Festival bojovníků v Táboře, výuka šavle 19. století. (Archiv Leonida Křížka)
Leonid Křížek studoval šerm nejprve u mistra Justa a později u trenérů sportovního šermu ČŠK Riegel, Sokol Litoměřice a USK Praha.
Od roku 1961 je členem Českého šermířského klubu Riegel, jenž byl založen v roce 1902, kde studoval historický šerm pod vedením podplukovníka Wagnera. V 80. a 90. letech byl poradcem řady skupin historického šermu a jako instruktor se podílel na prvních školách historického šermu. V současné době je aprobovaným trenérem ČŠK Riegel.
Z historických zbraní se věnuje šermu kordíkem, což je takzvaná francouzská škola, a vyučuje šerm šavlí a bodákem. Je lektorem školy historického šermu Ars Dimicatoria (tj. umění šermu).
Kromě členství v CAHF je i členem 1. Asociace divadelních a filmových šermířů a čestným členem několika skupin historického šermu.
Sešli jsme se v pražské kavárně MAT u Karlova náměstí, abychom společně popovídali o současném šermu a vůbec o šermu jako takovém.
Co vás přivedlo k šermířskému umění?
No to byla docela komická věc. Bylo nám asi třináct a jeden můj spolužák si vymyslel, že půjdeme vzpírat. Že bychom se dali ke vzpěračům, když na tím přemýšlím, vůbec nevím, jak ho to napadlo.
Protože jsme byli z kanoistiky svalově docela dobře vybavení, šli jsme do Vinohradské sokolovny, tenkrát se to jmenovalo ČKD Stalingrad. Přišli jsme do vzpírárny, když nás ti chlapi uviděli, tak přestali trénovat, co jako tady chceme. Řekli jsme jim, že chceme vzpírat.
Jejich šéf nám pověděl. „Mládenci, to je dobrý, samozřejmě, ale ještě se vám vyvíjí kostra, to nemůžete takhle mladý, přijďte tak za tři, za čtyři roky.“ Tak jsme odešli. Kamarád byl naštvaný.
Z vedlejší místnosti jsem uslyšel cinkot zbraní. Když jsem nakouknul dovnitř, uviděl jsem šermírnu a dalšího spolužáka, o kterém jsem nevěděl, že šermuje. Šel k nám a říkal „Co tady děláte, volové?“ My řekli „Jdeme vzpírat, vole“ on na to „Vy jste blbí, pojďte raději na šerm“. Takže já jsem šel na šerm a kamarád se na to vykašlal. Takže od třinácti let jsem šermoval ve Vinohradech.
Chodil jsem domů pasáží divadla Komedie a tam měli za výlohou krásné obrázky rytířů a šermířů. Zjistil jsem, že tam sídlí šermířský klub Riegel a že autorem kreseb je plukovník Wagner.
Tak jsem si řekl, že to mám za rohem a budu raději chodit šermovat tam, protože to je blíž. Přijali mě, a tak asi od roku 1961 šermuju v Rieglu. Což je od roku 1902 nepřetržitě fungující klub, který je nejstarší v ČR a jedním z nejstarších v Evropě. Starší kluby jsou jenom ve Vídni a v Gentu.
Jak podle vás pomáhá sportovní šerm k rozvoji člověka?
To je individuální. Ideál všestranné osobnosti dneska moc nefunguje. Není to jaksi součástí sportovní průpravy. Dříve se dával důraz i na duchovno, což u některých sportů zůstalo. Namátkou mě napadá lukostřelba, kde se učí vztah k historii, rozhodně to mají japonské disciplíny, jako je třeba kendó, kde když přijdou cvičenci do dojo (tělocvičny), tak se ukloní, projevuje se úcta ke zbrani a úcta mezi cvičenci navzájem. To bohužel ve sportovním šermu nevidím. To jsou prostě sportovci, kteří chtějí mít dobré výsledky nebo to nějakou dobu dělají pro zábavu, a jakmile začnou studovat nebo pracovat, tak šerm zpravidla opustí.
Na druhou stranu v mojí generaci a v těch předchozích byl šerm společenskou událostí, pořádaly se galavečery nebo turnaje na které se platilo vstupné, diváci přicházeli ve společenském obleku a tak dále. Což už dnes neuvidíte.
Nevím, jak je to ve světě. Tam kde je to masovější sport, to pravděpodobně společenský rozměr mít bude, ale u nás přijde na turnaj několik přátel a rodinných příslušníků. V podstatě je to sport, který je zanedbaný, protože v něm nejsou takové peníze jako ve fotbale nebo v hokeji.
Jak je na tom český šerm finančně?
Český šerm má díky šikovnosti funkcionářů v současné době dost finančníczh prostředků a proto máme v poslední letech sportovní úspěchy – letošní vítězství na Mistrovství Evropy junirů, ME do 23 let, zlato ve světovém poháru, bronz v kordu žen na MS a další. Na poslední olympiádě byli komnečně po 20 letech i dva Češi.
Jste autorem trilogie Historie evropských duelů a šermu, jak se knihy prodávají?
První dva díly jsem napsal s přítelem Kovaříkem; odbyt prvního byl docela slušný, také druhý díl obsahující „zlatou dobu duelů“ byl celkem průměrný. Třetí díl, který už jsem napsal sám, je obsáhlou historií posledních dvou století, kdy se z umění šermu jako průpravy pro duel stává sport. Snad i kvůli rozsahu je jeho odbyt strašně malý – na to, že existuje asi 1 500 aktivních sportovních šermířů a stovky historických jsem čekal větší úspěch. Možná si jej koupil jeden ze sta. Vidím to i ve svém sportovním oddílu, mladší generaci historie nezajímá. Mluvím o šermu, jak je to v jiných sportech, nemám přehled.
Zachovaly se v šermu vyšší mravy, které byly zvykem šlechtické třídy, která se šermu věnovala?
Stále se například učí šermířský pozdrav na začátku a na konci utkání. Pokud šermíř pozdrav vynechá nebo ho odbude, může za to dostat žlutou kartu. Patří to k šermu, ale to je takový poslední pozůstatek nějaké vzájemné dvornosti; samozřejmě fair play se zachovává. Nečestné chování se netoleruje. Když někdo prohraje, nezvládne to a pak třískne maskou o zem, tak za to je černá karta. Ale zájem o historii jako takový, rozměr toho, že to je vlastně pozůstatek rytířského ideálu, to tam už vidím minimálně. Dokonce jeden trenér na soustředění při teoretické přípravě řekl: „My nejsme žádní rytíři. Nehrajte si na rytíře, jsme moderní sportovci“. A to je, až na výjimky, většinový postoj.
