Mladý Palestinec, který našel útočiště v Izraeli

Dor Šachar vyrůstal jako Aiman Abu Suboh v pětičlenné muslimské rodině ve městě Chán Júnis v pásmu Gazy. V sedmi letech ho ve škole učili, že musí zabíjet Židy. Ve 12 a půl letech utekl z domova a žil na staveništi v Izraeli. V rozhovoru s izraelskou redakcí The Epoch Times Dor Šachar vyprávěl svůj příběh.

Dor Šachar: Když jsem nastoupil do školy, v první třídě, asi měsíc, nás učili psát arabská písmena a číst. Po měsíci nás začali učit zabíjet Židy. Ve škole nám říkali: „Zabíjet Židy je velké přikázání, protože vám zabrali zemi, a vy budete bojovat do poslední kapky krve, abyste tu zemi získali zpět.“ Vysvětlovali nám, že země zahrnuje Jaffu, Tel Aviv, Jeruzalém, a v podstatě celou zemi Izrael.

Znal jsem Židy, kteří chodili nakupovat na trh [v Chán Júnisu]. Byla to doba, kdy nebyla žádná intifáda, nic, byl naprostý klid.

Ve škole nám říkali, že Židé mají tři nohy, že zabíjejí děti, ženy, muže a staré lidi. Že kdysi to byli muslimové, ale stali se z nich židovští bezvěrci, a největším přikázáním je zabíjet Židy. Všichni žáci ve třídě museli říkat: „Ve jménu náboženství, ve jménu Boha, ve jménu Mohameda islámu – zabíjej Židy.“

Odmítl jsem to přijmout. Všechny děti ve třídě říkají: „Itbah al-jahud“, tedy „vražděte Židy“. Požádal jsem učitele, aby mě pustil na toaletu, abych si mohl umýt obličej, protože jsem se opravdu necítil dobře a chtěl jsem odtamtud prostě vypadnout. Na to mi dal facku a odvedl mě do ředitelny, kde mu o mně něco šeptal do ucha. Ředitel mě požádal, abych se postavil čelem ke zdi, a praštil mě gumovou hadicí po zádech. Pak mi řekl, abych požádal tátu, aby se mnou šel druhý den do školy.

Druhý den přišel táta do školy na schůzku s ředitelem. Asi po deseti minutách vstoupil táta do třídy. Začal mě mlátit a řekl: „Ano! Musíme zabíjet Židy.“

Můj otec pracoval v Izraeli 27 let. Vydělával peníze, kupoval oblečení, kupoval dárky – a podporoval zabíjení Židů.

Epoch Times: V roce 1987, když vám bylo dvanáct a půl, jste se svým otcem odcestoval do Izraele?

Dor Šachar: Odcestovali jsme v neděli a vrátili se ve čtvrtek. Celý týden jsme spali v této zemi a ve čtvrtek jsme se vraceli domů do Gazy.

Po třech měsících jste utekl do Izraele?

Našel jsem si v Izraeli místo, kam jsem mohl utéct, a začal jsem v noci pracovat jako ochranka na stavbách.

Poté, co jste utekl, nikdo nevěděl, kde jste? Nehledali vás?

Přesně o to jde – nezajímá je to. Děti tam, v pásmu Gazy, nemají žádnou hodnotu. Není to jako u židovského dítěte, že když ho máma na vteřinu nevidí, tak z toho šílí. U Palestinců je to jiné. Přivádějí děti na svět, aby zabíjeli Židy. Celá tato populace patří teroristům.

V podstatě tvrdíte, že palestinský rodič v Gaze založí rodinu, aby zabíjel Židy?

Rozhodně, a vidíme to i teď. Na místě jsou vidět výsledky. Během první a druhé intifády vybuchovaly v Izraeli autobusy, restaurace a hotely. A kdo to byl? Nejen Hamás a Džihád, ale také Organizace za osvobození Palestiny (OOP), Fatah, Tanzim; veškerá tato populace patří teroristům. Celá tato populace chce zabíjet Židy.

V Gaze podle vás nejsou žádné nevinné děti?

