V roce 1989 se Mike Mroz a Darren Caperna snažili prosadit na hudební scéně v Los Angeles. Milovali vystupování a snili o tom, že se stanou profesionálními hudebníky na plný úvazek.
Byl tu však jeden háček.
„Nevydělávali jsme žádné peníze,“ řekl Caperna deníku Epoch Times.
A tak v roce 1990 udělali změnu.
O šestatřicet let později sedí v zákulisí pivní zahrady ve Frisku v Texasu se svou současnou kapelou Back in Black a říkají, že se cítí požehnaní – konečně se mohou živit jako tribute kapela AC/DC.
Byly doby, kdy byly tribute kapely považovány nanejvýš za kuriozitu. Šlo o hudební imitátory, o stupeň výš než garážové kapely – talentované, ale ne zcela profesionální. Dnes jejich popularita prudce roste.
Podle marketingové a PR společnosti AMW vynesla živá hudební vystoupení ve Spojených státech v roce 2025 celkem 12,6 miliardy dolarů.
Průměrná cena vstupenky na koncert činí 144 dolarů (cca 3 300 Kč). U populárních interpretů se ceny pohybují mezi 300 a 1 000 dolary (zhruba 6 900 až 23 000 Kč) za lístek. Odborníci z oboru uvádějí, že kvůli vysokým cenám jsou diváci při výběru koncertů stále náročnější.
Společnost TSE Entertainment se sídlem v Austinu v Texasu uvádí, že mnoho lidí vnímá tribute kapely jako smysluplnou alternativu k dražším hvězdám. Špičkoví tribute umělci si pečlivě nastudují interprety, které ztvárňují, aby publiku nabídli zážitek podobný velkému koncertu – ovšem bez vysoké ceny.
TSE předpovídá, že zatímco poptávka po živé hudbě poroste v příštích sedmi letech tempem 6 až 8 procent, zájem o tribute kapely poroste tempem 17,5 procenta.
„Tento rozdíl odráží strukturální změnu v tom, jak fanoušci konzumují živou hudbu: hledají emocionální zážitek ze skvělé show, aniž by museli platit prémiové ceny za turné světových hvězd,“ uvádí web TSE.
Umělci z tribute kapel, kteří hovořili s deníkem Epoch Times, říkají, že jsou připraveni tuto poptávku naplnit.
V červené westernové sukni zdobené stříbrnými aplikacemi, se sladěnými botami a kovbojským kloboukem působí Rhonda Medinová se stejnou drzostí, suverenitou a charismatem jako Patsy Clineová.
Legendární zpěvačka country a westernu byla na vrcholu kariéry, když v roce 1963 ve věku 30 let zahynula při letecké nehodě.
Medinová přivádí Clineovou zpět k životu pro publikum velké i malé už patnáct let – včetně vystoupení uprostřed zimy pro 80 obyvatel domova s pečovatelskou službou ve Flower Mound v Texasu.
Mezi jednotlivými písněmi Medinová v roli Clineové vypráví příběhy, vtipy a anekdoty ze života legendární zpěvačky. V roli zůstává až do okamžiku, kdy poslední divák opustí sál a zvuková technika je sbalena.
Medinová zdůrazňuje, že se nepovažuje za hudebnici, ale za imitátorku celebrit. Prozradila, že se původně přestěhovala do Texasu s úmyslem ze showbyznysu odejít. Herectví ji neuživilo, a tak si chtěla najít běžné zaměstnání. Jednoho dne jí však zavolal agent s otázkou, zda dokáže zazpívat jako Marilyn Monroe.
Vzpomíná, že z tohoto prvního vystoupení vzešla další a dnes pravidelně ztvárňuje zhruba patnáct různých osobností. Nebyl to sice její původní cíl, ale je to práce, která jí zajistí živobytí. „Nikdo nezačíná s tím, že se chce stát tribute umělcem,“ svěřila se Medinová deníku Epoch Times.
Cathy Wilsonová přišla na vystoupení s přáteli. Podle jejího názoru pomáhá Medinová udržovat při životě důležité období neustále se proměňujícího žánru country, když zpívá klasické písně, které dnes zaznívají jen zřídka. „Zpívala Crazy od Patsy Clineové. Byla to nejoblíbenější píseň mojí maminky. Málem mě to rozplakalo,“ řekla Wilsonová deníku Epoch Times.
Asi 720 kilometrů severně od Flower Mound se Clint Nievar a Justin Sassanella chystají ztvárnit fiktivní hudební duo „Joliet“ Jakea a Elwooda Bluesových – slavné Blues Brothers. Postavy, které stvořili Dan Aykroyd a John Belushi, se poprvé objevily v pořadu Saturday Night Live v dubnu 1978, načež se v roce 1980 staly hrdiny vlastního celovečerního filmu.