Naopak takové to ohlédnutí se za ideálem rytířství bychom našli u lidí, kteří se věnují historickému šermu v různých spolcích, sdruženích, školách či asociacích. Tam to stále je, ti lidé se k tomu obracejí, snaží se na sobě pracovat i duchovně. Ale ve sportovním šermu až na výjimky to nevidím.
Od roku 1961 je členem Českého šermířského klubu Riegel, jenž byl založen v roce 1902, kde studoval historický šerm pod vedením podplukovníka Wagnera. V 80. a 90. letech byl poradcem řady skupin historického šermu a jako instruktor se podílel na prvních školách historického šermu. V současné době je aprobovaným trenérem ČŠK Riegel.
Z historických zbraní se věnuje šermu kordíkem, což je takzvaná francouzská škola, a vyučuje šerm šavlí a bodákem. Je lektorem školy historického šermu Ars Dimicatoria (tj. umění šermu).
Kromě členství v CAHF je i členem 1. Asociace divadelních a filmových šermířů a čestným členem několika skupin historického šermu.
Sešli jsme se v pražské kavárně MAT u Karlova náměstí, abychom společně popovídali o současném šermu a vůbec o šermu jako takovém.
Co vás přivedlo k šermířskému umění?
No to byla docela komická věc. Bylo nám asi třináct a jeden můj spolužák si vymyslel, že půjdeme vzpírat. Že bychom se dali ke vzpěračům, když na tím přemýšlím, vůbec nevím, jak ho to napadlo.
Protože jsme byli z kanoistiky svalově docela dobře vybavení, šli jsme do Vinohradské sokolovny, tenkrát se to jmenovalo ČKD Stalingrad. Přišli jsme do vzpírárny, když nás ti chlapi uviděli, tak přestali trénovat, co jako tady chceme. Řekli jsme jim, že chceme vzpírat.
Jejich šéf nám pověděl. „Mládenci, to je dobrý, samozřejmě, ale ještě se vám vyvíjí kostra, to nemůžete takhle mladý, přijďte tak za tři, za čtyři roky.“ Tak jsme odešli. Kamarád byl naštvaný.
Z vedlejší místnosti jsem uslyšel cinkot zbraní. Když jsem nakouknul dovnitř, uviděl jsem šermírnu a dalšího spolužáka, o kterém jsem nevěděl, že šermuje. Šel k nám a říkal „Co tady děláte, volové?“ My řekli „Jdeme vzpírat, vole“ on na to „Vy jste blbí, pojďte raději na šerm“. Takže já jsem šel na šerm a kamarád se na to vykašlal. Takže od třinácti let jsem šermoval ve Vinohradech.
Chodil jsem domů pasáží divadla Komedie a tam měli za výlohou krásné obrázky rytířů a šermířů. Zjistil jsem, že tam sídlí šermířský klub Riegel a že autorem kreseb je plukovník Wagner.
Tak jsem si řekl, že to mám za rohem a budu raději chodit šermovat tam, protože to je blíž. Přijali mě, a tak asi od roku 1961 šermuju v Rieglu. Což je od roku 1902 nepřetržitě fungující klub, který je nejstarší v ČR a jedním z nejstarších v Evropě. Starší kluby jsou jenom ve Vídni a v Gentu.
Jak podle vás pomáhá sportovní šerm k rozvoji člověka?
To je individuální. Ideál všestranné osobnosti dneska moc nefunguje. Není to jaksi součástí sportovní průpravy. Dříve se dával důraz i na duchovno, což u některých sportů zůstalo. Namátkou mě napadá lukostřelba, kde se učí vztah k historii, rozhodně to mají japonské disciplíny, jako je třeba kendó, kde když přijdou cvičenci do dojo (tělocvičny), tak se ukloní, projevuje se úcta ke zbrani a úcta mezi cvičenci navzájem. To bohužel ve sportovním šermu nevidím. To jsou prostě sportovci, kteří chtějí mít dobré výsledky nebo to nějakou dobu dělají pro zábavu, a jakmile začnou studovat nebo pracovat, tak šerm zpravidla opustí.
Na druhou stranu v mojí generaci a v těch předchozích byl šerm společenskou událostí, pořádaly se galavečery nebo turnaje na které se platilo vstupné, diváci přicházeli ve společenském obleku a tak dále. Což už dnes neuvidíte.
Nevím, jak je to ve světě. Tam kde je to masovější sport, to pravděpodobně společenský rozměr mít bude, ale u nás přijde na turnaj několik přátel a rodinných příslušníků. V podstatě je to sport, který je zanedbaný, protože v něm nejsou takové peníze jako ve fotbale nebo v hokeji.
Jak je na tom český šerm finančně?
Český šerm má díky šikovnosti funkcionářů v současné době dost finančníczh prostředků a proto máme v poslední letech sportovní úspěchy – letošní vítězství na Mistrovství Evropy junirů, ME do 23 let, zlato ve světovém poháru, bronz v kordu žen na MS a další. Na poslední olympiádě byli komnečně po 20 letech i dva Češi.
Jste autorem trilogie Historie evropských duelů a šermu, jak se knihy prodávají?
První dva díly jsem napsal s přítelem Kovaříkem; odbyt prvního byl docela slušný, také druhý díl obsahující „zlatou dobu duelů“ byl celkem průměrný. Třetí díl, který už jsem napsal sám, je obsáhlou historií posledních dvou století, kdy se z umění šermu jako průpravy pro duel stává sport. Snad i kvůli rozsahu je jeho odbyt strašně malý – na to, že existuje asi 1 500 aktivních sportovních šermířů a stovky historických jsem čekal větší úspěch. Možná si jej koupil jeden ze sta. Vidím to i ve svém sportovním oddílu, mladší generaci historie nezajímá. Mluvím o šermu, jak je to v jiných sportech, nemám přehled.
Zachovaly se v šermu vyšší mravy, které byly zvykem šlechtické třídy, která se šermu věnovala?
