Marlene Dietrichová v roce 1951. (Volné dílo)
Marlene Dietrichová (27. 12. 1901 Berlín,+ 6. 5. 1992 Paříž), Němka s krásnýma dlouhýma nohama (které si mimochodem nechala pojistit), ...se před 70. léty vrátila z fronty, kde svým zjevem i hlasem potěšila americké vojáky.
„Zatímco jiní pobíhali po jevišti, ona nehnutě seděla a kouřila, a přesto na ní mohli všichni oči nechat. Byla vždycky tak nezávislá,“ vzpomíná její kolegyně a naznačují to i černobílé filmové snímky. Pravou drogou jí byla vlastní popularita, které se za žádnou cenu nechtěla vzdát.
Zrození hvězdy
V roce 1901 se v Schonebergu poblíž Berlína se pruskému důstojníkovi Louisi Erichu Otto Dietrichovi a dceři zámožného zlatníka Wilhelmině Elizabeth Josefíně narodila druhá dcera, které dali jméno Maria Magdalena.
Svoje jméno si později zkrátila na Marlene a jako správná Němka zdědila vlastnosti, jako jsou disciplína a píle. Vystudovala výmarskou konzervatoř a hereckou školu Maxe Reinhardta. Roku 1930 jí film Modrý anděl otevřel cestu do Hollywoodu, kde potom natočila další filmové snímky.
Původně jemná rusovláska obdařená pravidelnou tváří nebyla zcela spokojena se svým zevnějškem. Ozvláštnila se vysokým obočím a malým ústům dokreslila smyslný tvar. K tomu přidala svůj nezapomenutelný šarm, sebeironii, herecké umění a kreativitu v odívání.
Jako dvaadvacetiletá se provdala za Rudolfa Siebera, rok nato se jí narodila dcera Maria (*1924).
Jednou z jejích dalších velkých lásek byl Erich M. Remarque, Yul Brynner nebo Jean Gabin. Gabin jí říkal „Ma Grande", což je jeden z nepřeložitelných výrazů, jako „Moje veliká“, „Můj celý světe“, „Moje pýcho“. „Jediný Remarque pochopil, že ve vztahu k matce jsem nebyla dítě, tím jsem přestala být už někdy ve věku šesti let,“ posteskla si v pamětech její dcera Maria Riva.
Marlene a Německo
Na rozdíl od neméně slavných žen té doby, jako byla např. Edith Piaf nebo Coco Chanel, se k fašismu postavila jednoznačně. Rasismus, nacismus a Hitlera Marlene okázale nesnášela. Myšlenku Velkoněmecké říše brala s ironií a již roku 1933 se svou dcerou opustila Německo, v němž byl nacismus na vzestupu. Svůj azyl získala v USA, roku 1937 obdržela americké občanství. Je zřejmé, že Marlene mohla svůj postoj k nacismu otevřeně a bez obav projevit na rozdíl od mnoha jiných umělců, jako byla již zmíněná Coco Chanel či naše Adina Mandlová nebo Lída Baarová. Nikdy se totiž nenacházela na okupovaném území.
Jako proslulá holywoodská hvězda dostávala z Německa nabídky od Hitlerových emisarů, sám Joseph Goebels jí r. 1936 nabídl roli ve filmu, který se měl natáčet v Německu. Nabízeli jí dokonce triumfální vjezd Braniborskou branou.
Odmítla všechny německé nabídky.
Marlenina německá matka řekla po události v Guernice (1937): „...Brzy se svět změní, jestli k lepšímu nebo horšímu, to posoudí čas. Ale věrnost a povinnost zůstanou vždy stejné a stále. Jen těmi se inteligentní lidé odlišují od lůzy.“ (z knihy dcery Marlene Dietrichové)
„Nikdy jsem nebyla tak šťastná, jako v armádě“
Během války se v letech 1943-1944 vzdala luxusních apartmá a vyměnila je za spartánské ubytování na různých místech válečných zón, kde hrála a zpívala spojeneckým vojákům. Tato léta náležela k jejím nejslavnějšímu a nejodvážnějšímu období. Odvážnost a vojáckost, kterou v sobě nacházela, mohla nyní svobodně projevit. Nezapřela svoji prušáckou povahu. Válku vychutnávala se všemi hrůzami i sentimentalitou.
Během těch dvou válečných let vystupovala pro americké jednotky v severní Africe, Itálii a Francii. Její dcera ve vzpomínkách ujišťuje, že když její matka Dietrichová odložila zářivou garderobu a oblékla si vojenský stejnokroj, ten jí „tak slušel, že letecká bunda s nárameníky a páskami, kalhoty zastrčené do šněrovacích bagančat a lodička nebo helma na hlavě byly kostýmem, který přijala automaticky za každodenní úbor. Byla to její nejlepší role, kterou hrála a kterou měla ze všech nejradši“.
Později ráda vzpomínala, jak ji američtí lékaři vodili k umírajícím německým zajatcům, kteří nemohli ani uvěřit, že vidí skutečnou Marlene Dietrichovou. Polohlasem jim zpívala píseň Lili Marleen a takto je utěšovala, protože podle jejích slov „měli tak málo času“.
Jeden z Marleniných oblíbených hrdinů byl generál George Patton, který měl rád její kuráž. Jí zase sedla jeho samozřejmá bezohlednost a vycházeli spolu dobře. Během jednoho rozhovoru jí Patton věnoval revolver, kterým se měla bránit, kdyby upadla do německého zajetí. Setkala se s dalšími zajímavými osobnostmi a hrdiny, jako byli generál O. Bradley nebo James Gavin z 82. letecké divize.
Z frontových vystoupení dokonce utržila několik omrzlin. Tehdy riskovala i zajetí, protože nacisté její postoje dobře znali.
Současně její válečná role patřila k těm nejúspěšnějším. Za své hrdinství sbírala medaile, obdiv a respekt. Velkou pýchou Dietrichové bylo zúčastnit se vojenské přehlídky připomínající osvobození Paříže. Za své válečné zásluhy byla v Paříži dekorována Řádem Čestné legie, v roce 1947 vyznamenána Řádem Svobody.
(Když se později snažila o dokonalé tělo, uzavírala se do těsných korzetů, ve kterých sotva dýchala, ale jak napsala její dcera Maria, Dietrichová vždy obdivovala vojáky, kteří dokázali co nejdéle stát v pozoru, a sama ochotně podstupovala podobné zkoušky své tělesné výdrže a sebeovládání.)
Cítila za válku spoluzodpovědnost
Když se počátkem 60. let vrátila do Německa, na jedné straně ji obdivovali, na straně druhé ji nazývali zrádkyní pro její předválečný protifašistický postoj. Marlene však zůstala neoblomná a odpověděla jasně: „Cítila jsem se za válku, kterou zavinil Hitler, spoluodpovědná a chtěla jsem přispět k jejímu ukončení.“
Koncem 70. let odchází Marlene do ústraní a uzavírá se ve svém pařížském bytě, kde se až do své smrti - v 91 letech - probírá fotografiemi a vzpomínkami. Její hrob se nachází v Berlíně, kde byl prohlášen chráněnou památkou. Její jméno nese také jeden z berlínských parků.
Zdroje: www.fdb.cz, monde-du-monde.blog.cz, Moje matka Marlene Dietrichová, kniha Maria Riva
Čtěte také:
8. května: Pamětníci vzpomínají na osvoboditele. V dobrém, i jinak
