Napravte svůj vztah k jídlu – skoncujte s dietami, místo toho změňte uvažování

Strava nám dává víc než jen výživu. Je to radost, útěcha, společenská i kulturní záležitost. Ale i náš vztah k jídlu se může zdeformovat a způsobit vnitřní rozpolcenost.

Jídlo je jedno z velkých potěšení života a je snadné to s ním přehnat. Společnost nám v tomto smyslu vysílá spoustu smíšených vzkazů. Na jednu stranu si můžeme dopřát téměř jakoukoliv kulinářskou pochoutku, na druhé straně jsme na každém kroku bombardováni ultra vyhublým ideálem krásy. Diety jsou velkým byznysem a firmy naši touhu po dosažení dokonalé váhy dokonale zneužívají.

Psychoterapeutka a odbornice na poruchy stravování, Karen Koenigová, učí lidi, jak si v tomto zmatečném prostředí urovnat vztah k jídlu. Sama Koenigová si prošla extrémními výkyvy, od nezřízeného nacpávání se vším možným až po chronické držení nejrůznějších diet. Nakonec v sobě našla rovnováhu a u té i zůstala.

„Dřív jsem mohla spořádat celý jablečný koláč a krabici koblih, ale teď už o jídle přemýšlím o hodně jinak,“ vzpomíná psychoterapeutka.

Velkým krokem k vytvoření zdravých stravovacích návyků je vnímat své chutě. Jak říká Koenigová, jsme roztěkaná společnost a řada z nás ztratila kontakt se základními pocity, jako hlad nebo sytost.

„Je to o tom naučit se znovu to, s čím se většina z nás narodila: jíst, když jsme hladoví, vybírat potraviny, která nás zasytí, a při jídle mu věnovat pozornost,“ radí odbornice. Naladit se na své smysly může být obzvlášť těžké v situacích, kdy fyzický hlad zakrývá psychickou prázdnotu. Pro některé slouží potrava jako izolace od vnějšího světa.

Publicistka Roxane Gayová ve své poslední knize Hunger: A Memoir of (My) Body (Hlad: Paměti mého těla) vystopovala začátek svého přejídání do věku 12 let, kdy ji skupinově znásilnili. Od té doby viděla přejídání jako ochranný štít. „Jedla jsem a jedla a jedla a doufala, že když budu tlustá, budu v bezpečí. Byla jsem uvězněna ve svém těle, těle, které jsem sotva poznávala a nerozuměla mu, ale aspoň jsem byla v bezpečí,“ píše Gayová, která v jednu dobu vážila neuvěřitelných 260 kilogramů.

Rádi odsuzujeme otylé lidi z nedostatku sebeovládání, ale často při tom zapomínáme na hlubší příčiny. Koenigová ve své knize Nice Girls Finish Fat (Hodné holky sní i tučné) popisuje model chování, který je pro řadu lidí, co se přejídají, typický: Jsou přespříliš nesobečtí a jídlo je jejich jediným potěšením, které si dopřejí.

„Dávají ze sebe druhým až moc. Mají pocit, že když budou hledět na sebe, není to v pořádku. Často jsou to lidé, kteří se snaží druhé potěšit, kteří hledají uznání a jsou perfekcionisté,“ píše Koenigová.

Važte slova o váze

Je těžké bavit se dnes s někým o stravování, aniž by se diskuze rychle nestočila na váhu. Ale Koenigová patří k těm odborníkům, kteří chtějí, aby lidé toto téma bagatelizovali a místo toho se víc zaměřili na zdraví a péči o sebe.

„Hmotnost není sama o sobě příliš dobrou dlouhodobou motivací ke změně stavování, protože ať už hubneme nebo přibíráme, vždy se zaměřujeme jen na to místo, na začátek toho procesu: co si myslíme o jídle a jak k němu přistupujeme,“ říká Koenigová.

A toto je něco, na co lékaři obvykle nemají čas nebo výcvik, aby to pacientům předali. Oni vidí otylého pacienta, a tak je jejich přirozeným sklonem ho ihned tlačit k tomu, aby shodil. Jenže taková strategie může mít pro pacienty často fyzické i psychologické následky, a Koenigová proto radí ohleduplnější přístup s cílem dlouhodobého efektu.


Vzhledem ke stále se zhoršující epidemii obezity ve světě se tato strategie může zdát málo tvrdá, ale  Koenigová říká, že přístup k hubnutí dominující posledním několika desetiletím našim tělům a stravovacím návykům jenom ubližuje.

Zářným příkladem může být oblíbená televizní show The Biggest Loser, kde soutěžící shodí za krátkou dobu neuvěřitelné množství váhy, a to pomocí přísných diet a náročného cvičení. Studie Národního ústavu pro zdraví z roku 2016 ovšem zjistila, že když show skončila, 13 ze 14 účastníků přibrali většinu původní váhy. Čtyři z nich vážili dokonce víc, než když soutěž začínali.

