Walker Larson

7. 4. 2024

Ještě před 150 lety byl žánr dystopické literatury prakticky neznámý. Nyní jím jsou přeplněné regály knihkupectví. Proč?

Celkový dohled. Komplexní kontrolní sítě. Myšlenková policie. Vymývání mozků. Bezútěšná města zbavená citů, vzpoury a myšlenek. Vyspělé technologické prostředky kontroly a trestu. Čistky nežádoucích odpůrců nebo členů, kteří již nejsou pro kolektiv užiteční.

To jsou obrazy, které se nám vybaví, když pomyslíme na dystopii, scénář, který pronásleduje naše moderní vědomí, a v důsledku toho hluboce formuje naši literaturu a kinematografii.

Ale proč? Ještě před 150 lety byl tento typ fikce prakticky neslýchaný – dnes jsou regály knihkupectví těmito romány přeplněné a kina se plní diváky, kteří touží po ochutnávce dystopického světa. Jaké kulturní, politické a technologické tlaky si vynutily, aby se tyto temné představy budoucnosti dostaly na povrch naší společnosti? A co převaha tohoto žánru vypovídá o stavu společnosti v roce 2024?

Co je dystopie?

Abychom se v těchto otázkách lépe orientovali, musíme nejprve pochopit, co je to dystopická fikce. Ve své knize „Dystopia: A Natural History“ Gregory Claeys popisuje dystopii jako „nezdařenou utopii“, což je termín často spojovaný s totalitními systémy 20. století, které byly vybudovány na základě falešného příslibu pozemského ráje.

Slovo „dystopie“ pochází ze dvou řeckých slov: „dys“, což znamená „špatný nebo nenormální“ a „topos“, což znamená místo – doslova „špatné místo“, vytvořené údajně ve snaze vytvořit dokonalé místo, utopii.

„Zde se obvykle jedná o režim definovaný extrémním nátlakem, nerovností, vězněním a otroctvím,“ píše. „Často je popisován jako určitý koncept divokého kolektivismu, i když někteří zahrnují i konformní tendence v liberálních společnostech.“

Merriam-Webster definuje tento pojem jednoduše jako „představu světa nebo společnosti, v níž lidé vedou ubohý, odlidštěný a strašlivý život“.

Mezi běžné prvky dystopických scénářů patří diktátorská vláda, vyspělé technologie a celosvětové katastrofy. V rozhovoru pro Epoch Times nastínil vyučující literatury Peter Beurskens klíčové vlastnosti dystopických románů.

„Vykreslují portréty světa, v němž odborníci, často elity společnosti, řídící se nějakou vyhraněnou, člověkem vytvořenou politickou ideologií, konstruují lidské interakce způsobem, který popírá … lidskou přirozenost. Ve snaze vytvořit utopii se elitám namísto toho podaří vytvořit společnosti, v nichž [vládne] tyranie, násilí, nedůvěra a chaos“.

Slovo „dystopie“ pochází ze dvou řeckých slov: „dys“, což znamená „špatný nebo nenormální“, a „topos“, což znamená „místo“ – doslova „špatné místo“, které vzniklo údajně ve snaze vytvořit dokonalé místo, utopii. Dystopické příběhy často varují před nebezpečím, které se v zárodečné podobě skrývá v utopických představách.

Vývoj dystopické fikce

Apokalyptické vize jsou staré jako lidstvo samo, ale myšlenka společnosti, která je tak odlidštěná, že je sama o sobě svého druhu apokalypsou, se zdá být moderním fenoménem. Technokratické a totalitní tendence v reálném světě sílí od dob osvícenství, které inspirovalo vyprávění varovných příběhů.

Spisovatel a profesor Anthony Esolen poznamenal: „Dystopie jsou představitelné až v důsledku průmyslové revoluce, která učinila myslitelným velkolepé a patologické šílenství a kontrolu nad lidským životem.“

Robespierrova hrůzovláda v letech 1793–1794 byla prototypem totalitních čistek 20. století a konceptu využití dohledu, násilí a zastavení řádného právního procesu k ukončení „hrozby“ vůči kolektivu. Lenin, Stalin, Hitler, Mao a další se vydali podobnou cestou, ale rychlý rozvoj technologií jim to umožnil v měřítku daleko přesahujícím Robespierrovy nejchamtivější představy.

