Historie rozhlasu
Třebaže se pro mladší generace jeví téměř již jako přežitek, rádio neboli rozhlas provází člověka teprve necelé století. Po různých pokusech šíření radiových vln z konce 19. století umožnil příchod elektronek ve 20. a 30. letech 20. století snadné zhotovení citlivého a hlasitě hrajícího rozhlasového přijímače, takže již v začátku třicátých let se u nás stalo rádio běžným doplňkem domácnosti. Do té doby byli posluchači odkázáni na tzv. krystalky, které umožňovaly pouze příjem místních stanic na sluchátka a neměly vlastní zesílení.
Zájem obecenstva zpočátku nebyl valný. V Československu rozhlas zaznamenal popularitu až po odvysílání přímého přenosu ze VII. všesokolského sletu.
Vlivem stále pokročilejších technik v oboru jsou rádia nahrazována modernějšími přijímači následuje postupné odkládání starších přístrojů. Kam? Dříve na skládku nebo na půdu - tam se vešlo ledacos. Nyní do sběrných dvorů... anebo také do Historického radioklubu československého.
K čemu slouží bývalá sýpka na nádraží?
Encyklopedie uvádí:
Slovo rozhlas je velmi mladé. Vzniklo až v roce 1924, kdy Radiojournal vypsal soutěž na české pojmenování rádia. Slovo rozhlas použil poprvé redaktor Národních listů ve svém článku. Do té doby se používal zpravidla anglický termín Broadcasting, radio nebo název společnosti "Radiojournal".
Právě v tomto místě v Třešti se soustřeďuje veškerá vysílací rádiová i televizní technika.
Dole v přízemí byla uložena veškerá těžší a objemnější technika, v horních patrech, kam vystoupáme po dřevěných schodech, se nachází zařízení méně objemná a váhově lehčí.
Práce pro Historický radioklub obnáší dobrovolnictví, takže členové radioklubu tráví v Třešti od roku 2003, co se sem nastěhovali, nezřídka svoji dovolenou, přičemž odvádějí spoustu brigádnických hodin.
„Poslední rok už nezbývá nic jiného, než další přírůstky vzít na ramena a vynést je až úplně nahoru, protože jsme už zcela plní a stále toho přibývá," provází nás pan Boudný sbírkou. „Nyní jsme ve stádiu saturace," konstatuje, „už to není kam dávat, jsme plní."
Pavel Boudný pokračuje:
Je zde kompletní sbírka rádií, gramofonů a magnetofonů, jak my říkáme - reprodukční technika. Pod tímto názvem je myšleno cokoli, co je schopno zvuk reprodukovat, čili zpracovat ho jako příjem rozhlasového signálu. Přestože jsem vyhlásil „stop stav", lidé nám přístroje nosí dál.
Namísto do sběrného dvoru lidé nosí přijímače sem k vám?
Říkám, že vyhodit se to dá vždycky. My tu nakonec určíme, zdali to vyhodíme my, nebo nám to tu zůstane.
Kde se vyráběly tyto lampy?
V Československu se vyráběly v Hloubětíně. Pak výroba přešla do Rožnova a tam se zaměřili na výrobu elektronek po válce.
Můžete nám vysvětlit, co je to lampárna? Rádi bychom se poučili...
To by vám lépe vysvětlil kolega, který dříve pracoval u Českých drah. Nejsem až tak fundovaný, abych vám na to odpověděl, ale lampárna je prostor, v Brně třeba u pátého nástupiště, kde se fasovaly a regenerovaly svítilny. Buďto karbidové lampy anebo elektrické lampy (svítilny) s oceloniklovými akumulátory. Tam se ty lampy donesly vybité nebo vysvícené a nabíjely se tam. S elektronkami to moc společného nemělo.
Elektronka
Elektronka jako slovo má takovou poměrně zajímavou historii. Před válkou r. 1937 nebo 1938 v češtině pro ně neexistoval ekvivalent, tak se používalo elektronová lampa. Němci pro to měli výraz jako „elektron-rohre -lampe" nebo podobně jako „elektro-roura". Byla spousta nesprávných výrazů, jako rádio-žárovky nebo rádio-lampy apod., a tak, jako se vymyslelo slovo rozhlas pro rádio, tak se vymyslelo slovo elektronka pro elektronovou lampu.
