Než odjeli do pevninské Číny, Gates, který je druhým nejbohatším mužem planety, a Buffet, který je hned za ním na třetím místě, v USA úspěšně přesvědčili 40 miliardářů, aby se zavázali darovat aspoň polovinu svého jmění charitě ve Spojených státech. Proč nechtějí čínští miliardáři přispět na dobročinné účely tak jako jejich americké protějšky?
Náboženské kořeny charity
Dobročinnost není pro Číňany nic nového, můžeme ji vysledovat dva tisíce let nazpět. Za dynastie Chan a v prvních 200 letech dynastie Tchang charitu provozovali většinou buddhistické a taoistické chrámy, ale císař Wu-Tsung roku 841 n. l. nařídil budhistické chrámy zničit.
Během dynastií Sung, Jüan (mongolská okupace) a následujících dynastií byla charita kontrolována zpravidla císařskou vládou. Po opiové válce (1839-1842) si ale císařská pokladnice dobročinnost dále nemohla dovolit, a tak roli státu začínaly přebírat soukromé charitativní organizace a spolky.
Moderní soukromá charita nezávislá na státu se zrodila po velkém suchu v roce 1876. Nejaktivnějšími v této oblasti se stali bohatí Číňané, kteří nabyli majetku během hnutí westernizace za dynastie Čching. Po jejím zhroucení se charita z rukou soukromých osob nadále vyvíjela, a to za pomoci myšlenek a praktik západních misionářů.
Po jeden tisíc let přispívali boháči na vzdělávání a stavbu silnic a mostů ve svém okolí. Věřili, že si svými příspěvky nahromadí ctnost do příštího převtělení nebo posmrtného života. Charitativní organizace vzniklé během sucha v roce 1876 s sebou také nesly morální výchovu. Od těch, kteří dary obdrželi, se očekávalo, že budou jednat v souladu s tradičními mravy. Až na období, kdy zemi vládli císaři, náboženství vždy hrálo v charitativním záležitostech tu nejdůležitější roli.
Naneštěstí tohle všechno skončilo v roce 1949, kdy moc v zemi převzala Komunistická strana Číny (KS Číny). Dobročinnost z rukou misionářů byla kritizována jako „kulturní invaze západního imperialismu" a dárci, kteří přispívali soukromým charitám, byli zpravidla považováni za nepřítele komunistické revoluce. Ti šťastnější z nich utekli s Národní armádou na Tchaj-wan, zbytek byl zavražděn nebo vsazen do vězení. Komunistická strana a její vůdci měli být jedinými zachránci čínského lidu. Nikdo s nimi nemohl sdílet „slávu".
Když se Čína před třiceti lety vydala na cestu kapitalismu, pro mnohé Číňany to nebylo nic nového, jen se vrátili zpět do doby před komunistickou revolucí. Ale obnovení charity v Číně skýtá daleko víc překážek, než oživení kapitalismu.
Pokračování článku: Kdo daruje a kdo sklízí zásluhy...
Kdo daruje a kdo sklízí zásluhy
Když císaři ve staré Číně částečně či úplně ovládali charitu, jejich hlavní starostí bylo, aby shrábli všechny zásluhy. Nikdy jiný na zásluhu, byť malou, neměl nárok. Na druhou stranu měli vládci za peníze určené na charitativní účely naprostou zodpovědnost. Nazývalo se to „nezměrná královská blahosklonnost". Soukromým charitám bylo povoleno převzít část práce až za dynastie Čching, která si dobročinnost už více nemohla dovolit.
Dnes stát v Číně vybízí či přímo nutí soukromé občany i podniky, aby přispívali na pomoc při katastrofách, zatímco si KS Číny uzurpuje veškeré zásluhy za pomoc a právo s penězi nakládat.
43 dnů po zemětřesení v Jü-šu (pinyin Yushu, pozn. red.), které se událo 14. dubna 2010, vydala Státní rada nařízení příslušným ústředním organizacím, Červenému kříži a Čínské federaci charit, aby převedli finanční dary ve všech měnách do provincie Čching-chaj, kde Jü-šu leží.