Stále se například učí šermířský pozdrav na začátku a na konci utkání. Pokud šermíř pozdrav vynechá nebo ho odbude, může za to dostat žlutou kartu. Patří to k šermu, ale to je takový poslední pozůstatek nějaké vzájemné dvornosti; samozřejmě fair play se zachovává. Nečestné chování se netoleruje. Když někdo prohraje, nezvládne to a pak třískne maskou o zem, tak za to je černá karta. Ale zájem o historii jako takový, rozměr toho, že to je vlastně pozůstatek rytířského ideálu, to tam už vidím minimálně. Dokonce jeden trenér na soustředění při teoretické přípravě řekl: „My nejsme žádní rytíři. Nehrajte si na rytíře, jsme moderní sportovci“. A to je, až na výjimky, většinový postoj.
Naopak takové to ohlédnutí se za ideálem rytířství bychom našli u lidí, kteří se věnují historickému šermu v různých spolcích, sdruženích, školách či asociacích. Tam to stále je, ti lidé se k tomu obracejí, snaží se na sobě pracovat i duchovně. Ale ve sportovním šermu až na výjimky to nevidím.
Festival Swordfest, šerm bodákem, vlevo Leonid Křížek, vpravo kolega Šolc. (Archiv Leonida Křížka)
Platí podle vás názor, že šerm rozvíjí podle člověka z pohledu různých kvalit soustředění, schopnost rychleji reagovat, kondice, balanc nebo odhadnout soupeře?
To je pravda. Pořád je to bojové umění, i když dneska se to velmi zrychlilo. Natolik zrychlilo, až přísní kritici konstatují, že dnes už je šerm atletika, a nikoliv úpolový sport, i když ten úpol tam je. Zrychlení způsobilo, že technika se už méně uplatňuje. Už to není na techniku tak bohaté, ale samozřejmě pěstujete postřeh, který se dá uplatnit i v běžném životě, vypěstuje vám to reflexy.
Za druhé je to velice rychlý sport, reakce šermíře je nejrychlejší ze všech sportů. Pak je zde samozřejmě i otázka kondice. Pokud jsou dva šermíři technicky na stejné úrovni, tak vítězí ten, který je inteligentnější, který víc myslí. Připraví se akce, a pokud jsou zautomatizované kryty a finty, tak pak už nastupuje taktika, kdy si přečtu soupeře, jak reaguje, co dělá, a potom to použiji proti němu.
Takže tohle všechno v šermu rozhodně je i dnes a je to tedy nejvšestrannější sport a v souhrnu tyhle věci žádný jiný sport nemá. Není to jen o rychlosti, postřehu, ale i o fyzické kondici, i tu člověk při dvoudenním turnaji musí mít. Takže šerm je na špici sportů, co se týká toho, co přináší a vyžaduje.
Kdyby někdo chtěl začít šermovat, například po přečtení tohoto článku, co byste mu poradil?
Měl by si zjistit, kde je nějaký šermířský oddíl v místě jeho bydliště. Pokud má možnost výběru jako například v Praze, tak aby si zjistil něco o těch oddílech a po přihlášení rozhodně intenzivně trénoval. Riegel je malý oddíl a máme prostory k dispozici jen dvakrát týdně. Dotáhnout to na špici tím, že budu trénovat jen dvakrát týdně – to rozhodně nejde, to je málo. Pokud by někdo měl ambici to v šermu někam dotáhnout, tak je třeba, aby měl možnost trénovat intenzivně minimálně třikrát týdně a s dobrým trenérem. Pak už je další rozhodnutí na něm.
Je zde ještě jeden aspekt. Jsou tři sportovní zbraně – fleret, kord a šavle. Dřív se začínalo fleretem, protože to je nejvíc technická zbraň. A až potom si člověk vybral, zda půjde dělat kord, šavli nebo zůstane u fleretu. Za mé generace byli ještě šermíři, kteří se aktivně účastnili turnajů ve všech třech zbraních. Byli opravdu všestranní. Dneska se takové případy vyskytují také –mladí kluci si vyzkouší všechny tři zbraně a jdou na turnaje ve všech zbraních, ale je to spíš velká výjimka, nezůstanou u toho. Specializace je vysoká.
U nás děti rovnou začínají kordem. Pokud si někdo zkusí všechny tři zbraně, což je rozhodně dobře, pak si stejně vybere jen jednu a není to tak jako před mnoha lety, kdy většina lidí dělala všechny tři zbraně. Ale je pravda, že dneska přijdou lidi na šerm třeba v deseti letech a zůstanou u něho celý život. Takže šerm se dá dělat do vysokého věku, záleží na kondici.
Chápu to tedy tak, že šerm vás již léta udržuje v dobré kondici.
Šerm rozhodně člověka udržuje v dobré duševní i tělesné kondici. Vzájemné střety a konfrontace dvou mozků a dvou těl mají velmi dobrý vliv na psychiku. Řada lidí zůstane u šermu do konce života. Nejstarší aktivní sportovní šermíř zemřel předloni, bylo mu 88 let a do poslední chvíle šermoval. Současný náš nejstarší šermíř, aktivní celý život, je ve věku 82 let. Když se podíváte na výsledky mezinárodních vrcholových soutěží, tak tam jsou lidé, kterým je běžně přes třicet. Nakonec na olympiádě v Riu bojoval o zlatou medaili Maďar, kterému bylo 42. To v jiném sportu nemáte, aby se zlatý medailista blížil padesátce. Na OH v Římě vyhrál zlatou medaili Maďar, kterému bylo padesát. Šerm je rozhodně fenomén, který vás psychicky posiluje, to je bez debaty.
Dalo by se říci, že šerm dříve obsahoval nějakou tu duchovně-morální složku? Bylo zvykem, že v rámci školy učili nějakou etiku a podobně?
Etika tam byla, protože šerm provozovaly přece jen bohatší třídy. Byla to dovednost, kterou se učili bohatší šlechtici. Moderní šerm se vyvíjí někdy od renesance a pochopitelně už jen proto, že ta zbraň byla drahá, tak si to nemohl dovolit někdo chudší. A také to nepříslušelo jiným třídám, nějakého chudého rolníka nenapadlo nosit u boku kord a také výuka byla drahá. Šerm se tedy vyučoval na šlechtických nebo stavovských akademiích, nebo ho učili soukromí mistři a výuka prostě stála nějaké peníze, takže to dělaly vyšší třídy – hlavně šlechta, a pak bohatší měšťanstvo a následně i buržoasie, která napodobovala a přejímala zvyky nobility, takže to byla součást jakési společenské výchovy určité vrstvy či skupiny obyvatel na akademii, kde se šerm učil zároveň s tancem a společenským chováním, spolu s humanitními vědami. Takže tam ten duchovní rozměr určitě byl.