Řeknu to takhle: člověk musí pochopit, že pokud mají teroristé děti, stanou se z nich také teroristé. To musíme pochopit. Jdou v jeho stopách a stanou se ještě horšími teroristy než jejich otec. V intifádě házeli kameny, pak stříleli a potom začali vybuchovat. Nová generace odpaluje rakety.

Z generace na generaci je to stále horší. Teď se dostali do kibuců… řežou, znásilňují, upalují lidi zaživa. Nejde jen o Hamás a Džihád. Na záběrech ze 7. října je jasně vidět, že jedna skupina byla z Hamásu se zelenou čelenkou, druhá z Islámského džihádu s černou čelenkou a třetí skupina neměla žádnou čelenku. To jsou obyvatelé Gazy – lidé s žabkami a sandály. Jsou to civilisté.

Co znamená výraz „příznivci teroru“? V rozhovoru zveřejněném mluvčím IDF (izraelská armáda) z masakru 7. října slyšíte, jak terorista, který vraždil Židy, hrdě volá svému otci o svých činech. Otec se ho ptá: „Zabil jsi deset Židů?“ Chválí ho a říká: „Díky Bohu.“

Pozorně se zaposlouchejte do jeho slov: „Díky Bohu, díky Alláhovi. Pokračuj, pokračuj.“ Mluví s matkou a matka je šťastná a říká mu: „Škoda, že nejsem s tebou. Škoda. Je třeba je zcela vykořenit.“

Co se stalo poté, co jste utekl od svého otce?

Poté, co jsem utekl, jsem začal pracovat v ostraze a později ve stavebnictví v Izraeli. V tomto odvětví jsem pracoval několik let. Místo, kde jsem pracoval, byla čtvrť vil v závěrečné fázi výstavby. Jednoho dne za mnou přišel Žid. Pozdravil jsem ho a on se mě zeptal, kde je můj otec. Řekl jsem mu, že otce nemám. Odešel domů a vrátil se s horkou polévkou, jídlem, oblečením, hrami, stereo systémem a kazetou slavného izraelského zpěváka. Spojil jsem se s ním.

Dva týdny před pesachem se přestěhoval do vilové čtvrti, kde jsem pracoval. Pozval mě na svátek pesach a já nevěděl, co to je za svátek. Řekl mi, že Židé byli 400 let otroky v Egyptě a 40 let na poušti a že Bůh pro ně otevřel moře, izraelský lid překročil moře a všichni faraonovi vojáci se v moři utopili. Řekl, že Izraelci jsou „vyvolený národ“.

Poté, co jsem to slyšel, mi z úst vyšlo „Chci být Žid“ v hebrejštině, i když jsem hebrejsky neuměl. Nemohl tomu uvěřit. Zeptal se mě: „Co chceš?“ a pak jsem zopakoval stejnou větu. Řekl mi: „Ne, ne, ne. Žid zůstane Židem, Arab zůstane Arabem, své náboženství nemůžeš změnit, tak Bůh stvořil svět.“

Nepřesvědčil mě. Šel jsem za sousedy a zeptal se jich. Řekli mi: „Ano, můžeš být Židem.“ Vrátil jsem se k němu a řekl: „Ano, mohu být Židem, protože jsem se zeptal sousedů.“ A on řekl: „Dobře, promluvíme si s rabíny a všechno bude v pořádku.“

Rozhodl jste se konvertovat k judaismu a šel jste k rabínovi Avioru Haiovi?

Řekl mi: „Dobře, já ti pomohu konvertovat. Potřebuji jen dopis od tvé rodiny z Chán Júnisu, ve kterém souhlasí s tím, že mohu provést tvou konverzi.“ V té době mi bylo už 16 let. Řekl jsem rabínovi, že kdybych kontaktoval svou rodinu, jednoduše by mě zabili, a tak mi řekl, abych počkal, až mi bude 18 let.

Když mi bylo 17 let, Palestinec z Gazy zavraždil dívku z Bat Jamu [město v Izraeli]. Poté nastal chaos mezi Židy a Araby v Jaffě a Bat Jamu.

„Vláda se rozhodla deportovat všechny Araby pracující v zemi do jejich domovů v Pásmu Gazy, protože v té době neexistovala žádná povolení; volně by tam vstupovali. Po vraždě dívky se vše zvrtlo a vláda se rozhodla udělovat povolení k práci v Izraeli pouze osobám starším 40 let. Všem mladším 40 let byl pobyt v zemi zakázán. To znamenalo, že jsem se stal ilegálem.