Jak vznikl radioklub?
P.B.: Nejprve vysvětlím, proč jsme ve Třešti, proč je zda tato sbírka a co je radioklub.
Historický radioklub československý byl založen v roce 1990, ale už dva roky předtím vydával samizdatový časopis Radiožurnál, přes který se vlastně většina sběratelů v Československu seznámila. V roce 1995 vedení radioklubu zjistilo, že se nám začíná vyvíjet chyba, kterou v minulosti udělala většina muzeí tím, že nesoustředila a nesbírala to, co se právě likviduje v masovém množství. Sběratelé se zaměřili na předválečnou techniku radiového vysílání, ale poválečnou techniku, především výrobky n. p. Tesla, zůstávaly mimo zájem sběratelů. Proto v roce 1995 byla založená sbírka s pracovním názvem "Nadace Tesla Československo", která měla za úkol soustředit veškerou většinu těchto výrobků, aby zůstala zachována pro budoucnost. V té době Radioklub byl soustředěn v budově vysílače Poděbrady, tam už je jenom školicí středisko. Pracovníkům českých radiokomunikací se nápad zamlouval a v branži soustředili různé rozhlasové a televizní vysílače, které se nějakým způsobem podepsaly na naší poválečné historii vysílání. Záměrem bylo skloubit naši a jejich sbírku ve společnou expozici.
Sbírka jako na Národní divadlo
P. B.: Jenomže v té době České radiokomunikace prošly privatizací a bohužel nový majitel už tuhle myšlenku nepodpořil. Bohužel naopak, ta zařízení odsoudil k sešrotování. Naštěstí několik zaměstnanců Radiokomunikací informovalo Národní technické muzeum v Praze i náš Radioklub, aby se pokusili jejich zařízení zachránit. To se naštěstí podařilo. Národní technické muzeum si odvezlo krátkovlnný univerzální vysílač KUV3/5, který má teď ve svých sbírkách s jedním cívkovým variátorem. A bohužel váha další kapacity zůstala na nás.
A tak se členové Historického radioklubu složili - zhruba podobně, jako se Češi skládali na Národní divadlo - a uprostřed republiky, v Třešti, koupili objekt vhodný pro uložení této techniky. Je to bývalá sýpka zemědělského družstva z roku 1937, ve které se právě nacházíme. Mezi Poděbrady a Třeští se dvakrát otočil kamion s návěsem a veškerou tu sbírku i techniku přivezl sem. Ovšem ta technika byla v dosti zbídačeném stavu a byla uložená různě, hlavně rychle, aby se zachránila. Trvalo několik let práce, poskládat rozměrné stroje, než se tu dalo něco ukazovat. Tolik k historii.
Vysílání bez drátů
P. B.: Nyní k vysílačům samotným. Před námi je skříň vysílače středového typu. Na tomto zařízení je zajímavé, že tvoří takzvaně kompaktní celek. V jedné skříni výšky asi kolem metru osmdesát krát tři a půl metru délky je soustředěný napájecí blok, linkový zesilovač, modulátor, koncový stupeň i anténní cívkové soupravy. To znamená, že do přístroje může pouze napájecí napětí, linka z rozhlasového studia. Stačí připojit anténu a vysílá se. Je to velmi malý, miniaturní vysílač a tyto vysílače se v hojném počtu v republice instalovaly jako vykrývače středovlnného signálu do tzv. hluchých míst. Kdybych měl srovnávat středovlnný vysílač středního až velkého výkonu, tak by se nám na celou plochu tohoto patra velký středovlnný vysílač nevešel.
Co vše se dá vysílat?
Vysílat se nemusí pouze rozhlasový signál nebo muzika, ale vysílat jde i další signály, třeba časové značky. K tomu sloužil tento vysílač, který k nám byl dopraven z Poděbrad a podle volací značky poděbradského vysílače se mu lidově říkalo OMA. Dnes se obdobně používá signál z Frankfurtu a ten řídí všechny ty různé hodiny, budíky, zkrátka to, co máme v domácnostech jako rádiem řízené hodiny.