Současně si také musím uvědomit, že to nebyl sport. Člověk se učil ovládat smrtící zbraň. Byla to výuka, která se hodila do války, nebo to byla průprava k duelu. Aby člověk v době, kdy duely byly součástí společenského klimatu, byl to jeden ze způsobů, jak řešit spory, byl na souboj připraven. Člověk, který nebyl připraven technicky, neměl šanci na přežití. Takže ve společnosti existoval etický rozměr bezdůvodně nevyvolávat spory, protože to mohlo vést ke smrtelným střetnutím.
Podobně je tomu i dnes, například když se půjdete učit nějaké bojové umění, tak první věc, kterou vám trenér řekne, je: „Ty se to učíš, aby ses ubránil, ne abys někoho napadnul.“ A v šermu tomu bylo stejně tak. Šerm obsahuje rozhodně duchovní rozměr plus tradice. Pokud existoval mistr, který šerm dělal už ve třetí generaci šermířů, byla to navíc i společenská prestiž, jako že „já se k němu chodím učit“.
Znáte nějaké tajné body, jak se říká?
Jak se šerm vyvíjel, tak občas někdo přišel s akcí, která se do té doby nedělala, nebyla známa. A své žáky to pak učil jako že „to je naše tajemství a nesmíte to předávat dál“ a to byla technika, s kterou pak žák mohl v duelu vítězit.
Dokázal byste popsat nějaké finty, jako např. „vlámský bod“?
Technika vlámský bod? Je to trochu krkolomné, ale překvapivé. To je finta popsaná v Angelovi. Jde o zachycení protivníkovy ozbrojené ruky svou neozbrojenou rukou, následné zapření se, a protože nemohu bodnout zepředu před tělem, tak se pokusím protivníka zasáhnout zbraní za svými zády, což je rozhodně překvapivé, a zároveň ho odzbrojit.
Z Hrbáče je známý Neversův bod, což je postup, kdy se máte trefit někam pod lebeční kost, protože střed čela se nepropíchne. Je to v podstatě vmyk po čepeli, v knize ovšem dosti složitě popsaný – a každý filmař ho dále vyšperkoval. Každý záludný útok, který se učí, je vlastně tajný bod. Zajímavé je, že jak se dnes vše zrychluje, tak ne všechny záludy se učí. Pokud tedy člověk použije nějakou běžnou akci, kterou se naučil třeba před padesáti lety, a dneska se neučí, tak má šanci s tím na planši uspět – což se mi skutečně několikrát potvrdilo.
Například dneska na turnaji jsem neviděl, že by někdo dělal coupe. To je napřed nápřah paže, jakýsi pohroz do soupeřova krytu, já čepel bleskově zvednu, vyhnu se soupeřově čepeli (čili udělám střih) a zasáhnu ho. Na veteránských soutěžích se mi to občas povede.
Samozřejmě nevím, jak bych dnes dopadl proti mladým lidem, protože šerm je velmi rychlý. Tohle byly pomalé akce. Škála techniky je široká a obsáhlá, ale dnes se učí jen určitá výseč z toho. Řada akcí se patrně pokládá za pomalé, a proto se neučí. Máte osm výzev nebo krytů a dneska se zpravidla učí jenom tři: kvarta, terca a kvinta (v šavli), ve fleretu obdobně kvarta, sixta, sekonda. Na druhou stranu jako trenér své žáky naučím všechny kryty. Říkám jim: „Třeba je nikdy nepoužijete, ale umíte je a možná se to někdy bude skutečně hodit“. A ten, kdo je neumí, ten je prostě neudělá. Člověk pak má větší škálu pohybů a nezůstává pouze u přímých bodů nebo rychlých útoků.
Někteří lidé hovoří o pokračujícím úpadku společnosti, promítá se takový fenomén i do sportu?
Je tu úpadek sportů a úpadek vlastně celého života. V oblasti vrcholových sportovců hodně vítězí šermíři z Asie. Asiati jsou nesmírně rychlí, nadrilují jednu dvě akce, které potom provádějí bleskově. Dokonce do toho zapojují i téměř akrobatické prvky. To, co já vidím jako moderní šerm, je úplně něco jiného než to, co jsem se já učil před pětapadesáti lety. Mně se moderní šerm nelíbí, říkám, že je to úpadek, je to nekoukatelný sport. Proto to také u nás nemá diváky, nikdo tomu nerozumí. I na olympiádě je to tak rychlé, že si rozhodčí musí pustit zpomalený záznam, aby viděl, kdo má takzvané „právo útoku“. Takže to už vůbec zrakem nerozeznáte. Ve zpomalené verzi pak uvidíte, že je tam technika, že si útočník připravuje soupeře, jsou tam náznaky záludů a náznaky krytů a potom, jak se někde objeví odkrytí, tak přijde zásah. Já tomu říkám stínové divadlo kabuki: náznaky, náznaky, ale ten úpol tam nevidím.
Proto učím ve škole Ars Dimicatoria starší typy šermu jako bojové umění. To znamená Angelovu školu osmnáctého století, kordík (to je vlastně fleret), nebo šavli. Moderní školu šavle učil mistr Barbasetti z Itálie. Učil ve Vídni, měl tam módní šermířský salon a učil také šerm na vojenské akademii ve vídeňském Novém Městě, kde se to učili i čeští důstojníci, a někteří z nich to pak učili v Československé republice na vojenské akademii na Moravě. Takže škola Barbasetiho pak kontinuálně pokračovala jako forma moderního šermu (mluvíme tedy o šavli).
A pan plukovník, kterého jsem znal v šermířském klubu Riegel, ten se šerm učil na vojenské akademii v Hranicích od žáků této školy a já jsem dotyčného pána přinutil, aby mě tuto školu naučil. Barbasetti to ještě učil jako průpravu k duelu, takže to je opravdu bojové umění a já ho takto předávám dál.
Dnes se situace posunula i v historickém šermu, takže řada škol už šerm neučí jako scénické umění, nacvičené etudy či komponované kusy, kde soupeři dělají přesně to, co si nacvičili. Některé školy učí šerm jako bojové umění. To znamená, že se naučí metodika konkrétní školy, a to potom je možné použít ve volném šermu. Tam se to podle mě vyvinulo správným směrem, že se snažíme skutečně rekonstruovat bojové umění (jak to asi mohlo vypadat v té konkrétní době).
Dnes jsou už dobře dostupné různé manuály a příručky, což dříve nebývalo. Ale dneska naleznete, díky výpočetní technice, i spousty rukopisů, které existují třeba jen v jednom exempláři a nyní jsou dostupné v digitalizované a volně dostupné podobě. To je fantastický vývoj, co se týče šermu v posledních dvaceti letech.
Co tedy vyučujete ve vašem klubu?
Principálem školy Ars Dimicatoria je Michal Kňažko (syn známého slovenského herce). Jsme tam ještě další dva trenéři, já učím jak renesanční formu šermu kordem, tak francouzskou školu podle Dominika Angela, který sice měl školu v Londýně, ale byl to původem Francouz. Tedy šerm fleretem z 18. století. Já tam pak ještě učím školu šavle podle Barbasettiho, což je konec 19. století.
Máte v klubu ještě nějaká volná místa?
V „historické“ škole máme volná místa, protože stejně jako v každém sportu i zde, a ve sportovním šermu hlavně, je poměrně vysoká úmrtnost. Než se adept naučí techniku, tak to ze začátku je dosti nuda. Nejdřív se musí naučit kroky nohou a podobně. Lidi, kteří vydrželi déle než dva roky, bych spočítal na prstech jedné ruky. Trénujeme jednou týdně v Dejvicích ve škole Emmy Destinové. Školné je přibližně takové, jako kdybyste přišel kamkoliv jinam do oddílu. „Vysoká úmrtnost“ je pochopitelně i ve sportovním šermu, ale pokud někdo vytrvá, zůstává u šermu někdy i desítky let.
Když někdo přijde, půjčíte mu výstroj?
V „historické“ škole zbraně nejsou problém, ty všechny zapůjčíme. Oblečení by měl mít každý vlastní (zakryté ruce a nohy). A čím dřív si pořídí masku a vlastní výzbroj a výstroj, tím líp. Ale protože učíme staré techniky, tak výuku provádíme bez masky, stejně jak tomu bylo dříve. Až teprve později, pokud je pustíme na volný dotyk, pochopitelně už používáme masku.
Samozřejmě šavlová technika podle mistra Barbasettiho se učí s maskou, protože tam jsou zásahy na hlavu, a jak říkám, je to průprava pro duely, kdy pochopitelně duel se odehrával bez masky, ale trénink, protože se učí seky na hlavu, tak to se provádí od začátku s maskou.
Šermujete v moderních kevlarových oblecích nebo používáte starší šermířské ústroje?
Někteří mají moderní dresy, máme i originály starších dresů z padesátých let i starší. Šermířský oddíl Riegel funguje od roku 1902, takže by se tam našly i nějaké starší trenérské plastrony a další sportovní věci ze začátku století, opravdu starožitné, které jsem nechal zrekonstruovat.
Pochopitelně si lze pořídit zcela moderní výstroj. S kolegou Kňažkem máme moderní dresy pořízené v Itálii, které jsou speciálně dělané pro takové šílence, jako jsme my, kteří provozují staré šermířské bojové umění. Tyto moderní dresy mají trošičku archaický vzhled. Dneska je velmi snadné pořídit cokoliv, včetně replik starých zbraní. Ve sportovním šermu se výzbroj a výstroj pochopitelně řídí materiálovými pravidly Mezinárodní šermířské federace (FIE).
Takže asi nešermujete s moderním elektronickým zařízením pro signalizaci zásahů?
Ne! Jsem odpůrce elektronického záznamu i ve sportovním šermu, protože tím se vlastně šerm zkazil. Profesionální trenéři vám řeknou „staromilec, teď kecá, ta elektrika je spravedlivá, přesně signalizuje každý zásah“. Ale tím to degradovalo, protože vidíte každý malý dotyk a je to odlišné od skutečného boje. Dnes se rozběhnou šermíři proti sobě a často dojde k současnému zásahu. Proto se tak dlouze řeší, kdo má právo útoku.
Ve skutečném duelu nepoběžíme proti sobě a neprobodneme se navzájem, tam je třeba odrazit čepel, připravit si soupeře a pak dát jeden čistý zásah. Nebudete riskovat smrt zběsilým během proti soupeři. Takže stará technika se dneska na planši nevidí, ta elektrika to zkazila.
Zdá se, že ve společnosti z řady oborů mizí etika a vše se posouvá do strojové podoby, postrádající původní základy daného odvětví. Podle vás tento trend zasáhl i oblast šermu?
Ve starých příručkách, manuálech a učebnicích šermu je vždycky zdůrazněna etika. Tam jsou kapitoly o tom, že nesmím při nácviku soupeře zranit, nesmím zapomínat na dvornost, na pozdravy, existují podrobná duelová pravidla. Proto vycházely duelové kodexy, aby byl šerm nějak ritualizovaný, aby v tom byly nějaké bariéry, byla tam vždy pravidla a byla vždy specificky stanovena a zdůrazněna. Což dneska v nějaké moderní metodice šermu pochopitelně nenajdete.
Salvatore Fabris v Umění šermu píše: „Pouze tě snažně žádám, aby ses vyvaroval používání tohoto vznešeného umění proti jiným ze své povýšenosti či abys působil násilí. Raději je užívej střídmě a se smyslem pro spravedlnost vyplývající z uvědomění, že konečné vítězství není v našich rukou, ale ve vůli Boží: nechť nám provždy On dá svou milost nejsvětější.“ (Odkaz)
To je pravda. Pořád je to bojové umění, i když dneska se to velmi zrychlilo. Natolik zrychlilo, až přísní kritici konstatují, že dnes už je šerm atletika, a nikoliv úpolový sport, i když ten úpol tam je. Zrychlení způsobilo, že technika se už méně uplatňuje. Už to není na techniku tak bohaté, ale samozřejmě pěstujete postřeh, který se dá uplatnit i v běžném životě, vypěstuje vám to reflexy.
Za druhé je to velice rychlý sport, reakce šermíře je nejrychlejší ze všech sportů. Pak je zde samozřejmě i otázka kondice. Pokud jsou dva šermíři technicky na stejné úrovni, tak vítězí ten, který je inteligentnější, který víc myslí. Připraví se akce, a pokud jsou zautomatizované kryty a finty, tak pak už nastupuje taktika, kdy si přečtu soupeře, jak reaguje, co dělá, a potom to použiji proti němu.
Takže tohle všechno v šermu rozhodně je i dnes a je to tedy nejvšestrannější sport a v souhrnu tyhle věci žádný jiný sport nemá. Není to jen o rychlosti, postřehu, ale i o fyzické kondici, i tu člověk při dvoudenním turnaji musí mít. Takže šerm je na špici sportů, co se týká toho, co přináší a vyžaduje.
Kdyby někdo chtěl začít šermovat, například po přečtení tohoto článku, co byste mu poradil?
Měl by si zjistit, kde je nějaký šermířský oddíl v místě jeho bydliště. Pokud má možnost výběru jako například v Praze, tak aby si zjistil něco o těch oddílech a po přihlášení rozhodně intenzivně trénoval. Riegel je malý oddíl a máme prostory k dispozici jen dvakrát týdně. Dotáhnout to na špici tím, že budu trénovat jen dvakrát týdně – to rozhodně nejde, to je málo. Pokud by někdo měl ambici to v šermu někam dotáhnout, tak je třeba, aby měl možnost trénovat intenzivně minimálně třikrát týdně a s dobrým trenérem. Pak už je další rozhodnutí na něm.
Je zde ještě jeden aspekt. Jsou tři sportovní zbraně – fleret, kord a šavle. Dřív se začínalo fleretem, protože to je nejvíc technická zbraň. A až potom si člověk vybral, zda půjde dělat kord, šavli nebo zůstane u fleretu. Za mé generace byli ještě šermíři, kteří se aktivně účastnili turnajů ve všech třech zbraních. Byli opravdu všestranní. Dneska se takové případy vyskytují také –mladí kluci si vyzkouší všechny tři zbraně a jdou na turnaje ve všech zbraních, ale je to spíš velká výjimka, nezůstanou u toho. Specializace je vysoká.
U nás děti rovnou začínají kordem. Pokud si někdo zkusí všechny tři zbraně, což je rozhodně dobře, pak si stejně vybere jen jednu a není to tak jako před mnoha lety, kdy většina lidí dělala všechny tři zbraně. Ale je pravda, že dneska přijdou lidi na šerm třeba v deseti letech a zůstanou u něho celý život. Takže šerm se dá dělat do vysokého věku, záleží na kondici.
Chápu to tedy tak, že šerm vás již léta udržuje v dobré kondici.
Šerm rozhodně člověka udržuje v dobré duševní i tělesné kondici. Vzájemné střety a konfrontace dvou mozků a dvou těl mají velmi dobrý vliv na psychiku. Řada lidí zůstane u šermu do konce života. Nejstarší aktivní sportovní šermíř zemřel předloni, bylo mu 88 let a do poslední chvíle šermoval. Současný náš nejstarší šermíř, aktivní celý život, je ve věku 82 let. Když se podíváte na výsledky mezinárodních vrcholových soutěží, tak tam jsou lidé, kterým je běžně přes třicet. Nakonec na olympiádě v Riu bojoval o zlatou medaili Maďar, kterému bylo 42. To v jiném sportu nemáte, aby se zlatý medailista blížil padesátce. Na OH v Římě vyhrál zlatou medaili Maďar, kterému bylo padesát. Šerm je rozhodně fenomén, který vás psychicky posiluje, to je bez debaty.
Dalo by se říci, že šerm dříve obsahoval nějakou tu duchovně-morální složku? Bylo zvykem, že v rámci školy učili nějakou etiku a podobně?
Etika tam byla, protože šerm provozovaly přece jen bohatší třídy. Byla to dovednost, kterou se učili bohatší šlechtici. Moderní šerm se vyvíjí někdy od renesance a pochopitelně už jen proto, že ta zbraň byla drahá, tak si to nemohl dovolit někdo chudší. A také to nepříslušelo jiným třídám, nějakého chudého rolníka nenapadlo nosit u boku kord a také výuka byla drahá. Šerm se tedy vyučoval na šlechtických nebo stavovských akademiích, nebo ho učili soukromí mistři a výuka prostě stála nějaké peníze, takže to dělaly vyšší třídy – hlavně šlechta, a pak bohatší měšťanstvo a následně i buržoasie, která napodobovala a přejímala zvyky nobility, takže to byla součást jakési společenské výchovy určité vrstvy či skupiny obyvatel na akademii, kde se šerm učil zároveň s tancem a společenským chováním, spolu s humanitními vědami. Takže tam ten duchovní rozměr určitě byl.
Současně si také musím uvědomit, že to nebyl sport. Člověk se učil ovládat smrtící zbraň. Byla to výuka, která se hodila do války, nebo to byla průprava k duelu. Aby člověk v době, kdy duely byly součástí společenského klimatu, byl to jeden ze způsobů, jak řešit spory, byl na souboj připraven. Člověk, který nebyl připraven technicky, neměl šanci na přežití. Takže ve společnosti existoval etický rozměr bezdůvodně nevyvolávat spory, protože to mohlo vést ke smrtelným střetnutím.
Podobně je tomu i dnes, například když se půjdete učit nějaké bojové umění, tak první věc, kterou vám trenér řekne, je: „Ty se to učíš, aby ses ubránil, ne abys někoho napadnul.“ A v šermu tomu bylo stejně tak. Šerm obsahuje rozhodně duchovní rozměr plus tradice. Pokud existoval mistr, který šerm dělal už ve třetí generaci šermířů, byla to navíc i společenská prestiž, jako že „já se k němu chodím učit“.
Znáte nějaké tajné body, jak se říká?
Jak se šerm vyvíjel, tak občas někdo přišel s akcí, která se do té doby nedělala, nebyla známa. A své žáky to pak učil jako že „to je naše tajemství a nesmíte to předávat dál“ a to byla technika, s kterou pak žák mohl v duelu vítězit.
Dokázal byste popsat nějaké finty, jako např. „vlámský bod“?
Technika vlámský bod? Je to trochu krkolomné, ale překvapivé. To je finta popsaná v Angelovi. Jde o zachycení protivníkovy ozbrojené ruky svou neozbrojenou rukou, následné zapření se, a protože nemohu bodnout zepředu před tělem, tak se pokusím protivníka zasáhnout zbraní za svými zády, což je rozhodně překvapivé, a zároveň ho odzbrojit.
