Dnešní ženy nikdy neměly přístup k tolika informacím o rodičovství. Zároveň ale nikdy nebyly tak osamělé.
Maggie Gordon-Walkerová vzpomíná, že po narození dítěte plakala každý den – ale skrývala to.
Necítila se vyloženě špatně, ale už to zkrátka nebyla ona. Náročné miminko, probdělé noci, chvíle pochybností – to všechno se snáší lépe, když se o to člověk může s někým podělit. Gordon-Walkerová však neměla nikoho, kdo by jí pomohl pochopit zásadní životní proměnu, kterou mateřství přináší.
Po většinu lidské historie nebylo mateřství něčím, co by se ženy musely učit samy. Péče o děti se sdílela napříč rodinami i komunitami. Babičky, tety, sourozenci i sousedé hráli aktivní roli a vytvářeli prostředí, v němž se zkušenosti a znalosti přirozeně předávaly v každodenním životě. Ženy se mateřství učily jednoduše tím, že byly součástí společenství.
Představa „vesnice“, která pomáhá vychovávat děti, se dnes používá spíše obrazně. Ve skutečnosti však šlo o soustavu drobných, konkrétních rolí, které určovaly každodenní fungování rodin.
Ženy se se základy mateřství seznamovaly přirozeně, protože je měly neustále kolem sebe. Kojení, porod, utišení plačícího dítěte nebo péče o domácnost s více dětmi nebyly oddělené lekce, ale běžná součást života. Ve větších rodinách, které dříve bývaly normou, bylo vždy více rukou k práci. Starší sestry nosily miminka na boku a zároveň dávaly pozor na mladší sourozence. Menší děti dostávaly jednoduché úkoly odpovídající jejich věku. Vaření, úklid i organizace domácnosti se rozdělovaly podle věku, pohlaví a schopností. Každý zkrátka přiložil ruku k dílu.
Významnou roli hrála také širší rodina. Teta si mohla vzít dítě na odpoledne, aby si čerstvá matka mohla konečně odpočinout a vyspat se. Babičky nabízely praktické i emoční rady vycházející z vlastních zkušeností s výchovou. Sousedé si všimli, když se dítě opozdilo ze školy, nebo zaskočili, když bylo potřeba něco zařídit.
Tento systém fungoval díky množství drobných příspěvků. Domácí práce, péče o novorozence nebo příprava večeře neležely na bedrech jediného člověka. Povinnosti se přirozeně přelévaly mezi ostatní – často téměř neznatelně, ale s hlubokým pocitem podpory a sounáležitosti.
Dnes jsou ve Spojených státech podobná „vesnická“ společenství vzácností.
Rodiny bývají rozptýlené po různých městech a státech a mnoho žen vychovává děti daleko od místa, kde samy vyrůstaly. Znalosti o rodičovství dnes přicházejí prostřednictvím článků, knih, odborníků a internetu, nikoli díky každodennímu kontaktu se starší generací.
Protože vícegenerační podpora už není přirozenou součástí rodinného života, velká část každodenní dřiny spojené s mateřstvím zůstává na jediné osobě.
Míra poporodních depresí prudce vzrostla – za poslední desetiletí se více než zdvojnásobila.
Katie Bodendorfer Garnerová, výzkumnice a výkonná ředitelka Mezinárodní asociace pro mateřskou činnost a stipendia (International Association of Maternal Action and Scholarship), strávila roky rozhovory s matkami o této proměně.
„Matky nikdy neměly být na mateřství samy,“ řekla pro Epoch Times.
První rok zblízka
Dr. Susan Hatters-Friedmanová, psychiatrička specializující se na období těhotenství a po porodu, uvedla pro Epoch Times: „Mateřství bývá v naší společnosti často romantizováno. Od matek se očekává, že budou šťastné.“
Skutečnost je však jiná. Novorozenec něco potřebuje každých pár hodin. Spánek je přerušovaný, ženské tělo se stále zotavuje a emoce se mohou změnit během okamžiku. První rok je nepřetržitým koloběhem krmení, utišování a improvizace – často bez času vše vůbec vstřebat.
„Současně probíhají biologické, psychologické i sociální změny,“ vysvětlila Epoch Times Anne Welshová, klinická psycholožka specializující se na duševní zdraví matek. Péče o dítě přichází ve stejné době, kdy si žena zvyká na novou podobu sebe samé.
Když jsou poblíž jiné matky, tato zkušenost se sdílí prostřednictvím rozhovorů a vzájemného porozumění.
„Když tam nikdo není, kdo by tuto zkušenost zrcadlil, může to být nesmírně osamělé,“ poznamenala Welshová, která vede koučovací program Ambitious Mothers Mastermind. „Navenek může žena působit schopně a vyrovraně. Uvnitř ale často cítí vyčeprání a hlubokou samotu.“
Osamělost má přitom i klinický význam. Výzkumy ukazují, že pokud chybí stabilní podpora, zvyšuje se riziko poporodních depresí a úzkostí. Nedostatek opory zároveň vede mnoho žen k tomu, že své pocity skrývají.