Všechny charitativní organizace v zemi tedy musely převést peníze vybrané na pomoc při zemětřesení na účet provinční vlády, která měla finance použít na rekonstrukci po zemětřesení. Toto rozhodnutí přirozeně zaangažované organizace šokovalo a rozpoutalo debatu, která trvá dodnes.
Čínská vláda není ani důvěryhodná, ani průhledná, když přijde na otázku utrácení finančních darů na pomoc při katastrofách. Podle výzkumu, který provedl Teng Kuo-šeng (Deng Guosheng) z univerzity Tsinghua, přeteklo více než 80 procent veškerých finančních příspěvků na pomoc obětem zemětřesení v S'-čchuanu do kapes státu, ať už na úrovni celostátní, provinční nebo místní, kde se staly součástí výdajů státního rozpočtu.
Na rozdíl od neziskových organizací na Západě, které se snaží být co nejvíce průhledné, je státní rozpočet v Číně někdy považován za státní tajemství. Většina lidí považuje pomoc při pohromách za hlavní funkci státu. Funkci, kterou by měly pokrýt daně. Když se ale dary ztratí do hlubokých kapes státních úředníků, lidé mají pocit, že byli zdaněni dvakrát. Navíc ti, kdo peníze darovali, nemají právo vědět, na co byly použity a ani se jim za pomoc nedostane žádné zásluhy.
V Číně nejsou soukromé charitativní organizace povoleny. Každá nezisková organizace musí být zaregistrována jako státní subjekt. Existující charitativní organizace jsou víceméně ovládány státem.
Když si tedy velké polovládní charitativní organizace na státní úrovni nemohou nechat a spravovat peníze, které dostaly, kam pak mohou lidé svými penězi přispívat, kdyby chtěli pomoci?
Kdo jsou čínští boháči?
Čínští boháči mají své vlastní problémy. Cchao Ťien-chaj z Čínské akademie společenských věd rozdělil nejbohatší lidi ve státě na pět kategorií: princátka, bohatí z řad obyčejných lidí, lidé, kteří zbohatli díky moderní technologii, místní představitelé zahraničních firem a hvězdy zábavního průmyslu.
První skupina, princátka, drží politickou moc a ty ostatní čtyři jsou na nich závislí. Ti, kdo patří mezi princátka, na sebe neupozorňují. Pohybují se ve svém malém okruhu lidí. Své bohatství na veřejnosti neukazují a jejich jména se neobjevují na žebříčcích bohatých.
Mají za to, že jim patří celá země. Slovo charita ve slovníčku nemají, pouze berou a nikdy nedávají. Zbohatli tím, že využili moc a konexe svých rodičů. Podle článku z roku 2007 vydaného časopisem Far Eastern Economic Review bylo z 3 220 majetných lidí, kteří vlastní více než 100 milionů jüanů (asi 265 milionů Kč), 2 932 princátek. To je víc než 90%.
Ti v ostatních kategoriích, obzvlášť bohatí z řad obyčejných lidí, ke svému jmění přišli prací a vypracovali se nahoru sami. Ale v Číně se k závratnému bohatství nevypracuje nikdo, kdo se řídí zákony. Boháči, kteří nepatří mezi princátka, musí neustále balancovat po tenkém laně.
Aby se vyhnuli problému se zákonem, snaží se udržovat si dobré vztahy se státními a stranickými funkcionáři. Ti, co jsou u moci, nespouští z kapes obyčejných boháčů oči. Jedna chyba a tito můžou ztratit veškerý majetek, svobodu nebo dokonce i život.
Ze zbohatlíků, kteří se objevili na seznamu nejbohatších lidí v Číně, který vydává Hurun Report, jich v posledních letech bylo už 17 obžalováno, odsouzeno a uvězněno. Mezi nimi jsou i Wu Jing, který byl v prosinci 2009 uvězněn na doživotí nebo Chuang Kuang-jü ze skupiny GOME, který si nyní odpykává 14letý trest. Jiný bývalý milonář, Zhou Guangfu z města Chongqing, vystoupil z komunistické strany poté, co jej vláda nechala bez udání důvodu zatknout, uvěznit a zkonfiskovat celý jeho majetek.
Pro většinu obyčejných zbohatlíků je nejistá budoucnost jenom dalším důvodem, proč na charitu nepřispívat.