Z Hrbáče je známý Neversův bod, což je postup, kdy se máte trefit někam pod lebeční kost, protože střed čela se nepropíchne. Je to v podstatě vmyk po čepeli, v knize ovšem dosti složitě popsaný – a každý filmař ho dále vyšperkoval. Každý záludný útok, který se učí, je vlastně tajný bod. Zajímavé je, že jak se dnes vše zrychluje, tak ne všechny záludy se učí. Pokud tedy člověk použije nějakou běžnou akci, kterou se naučil třeba před padesáti lety, a dneska se neučí, tak má šanci s tím na planši uspět – což se mi skutečně několikrát potvrdilo.
Například dneska na turnaji jsem neviděl, že by někdo dělal coupe. To je napřed nápřah paže, jakýsi pohroz do soupeřova krytu, já čepel bleskově zvednu, vyhnu se soupeřově čepeli (čili udělám střih) a zasáhnu ho. Na veteránských soutěžích se mi to občas povede.
Samozřejmě nevím, jak bych dnes dopadl proti mladým lidem, protože šerm je velmi rychlý. Tohle byly pomalé akce. Škála techniky je široká a obsáhlá, ale dnes se učí jen určitá výseč z toho. Řada akcí se patrně pokládá za pomalé, a proto se neučí. Máte osm výzev nebo krytů a dneska se zpravidla učí jenom tři: kvarta, terca a kvinta (v šavli), ve fleretu obdobně kvarta, sixta, sekonda. Na druhou stranu jako trenér své žáky naučím všechny kryty. Říkám jim: „Třeba je nikdy nepoužijete, ale umíte je a možná se to někdy bude skutečně hodit“. A ten, kdo je neumí, ten je prostě neudělá. Člověk pak má větší škálu pohybů a nezůstává pouze u přímých bodů nebo rychlých útoků.
Někteří lidé hovoří o pokračujícím úpadku společnosti, promítá se takový fenomén i do sportu?
Je tu úpadek sportů a úpadek vlastně celého života. V oblasti vrcholových sportovců hodně vítězí šermíři z Asie. Asiati jsou nesmírně rychlí, nadrilují jednu dvě akce, které potom provádějí bleskově. Dokonce do toho zapojují i téměř akrobatické prvky. To, co já vidím jako moderní šerm, je úplně něco jiného než to, co jsem se já učil před pětapadesáti lety. Mně se moderní šerm nelíbí, říkám, že je to úpadek, je to nekoukatelný sport. Proto to také u nás nemá diváky, nikdo tomu nerozumí. I na olympiádě je to tak rychlé, že si rozhodčí musí pustit zpomalený záznam, aby viděl, kdo má takzvané „právo útoku“. Takže to už vůbec zrakem nerozeznáte. Ve zpomalené verzi pak uvidíte, že je tam technika, že si útočník připravuje soupeře, jsou tam náznaky záludů a náznaky krytů a potom, jak se někde objeví odkrytí, tak přijde zásah. Já tomu říkám stínové divadlo kabuki: náznaky, náznaky, ale ten úpol tam nevidím.
Proto učím ve škole Ars Dimicatoria starší typy šermu jako bojové umění. To znamená Angelovu školu osmnáctého století, kordík (to je vlastně fleret), nebo šavli. Moderní školu šavle učil mistr Barbasetti z Itálie. Učil ve Vídni, měl tam módní šermířský salon a učil také šerm na vojenské akademii ve vídeňském Novém Městě, kde se to učili i čeští důstojníci, a někteří z nich to pak učili v Československé republice na vojenské akademii na Moravě. Takže škola Barbasetiho pak kontinuálně pokračovala jako forma moderního šermu (mluvíme tedy o šavli).
A pan plukovník, kterého jsem znal v šermířském klubu Riegel, ten se šerm učil na vojenské akademii v Hranicích od žáků této školy a já jsem dotyčného pána přinutil, aby mě tuto školu naučil. Barbasetti to ještě učil jako průpravu k duelu, takže to je opravdu bojové umění a já ho takto předávám dál.
Dnes se situace posunula i v historickém šermu, takže řada škol už šerm neučí jako scénické umění, nacvičené etudy či komponované kusy, kde soupeři dělají přesně to, co si nacvičili. Některé školy učí šerm jako bojové umění. To znamená, že se naučí metodika konkrétní školy, a to potom je možné použít ve volném šermu. Tam se to podle mě vyvinulo správným směrem, že se snažíme skutečně rekonstruovat bojové umění (jak to asi mohlo vypadat v té konkrétní době).
Dnes jsou už dobře dostupné různé manuály a příručky, což dříve nebývalo. Ale dneska naleznete, díky výpočetní technice, i spousty rukopisů, které existují třeba jen v jednom exempláři a nyní jsou dostupné v digitalizované a volně dostupné podobě. To je fantastický vývoj, co se týče šermu v posledních dvaceti letech.
Co tedy vyučujete ve vašem klubu?
Principálem školy Ars Dimicatoria je Michal Kňažko (syn známého slovenského herce). Jsme tam ještě další dva trenéři, já učím jak renesanční formu šermu kordem, tak francouzskou školu podle Dominika Angela, který sice měl školu v Londýně, ale byl to původem Francouz. Tedy šerm fleretem z 18. století. Já tam pak ještě učím školu šavle podle Barbasettiho, což je konec 19. století.
Máte v klubu ještě nějaká volná místa?
V „historické“ škole máme volná místa, protože stejně jako v každém sportu i zde, a ve sportovním šermu hlavně, je poměrně vysoká úmrtnost. Než se adept naučí techniku, tak to ze začátku je dosti nuda. Nejdřív se musí naučit kroky nohou a podobně. Lidi, kteří vydrželi déle než dva roky, bych spočítal na prstech jedné ruky. Trénujeme jednou týdně v Dejvicích ve škole Emmy Destinové. Školné je přibližně takové, jako kdybyste přišel kamkoliv jinam do oddílu. „Vysoká úmrtnost“ je pochopitelně i ve sportovním šermu, ale pokud někdo vytrvá, zůstává u šermu někdy i desítky let.
Když někdo přijde, půjčíte mu výstroj?
V „historické“ škole zbraně nejsou problém, ty všechny zapůjčíme. Oblečení by měl mít každý vlastní (zakryté ruce a nohy). A čím dřív si pořídí masku a vlastní výzbroj a výstroj, tím líp. Ale protože učíme staré techniky, tak výuku provádíme bez masky, stejně jak tomu bylo dříve. Až teprve později, pokud je pustíme na volný dotyk, pochopitelně už používáme masku.
Samozřejmě šavlová technika podle mistra Barbasettiho se učí s maskou, protože tam jsou zásahy na hlavu, a jak říkám, je to průprava pro duely, kdy pochopitelně duel se odehrával bez masky, ale trénink, protože se učí seky na hlavu, tak to se provádí od začátku s maskou.
Šermujete v moderních kevlarových oblecích nebo používáte starší šermířské ústroje?
Někteří mají moderní dresy, máme i originály starších dresů z padesátých let i starší. Šermířský oddíl Riegel funguje od roku 1902, takže by se tam našly i nějaké starší trenérské plastrony a další sportovní věci ze začátku století, opravdu starožitné, které jsem nechal zrekonstruovat.
Pochopitelně si lze pořídit zcela moderní výstroj. S kolegou Kňažkem máme moderní dresy pořízené v Itálii, které jsou speciálně dělané pro takové šílence, jako jsme my, kteří provozují staré šermířské bojové umění. Tyto moderní dresy mají trošičku archaický vzhled. Dneska je velmi snadné pořídit cokoliv, včetně replik starých zbraní. Ve sportovním šermu se výzbroj a výstroj pochopitelně řídí materiálovými pravidly Mezinárodní šermířské federace (FIE).
Takže asi nešermujete s moderním elektronickým zařízením pro signalizaci zásahů?
Ne! Jsem odpůrce elektronického záznamu i ve sportovním šermu, protože tím se vlastně šerm zkazil. Profesionální trenéři vám řeknou „staromilec, teď kecá, ta elektrika je spravedlivá, přesně signalizuje každý zásah“. Ale tím to degradovalo, protože vidíte každý malý dotyk a je to odlišné od skutečného boje. Dnes se rozběhnou šermíři proti sobě a často dojde k současnému zásahu. Proto se tak dlouze řeší, kdo má právo útoku.
Ve skutečném duelu nepoběžíme proti sobě a neprobodneme se navzájem, tam je třeba odrazit čepel, připravit si soupeře a pak dát jeden čistý zásah. Nebudete riskovat smrt zběsilým během proti soupeři. Takže stará technika se dneska na planši nevidí, ta elektrika to zkazila.
Zdá se, že ve společnosti z řady oborů mizí etika a vše se posouvá do strojové podoby, postrádající původní základy daného odvětví. Podle vás tento trend zasáhl i oblast šermu?
Ve starých příručkách, manuálech a učebnicích šermu je vždycky zdůrazněna etika. Tam jsou kapitoly o tom, že nesmím při nácviku soupeře zranit, nesmím zapomínat na dvornost, na pozdravy, existují podrobná duelová pravidla. Proto vycházely duelové kodexy, aby byl šerm nějak ritualizovaný, aby v tom byly nějaké bariéry, byla tam vždy pravidla a byla vždy specificky stanovena a zdůrazněna. Což dneska v nějaké moderní metodice šermu pochopitelně nenajdete.
Salvatore Fabris v Umění šermu píše: „Pouze tě snažně žádám, aby ses vyvaroval používání tohoto vznešeného umění proti jiným ze své povýšenosti či abys působil násilí. Raději je užívej střídmě a se smyslem pro spravedlnost vyplývající z uvědomění, že konečné vítězství není v našich rukou, ale ve vůli Boží: nechť nám provždy On dá svou milost nejsvětější.“ (Odkaz)
Šermířský seminář ve Zlaté Koruně, s kolegou Kňažkem ze školy historického šermu Ars Dimicatoria. (Archiv Leonida Křížka)
Věnujete se ještě nějakým dalším bojovým odvětvím?
No pro zajímavost učím ještě šerm bodákem, což tady nedělá nikdo. Původně to byla skutečně sportovní disciplína v padesátých letech. Tohle je sportovní disciplína, v bitvách se samozřejmě nešermovalo. Kritici, kteří připravují rekonstrukce bitev, říkají, že „žádný šerm bodákem nebyl“. Samozřejmě nebyl, ale učilo se to. Byl to nějaký odraz, prostě základy, i když představa, že by vojáci šermovali, byla příliš idealistická a nereálná, ale základy šermu s bodákem se učili.
Pokud se vrátíme do dob skutečných smrtelných duelů, nebyl to tehdy pokleslý druh kultury?
Duely byly často amorální a nečestné. Často se používaly špinavé triky, často byly příčiny malicherné. Někdy o jednom souboji pojednávají celé romány. Kritizují je jako bezcharakterní záležitost ze strany vyzyvatele, který chce nepřítele skutečně zničit, a tak zničí nejen jeho, ale například i jeho matku, která je závislá na jeho platu, což popisuje velice jímavě Kuprinův román Souboj.
Někdy byly duely opravdu záležitostí cti, ale například souboje v 17. století probíhaly často z malicherných příčin. Byla to téměř jakási móda. Šlechtici se vyzývali kvůli naprosto malicherným věcem. Ve Francii padlo víc šlechticů v duelech než ve válkách. V období kolem vlády Karla devátého. Naproti tomu když za urážku hrozila výzva k duelu (a ne několikaměsíční bezvýsledný soud), mohl to být i jistý pozitivní aspekt společenského života.
Někteří duelanti prokázali vysokou morální úroveň. Francouzský premiér Clémenceau, výborný střelec, byl vyzván k duelu, vystřelil mimo (normálně by nikdy neminul) a jeho soupeř, protože střílet neuměl, se také netrefil. Kdyby byl vyzyvatelem, tak to udělat nemohl, to by se považovalo za zbabělost, protože se mělo za to, že pak očekává od soupeře totéž – vystřelit mimo. Clémenceau (a jiní) dali soupeři lekci, aniž by prolili kapku krve.
Děkujeme za rozhovor
Článek byl aktualizován 22.5.2017
Poznámka: Souboj nebo duel je dobrovolné střetnutí dvou osob se zbraněmi, které se řídí pravidly, a má poskytnout satisfakci uraženému, to jest odčinit předchozí urážku a obnovit jeho čest. Výzvou k souboji („hozenou rukavicí“) uražený prokázal, že si své cti cení víc než života, a tím se urážky zbavil. Pro satisfakci nebylo důležité, kdo v souboji zvítězí, a taková otázka se ani nekladla. Souboje patřily ke starému kodexu cti bojovníků, šlechty a později zejména důstojníků.
Čtěte také: Rozhovor: Martin Čapek – z hlediska osobního rozvoje je šerm jedním z nejlepších sportů na světě
