Dialektický materialismus: Tajný nástroj komunismu, jak poštvat lidi proti sobě

 

 

Abychom pochopili, proč komunismus ještě nevymizel, musíme pochopit jeho základní nástroj k vytvoření násilné revoluce – přesvědčit lidi, aby se obrátili proti sobě – a jak tohoto nástroje využít k vykonstruování politických problémů. To pak dává jeho stoupencům schopnost postupně převzít kontrolu.

Tímto nástrojem je komunistická dialektika známá jako dialektický materialismus. Dialektika je metoda diskuze mezi dvěma stranami. Dialektický materialismus se používá pro formulování komunistického pohledu na svět, a to tak, že veškeré věci se vykládají optikou založenou na absolutním ateismu a boji.

Komunističtí vůdci použili tuto dialektiku k přepsání historie, aby odpovídala jejich vlastnímu vidění světa. Zdůrazňovali studium Leninovy dialektiky a aplikovali ji na dějiny lidského myšlení, vědu i technologii. Leninův nástupce Josef Stalin napsal již roku 1938, že „dialektický materialismus je světový náhled marxisticko-leninistické strany“.

Papež Pius XII, který později exkomunikoval katolíky hlásící se ke komunistické ideologii, popsal podstatu komunistické dialektiky v březnu 1937 v encyklice O ateistickém komunismu. Papež uvedl, že komunisté používají dialektický materialismus k „přiostření antagonismů“ mezi různými třídami ve společnosti a věří, že „člověk může urychlit konflikt, který svět přenáší do finálního sloučení“. Třídní boj tak na sebe bere podobu „křížové výpravy ve jménu pokroku lidstva“.

Komunistická dialektika, poznamenává také Pius XII, stojí za násilnou povahou této ideologie, která hlásá, že vše, co vzdoruje „systematickému násilí“, má být určeno ke zničení.

Tradiční formy dialektik, například Sokratovská dialektika, se snaží najít pravdu prostřednictvím racionální výměny argumentů mezi dvěma stranami.

Naopak – kořeny dialektického materialismu se nacházejí v teorii německého filozofa G. W. F. Hegela s tím, že komunističtí vůdci počínaje Karlem Marxem si ji v průběhu dějin pozměnili tak, aby se lépe hodila jejich cílům.

Ústředním motivem Hegelovy teorie, tak jak ji používá komunismus, je jeho tvrzení, že „protiklad vede kupředu“. Marx a Engels tento argument použili, ale Hegelovu teorii pozměnili tím, že odstranili všechny prvky nevztahující se k materialismu, včetně jakýchkoliv zmínek o náboženství a morálce.

Stalin napsal v roce 1938 v díle Dialektický a dějinný materialismus, že Marx a Engels odhodili Hegelovy názory o „vesmírném duchu“ a „vědomí“ a místo toho pohlíželi na všechen život jako na pouhou „hmotu v pohybu“.

Zatímco tradiční dialektiky mají za cíl pomoci lidem pochopit pravdu výměnou různých myšlenek a názorů anebo díváním se na problematiku z obou stran, dialektický materialismus dělá pravý opak. Dívá se na různé otázky ve společnosti, a pak identifikuje jejich pravé protiklady, ty pak vezme jako komunistickou perspektivu a prosadí tyto názory jako absolutní a nezpochybnitelné.

Mao Ce-tung, zakladatel Komunistické strany Číny, založil svou dialektiku na převrácení řady náboženských a společenských hodnot Východu. Vezměme si například starou taoistickou teorii o jinu a janu, která vidí dvě protikladné strany něčeho jako navzájem se doplňující a harmonizující prvek, v němž dva splynou v jedno.

Čínský vůdce k tomu v knize Vybrané dílo Mao Ce-tunga napsal, že tyto dvě protichůdné síly jsou v neustálém konfliktu a že viděno očima komunistické dialektiky se „jedna stává dvěma, dvě se stávají čtyřmi“. Jinými slovy, daný element je krok po kroku rozdělen. A to je také jádrem komunistických revolučních vizí založených na myšlence, že komunismus dokáže namísto harmonie vyprovokovat boj mezi všemi hmotnými elementy, ať už jde o rasy, společenské třídy či dokonce o sezdaný pár.

Autor knihy Meč revoluce a komunistická apokalypsa, Cliff Kincaid, napsal: „Sověti shrnuli jádro dialektiky do ‚rozdělení na protiklady‘, přičemž Mao Ce-tung a čínští ‚dělníci filozofie‘ nakonec sumarizovali všechny složitosti dialektické logiky do výrazu ‚jedno se dělí do dvou‘.“

Marxistický teoretik Georgij Valentinovič Plechanov napsal v roce 1928 v Dialektice a logice, že komunistická dialektika následuje tři zákony: identifikovat, negovat a „vyloučit střed“. Tento přístup umožňuje komunistům uměle vykonstruovat problémy tím, že nejprve identifikují nějaký problém v materiálním rozvoji, aby ho pak mohli negovat nebo převrátit a následně „vyloučit střed“ tím, že problém vyhrotí do dvou extrémů, jež vůbec neberou v potaz často širokou škálu umírněných pohledů.

Vlastnost „vyloučit střed“ je opakem odvěké staré moudrosti, kterou vždy sdílely tradiční filozofie a víry – od Aristotela po Rúmího a od Šákjamuniho po Šalamouna – všichni odráželi pohled vyjádřený slovy Lao C‘-a: „Nejlépe je držet se střední cesty“.

