Giottovy obrazy sedmi ctností a sedmi neřestí

Jedním z největších pokladů italského umění je kaple Scrovegni v Padově. To je vzhledem k rozsáhlosti velké části italského umění téměř překvapivé, protože samotná kaple Scrovegni je poměrně malý a uzavřený prostor. O kousek dál po silnici se nachází vznešená bazilika svatého Antonína, která je svým rozsahem a ambicemi obrovská a kromě úžasné architektury zahrnuje i díla takových autorů, jako je Donatello. Kdyby šlo jen o ohromující rozměry, pak by se kaple Scrovegni zřejmě příliš nepředvedla. Ale není tomu tak.

Co je na malé kapli Scrovegni tak úžasného a důležitého?

Giotto a jeho působení

Giotto, jehož obrazy zdobí kapli, je významným renesančním umělcem. Někteří dokonce tvrdí, že právě on inicioval renesanční umění, protože jeho styl ovlivnil všechny pozdější umělce. Jeho vliv spočíval mimo jiné v tom, že originálně zobrazoval lidské emoce (něco podobného dokázal i jeho přítel a současník Dante v poezii).

Křesťanskému umění před Giottovou dobou dominovaly obrazy ikon. Jsou to skvělá umělecká díla, ale zdůrazňují spíše božskou povahu Krista, která bývá stylizovaná a statická, než jeho lidskost. Giotto vnesl do křesťanského umění právě lidskost.

Pokud se například podíváme na „Setkání u Zlaté brány“, které se nachází v kapli, vidíme Annu, matku Panny Marie, která po dlouhé nepřítomnosti spěchá políbit svého navrátivšího se manžela Joachima. Detailní záběr jejich tváří ukazuje, že on si ji přitahuje k sobě a ona ho velmi něžně líbá (rty na rty). Je zde lidská láska, která přesahuje kulisy představující teologické momenty, jako je Kristus na kříži nebo Madona s dítětem.

Zdá se, že toto uvedení člověka do umění má u Giotta také hluboké teologické důsledky. Nejde o umění pro umění, ale o umění pro Boha, lze-li to tak říci. V umění této malé kaple je vyjádřeno mnoho fascinujících teologických myšlenek.

Stačí uvést jen jeden. Na dvou koncích kaple (západním a východním) stojí proti sobě Bůh Otec obklopený anděly a Kristus uprostřed Posledního soudu. Umění samo o sobě je úchvatné, ale ještě zajímavější je hluboká teologie, kterou obrazy vyjadřují: otec a syn stojí naproti sobě přes celou loď kaple a jsou to zrcadlové obrazy! Bůh Otec zde není starý muž s prošedivělými vlasy, jakýsi raný typ Svatého otce – tak jak je často zobrazován a mnohdy zesměšňován v ateistické literatuře jako „stařec na nebi“.

Naopak, stejně jako Kristus, je Bůh mladý a v nejlepších letech, dá se říci, věčně. To je samozřejmě v souladu s různými biblickými odkazy, které vyvracejí myšlenku starce na nebi: především když Kristus v Janově evangeliu říká: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ (Jan 14,9) Jinými slovy, jedno se odráží v druhém.

Když však pominu velké teologické otázky o Boží podstatě, při nedávné návštěvě kaple mě nejvíce fascinovaly lidské záležitosti, jako je intimita Joachima a Anny nebo výraz Jidášovy tváře, když líbá Krista v Getsemanské zahradě, nebo čtrnáct Giottových portrétů sedmi smrtelných hříchů na severní straně uličky, které stojí naproti sedmi nebeským ctnostem na straně jižní; přičemž každý jeden k sobě pasuje.

Sedm ctností a sedm neřestí

Giottových sedm smrtelných neřestí a ctností se přesně neshoduje se seznamem Řehoře Velikého ani se seznamem svatého Tomáše Akvinského (jehož seznam byl základem Dantovy básně Božská komedie). Podle odborníka Guiliana Pisaniho v knize „Kaple ve Scrovegni“ byl Giotto ovlivněn dnes již značně zapomenutým teologem, mnichem Albertem z Padovy, který byl sám ovlivněn zejména augustiniánskou teologií.

Umění je umístěno tak, aby působilo terapeuticky, léčebně. A princip medicíny, na němž bylo založeno, se nazýval princip protikladů nebo učení o protikladech, jež praví – podle Hippokrata – že nemoci měly vznikat z nerovnováhy v těle. Ty bylo možné napravit (tedy pacienta uzdravit) pouze použitím principu protikladu. Nadbytek tepla by vyžadoval ochlazovací opatření, nebo pokud by byl člověk studený, bylo by třeba aplikovat teplo. Když tedy procházíme uličkou kaple Scrovegni, vidíme směrem na sever jednu konkrétní neřest, ale když se otočíme na jih a postavíme se k ní čelem, vidíme její lék – ctnost, která by neřest zrušila. Rozjímání nad neřestí ve všech jejích aspektech, jak je zobrazena v umění, zvyšuje sebeuvědomění a odpor k tomuto aspektu lidského života; na opačném obraze je pak ukázáno, jak se ze sevření této neřesti vymanit.