Co jste udělal?

Pokaždé, když přijela policie, utekl jsem, aby mě nezatkli. Když mi bylo osmnáct, šli jsme k rabínu Avioru Haiovi do Ramat Ganu. Rabín mi řekl: „Teď potřebujeme souhlas státu, protože je nový zákon, a ten se na tebe nehodí, protože ti, kteří dostanou souhlas, jsou starší 40 let. Komu je méně let, tomu nic nepomůže.“

V devatenácti letech jsem šel na policii a řekl, že jsem ilegál. Zatkli mě a odvedli k soudu. U soudu jsem řekl, že jsem v zemi už sedm let a že chci konvertovat. Můj adoptivní otec přinesl 250 podpisů od sousedů, aby ukázal, že mě znají a že chci opravdu konvertovat. Ale soudce se tím nezabýval. Odsoudil mě ke 45 dnům vězení a 10 měsícům podmíněného propuštění.

Během slyšení před soudcem ke mně byli za nohy přivázáni další Palestinci. Byli jsme spojeni jeden s druhým. Šeptali mi do ucha: „Počkej, počkej, uvidíš, co ti uděláme.“

Věděl jsem, čeho jsou schopni. Mají jediný cíl – zabíjet Židy. Odvezli mě do vězení v Be’er Ševě [město v Izraeli] s ostatními vězni. Byl jsem krutě bit, protože ostatním vězňům řekli, že se chci stát Židem. Dozorci mě oddělili a odvedli do cely s Židy. Po skončení věznění mě deportovali do Gazy.

Deportovali mě směrem k přechodu Erez. Tam byla palestinská policie – v té době to byl Fatah, OOP – ti, kteří se odpálili během první a druhé intifády. Přijali mě.

Co se tam stalo?

Co se stalo? Vyslýchali mě a ptali se mě, co jsem dělal za posledních sedm let v Izraeli. Řekl jsem jim: „Pracoval jsem a hlídal jsem.“  Zeptali se: „Co ještě?“ Řekl jsem jim: „To je všechno. To je to, co si pamatuji, nic víc. To je to, co vím.“

Opravdu jsem si nic nepamatoval. Jako by mi někdo vzal veškerou paměť. Než jsem podstoupil mučení, nepamatoval jsem si z pobytu v Izraeli vůbec nic. Neměl jsem žádnou paměť a bylo to tak dobře.

Přivázali mě vzhůru nohama, nohy jsem měl u stropu a hlavu dole. Nořili mě do studené vody, do horké vody, dávali mi elektrické šoky, řezali mi ruce a bili mě na schodech pěstmi, klacky a kopali do mě nohama. Asi půl roku. Každý den to samé.

Vyšetřovatelé přinesli prkno, dali mi ho ke krku, přitlačili mě ke zdi a zvedli mě. Dusil jsem se a omdlel. Pak mě pustili. A pak znovu. Tak to pokračovalo pořád dokola.

Teprve po půl roce mi řekli, že slyšeli, že jsem byl u soudu v Izraeli a že jsem řekl, že chci být Žid, a všechno, co se u soudu stalo. V tu chvíli se mi vrátily všechny vzpomínky. Kdybych si na to vzpomněl dříve, přiznal bych se a oni by mi dali trest smrti. Věřím, že Všemohoucí mi během té doby vymazal paměť.

Tehdy jsem jim řekl: „Ne, jsem Palestinec, jsem hrdý.“ Lhal jsem. Rozhodli se, že mě dají do domácího vězení v Chán Júnisu, v domě mé rodiny.

Tehdy jste viděl svou rodinu poprvé po sedmi letech?

Ano. Řekli mi: „Děláš rodině ostudu, a kdyby sis rodiny vážil, zabil bys několik Židů.“

Řekli mi, že nejsem jejich syn. Přijali mě, protože respektovali palestinskou policii, ne mě. Řekli mi, abych spal na střeše, abych s nikým nemluvil. Měsíc jsem byl na střeše.

Mluvila k vám takhle i vaše matka, nebo jen otec?