Za zmínku stojí tento velký vysílač typu KTV 80, to znamená krátovlnný telegrafní vysílač s výkonem 80 kW. Na něm je zajímavé, že je přeladitelný. Zatímco ta předchozí vystavovaná zařízení vysílají na jediném kmitočtu.
Přeladění vln
P. B.: Odborník ví, že přeladit rádio je jednoduchá věc, zatímco přeladit vysílač už je věc velmi komplikovaná. Výrobce proto tento vysílač vybavil cívkovou soupravou, kterou má každé obyčejné rádio, ale protože je to ve vysílači předmět velkých rozměrů, pohybuje zde cívkovou soupravou dvojice sevomotorů ovládaná přes obyčejný telefonní volič, tedy tím ciferníkem co jsme měli doma na každém telefonu. Jím se přednastaví do požadovaného krátkovlnného pásma a obsluha potom kličkami a knoflíky na předním panelu vysílač donastaví a doladí do ideálních parametrů.
Vlastnosti krátkých vln
P. B: Proč ten vysílač je přeladitelný? Krátké vlny mají tu vlastnost, že ve dne a v noci se šíří jinak a v létě a v zimě také jinak.
Krátké vlny se odráží od země a ionosféry, ovšem v letních a zimních měsících a v denní a noční dobu pokaždé jinak. Ale vždycky ta jedna varianta je energeticky výhodná. Tento vysílač šířil depeše z Poděbrad do všech zastupitelství tehdejší Československé republiky po celém světě. Protože to bylo ještě před dobou, než přišel internet a mimochodem, rádiové šíření signálu patřilo k těm nejspolehlivějším.
Ale když se vybere ta nejvýhodnější vlastnost těch krátkých vln, tak to znamená, že velmi malý výkon dokáže obsáhnout celou zeměkouli. Toho využívají právě radioamatéři, kteří v podstatě výkonem několika desítek až stovek watů jsou schopni udělat spojení po celé zeměkouli. Vysílač má velký výkon, tento vysílač sloužil také v Poděbradech a zajišťoval depeše pro veškerá československá zastupitelství po celém světě.
Vysílání s dráty
P. B.: Zatím jsme mluvili o vysílání bez drátů. Také však vysílal rozhlas pod drátě. „Rozhlas po drátě" byly v domácnostech malé bedničky, kterým se lidově říkalo - „dráťák". Byly pevně připojeny kabelem jako telefon k nějaké lince, na které se přenášel pouze zvuk, a jediný knoflík, který měly, řídil vlastně hlasitost. Na druhém konci tohoto reproduktoru byla velká zesilovací stanice, takže v podstatě zesilovač, jako je v TV nebo v rádiu, ale mnohem výkonnější. Jen pro představu - byla to takováto veliká skříň. Rozhlas po drátě šířil zpravidla vysílání z krajského studia čs. rozhlasu. Výhodou bylo, že během vstupu celorepublikových zpráv bylo možné přepojit na místní pracoviště rozhlasu po drátě, což byl takovýto stůl s celkem podobný tomu, který je v rozhlase v režii, kde si mohla dotyčná obsluha, ať už na místním úřadě nebo na pracovišti rozhlasu pod drátě pustit z pásku na magnetofonu třeba rozhovor dejme tomu s jednotkou Dobrovolných hasičů anebo do mikrofonu zahlásit, komu se zaběhl pes nebo koza, uletěl papoušek apod.
Hlas Ameriky v rozhlase po drátě
P. B.: K tomuto stolu se váže taková komická příhoda. Jeden zaměstnanec zesilovací stanice rozhlasu po drátě měl určité rozepře se svým zaměstnavatelem a také s politickým režimem tehdejšího Československa, naladil na malém kontrolním přijímači na panelu krátkovlnné vysílání Hlasu Ameriky (nezávislá vysílací stanice podporující ze zahraničí opozici v ČSSR). A ten zprostředkoval ven do všech domácností. Co se stalo tomu pracovníkovi, to nevím, zda ho zavřeli, ale rozhodně mu skončil pracovní poměr. Ale pak přišla taková kuriózní nařízení, aby byly na všech pracovištích rozhlasu po drátě vyřazeny z malých kontrolních přijímačů krátké a střední vlny, což paradoxně připomínalo situaci, která vládla za protektorátu.
