Ilustr. foto. (Volné dílo)
Anebo jste možná zkoušeli zorganizovat rodinnou dovolenou nebo výlet (který si všichni užili) a museli jste bojovat, aby to všem zapadlo do harmonogramu. Tak pracně se snažíte plánovat akce, rezervovat ubytování a postarat se o všechny ty věci, co je třeba dopředu zařídit, a někdo vám pak řekne, že jste posedlí kontrolou nad vším a všemi a neumíte se uvolnit.
Sama jsem si tyto situace i jim podobné prožila tolikrát, že už si je ani nepamatuji (a je mi to jedno). Například v létě s rodinou hodně cestujeme. Je to období plné radosti, smíchu, skopičin, frustrace, rozčilování, zoufalství a všeho ostatního z pestré mozaiky lidského života. Přestože jsou to krásné chvíle, každý rok se tak trochu divím, že nikdo v průběhu neodjel a že všichni spolu stále ještě mluví.
Samozřejmě, tyto příklady jsou spíše pro pobavení, nicméně je pravdou, že i když rodina přináší ty nejšťastnější, nejhlubší a nejhřejivější prvky lidského prožitku, nabízí i chvíle z nejtěžších a nejbolestivějších.
Letos v létě jsem o rodině přemýšlela hodně a hlavně o tom, co dělá z rodiny funkční jednotku. Co zvyšuje prožitky lásky a radosti a co snižuje trápení a pocity marnosti? A tak jsem se zeptala sama sebe, co bychom jako rodina mohli udělat, aby se naše soužití radikálně zlepšilo?
Přišla jsem s tímhle: Co kdybychom, jako rodina, uzavřeli mezi sebou dohodu, že ať se stane, co se stane, nebudeme jeden druhého strkat pod náklaďák? Tedy, bez ohledu na současnou situaci nebo na to, co druhá osoba dělá či říká, zda se nám to líbí nebo ne, budeme vždy stát na straně toho druhého.
Když někdo dělá něco, co se nám nelíbí, místo toho, abychom spadli do zažitého vzorce obviňování a kritizování, co když se dohodneme, že se na chvilku zastavíme a vědomě použijeme empatii? A zkusíme si představit, jaké hlubší důvody, vnitřní boje nebo touhy ho nebo ji k takovému jednání vedly?
Co kdybychom se dohodli, že se nebudeme vzájemně unáhleně soudit a dávat si negativní nálepky? A, a to je nejradikálnější, co když se sami sebe zeptáme, zda neexistuje nějaký způsob, jak bychom mohli tomu druhému člověku pomoci dostat to, co v daný okamžik skutečně potřebuje?
Změna příběhu
Naučili jsme se reagovat na slova a jednání druhých na základě vlastního názoru na ně a toho, zda podporují naše představy o světě a nás samých. Vytváříme si celou řadu příběhů a výkladů o druhých na základě svých vlastních názorů. Jenže naše myšlenky a názory o druhých nemusí být vždy pravdou.
Žít v rodině (a vlastně v jakémkoliv vztahu) v empatickém prostředí znamená snažit se druhého člověka pochopit, pochopit, co se jim odehrává v nitru. Abychom mohli plně milovat jinou lidskou bytost, musíme opustit své ego a přestat bránit svou verzi reality. Musíme být ochotni zvážit hlubší motivy, strachy a touhy druhých lidí, a tím se ubráníme přikrmování vlastního příběhu o nich.
Co je těžké, je mít zájem o prožitky a zkušenosti druhých a docílit, aby nám na nich záleželo, bez ohledu na tom, jak moc se mohou lišit od těch našich. V konečném důsledku je naší zodpovědností jeden k druhému jako rodině, aby se z nás nestala jenom další síla, proti které naši drazí musí působit, aby získali to, co potřebují. To znamená, že na sebe musíme vzít zodpovědnost v co největší míře jednat tak, abychom zmírnili jejich trápení a pomohli jim vyřešit jejich nejhlubší touhy.
Jako lidské bytosti máme sklony bránit se, což zahrnuje i naše myšlenky, naši verzi reality a naši identitu – to obří, leč křehké JÁ. Co je však paradoxní, když opravdově zdůrazňujeme pravdu toho druhého a snažíme se ji poznat, často objevíme, že to JÁ, které jsme tak bránili a které mělo všechny ty představy o tom, co a jak by se mělo dít, se jednoduše vytratí jako pára nad hrncem. A v tom okamžiku poznáme, jaké to je mít rád bezpodmínečně. Bez JÁ, které nám stojí v cestě, můžeme pocítit plnou sílu lásky.
Pokaždé, když zareagujeme na chování druhého člověka s laskavostí, je to jako bychom učinili krok k bohu, krok do nebe. Když si zvolíme, že se budeme dívat na svět očima a srdcem druhého člověka, naplní to naše vlastní srdce láskou.
Předsevzít si tento úmysl je v životě každé rodiny nebo vztahu důležitým milníkem. Přijměte kvůli svým milovaným tuto výzvu, výzvu, že se „postavíte na stranu toho druhého“ a „nebudete se vzájemně házet pod náklaďák“. Na lednici si dejte nápis nebo obrázek přeškrtnutého náklaďáku.
Bez ohledu na to, co se bude v daný okamžik odehrávat, dívejte se na situaci, jako byste se dívali srdcem toho druhého. Prožijte tento obtížný moment prostřednictvím nejzranitelnějšího místa svých blízkých – jejich bolesti, strachu či slabosti a prostřednictvím dítěte v nich. Vězte, že i oni, stejně jako vy se snaží vytvářet štěstí, nalézt pokoj a cítit se v pohodě.
Jedna důležitá výstraha na závěr: Tato metoda je určena pouze pro rozvoj zdravých rodin. Nemá sloužit v kontextu násilného, dysfunkčního nebo destruktivního prostředí. Tato metoda není příležitostí, jak omlouvat hrubé chování jakéhokoliv druhu. Týrání nelze tolerovat v žádném ohledu.
Nancy Colierová je psychoterapeutka, pastorka, publicistka a průvodce workshopy. Pro více informací navštivte NancyColier.com.
Z angličtiny přeložil O. H.; zdroj:
