„Tento překrásný systém… mohl vzejít pouze z rozhodnutí a svrchovanosti inteligentní a mocné bytosti,“ napsal Newton.
Málokdo ovlivnil moderní vědecké chápání světa tak zásadním způsobem jako sir Isaac Newton. Většina lidí zná příběh o padajícím jablku, které Newtona inspirovalo ke zkoumání síly, již později pojmenoval jako gravitaci. Jak následně vyvodil ve svém přelomovém vědeckém pojednání Matematické principy přírodní filosofie (Philosophiae Naturalis Principia Mathematica), tatáž síla, která přitahuje ovoce k zemi, udržuje planety na jejich oběžných drahách.
Ačkoliv Newton nepochybně disponoval pronikavým pozorovacím talentem a nenasytnou zvědavostí, díky nimž učinil jedny z nejvýznamnějších matematických a vědeckých objevů historie, jeho četné poznámky a spisy odhalují mnohem hlubší motivaci. Jde zejména o obrovské množství rukopisů, které zůstaly nepublikovány stovky let po jeho smrti.
Newton psal o teologii pravděpodobně výrazně více než o vědeckých jevech. Podle odborníků, kteří jsou s jeho dílem nejlépe obeznámeni, nepovažoval tyto dvě oblasti za odlišné disciplíny. Vnímal je jako jediné sjednocené hledání, jehož cílem bylo zmapovat božský řád vesmíru.
Přestože Newtona právem uznáváme za jeho ohromující vědecký přínos, méně se ví o tom, že byl také oddaným křesťanem, zaníceným badatelem v oblasti Písma a jedním z nejpřednějších teologů své doby. Zatímco jeho veřejná vědecká díla rozkvétala před očima celého světa, jeho soukromé náboženské studium tvořilo neviditelné kořeny, které těmto květům dodávaly sílu.
Oddaný křesťan
Díky mimořádnému matematickému nadání byl Newton v roce 1669, ve věku pouhých 26 let, jmenován lukasiánským profesorem matematiky na univerzitě v Cambridgi. V té době museli všichni cambridžští profesoři přijmout kněžské svěcení anglikánské církve. Newton však tento krok nejprve odkládal a nakonec přísahu odmítl složit.
Toto odmítnutí však nepramenilo z nedostatku víry nebo zavržení Bible, ale právě naopak. Byl přesvědčen, že církev přijala určité nesprávné výklady Písma, které nemohl s čistým svědomím vyznávat. Newton ovládal latinu i řečtinu a právě rozsáhlé studium původních textů ho vedlo k odmítnutí některých církevních dogmat, konkrétně těch, která se týkala Nejsvětější Trojice.
O svých neshodách s církevní doktrínou veřejně nemluvil ani nepsal. Obával se totiž, že by kontroverzní teologické spory mohly brzdit či podkopat jeho vědecký výzkum. Přesto odmítnutí svatého svěcení představovalo pro jeho začínající kariéru vážnou hrozbu.
Naštěstí se za něj u krále přimluvili někteří kolegové, a nakonec mu byla udělena zvláštní výjimka. Ta ho zbavila povinnosti složit přísahu a umožnila mu zůstat na akademické půdě v Cambridgi. Právě v této době si Newton začal zapisovat své teologické výzkumy do zápisníků. Pro velkého vědce nešlo o žádný chvilkový rozmar – po zbytek života pokračoval v psaní a revidování svých rozsáhlých teologických poznámek a biblických výkladů.
Mnoho jeho současníků o jeho soukromé práci vědělo a považovalo ho za autoritu v oblasti biblické teologie. O otázkách výkladu Bible si Newton rozsáhle dopisoval s významnými mysliteli a učenci, včetně filosofa Johna Lockea a vlivného teologa Johna Milla. Arcibiskup z Canterbury, nejvyšší představitel anglikánské církve, v jednu chvíli dokonce prohlásil, že Newton zná Bibli lépe než kterýkoliv člen duchovenstva.
Božský řád
Navzdory skutečnosti, že Newton drtivou většinu svých teologických spisů nikdy nezveřejnil, to, co za svého života vydal, nenechávalo nikoho na pochybách o jeho víře v inteligentní uspořádání vesmíru božským Stvořitelem. Přestože se Newton ve svém nejslavnějším vědeckém díle Matematické principy přírodní filosofie tématu teologie téměř úplně vyhnul, při vydání druhé edice v roce 1713 do něj zahrnul dodatek známý jako „Všeobecné scholium“. Přibližně polovina tohoto textu je věnována jeho teologickému pojetí vesmíru.
„Nejvyšší Bůh je bytost věčná, nekonečná a naprosto dokonalá,“ napsal. „A z jeho skutečné svrchovanosti vyplývá, že pravý Bůh je bytost živá, inteligentní a mocná… Není věčností a nekonečností, ale je věčný a nekonečný; není trváním ani prostorem, ale on trvá a je přítomen… tím, že existuje vždy a všude, zakládá trvání a prostor.“
Již za Newtonova života byla tedy jeho víra v božský řád a nejvyššího Stvořitele dobře známa. Co však zůstalo utajeno, byl obrovský rozsah jeho studia a spisů o Písmu. Jeho nepublikované listy obsahovaly více než šest milionů slov, z nichž přibližně jedna třetina patřila studiu Bible a teologii.
Po Newtonově smrti v roce 1727 získali tisíce stran poznámek a nepublikovaných textů jeho nejbližší příbuzní. Ti je však z obavy, aby spisy neurazily církev a nepoškodily vědcovu pověst, uchovávali v soukromí. V důsledku toho zůstala většina jeho dokumentů skryta před veřejností téměř 150 let.
V roce 1872 byla většina Newtonových vědeckých a matematických prací věnována univerzitě v Cambridgi, kde byly zkatalogizovány a zpřístupněny badatelům. Zbytek pozůstalosti, včetně děl týkajících se teologie a biblistiky, však zůstal v soukromých rukou až do roku 1936, kdy jej nabídla v aukci síň Sotheby’s.
Aukce nebyla příliš medializována a v podstatě ji zastínily jiné dražby probíhající ve stejné době, takže se dokumenty rozptýlily mezi různé sběratele a obchodníky po celém světě. Krátce poté se však dva muži rozhodli získat různé části Newtonových ztracených spisů zpět.
Záchrana ztracených listů
Jedním z těchto mužů byl významný ekonom a matematik John Maynard Keynes. Ten se soustředil především na získání Newtonových poznámek k alchymii, jichž bylo značné množství. Termín alchymie evokuje v lidech různé představy, a ačkoliv bývá někdy spojována s okultní magií, odborníci ji považují za obor, který zásadně ovlivnil rozvoj moderní chemie. Ani mezi Keynesem a dalšími badateli, kteří studovali Newtonovy alchymistické spisy, nepanuje jasná shoda v tom, co přesně a proč vědec zkoumal.
Druhým mužem, který usilovně usiloval o získání Newtonových ztracených spisů, byl židovský učenec a lingvista Abraham Yahuda. Ten se zaměřil především na nákup Newtonových teologických děl.
Yahuda byl rabínský filolog, který v prvních desetiletích 20. století přednášel na mnoha významných evropských i světových univerzitách a zároveň sbíral vzácné rukopisy. Přestože byl uznávaným lingvistou zkoumajícím rané písemnictví mnoha kultur, jeho hlavním oborem byla filologie Tóry. V Newtonovi rozpoznal někoho, kdo se rovněž hluboce zajímal o přesnou interpretaci symbolického jazyka Starého zákona.
Do konce 30. let 20. století Yahuda nashromáždil tisíce stran Newtonových rukopisů, se kterými po vypuknutí druhé světové války uprchl do Londýna.
Na začátku roku 1940 mu jeho známý a kolega Albert Einstein pomohl zařídit cestu do New Yorku. Později téhož léta se oba muži setkali v Einsteinově letním sídle v pohoří Adirondack. O Newtonových ztracených spisech zřejmě diskutovali, neboť Einstein mu o několik měsíců později na toto téma napsal dopis.
„Newtonovy spisy o biblických tématech mi připadají obzvláště zajímavé,“ uvedl Einstein, „protože poskytují hluboký vhled do charakteristických intelektuálních rysů a pracovních metod tohoto významného muže. Božský původ Bible je pro Newtona naprosto jistý, což je přesvědčení, které stojí v kuriózním kontrastu ke kritickému skepticismu charakterizujícímu jeho postoj k církvím.“
Einstein ve svém dopise rovněž vyjádřil politování nad tím, že většina přípravných prací k Newtonovým fyzikálním spisům byla ztracena nebo zničena. Byl však přesvědčen, že teologická díla mohou poskytnout cenný vhled do Newtonova myšlení a metod. Uzavřel, že alespoň „máme k dispozici tuto oblast jeho děl v podobě biblických konceptů a jejich opakovaných úprav; tyto většinou nepublikované spisy tedy umožňují vysoce zajímavý pohled do myšlenkové dílny tohoto jedinečného myslitele“.
Ačkoliv Yahuda svou sbírku Newtonových spisů nikdy nepublikoval ani neprodal, psal o nich a byl jedním z prvních učenců, kteří pochopili význam Newtonovy teologie pro jeho celkové dílo. Po Yahudově smrti v roce 1952 věnovala jeho manželka dokumenty Židovské národní a univerzitní knihovně při Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, kde byly poprvé zpřístupněny veřejnosti.
V následujících desetiletích začalo mnoho učenců studovat a publikovat práce o Newtonových teologických spisech, což nakonec poskytlo širší pohled na uvažování jednoho z nejvlivnějších vědců světa. Na přelomu tisíciletí i v letech následujících se několik organizací, včetně projektu The Newton Project, rozhodlo zkatalogizovat a zveřejnit ztracené teologické texty, z nichž mnohé jsou nyní snadno dostupné online.
Newtonovo hledání Božího plánu
Dílo Matematické principy přírodní filosofie, vydané latinsky v roce 1687, v němž Newton formuloval pohybové zákony a zákon všeobecné gravitace, je možná nejvlivnějším vědeckým pojednáním, jaké kdy bylo napsáno. A to nejen pro své poznatky o klasické mechanice, ale také pro rozvoj samotných metod vědeckého zkoumání.
Newton významně přispěl k mnoha oborům, včetně matematiky, optiky a fyziky. Studium hranolů a světelného spektra ho vedlo k sestrojení prvního zrcadlového dalekohledu a jako první se také pokusil vypočítat rychlost zvuku. Jako matematik jako první použil principy moderního integrálního a diferenciálního počtu a stal se průkopníkem v mnoha oblastech matematických teorií.
Zatímco jeho vliv na dějiny vědy je nepopiratelný, jeho význam jako teologa vyšel plně najevo až v poslední době díky zveřejnění jeho ztracených spisů.
Není pochyb o tom, že Newton byl mužem hluboké víry, která inspirovala a formovala jeho vědecké bádání. Jak napsal ve „Všeobecném scholiu“: „Tento překrásný systém Slunce, planet a komet mohl vzejít pouze z rozhodnutí a svrchovanosti inteligentní a mocné bytosti.“
Jak učenci pokračují ve studiu jeho ztracených spisů, možná budou odhaleny další fascinující poznatky o Newtonově pojetí vesmíru.
–ete–