Idea „vyloučit střed“ následuje Leninovu myšlenku „partyzánství“, obě založené na utopickém pohledu na svět. Lenin rozdělovat všechny lidi pouze na dvě skupiny: ti, kdo podporují komunistickou revoluci, a ti, kdo ji nepodporují. Ti druzí jsou určeni ke zničení.

Pokud je druhá strana ochotna přijmout kompromisy, komunisté si upevní pozici a teprve pak pokračují v neúnavném tlaku, dokud se opoziční strana postupně neunaví. Když selže násilná revoluce, komunisté usilují nejdříve o „toleranci“, potom o „akceptování“ a nakonec o nucené „zavedení“ komunismu. Kdokoliv protestuje, dostane politickou nálepku a je pak napadán komunistickými spojenci.

Komunistický náhled na svět a všechny problémy v něm jsou formovány inverzí – převrácením. Komunistické vnímání charakterizuje všudypřítomná negativita, která má změnit vnímání jednotlivců na otázky kolem sebe tak, aby je i oni vnímali převráceně.

Pro lepší pochopení je třeba zajít trochu do hloubky. My všichni máme různé vnímání světa kolem nás. Dva lidé, kteří se dívají na tu samou situaci, si ji mohou vyložit naprosto rozdílnými způsoby, protože každého ovlivňuje jiné prostředí, minulost, vzdělání a názory.

Komunismus mění vnímání člověka a předkládá mu místo toho svůj vlastní „komunistický světonázor“, který používá dialektického materialismu k převrácení společenských norem a zaujímá negativní postoj.

K popisu toho, jak výrazně se lišilo myšlení sovětských myslitelů a lidí na Západě, cituje Kincaid „Peňkovskijeho dokumenty“ z roku 1965. Peňkovskij napsal, že kdyby někdo předal ty stejné informace generálům v Americe, v Británii a v Sovětském svazu, „Američan a Angličan by pravděpodobně dospěli ke stejnému závěru… ale sovětský generál by dospěl k závěrům, které se budou od těch dvou radikálně lišit“. Sovětští velitelé by totiž k vyřešení problému použili marxistickou dialektiku, zatímco jejich západní protějšci by použili nějaký druh dedukce.

Kdybychom analyzovali dialektický materialismus z pohledu antropologie, odhalila by se jeho temná a destruktivní přesvědčení. Metoda inverze není výmyslem komunismu. Jde o klíčový prvek temných okultních praktik, které převracejí výklady a vnímání tradičních (náboženských) praktik.

Kdyby se tento koncept obráceného vnímání reality aplikoval na politický světonázor, točil by se kolem „narušování či zničení společenského pořádku, znesvěcení tradice či dějin a zničení společenské morálky“, popisuje Robert J. Bunker, mimořádný profesor na Ústavu strategických studií při Válečné škole armády USA.

Důležitou a nebezpečno podobou tohoto konceptu je, že se snaží získat dominanci a moc prostřednictvím strachu a teroru. Okultisté tomu říkají „levoruká cesta“. Levoruká cesta se úzce vztahuje ke komunistickým dialektickým metodám k dosažení revoluce.

Bunker uvádí, že levoruká cesta degraduje vlastní členy na „loutky, s nimiž manipuluje, využívá je a pak odhodí“. Můžeme tomu být svědky u takzvaných „užitečných hlupáků“, kteří pomáhají komunistickým režimům dostat se k moci, jen aby se i oni stali později stali jejich obětí. Nebezpečí levoruké cesty spočívá v tom, že „ohrožuje přežití celé společnosti a jejího světonázoru“ tím, že záměrně ničí důvěru v existující světonázory a snaží se zarazit a zničit ty, kdo jejím světonázorům oponují, popisuje profesor Bunker.

Povaha komunistické dialektiky stavící na ideologické inverzi a revoluci levoruké cesty vedla řadu autorů k poukázání na podobnost se satanismem, který se ve své původní podobě snažil o převrácení morálních zásad a obřadnosti v křesťanství.

Richard Wurmbrand, autor knihy Marx & Satan, vypozoroval, že inverze je ve skutečnosti úzce spojena s praktikami levoruké cesty, které jsou z náboženského hlediska definovány jako „démonické“.

Marc Tyrell, jenž se zabývá antropologií symboliky a který napsal knihu Krvavé obětování, mi v emailu napsal, že on sám popisuje studentům marxistickou teorii jako „poslední velkou křesťanskou herezi, jelikož převrací mnohé z mýtických struktur křesťanství“. Dodává však, že „jejich styl fungování vlastně předchází křesťanství“ a dal by se vystopovat k daleko starším ideologiím temného okultismu.

Z duchovního pohledu „může naprosto zničit duši lidí, kteří tohle dělají“, píše Tyrell. Nejlepším příkladem systému levoruké cesty může podle něj být zřejmě Kambodža, kde Rudí Khmérové vyvraždili takřka třetinu obyvatel. „Ale podobné příklady lze najít prakticky v každé komunistické zemi,“ dodává antropolog.

Upozornění: Názory vyjádřené v tomto článku jsou pohledem autora a nemusí nezbytně odpovídat názorům Epoch Times.

Článek byl redakčně zkrácen. Z angličtiny přeložil O. H.