Ta samá studie rovněž zjistila, že rapidní úbytek váhy výrazně zpomalil metabolismus účastníků, takže byl pomalejší dokonce ještě víc než před začátkem show. Co z toho vyplývá? Že tito lidé tloustli po soutěži ještě rychleji.

Této situace si Traci Mannová, psycholožka z Minnesotské univerzity, všímá již řadu let. Ostatně výzkumu stravovacích návyků se věnuje ve své výzkumné laboratoři již přes dvě desetiletí. Doktorka ve své knize Tajemství ze stravovací laboratoře vysvětluje, proč diety nefungují a kolik škody mohou napáchat.

Převládající názor sice tvrdí, že úbytku váhy lze dosáhnout jednoduše tím, když spalujeme více kalorií než jich konzumujeme, ovšem realita může být daleko komplikovanější. Podle Mannové mají na hmotnost člověka spíše než to, kolik jíme, vlivy jiné faktory, jako dědičnost a hormony.

Řada z jejích studií ukazuje, že lidský organismus reaguje člověk od člověka velmi rozdílně, co se týče stravy a cvičení. Důkazy jsou ostatně přítomny všude kolem nás: vyhublí lidé, kteří mohou sníst prakticky cokoliv - a stejně nepřiberou, a tlustí lidé, kteří jí střídmě, jsou fyzicky aktivní a přesto ne a ne zhubnout.

Nebezpečí diet

Jedna z věcí, která spolehlivě dokáže ovlivnit váhu člověka k horšímu, je držení diet. To nejenom že zpomaluje metabolismus, ale mění i vaše hormony, způsobuje, že máte častěji hlad a že potřebujete víc jídla, abyste se zasytili. Držení diet mění i váš mozek, který nestále přemýšlí o zakázaných potravinách a bere je jako lákavější odměnu, což z nich činí ještě návykovější.

Tyto biologické reakce na odepírání stravy slouží jako přežívací mechanismus v krušných dobách, ale pro někoho, kdo drasticky zredukoval kalorie, aby zůstal štíhlý, je to spíše špatný vtip, protože za každé přešlápnutí platí vysokou cenu. Máte-li se tolik obětovat, abyste za pár let skončili ještě větší, k čemu to je?

„Tohle opravdu podkopává lidem sebeúctu. Myslí si, že chyba je někde na jejich straně,“ říká Koenigová.

Víc než jen síla vůle

Koenigová souhlasí, že změna uvažování je ke změně stravovacích návyků nutná, ale zároveň trvá na tom, že spoléhat se pouze na sílu vůle nestačí. „Když vidíme, co druzí jedí, máme pocit, že je nám něco upíráno. Síla vůle je omezená. Devětkrát po sobě můžete říct ne, ale donekonečna to nevydržíte,“ říká psychoterapeutka.


Namísto toho doporučuje změnu uvažování prostřednictvím pozitivní péče o sebe sama, věci jako vyvažovat práci a volný čas, dostatečně spát, vybírat si v životě lidi, na které se můžete spolehnout, nechat minulost plavat a mít víru v lepší budoucnost. Tato myšlenka vychází z konceptu, že když žijete vědomě tak, jak je to ve vašem nejlepším zájmu, existuje menší pravděpodobnost, že vyplníte prázdnotu pojídáním jako formou útěku před stereotypem a nudou.

Nespěchejte

Tlak společnosti na zhubnutí může být obrovský a touha po rychlých výsledcích se ovládá těžko. Přesto je třeba si uvědomit, že tělo potřebuje konzistentnost, čili měnit jeden extrém za druhý se nemusí vyplatit. Proto většina odborníků přes stravu doporučuje pro udržitelnou ztrátu váhy pomalý a vytrvalý režim. 

Zároveň bychom měli snížit i naše očekávání a rychlost. Jedním z problémů, které Mannová u snah o lepší tělo vidí, je, že ideál, pro němž toužíme, se často nachází mimo náš „biologicky nastavený rozsah“, tedy mimo hmotnost, ve které chce naše tělo přirozeně zůstat. Když hodně zabereme, ideálu můžeme dosáhnout, ale udržet ho, to si vyžaduje zřejmě více času a energie, než jsme ochotni v dlouhodobém horizontu obětovat.

Mannová proto radí, abychom si za cíl dali hranici někde blízko našeho biologického rozsahu: „Při této hmotnosti můžete být šťastní a zdraví, a můžete si ji udržet, aniž byste domu museli věnovat všechen čas.“

Koenigová říká, že když budeme v životě vědomě zvažovat své zdraví, přirozeně sáhneme po zdravější stravě a nebudeme se tak přejídat. Se správným přístupem může být starost o své tělo činnost, kterou si užíváme, než abychom ji považovali za povinnost, které se děsíme. Úbytek váhy pak není cílem, ale může se stát příjemným a udržitelným vedlejším účinkem.


Čtěte také: Pro ženy je trocha břišního tuku skvělá věc!

Z angličtiny přeložil O. H.: