti“.
Výchozí myšlenkou pro projekt byla akce Pedals of Peace (Pedály míru) před jedenácti lety, což byla jízda z Washingotnu, D. C. do Chicaga, které se také účastnili mladí lidé a projekt sklidil velký úspěch.
V rámci Ride2Freedom bylo zastoupeno celkem patnáct různých zemí světa s dvaceti šesti jezdci, kdy v pelotonu byli i reprezentanti Číny, jejichž rodiny měly přímou zkušenost s perzekucí ze strany čínské komunistické strany, a tak mohli sdílet svoji osobní zkušenost. Cílem bylo objasnit tuto skutečnost mimo jiné i rozdáváním brožurek, v nichž byla uvedena motivace jednotlivých dětí, proč se právě tohoto projektu účastní, a akce tak získala velmi osobitý a jedinečný ráz.
Lidé, kteří se s projektem Ride2Freedom potkali, mohli svou podporu vyjádřit i s tzv. „selfie“ fotografiemi. Snímky byly pořizovány na cestě, nebo tak mohli učinit sami. (screenshot / youtube)
Efekt skupinových fotografií byl v tom, že člověk, který projevil zájem o smysl projektu, se tak mohl stát jeho součástí. Zároveň zde byl aspekt sounáležitosti, kdy tento člověk zažije pocit, kdy se s ním má zájem vyfotografovat několik pro něj neznámých lidí – navíc tento zážitek může sdílet se svou rodinou či přáteli, jak osobně, tak přes sociální média.
Po cestě vyplynula také idea se zkontaktovat s komunitami, kde se řeší nějaký sociální či humanitární problém a vyslechnout je, a tak nejen informovat o pronásledování Falun Gongu, ale soucítit i s druhou stranou a jejím trápením. Podařilo se tak navázat dlouhodobé vztahy s různými skupinami lidí.
Kamkoliv skupina cyklistů dorazila, tisíce lidí se dozvídaly pravdu o pronásledování nevinných lidí v Číně. Ve městech probíhaly reportáže místních médií, ale i poboček velkých televizních stanic, jako CBS, NBC, ABC. Mladí cyklisté byli také účastníky několika televizních talkshow, takže celkově se mohly informace rozšířit ke statisícům lidí. S projektem byly seznamovány i vlády jednotlivých států a vedení měst. Tito zástupci zasílali misi podpůrné dopisy. Ve státu Illinois dokonce došlo k tomu, že během jednání o rozpočtu veřejně vyhlásili přítomnost skupinky cyklistů a všichni političtí zástupci tohoto státu hlasitě tleskali a pískali.
„Byl to velmi silný okamžik. Osobně mám vynikající odezvy z okolí na svou účast na tomto projektu, kdy jsem jim svou účastí mohl Falun Gong a pronásledování přiblížit,“ hodnotí Jiří Chlebníček.
„Dostal jsem výraznou podporu od představitelů svého domovského města a byl jsem velmi mile překvapen podporou ze stran českých ambasád. Na cestách jsme toho zažili mnoho, až je těžké si to zpětně všechno vybavit. Nakonec jsme se ve Washingtonu, D. C. a New Yorku mohli zúčastnit akcí k výročí pronásledování spojenými s nádhernými svíčkovými vigíliemi, kde se sešlo mnoho následovníků Falun Gongu, aby tak vyjádřili úctu lidem, kteří byli během pronásledování zabiti.“
Akce k šestnáctému výročí pronásledování ve Washingtonu, D. C. (Edward Dye / Epoch Times)
Pozadí a jádro projektu, slet v L. A.
„Tři týdny před projektem nebylo nic jistého, protože věci nešly podle původního plánu,“ vzpomíná Jiří. „Na povrchu se zdálo, že není možné akci uskutečnit, tak se na internetové konferenci řešilo, jestli akci nenechat až na příští rok. Víceméně všichni jsme se shodli na tom, že se má akce uskutečnit letos, tak to akceptoval i hlavní koordinátor akce s tím, že jde o skok úplně do neznáma – pouze s vírou, že cesta se ukáže.“
Jako první se řešilo týmové vozidlo – zjistilo se, že jeden člověk z projektu má na zahradě nepojízdný autobus, který se podařilo spravit a vyrazit s ním s malým zpožděním na druhou stranu USA do Los Angeles. Účastníci z různých částí světa se do L. A. postupně slétali.
Cestou koordinátor spolu se svými dvěma kolegy za složitých podmínek vyzvedl s autobusem kola. Mezitím sponzor z ciziny daroval výraznou sumu peněz, takže se podařilo pronajmout dvě dodávky, které přepravovaly osoby. Ovšem peníze stačily jen na ¾ cesty.
V Los Angeles někteří začátečníci teprve zkoušeli, jak se na kole jezdí. Hlavně jízda na silničním kole není tak jednoduchá a pohodlná jako na běžném jízdním kole, což všichni zjistili s prvním šlápnutím do pedálů. Původně to celé vypadalo chaoticky – sem tam srážka nebo náraz do zídky. Po pár jízdách na silnici v balíku se situace výrazně zlepšila.
Situaci, kdy nebylo kam dát kola, vyřešil nevyužívaný návěs dalšího sponzorujícího, u kterého nalezli i ubytovaní. Cestovní tašky a zásoby byly naloženy na střechy aut a přimontované plošiny v zádi dodávek, což však bylo pouze nouzové řešení.
Potom začaly postupně chodit sponzorské dary, a tak bylo možné v Las Vegas pronajmout další dodávku na potraviny a batohy. Nejprve nebyly peníze ani na stany, a tak se běžně spalo v kempech pod širým nebem.
Postupně bylo možné pořídit i stany a došlo i k nocování v hotelech, které jsme si mohli později dovolit.
„Bylo to velmi pěkně uspořádané a pestré,“ vzpomíná Jiří, „jeden den v kempu bez vody a tortilku s vaječnou omeletou, další den v luxusním hotelu s bohatou snídaní, následně v rodinném domě praktikujících Falun Gongu, kde si člověk sotva našel místečko na zemi, pak u jiných praktikujících v ´paláci´ s plným servisem – člověk musel vždy přijmout situaci takovou, jaká je. Ukázkový byl přístup místních praktikujících, kamkoliv jsme přijeli – vždy o nás bylo postaráno na velmi vysoké úrovni.
Během různých nastalých problémů se k ruce vždy vyskytli zrovna lidé, kteří disponovali znalostmi či nástroji, které z nesnází pomohly, a my tak mohli pokračovat dále.“
Pod ochranou na dálnici
„Několikrát se stalo, že za námi na dálnici přijela policie a ze své vůle nám poskytli svou ochranu. Jednou se tak stalo v oblasti s velmi intenzivní dopravou na dálničním úseku, kde by nebylo možné bez této podpory jet. Byla to jedna z nejakčnějších, nejrychlejších jízd, kde člověk musel vytěsnit jakékoliv náznaky strachu a soustředit se jen na jízdu a pokyny policie a vedoucího jezdce při překonávání kritických úseků.
Zažili jsme i několik pádů, některé opravdu vypadaly hrozivě, naštěstí se následky vztahovaly většinou na odřená kolena, lokty a nemuseli jsme řešit žádný závažný případ. Hodně jsme jezdili v odstavných pruzích na dálnici, takže opatrnost byla namístě, zvláště když jsme museli často manévrovat mezi zbytky automobilových pneumatik a jiných nástrah. Někdy jsme (jezdci či doprovodná vozidla) vyvázli bez následků jen čistým zázrakem.“
Nelehkou situaci měli mladí koordinátoři, kteří se museli naučit, jak vést své vrstevníky tak, aby dokázali své role dobře vyvážit.
„Jsem velmi vděčný, že jsem dostal příležitost se tohoto projektu zúčastnit, protože s Ride2Freedom vznikl nový a velmi účinný koncept s ohromným potenciálem na objasňování pravdy o pronásledování milionů stoupenců Falun Gongu v Číně, který společnost velmi dobře přijímá (jízda na kole – mladí lidé – bezpráví na dětech). Získal jsem pochopení, že neexistují hranice v tom, co je možné, a jde jen o to, zda danou myšlenku dokáže hlava přijmout.
Více jsem také pochopil, že jedinec jako takový toho sám moc nezmůže a síla spočívá v týmové spolupráci a pevné víře. V projektu R2F bylo zastoupeno mnoho národností, ale pokud byli lidé sjednoceni, tak mentalita plynoucí z různých kulturních pozadí nepůsobila žádný problém.“
Projekt zažil takový úspěch, že se již připravuje další ročník – Ride2Freedom 2016 v Evropě…
Více o projektu; fotogalerie
Čtěte také:
Ride2Freedom – tři tisíce mil pro sirotky (rozhovor)
RIDE2FREEDOM – 4 500 km na kole napříč USA
