Hromadění a skladování nepotřebných věcí je neschopnost rozloučit se s materiálním vlastnictvím bez ohledu na jeho hodnotu. Lidé, kteří touto vlastností trpí, vědí, že mají problém, ale bolest ze vzdání se nakřečkovaných „pokladů“ jim zabraňuje se jich vzdát.
Christine Bowmanová strávila s těmito lidmi většinu svého života, jak po stránce profesionální v roli tzv. domácího organizátora, tak jako dítě, které sledovalo vlastní babičku, jak s neodbytnou obsesí zápasí.
Jak popisuje, dům její babičky doslova nebyl k žití. Uzounké stezky klikatící se skrze stohy nábytku, oblečení a dalších věcí sotva umožňovaly dostat se do druhé místnosti. „Volná byla jen jedna plotýnka sporáku, všechno ostatní bylo něčím zaskládáno. Použít se dal záchod a umyvadlo, ale ne sprcha. Všechno bylo kompletně plné krabic a různých předmětů,“ vzpomíná Bowmanová.
Přestože neovladatelnému hromadění nepotřebných věcí propadne pouze malá část populace, zdá se, že dnes máme kolem sebe víc krámů než je třeba. K našemu materialismu přispívá řada faktorů, od kultury masového konzumu přes možnost nakoupit téměř všechno online až po čím dál oblíbenější samoobslužné sklady (self storage), kam s radostí odklidíme všechno, na co doma není místo.
V neposlední řadě čelíme také lákavým nabídkám, které si nemůžeme nechat ujít, elektronickým zařízením, které místo opravy raději vyhodíme a všudypřítomné mantře, že mít víc rovná se být šťastnější. „Hromadíme věci tak rychle, že si ani nejsme vědomi toho, čeho si opravdu vážíme a co opravdu chceme,“ říká Bowmanová.
Kořenem problému je podle úklidového odborníka a spisovatele Dona Asletta mylný názor, že vlastnictví nám poskytne společnost. Jsme tak zaměřeni na vzpomínky toho, jak jsme nějaký předmět získali nebo jaký by mohl mít potenciál („jednou se to může hodit“), že si ani nevšimneme, že nám zabírá místo. A jak se harampádí kupí a kupí, stáváme se obětí pomalého a bolestivého dušení a odumírání smyslů.
„Naše hromadění věcí vytlačilo kreativitu a zmrazilo flexibilitu. Nahrabali jsme si tolik věcí a kupujeme si toho tolik, co chceme mít, skladovat, čistit, leštit a ochraňovat, že už nemáme žádnou svobodu,“ píše Aslett.
Bojujte proti nepořádku organizovaností
Pro organizovaný život bez zbytečného haraburdí platí dvě základní pravidla: zbavte se předmětů, které nepotřebujete, a věci, které si chcete ponechat, skladujte tak, aby se daly snadno najít. Může to znít jednoduše, ale Bowmanová poznamenává, že někteří lidé na to jdou špatnými cestami.
Jednou z nich je začít špatným systémem při přebírání věcí. Bowmanová se například snaží jako první ukázat klientům, aby věci rozdělili do krabic nebo pytlů, a ty označili do jednoduchých kategorií typu: k recyklaci, charitě, vyhodit a opravit.
Další překážkou jsou chatrné výmluvy některých jedinců. Například jedna klientka Bowmanové nedokázala nic pustit, protože údajně nemůže kontrolovat, co se pak s věcmi stane. Co když věci k recyklaci hodí na skládku? Co když šaty určené pro charitu vyhodí? Takovéto uvažování ženě zabránilo pohnout se dál.
S tříděním věci při pořádném domácím úklidu vám může pomoci někdo z rodiny, přátel anebo profesionální domácí organizátor. Tato osoba vám pomůže dívat se na věci s rozumným nadhledem a nepodléhat výmluvám. Když musíte přesvědčit ještě někoho jiného o nutnosti ponechat si kus zbytečného harampádí, zabere to daleko víc úsilí.
Extrémnější případy připoutání k vlastnictví si mohou vyžadovat hlubší reflexi. Jak praví spisovatelka Janet Luhrsová, hromadění nepotřebností není ani tak o křečkování jako spíš o emocionálním stavu daného člověka. „Dokud se nedokáže podívat dovnitř na sebe, aby našel příčinu hamonění, nic se nezmění,“ napsala nám Luhrsová v emailu.
Trauma je u nenapravitelných hrabivců častým leitmotivem, poznamenává Bowmanová. U její babičky to bylo období Velké deprese, kdy si lidé schraňovali všechno, co měli, protože nevěděli, co bude zítra.
S hromaděním nepotřebných věcí jsou spojovány psychické potíže, jako úzkost, závislost, obsedantně kompulzivní porucha či nevyřešený zármutek. Hromadění vytváří kolem jedince jakousi ulitu z předmětů, které mají ukonejšit zraněnou duši.
I proto se Bowmanová domnívá, že u chronických „sběračů“ je nejdříve třeba rozlousknout skrytá traumata, a teprve pak se může přejít k odklízení krámů. Jinak hrozí, že se nepořádek vrátí. „Ty předměty pro ně představují bezpečí. Když ten prostor vyčistíte, velice rychle ho znovu zaplní,“ říká Bowmanová.
Vnímavé vyhazování
Pocit, že už máme dost, si sice nekoupíme, ale můžeme se naučit docenit věci, které již vlastníme, a zároveň vyhodit věci, které nám již neslouží. Představte si, jaké by to bylo, kdyby se veškeré vlastnictví zredukovalo na položky, bez kterých se opravdu neobejdete.
Japonská spisovatelka Marie Kondová o tom napsala celou knihu (Zázračný úklid: Pořádek jednou provždy). Na věci v ní nazírá poněkud nekonvenčně. Považuje předměty za živé bytosti, které si zaslouží úctu a účel. Předměty chtějí, aby byly používány. Šaty chtějí být nošeny. Proto byly stvořeny. Pokud jim nedokážete dát práci, uděláte jim největší službu tím, že je prodáte nebo darujete.
Předměty chtějí, aby byly používány. Šaty chtějí být nošeny. Proto byly stvořeny. Pokud jim nedokážete dát práci, uděláte jim největší službu tím, že je prodáte nebo darujete.
Kondová radí zaměřit se na nahromaděný nepořádek ne podle pokojů, ale podle kategorií (oblečení, hračky, knihy) a zvážit, zda vám každá z položek v dané kategorii přináší radost. Pokud ne, pryč s ní. Nalaďte se na každý předmět a jaký pocit ve vás vyvolává a najednou si všimnete knihy, kterou nikdy nebudete číst, klobouku, který už nikdy nenasadíte na hlavu nebo tyčového mixéru, který jste si vůbec neměli pořizovat.
Tento proces může zabrat notnou chvíli, ale z dlouhodobé perspektivy šetří spoustu otrav. Snadněji se vám budou hledat věci, které opravdu potřebujete, aniž byste se museli prohrabovat nepotřebným harampádím. A zároveň dáte těm věcem, které vám neslouží, šanci být užitečné někde jinde. Když se takhle naučíte vnímat, co pro vás má skutečně hodnotu, bude snadnější spatřit předměty, které nechcete.
Když věci vyhazujete, je důležité vědět kam, a to vám umožní se jich zbavit rychleji. Bowmanová doporučuje mít doma krabici na nepoužívané věci, které pak můžete snadno zanést jednou za čas do charity nebo na recyklační místo.
Najděte rovnováhu
Jako reakce na materiální přehršel naší konzumní společnosti se čím dál víc lidí obrací k minimalistickému životu: menší příbytky, méně vlastnictví a větší svoboda. Dokumentární film z roku 2016 s názvem Minimalismus o tomto fenoménu pojednává. Jeden muž například zvládl zredukovat svůj majetek na pouhých 51 předmětů.
Bowmanová je rozhodně obhájkyní většího minimalismu v životě, ale z vlastní zkušenosti si dobře uvědomuje, že i tady lze zajít do extrému. Sama se snažila jeden čas žít s co nejméně věcmi, ale dnes obhajuje umírněnější postoj: „Nechceme zacházet do nadbytku, ale nechceme ani, abychom strádali. Chce to střední cestu. Je to o tom mít věci, které potřebujete k životu, jaký potřebujete.“
Z angličtiny přeložil O. H.
