Všechno to začalo fotografií v televizi, na které byla jedna zmrzlá dívka. Zmrzla v Himalájích na útěku z Tibetu do indického exilu. Jak je to možné, že rodiče posílají své děti pryč, ptala se sama sebe Maria Blumencron, tehdy v roce 1998. Pošlou je pryč a ještě k tomu tak nemožným způsobem. Maria se tedy vydala hledat odpověď přímo do Tibetu. Tam se seznámila s převaděčem Kelsangem Jigmem, se kterým chtěla natočit film o útěku přes Himaláje. Policie je však zatkla a Maria strávila jeden a půl dne za mřížemi. Kelsang Jigme byl ve vězení přes dva roky. Maria se tedy vydala na tibetskou hranici z nepálské strany a seznámila se s lidmi, kteří se odvážili uprchnout. Byly mezi nimi malé i starší děti. Dětem už docházely síly a rodiče je museli doslova vláčet sněhem. Výsledek tohoto svého pátrání zpracovala Maria působivým způsobem filmařsky i knižně.
Koncem března představila Maria Blumencron svou druhou knihu „Auf Wiedersehen, Tibet“ (Na shledanou, Tibete). Tak jako ve své první knize popisuje i zde formou jednotlivých osudových příběhů rizika velkého nebezpečí, která Tibeťané dobrovolně podstupují, aby se dostali z komunisty ovládaného a nesvobodného Tibetu do exilu v Dharamsale, protože to je místo, kde sídlí dalajláma. Obzvláště drásající jsou příběhy o dětech, které jejich rodiče posílají do Indie přes zasněžené himálajské průsmyky s výškou 6000 m. Rodiče věří, že jejich děti tam naleznou naději na lepší budoucnost, ale některé děti nedojdou nikdy...
ETD (Epoch Times Deutschland): Pro nás je téměř nepředstavitelné, že někdo pošle své dítě pryč z domova, do exilu, a to dítě musí přitom zdolat Himaláje.
Maria Blumencron: Nejsou to jen děti, kdo utíká. Přes Himaláje přecházejí mniši, jeptišky, politicky pronásledovaní, staří lidé, kteří chtějí dožít svůj život v blízkosti dalajlámy, ale jsou mezi nimi i poutníci, kteří chtějí vidět dalajlámu a potom se vracejí opět domů.
ETD: Jaké mají důvody pro útěk?
Maria Blumencron: Často jsou to ekonomické důvody. Ten takzvaný západní rozvojový program Číňanů není pro Tibeťany. Tibeťané mají vyšší daně, než čínští přistěhovalci, a to právě ve venkovských oblastech. Tibeťané mají však i při hledání zaměstnání mnohem horší šance, než Číňané.
Získá-li Tibeťan vůbec možnost studovat, s jeho uplatněním je to pak mnohem horší. Přednost mají vždycky Číňané. Čínská vláda sice tvrdí, že studium je zdarma, ale všichni uprchlíci, s nimiž jsem mluvila, říkali: „To není pravda, peníze za studium nám strhávají.“ A to si mnoho rodin nemůže dovolit. A školy na venkově často nebývají dobré a ani neodpovídají tomu, co by škola měla naučit. A také existuje mnoho rodin, které nevědí, jak své děti vůbec uživit.
Kromě toho tibetští rodiče nechtějí, aby jejich děti byly vystaveny vlivu čínské komunistické propagandy. Chtějí, aby jejich děti vyrůstaly jako Tibeťané. A tak si myslím, že tibetská matka doufá a věří, že jejímu dítěti bude mnohem lépe v tibetské dětské vesničce v exilu, než u ní doma v Tibetu.
ETD: Jak si mám představit děti na útěku?
Maria Blumencron: Ty děti nejdou samy, ale jdou s převaděčem. Je ale pravda, že ne všichni převáděči berou s sebou i děti, protože převaděč musí být pánem situace. Když s sebou vezme pět dětí, musí s nimi jít minimálně i pět dospělých. I když výstup z tibetské strany není tak strmý, děti se ve sněhové zóně boří hluboko do sněhu, a musí tedy být neseny.
ETD: Jak dlouho ten exodustrvá trvá?
Maria Blumencron: Je to podle trasy, ale ten útěk trvá nejméně 14 dnů a může trvat až 22 dnů.
ETD: Jak jsou ty skupiny vybaveny?
Maria Blumencron: Špatně, velice špatně. Ti lidé mají na nohách jen tenisky. Omotají si nohy přes ponožky igelitovými taškami, aby je chránily před mokrem. Nemají žádné spací pytle, mají jen deky, které jsou sešity k sobě a opět proti promočení poslouží našité igelitové tašky. Pod jednou takovou dekou spí až tři lidé a tak se navzájem zahřívají. Spadne-li při výstupu někdo do trhliny v ledovci, nemohou mu pomoci, protože nemají žádná lana, aby ho mohli vytáhnout.
ETD: A jaký mají s sebou proviant?
Maria Blumencron: Ten dojde většinou velmi brzy, protože s sebou nemohou brát tolik potravin. A tak přicházejí uprchlíci totálně vyhladovělí, protože musí s sebou nést i hodně vody, kterou ve výšce potřebují.
ETD: Jsou tedy vystaveni velkému nebezpečí...
Maria Blumencron: Na tibetské straně jsou vystaveni nebezpečí, že budou chyceni ozbrojenou čínskou policií nebo že budou zabiti.
ETD: Na té nepálské straně jsou tedy v bezpečí?
Maria Blumencron: Na té nepálské straně je to velmi těžký horolezecký výstup. Sama jsem ho zdolávala. Je to země nikoho. Nejsou tam žádné stezky, jako třeba na Mount Everest do základního tábora. Člověk tam stoupá po ledovcové moréně, přes ledové úlomky. Jen jsem žasla, jak je tato cesta namáhavá. Myslela jsem si, že to není vůbec možné, aby to nějaké dítě přežilo. Neuvěřitelné... Myslím, že to jejich matky vůbec nevědí, když své děti posílají pryč. Když se někdo zřítí dolů nebo zmrzne, pak se tohle stává většinou právě na nepálské straně.
ETD: Umírají děti rychleji, než dospělí?
Maria Blumencron: Ano, přirozeně. Jako první umírají dívky. Dívky prochladnou rychleji, než chlapci. Musím ale k tomu říct, že to není tak, aby děti houfně umíraly. Musí se to formulovat takto: Stává se také, že umírají i děti.
ETD: A převaděč je tam vždycky?
Maria Blumencron: Ano, je tam převaděč, který zná dobře trasu. A bere si za to peníze. Když ho chytí, zmizí na několik let do vězení a tam bývá mučen. Uprchlíci jsou uvězněni ve vězení na tibetské straně, což se nazývá „přijímací centrum“. Je to velmi sarkastické. Bývají tu vězněni až dva měsíce a přitom jsou hodně biti a mučeni.
ETD: Jaká je situace v dětských vesnicích?
Maria Blumencron: Situace v dětských vesnicích je docela dobrá. V současnosti je devět tibetských dětských vesniček s více než 16.000 dětmi. Tyto vesničky jsou organizovány jako vesnice SOS. Mají čísla domů, ale s tím rozdílem, že pod jedním číslem domu žije až 40 dětí, které opatruje jedna náhradní matka. Ty děti tam mohou zůstat až do maturity a závisí to na jejich talentu. Sestra dalajlámy nyní tvrdě pracuje na tom, aby se tam vybudovaly i vyšší školy. Děti žijící v exilu mají šanci i vystudovat.
ETD: Co se Vám líbí na Tibeťanech?
Maria Blumencron: Co na mne nejvíce zapůsobilo, je ta srdečnost a veselost Tibeťanů. To, že si dokázali udržet svůj humor navzdory tak tvrdému osudu, třeba jako tento Kelsang Jigme! Je to ta jejich schopnost podřídit se individuálnímu osudu. Věnuji celý svůj život této práci. Věnuji svůj život dalajlámovi. Jsem ochoten riskovat svůj život. Tohle je také to, co lze momentálně pozorovat na ulicích. Mniši, kteří vyšli do ulic se svým pokojným pochodem, riskují, že budou uvězněni, biti. Před jejich odvahou hluboce smekám.
ETD: Jak na vás působili ti mladí lidé? Dalajlamu již nezažili a nikdy neviděli a teď, když zabírají Číňané v Tibetu čím dál více území a oni pořád čím dál více přicházejí o svou kulturu...
Maria Blumencron: V březnu roku 2007 jsem potkala v horách pět mladých lidí a byla jsem neuvěřitelně překvapená, jak uvědomělí byli. Odešli z Tibetu, protože už nemohli snášet čínskou propagandu. Mladí lidé, kteří se neseznámili s dalajlámou a o kterých jsem si myslela, že budou už dávno asimilováni a spolknuti Číňany. Ne, vůbec ne. Jsou si absolutně vědomi toho, co se děje. Měla jsem takový pocit, že když je tohle tibetská mládež, bude na olympijských hrách pěkně rušno.
ETD: Jak chápete duchovno Tibeťanů?
Maria Blumencron: Zabývala jsem se buddhismem. Ale jsem křesťanka a jsem ve svém náboženství zakořeněná. Stále říkám těm dětem, že musí udržovat svou kulturu a své náboženství, proto bych byla špatným příkladem, kdybych konvertovala k buddhismu. Nemám vůbec žádnou potřebu konvertovat se k buddhismu. To, co u těch lidí cítím je, že jsou nadmíru silně spojeni se svým náboženstvím, což je u nás mnohem slabší. Těší mě velké nadšení pro dalajlámu, ale k zamyšlení je to, že nesmíme zapomínat, že i my máme svou kulturu a svou víru.
ETD: Možná, že u nás se při tom jedná o jakýsi druh hledání....
Maria Blumencron: Lidé zde jsou osloveni tím, že dalajláma vyzařuje tolik radosti. Ale jděte se někdy podívat do kláštera pro jeptišky v Untermarchthalu ve Švábsku. Tam je úplná pohoda a také se tam hodně smějí. Člověku je často mnohem milejší to cizí, to neznámé, ale my to tady vlastně máme také. Tak to cítím já.
ETD: Děkuji mnohokrát za rozhovor.
Otázky kladl Matthias Kehrein
Nová kniha od Marie Blumencron:
Auf Wiedersehen, Tibet
Auf der Flucht durch Eis und Schnee
ISBN: 978-3-8321-8058-4
V němčině: http://www.epochtimes.de/articles/2008/04/20/271138.html