Sassanella a Nievar cítí velkou odpovědnost předvést tyto postavy přesně tak, jak je hráli Aykroyd a Belushi. Podle jejich slov Blues Brothers nenabízeli jen komickou show s energickým tancem, syrovým zpěvem a strhujícími harmonikovými sóly. Připomínali také hudební průkopníky, jako byli Aretha Franklinová, John Lee Hooker, Ray Charles nebo Cab Calloway.
„John Belushi a Dan Aykroyd jako komici, kteří hluboce respektovali blues jako hudební řemeslo, chtěli vrátit do popředí písně a umělce, na něž se v popkultuře už trochu zapomínalo,“ vysvětlil Nievar. „Chtěli znovu přivést na scénu skutečné muzikanty. A podařilo se jim to.“
Jejich kolega z pořadu Legends in Concert Ryan Pelton cítí podobný závazek – udržovat tradici a zároveň oslovovat nové publikum. Pelton vnímá Elvise Presleyho jako komplexního umělce s neuvěřitelně oddanou fanouškovskou základnou. Snaží se proto o co nejautentičtější projev.
Když Pelton vcházel na pódium v Bransonu v bílém overalu připomínajícím Elvisův slavný návrat v roce 1968, přivítalo ho mladé publikum nadšeným jásotem – přesně jako teenagery v padesátých letech. Jeden z diváků dokonce vykřikl: „Miluju tě!“ Pelton se na okamžik zastavil a odpověděl sametově hladkým hlasem krále rock’n’rollu. „Já tebe taky,“ pronesl s Elvisovým typickým šibalským úsměvem. „Jen ještě nejsem připravený na vážný vztah.“
Improvizovaný Elvisův fanklub ten večer tvořili teenageři na školním výletě z arkansaského Jonesbora. Tito mladí fanoušci se narodili více než 30 let po Presleyho smrti, ale zhlédli film Elvis z roku 2022 a jeho tvorba si je podmanila. „Moc se mi líbila jeho energie a to, jak zpívá,“ řekla čtrnáctiletá Sophie McDermottová deníku Epoch Times. „Nevím přesně, čím to je. Prostě celé to vystupování a všechno kolem něj. Je to strhující. Hrozně mě to baví.“
Cindy Brownová přijela do Bransonu z Indiany na dovolenou se svými vnučkami. Svěřila se, že vystoupení tribute umělců v ní vyvolalo šťastné vzpomínky – zejména na Blues Brothers, které si pamatuje ještě z pořadu Saturday Night Live. „Bylo to opravdu zábavné. Moc jsme si to užili. Hodně mi to připomnělo ty skutečné postavy,“ řekla deníku Epoch Times.
Společnost TSE na svých webových stránkách uvádí, že hlavní část publika tribute umělců tvoří lidé ve věku 35 až 65 let. Digitální marketingová agentura Amra & Elma dodává, že právě tato skupina nejsilněji reaguje na nostalgii. Reakce publika na kapelu Back in Black tomu alespoň podle zkušeností odpovídají.
Je chladný březnový večer a publikum – tvořené převážně lidmi střední třídy a středního věku – si v pivní zahradě ve Frisku s chutí prozpěvuje oblíbené hity AC/DC. Kapela se chystá vystoupení zakončit. Úvodní tóny titulní skladby z alba For Those About to Rock z roku 1981 okamžitě strhnou pozornost všech přítomných. Jakmile tempo vygraduje a Caperna v roli Briana Johnsona vypustí své typické chraplavé „Yeah!“, publikum se téměř jako jeden muž zvedne ze židlí.
V tu chvíli si pozorný pozorovatel může všimnout téměř magické proměny. Pro náhodného kolemjdoucího jde jen o skupinu párů z předměstí, které se dobře baví. Ti, kteří se právě chystají „rockovat“, však vědí, že v srdci je jim znovu sedmnáct. Je jaro roku 1982 a oni stojí u táboráku, jsou na domácím večírku nebo sedí na kapotě Chevroletu Camaro z roku 1973 a sledují přátele projíždějící hlavní třídou rodného města. Dveře auta jsou dokořán a z reproduktorů kazetového přehrávače burácí AC/DC.
Jsou znovu mladí a nespoutaní – a po dobu té jedné písně nemají žádné starosti. Zítra se vrátí ke svým rolím majitelů firem, svářečů, likvidátorů pojistných událostí nebo sekretářek. Dnes večer jsou však znovu těmi, „kteří se chystají rockovat“, a Capernovi alias Johnsonovi oplatí pozdrav se stejným nadšením, s jakým reagovali na skutečné AC/DC před čtyřiceti lety. Je to jejich pocta kapele, která jim dovolila znovu okusit vlastní mládí.
–ete–