Dystopická literatura vznikla v průmyslovém věku. „Válcovna železa (Moderní kyklopové)“, 1875, Adolf Menzel. Stará národní galerie, Berlín. (Public Domain)

Do vývoje těchto příběhů se promítl také rozvoj vědy a technického pokroku od 16. století, zejména jeho dechberoucí zrychlení v posledních 200 letech. S tím, jak lidstvo vytvářelo stále výkonnější nástroje, jsme trpěli většími obavami z toho, jak se nám tyto nástroje mohou vymknout z rukou, jak nás mohou zničit. Nejnovějším příkladem je umělá inteligence.

Profesor amerických studií a odborník na kinematografii Tom Doherty v rozhovoru pro Brandeis Now upozornil na hluboké psychologické a kulturní dopady vynálezu jaderných zbraní.

„Vývoj atomové bomby, a zejména její odpálení v roce 1952, postavil poválečnou Ameriku před skutečnost, že můžeme všichni zemřít – že celý lidský druh může být vyhlazen. Proto se začaly množit filmy o jaderných katastrofách, scénáře o invazi mimozemšťanů a příběhy o konci světa.“

Knihy a filmy často odrážejí hlavní mentální zájmy společnosti, která se nachází v určitém historickém okamžiku. Zájem Západu o technologický pokrok, hrozbu komunismu a jaderné zničení v polovině 20. století přirozeně plodil příběhy o těchto možnostech.

Předvolební karta s Cyrilem Cusackem (vlevo) a Oskarem Wernerem ve filmu „Fahrenheit 451“ z roku 1966, natočeném podle románu Raye Bradburyho, v němž hasiči místo hašení požárů pálí knihy. (MovieStillsDB)

Román sovětského disidenta Jevgenije Zamjatina „My“ z roku 1924 je často považován za první dystopický román. V rychlém sledu následovaly klasické romány jako „Konec civilizace“ (1932) Aldouse Huxleyho, „1984“ (1949) George Orwella a „Fahrenheit 451“ (1953) Raye Bradburyho. K rozšíření těchto příběhů došlo nejen po výše uvedené technologické vlně, ale také, jak upozorňuje Beurskens, poté, co škodlivé myšlenky osobností jako Marx, Freud, Darwin a Nietzsche začaly nahrazovat tradiční představy o civilizaci tezí, že lidstvo může vlastním rozumem a vynalézavostí utvářet společnost v utopii.

Dystopická literatura, zejména pro mladé čtenáře, zažila skutečný rozmach koncem 20. a počátkem 21. století – spolu s příchodem internetu, osobních počítačů a mobilních telefonů. Díla jako „Dárce“, „Jak žiji teď“, „Hunger Games“, „Divergence“ a „Labyrint“ jsou dystopické romány z tohoto období. Řada těchto románů nebo románových sérií byla od té doby zfilmována ve velkorozpočtových hollywoodských filmech.

Co nám říkají dystopické fantazie

Příběhy o děsivé budoucnosti lidstva dosáhly za našeho života dosud neznámé popularity. Proč? Esolen poukazuje na to, že dystopické příběhy jsou často „nadsázkou určitých rysů současné kultury nebo politiky“. V tom spočívá klíč k rostoucí popularitě tohoto žánru beletrie: Čím více se západní společnosti ubírají kolektivistickým a technokratickým směrem, tím více materiálu pro dystopické fiktivní scénáře vzniká a tím více roste obava z možnosti, že se technologizovaný kolektivistický stát zvrtne.

Proč tyto střízlivé příběhy oslovují zejména teenagery, zůstává záhadou. Možná to souvisí s pověstným cynismem teenagerů, zejména pokud jde o způsob, jakým dospělí věci řídí; v dystopiích pro mládež jsou to dospělí, kdo dystopii řídí, a teenageři, kdo se jim hrdinně brání. Nebo to může být jejich nedostatečnou kontrolou nad vlastním životem či vstupem do světa složitějších etických rozhodnutí, což je další charakteristický znak dystopických románů.

(Zleva doprava) Herci Tucker Gates, Jennifer Lawrence a Jon D. Brooks ve scéně z filmu „Hunger Games“, kde hlavní roli hrají teenageři. (MovieStillsDB)

Možná je v tom ale ještě něco závažnějšího: pesimismus ohledně jejich budoucnosti a stavu  světa. Esolen se domnívá, že je to proto, že „jejich svět je zvláštně bezútěšný a beznadějný“.

Beurskens teoretizuje: „Tito studenti se temnotě [dystopických příběhů] zdaleka nevyhýbají, možná je přitahuje, možná proto, že se jim zdá, že odráží morální zmatek naší současné společnosti.“

Studenti, s nimiž pro NPR hovořila Allissa Nadworthyová, se shodli, že světy v dystopických románech jsou jim nepříjemně – a fascinujícím způsobem – povědomé.

Někteří studenti pana Beurskense se k této otázce vyjádřili.

„Něco na alternativní realitě, kde je všechno takzvaně dokonalé, ale pod tím se skrývají lži, mě nutí číst dál,“ řekl jeden z nich. Patnáctiletý syn dalšího studenta řekl: „Překonávání špatných podmínek je inspirující.“

Je pravda, že mnoho románů tohoto žánru končí nadějně, s možností obnovení zdravějšího společenského řádu. To je součástí přitažlivosti. Zároveň však tato touha po naději může znamenat snahu setřást převládající pesimismus.

Ačkoli se dystopické příběhy obvykle odehrávají v budoucnosti a slouží jako varování před cestami, po nichž by lidstvo nemělo kráčet, komentují také současnost. Christopher Schmidt v článku pro JSTOR Daily z roku 2014 uvádí, že „postapokalyptický režim, zdánlivě zasazený do budoucnosti, může fungovat jako okno do současnosti a její kritika“. Doherty navrhuje, že naše láska k dystopickým příběhům pramení z katarze, kterou zažíváme při jejich čtení nebo sledování, a z toho, že poskytují východisko pro strach, který pociťujeme při konfrontaci s naší smrtelností, zejména tváří v tvář rozsáhlým katastrofám.

(Vlevo) Carrie-Anne Moss a Keanu Reeves ve filmu Matrix, v němž lidé žijí v simulované realitě vytvořené umělou inteligencí. (Vpravo) Scéna z filmu „Blade Runner 2049“ z roku 2017. Film je pokračováním původního filmu „Blade Runner“ a odehrává se v postapokalyptickém světě, v němž přeživším lidem slouží bioinženýrsky upravení humanoidi známí jako replikanti. (MovieStillsDB)

Nakonec je možná nejpřitažlivější schopnost dystopických příběhů komentovat aktuální dění a předvídat jeho následky. Skutečnost je taková, že mnoho lidí z různých politických kruhů se na současnou Ameriku dívá optikou strachu a nespokojenosti. Pouze 23 % Američanů si myslí, že se tato země ubírá správným směrem. Pokud jsou převládající kulturní produkty společnosti (jako jsou knihy a filmy) nějakým ukazatelem jejího celkového duševního stavu, pak americká kultura musí trpět nějakými hluboce zakořeněnými úzkostmi, obavami a obsesemi.

Někteří jdou tak daleko, že tvrdí, že jsme již vstoupili do dystopické éry. Na konci svého článku Schmidt píše: „Žijeme snad již v postapokalyptickém věku, v němž konzumní plýtvání a dobrovolné zotročení našimi technologiemi [již] … nastalo?“

Současná drogová závislost, sexuální posedlost a konzumní způsob života se jistě až nápadně podobají Huxleyho knize Konec civilizace aneb Překrásný nový svět. Pisatel listu Guardian se k názoru Schmidta připojuje:

„Jelikož je Velký bratr již přítomen v našich online životech a sleduje, koho „lajkujeme“, co kupujeme a jak blogujeme, žijeme vlastně v naší vlastní verzi dystopie?“ Možná, že určité prvky dystopie již existují.

Zdá se, že obavy z toho, že ostatní tyto prvky zapadnou, nás pronásledují jako stíny. Slyšíme nejasné dunění nějaké nejisté katastrofy, která se valí jako hrom v dálce. Mnozí se zdají být přesvědčeni, že musí přijít. Potýkáme se se stále neosobnějším, technologickým, byrokratickým, vědeckým a sekulárním světem. Naše příběhy a písně to odrážejí.

V době osvícenství lidstvo usilovalo o nezávislost na domnělých okovech náboženství a tradice, částečně díky pokroku vědy, techniky a nových politických paradigmat. Nezávislost, o kterou jsme usilovali, jsme získali, ale nyní se chvějeme před stíny věcí, které jsme vytvořili. Jak nás poučila totalita, jaderné nebezpečí a bezprecedentní covidová sága, naše moderní, osvícená a vědecká existence se ukázala jako vratká a velmi křehká. Člověka to nutí k zamyšlení: Stálo to za to?

Chtěli byste vidět další druhy článků o umění a kultuře? Napište nám své nápady na příběh nebo zpětnou vazbu na adresu redakce@epochtimes.cz.

Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.

Epoch sdílení

Facebook
Twitter
LinkedIn
Truth Social
Telegram