Tato galerie má tedy nejen estetické, ale i morální a duchovní kvality.

Máme tedy sedm neřestí, čtyři hlavní a tři duchovní, které stojí tváří v tvář svým protějškům ctnostem. Jaké to jsou?

Splněním čtyř hlavních ctností se dostaneme do pozemského ráje a splněním tří duchovních ctností do ráje nebeského.

Ostatně, všimněte si, že sekvencování funguje nejen horizontálně, ale i vertikálně: Pošetilost je potlačena Rozvážností, ale pokud není, vede k Nestálosti; a Nestálost vede k Hněvu, a tak dále. Koneckonců, závidíme-li druhým, pak nám nakonec zmizí veškerá naděje pro nás samotné.

Pošetilost a opatrnost

Abychom viděli, jak to funguje, podívejme se na první dvojici Pošetilosti a Opatrnosti. Pošetilost se latinsky řekne „stultitia“. Znamená více než jen být pošetilý. Označuje se jím vytrvalé jednání, které je nepromyšlené, iracionální a nerozumné; zahrnuje neuvážené rozhodování a celkový stav nedostatku moudrosti nebo dokonce zdravého rozumu.

Nyní se podívejte na obrázek. Co na něm vidíme?

Spatřujeme muže s množstvím vlastností, které svědčí o nedostatku rozumu nebo moudrosti: je korpulentní, takže je závislý na smyslových požitcích; stojí mírně nakloněný, takže není vzpřímený; nosí přehnanou korunu z peří, jako kdyby – co? korunoval sám sebe; s odpovídající vlečkou pavích per za zády, jako by se považoval za důležitého nebo královského; od opasku mu visí malá chrastítka, která jako by na sebe nutkavě upozorňovala, když cinkají; má otevřená ústa, což svědčí o ignoranci – jde o jakési bezmyšlenkovité civění; nohy nemá obuté, což bývá u zvířat; a v pravé ruce drží velký a nedokonale tvarovaný kyj, což naznačuje, že se uchyluje k hrubé síle bez jakýchkoli fines (jako by to byl například rapír nebo meč). Zkrátka máme vše, čím by lidská bytost neměla být.

Při pohledu na tento obrázek – jste to vy? Vidíme na tomto obrázku něco ze sebe? Protože pokud ano, pak jsme v hlubokých duchovních problémech!

Obrátíme-li se na jih, uvidíme protilátku, lék! Tady naproti totiž vidíme Prudentia, která je protikladem Stultitia. „Prudentia“ je latinské slovo, které se do češtiny překládá jako „rozvážnost“ nebo „moudrost“. Označuje vlastnost nebo ctnost, která spočívá v opatrnosti, moudrosti a v tom, že člověk projevuje dobrý úsudek při rozhodování; jde o schopnost činit správná rozhodnutí na základě pečlivého zvážení důsledků a promyšleného posouzení dostupných možností.

Tady vidíme ženu zaštítěnou psacím stolem; studuje, učí se, zjevně si vytváří jakousi ochranu před nevědomostí a bezmyšlenkovitostí. Stůl je součástí pracovny, která je elegantní a komponovaná, což naznačuje řád a účel. V pravé ruce drží kompas, který značí vědu, a v levé ruce zrcadlo, do něhož se dívá: řídí se přitom základním pravidlem z dob antiky „poznej sám sebe“. Chceme-li tak učinit, musíme se věnovat určité formě introspekce a vidět se takoví, jací skutečně jsme, tedy takoví, jak nás vidí Bůh. Všimněte si také, že na rozdíl od muže ve Stultitii má hlavu mírně nakloněnou dopředu – typický úhel pro někoho, kdo spíše naslouchá, než aby příliš mluvil. Zde je tedy náprava.

Mohli bychom pokračovat, ale klíčové je, jak zdůrazňuje Guiliano Pisani, že „terapie, kterou Prudentia provádí, je lékem, který působí proti neschopnosti rozlišovat, co je dobré, a umožňuje nám pokračovat na naší cestě“. Jinak řečeno, pokud v první řadě nerozeznáme, co je dobré, od toho, co je špatné, jak můžeme pokročit v duchovním životě, k němuž jsme všichni povoláni?

Je tedy čas podívat se na všech 14 obrázků a zjistit, jak se nám daří! Podívejte se sami na tyto léky na neřesti.