Přesně to prožívala i Gordon-Walkerová. Navenek působila dojmem, že je vše v pořádku, ale uvnitř se rozpadala.
Obnova toho, co se ztratilo
Gordon-Walkerová nakonec založila Mothers Uncovered – skupinu založenou na vzájemné podpoře matek.
Takové skupiny do jisté míry připomínají původní podobu „vesnice“. Ženy spolu mluví v reálném čase o tom, co funguje, co nefunguje a jaké otázky je jako nové rodiče drží v noci vzhůru. Není to totéž jako mezigenerační moudrost, ale možná k ní má nejblíže.
Gordon-Walkerová není jediná, kdo si uvědomil potřebu komunity. Emely Darbyová založila The Posh Mama Club poté, co se sama cítila izolovaná, bez podpory a na pokraji poporodní deprese.
„Maminky se vracejí, protože mají pocit, že jsou viděny, podporovány, oceňovány a že na nich skutečně záleží,“ sdělila Epoch Times Cindy Utterbacková, která vede kalifornskou pobočku The Posh Mama Club ve Fresnu.
Také vlastní zkušenost Garnerové ukazuje, jak silná je touha po podobném zázemí. Dlouho před svou vědeckou kariérou byla novopečenou matkou s uplakaným dítětem trpícím kolikami – a netušila, co si počít. Našla dalších pět žen v podobné situaci. Scházely se u kávy, chodily na procházky a na společné obědy.
„První den jsme si byly úplně cizí a o měsíc později z nás byly nejlepší kamarádky,“ vzpomíná.
Právě pravidelnost vytváří pocit jistoty. Ženy se navzájem kontrolují, navazují na předchozí rozhovory a pamatují si, co si řekly minulý týden. Tyto drobné výměny postupně vytvářejí vztahy, které působí spolehlivě a bezpečně.
„Taková podpora ženám pomáhá vystoupit z ulity, získat větší sílu a sebevědomí. Mnohé se pak dokonce ujmou vedoucích rolí v rámci naší komunity,“ dodala.
Proč vzájemná podpora funguje – a kde má své limity
Studie ukazují, že stabilní podpora od vrstevníků snižuje riziko psychických obtíží a posiluje sebejistotu matek během prvních měsíců po porodu.
Pokud mají ženy silnou podpůrnou síť v posledním trimestru těhotenství a během prvních šesti měsíců po porodu, zažívají méně stresu a úzkostí, lépe zvládají každodenní nároky mateřství a cítí se jistější ve své nové roli. Samotná péče o novorozence se sice nemění, ale pocit ženy ohledně sebe samé i své situace ano – zvlášť když se může opřít o širší komunitu.
Welshová popsala vzájemnou podporu jako určitou formu zrcadlení – člověk vidí své vlastní zkušenosti odražené v druhých, což pomáhá normalizovat to, co by jinak mohlo působit jako osobní selhání. Místo otázky „Co dělám špatně?“ si matka začne uvědomovat, že mnoho z toho, co prožívá, je přirozenou součástí celého procesu.
Současné skupiny pro matky však mají i své limity.
Tím největším je, že vyžadují aktivní úsilí. Podporu je třeba vyhledat, naplánovat a udržovat v období, kdy ženám často chybí čas i energie. Právě tyto dodatečné kroky mohou stěžovat pravidelnost.
A právě pravidelnost je podle Hatters-Friedmanové klíčová. Občasný kontakt nemá stejný ochranný účinek jako stálá, přirozená přítomnost lidí, která dříve vyplývala ze života v blízkosti rodiny.
Existuje také mezigenerační propast, kterou podobné skupiny nedokážou plně překlenout. Když byly rodiny větší a pevněji propojené s komunitou, děti si znalosti osvojovaly postupně po mnoho let pozorováním starších – šlo o neformální druh „učňovství“, který dnes téměř zmizel.
Vedle mateřských skupin hledají ženy i další způsoby, jak znovu vybudovat vlastní „vesnici“.
Pro některé ženy začíná tato cesta organizovanými skupinami – církevními setkáními, sousedskými herními skupinami nebo strukturami typu Mothers Uncovered či The Posh Mama Club. Jiné volí neformálnější cestu. Malá skupina žen, které se pravidelně scházejí, několik přátel, kteří si slíbí, že si budou psát a volat, pravidelná týdenní procházka nebo i krátký telefonát mohou pomoci vytvořit potřebnou míru stability a opory.
Dnes vznikají vztahy pomaleji, v menších sítích a bez strukturální podpory, která kdysi vše činila samozřejmým. A něco, co se zdálo být ztracené, se začíná znovu objevovat a zakořeňovat.
Moderní matky mají nekonečno rad z internetu, ale často postrádají to nejdůležitější – blízkou komunitu, která kdysi pomáhala zvládat mateřství.
–ete–
