Rozhovor: Lars Nesser – hikikomori je závažný sociální problém. Nejenom v Japonsku, ale po celém světě

Využili jsme nabídky galerie DOX a uskutečnili s panem Nesserem rozhovor o tomto fenoménu ukrývání se lidí před společností, který je označován za nemoc moderní doby.

Ano (smích)... Když jsem v Norsku procházel magisterské zkoušky, věnoval jsem svoji absolventskou práci fenoménu „hikikomori“. Otázka tohoto fenoménu je součástí výstavy „Skvělý nový svět“ v pražské galerii současného umění DOX. Je to jev postupného vzdalování se lidí od společnosti, které vede k absolutní izolaci, nezájmu či neschopnosti vést společenský život.

Kontaktoval mě Šimon Peták z projektu „Farma v jeskyni“, který cestoval do Japonska, aby zjistil více o fenoménu hikikomori. Šimon spolupracuje s galerií DOX a požádal mě, abych napsal úvodní slovo k semináři o tomto fenoménu, který se v galerii koná.

Myslím si, že tahle výstava je opravdu dobrá.

Během studií v Japonsku, a poté co jsem se vrátil do Norska, začal jsem se o něj více zajímat. Odhaduje se, že v Japonsku je tímto fenoménem zasaženo více než jeden milion lidí, a tak mi přišlo zajímavé o tom něco napsat. Také jsem se domníval, že něco podobného se možná v určité míře odehrává po celém světě.

Je to označení lidí, kteří žijí ve větším nebo menším odtržení od společnosti, kdy po dlouhou dobu setrvávají ve svém pokoji nebo bytě a nevycházejí ven mezi lidi. V některých případech zůstávají v izolaci několik let. V Japonsku se jedná o rozšířený sociální problém.

Myslím, že se jedná o problém hodný pozornosti. Tento fenomén zasahuje zejména mladé lidi mezi patnácti až třiceti čtyřmi lety, ale jejich věk se neustále zvyšuje. Tito lidé nenavazují vztahy, neplodí potomky, nepracují, nepodílejí se na věcech ve společnosti, které jsou považovány za nezbytné. Zahrnuje to také problém starší populace, která je tím zasažena, protože mladí lidé mají přebírat ve společnosti vedoucí úlohu a starší lidi naopak podporovat, nikoliv se jimi nechávat živit.

Mnozí hikikomori říkají, že se nedokáží vyrovnat s očekáváními, které na ně společnost má. Tento fenomén se objevil v polovině devadesátých let, kdy se japonská zázračná ekonomika nafoukla a splaskla do recese. Bylo těžké sehnat práci a zvýšil se tlak na akademickou úroveň žáků a skutečně se soutěžilo o to se někým stát.

Ano. Myslím si, že první krok je si problém uvědomit. Pokud jste tím zasaženi, uvědomit si, že nejenom vy ten problém máte. Lidé mají tento problém v různých stupních. Nejsou stoprocentně uzavření. Můžete třeba zůstávat o samotě o víkendech. Japonská vláda oficiálně označuje člověka za hikikomori ve chvíli, kdy jeho izolace dosáhne doby šesti měsíců, což je velmi dlouhá doba.

Myslím, že je pro to řada důvodů. Mezi hlavní bych řadil nové technologie a způsob, jak dnes existujeme. Dnes můžete mít například skrze Facebook sociální kontakt bez skutečného sociálního kontaktu. Díky komunikačním technologiím se můžete uživit i bez kontaktu se společností jen pomocí telefonu a internetu.

Dnes je díky technologickému rozvoji velké množství zábavy, kterou můžete prožívat sami, takže lidé nemají tak velkou potřebu zábavy ve společnosti a vystačí si sami.

Dobře. Ano... možná. Nemohu k tomu mnoho říci, ale pravděpodobně lidé považují za více akceptovatelné zůstávat doma a žít bez ostatních, než tomu bylo v minulosti. Dnes existuje ideál být bohatý a mít dobrý život.

Děti v Japonsku jsou pod tlakem společnosti. Získat práci, mít dobré výsledky ve škole, a někteří hikikomori se nedokáží s tímto tlakem vypořádat. Tak se uzavřou, hrají hry, surfují na internetu, aby nemuseli čelit tlaku systému. Když to tak pokračuje měsíce a roky, je pro ně těžké se vrátit.

Další věc, která nutně k tomuto chování dlouhodobě přispívá, je ekonomický rozvoj. Většina z hikikomori, o kterých jsem slyšel, jsou děti z bohatších rodin, které je finančně zabezpečují.

Oficiálně se uvádí 236 tisíc lidí. Japonský psychiatr Hamaki Saito, který jako první popsal tento fenomén, odhaduje, že v Japonsku je jeden milion hikikomori. To je důvod pro velkou pozornost.

Hikikomori jsou neproduktivní. Nepracují a nevydělávají tedy žádné peníze. Nedokáží se sami uživit, natož uživit někoho jiného.

První věcí je rozpoznat to, že je to problém. Není to fenomén, který se izoluje pouze na Japonsko, není to kulturní věc, je to chování, které existuje i v jiných zemích. Zachytit jej brzy je velmi důležité. Aby lidé rozpoznali, že se s nimi něco děje, ano... to je velmi důležité. Tento jev se objevuje tam, kde je velký tlak nebo u vysoce kontextových společenství, která jsou například v Asii, kde mají lidé obecně introvertnější povahu. Je třeba nad tímto jevem přemýšlet nikoliv jako nad izolovaným jevem, ale jako celosvětovým problémem, který se může objevit kdekoliv.

Co by se dalo poradit lidem, kteří už jsou v problémech a jsou v nějakém stádiu hikikomori, jak z toho ven?

Osobně si myslím, že najít oblast, ve které můžeme čelit sami sobě, neuzavírat se před ostatními a nevnímat vnější svět jako problém. Pokusit se setkávat s lidmi a mluvit s lidmi.