Ženám je tam zakázáno mluvit, je jim zakázáno se do toho vkládat.

To znamená, že vaše matka byla u toho a nic vám neřekla?

Nic. Moje máma mi nic neřekla. Po měsíci mě vyhodili z domu. Byl jsem bezdomovec na ulici v Chán Júnisu. Potkal jsem palestinskou policii a ta mě zbila. Po nějaké době jsem začal pracovat na stavbě v Gaze. Našetřil jsem peníze a utekl zpět do Izraele.

Ale po dvou měsících jsem byl znovu zatčen, protože jsem byl ilegál, a měl jsem dostat podmíněný trest. Znovu mě odvedli k soudu. Soudkyni jsem vyprávěl celý svůj životní příběh. Ona mě vyslechla a řekla: „Propustím vás a nedám vám podmíněný trest.“ Můj adoptivní otec podepsal kauci a propustili mě.

Od té doby mi trvalo sedm let, než jsem od státu dostal souhlas s konverzí. Po sedmi letech jsme podali žádost k Nejvyššímu soudu a ten mé žádosti vyhověl. Stal jsem se věřícím Židem, který dodržuje šabat a plní přikázání. Byl jsem odveden do armády.

Někdo se mnou dělal rozhovor do televizního pořadu a zeptal se mě: „Když vás pošlou vystěhovat izraelské osadníky, co budete dělat?“ Odpověděl jsem mu, že se hlásím do armády, abych bránil zemi a její občany, a že nebudu evakuovat žádné izraelské osadníky ani synagogy a nebudu odvádět ženy a děti z jejich domovů. To by byla velká chyba. Poté mi zavolali z armády, že jsem zproštěn vojenské služby a že mě do ní nezařadí.

Chci se vrátit o kousek zpět. Zmínil jste, že v Gaze nejsou žádní nevinní lidé. Je tomu skutečně tak? Jste si jistý, že tam nejsou další lidé jako vy?

Kde jsou? Židovský národ má velmi krátkou paměť. Asi před 150 lety, před vznikem státu Izrael, Palestinci vraždili Židy a znásilňovali ženy. Pak vytvořili organizace jako Fatah, OOP, Tanzim a Islámský džihád. Co s nimi? Proč mluvíme jen o Hamásu? Všichni jsou Hamás, ale jmenují se jinak. Všichni zabíjeli Židy.

Když teď zlikvidujete Hamás, přijde Islámský džihád. Pokud zlikvidujete Islámský džihád, přijde jiná organizace. Všechny tyto frakce, ať se jmenují jakkoli, mají totiž jeden společný cíl, a tím jsme my, izraelští Židé. Neumějí rozlišovat mezi levicí a pravicí. Je jim to jedno.

Proč slyšíme od mluvčího IDF, že je mnoho Palestinců, kteří chtějí opustit Gazu, a Hamás jim to nedovolí? Jsou všichni vedeni cílem zabíjet Židy?

Pro vyloučení pochybností řeknu, že jedno procento. To, čeho jsme svědky, je náboženská válka mezi islámem a judaismem. Když nevěříme v Mohameda, jsme považováni za nevěřící a trestem pro nevěřící je smrt. Viděli jsme, kam to dotáhli. Dostali se do Ofakimu a Sderotu (města v Izraeli). Když to tak půjde dál, do deseti let dosáhnou i Tel Avivu. A věřím, že ještě dříve.

Zeptám se na to z jiného úhlu. Řekněme, že zítra bude Hamás zlikvidován. Jací občané podle vás zůstanou v Gaze?

Islámský džihád. Má jiný název, ale jeho cíl je stejný.

Jaké je podle vás řešení?

Jaké je řešení? Řešením není se všemi zúčtovat. Musíme to napravit, a pokud to neuděláme, bude tu další Noemova archa, protože Bůh vymaže ty, kteří se neumějí chovat nebo být lidmi.

Když v Izraeli někdo zemře, jako se to stalo 7. října, celá země truchlí. Všichni pláčou. Všichni cítí stejnou bolest.

Ale s lidmi na druhé straně to tak není. Myslí si: „Můj syn je ve vězení, je to hrdina.“

Vidíte ten rozdíl?

Rozhovor byl upraven pro větší srozumitelnost a stručnost.

Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.