Největší logik od dob Aristotela – a proč věřil v posmrtný život

Princeton byl ve 40. a 50. letech minulého století magnetem pro řadu významných badatelů. Dva z nich však vyčnívali obzvlášť – a téměř vždy byli vídáni spolu: Albert Einstein a muž, kterého tehdy označovali za jeho nejbližšího přítele, rakouský matematik Kurt Gödel.

Oba uprchli z Evropy během nacistické okupace a působili v Institutu pro pokročilá studia v Princetonu ve státě New Jersey. Každý den se společně vraceli pěšky domů a živě diskutovali německy o politice, fyzice, filozofii i životě.

Einstein jednou řekl, že jeho vlastní práce v té době „nestála za mnoho“ a že do kanceláře chodil „jen proto, aby měl tu výsadu smět jít domů s Kurtem Gödelem“. Jak napsal Stephen Budiansky ve Gödelově biografii, Einstein ho – stejně jako mnozí další – považoval za „největšího logika od dob Aristotela“.

Gödel, který celý život trpěl nedostatkem sebevědomí, byl však Einsteinovou náklonností zaskočen. „Často jsem přemýšlel, proč Einstein nacházel zalíbení v rozhovorech se mnou, a domnívám se, že jedním z důvodů bylo to, že jsem často zastával opačný názor a nijak jsem to neskrýval,“ cituje ho Budiansky.

Gödel se dobře orientoval v teorii relativity a značnou část svého času věnoval vývoji matematických nástrojů s ní spojených. Dokonce vytvořil teoretický model připouštějící možnost cestování časem.

Průlom přišel pouhý rok po dokončení doktorského studia na Vídeňské univerzitě. V té době vedl slavný matematik David Hilbert projekt, na nějž navazovaly i práce Bertranda Russella a dalších. Cílem bylo nalézt logický systém s konečným počtem matematických axiomů, pomocí nichž by bylo možné dokázat každou větu v rámci tohoto systému. Zjednodušeně řečeno se snažili prokázat, že vše, co lze pomocí axiomů a pravidel odvozování matematicky dokázat, je pravdivé a že vše pravdivé v rámci daného systému je zároveň dokazatelné. Tvrdili tedy, že matematika představuje dokonalý a úplný systém.

Tento projekt předních matematiků své doby se však zhroutil v roce 1931, kdy tehdy zcela neznámý pětadvacetiletý Gödel publikoval práci, v níž formuloval dvě matematické věty dokazující, že takový systém nemůže existovat. Ve své studii prokázal, že vždy budou existovat pravdy, které nelze dokázat pomocí matematických axiomů a pravidel odvozování, a že každý takový systém tedy musí být nutně neúplný. V systému budou vždy existovat určité pravdy, které – jak Gödel uvedl – vyžadují „metody dokazování přesahující samotný systém“.

Takzvané „věty o neúplnosti“, jak se později začalo těmto objevům říkat, vyvolaly v matematické komunitě značné znepokojení.

Prokázané limity matematiky svedly některé filozofy – zejména postmodernisty – k závěru, že pokud nelze dokázat všechno, neexistuje ani jediná objektivní pravda. Podle Gödela však šlo o logický omyl, protože je třeba rozlišovat mezi schopností pravdu dokázat a samotnou existencí této pravdy. Tvrdil, že některé pravdy či matematické axiomy sice nelze matematicky prokázat, přesto je možné je odhalit prostřednictvím intuice: „Také axiomy jsou součástí matematické pravdy, avšak takového druhu, který se zcela vymyká formalismu a je přístupný pouze lidské intuici,“ cituje Budiansky.

V roce 1951 získal Gödel vůbec první Cenu Alberta Einsteina. Ve slavnostním projevu matematik John von Neumann označil Gödelovy úspěchy v logice a matematice za natolik zásadní, že „zůstanou viditelné daleko v prostoru i čase“.

Přes všechny tyto všeobecně uznávané matematické úspěchy však Gödel své názory na filozofické a náboženské otázky veřejně nesdílel. Ke konci života mezi blízkými přáteli koloval jeho filozofický důkaz existence Boha, ale pouze v soukromí. A jeden z jeho hlubokých postojů zůstal utajen až do jeho smrti: víra v posmrtný život.

V soukromé korespondenci se svou matkou Marianne Gödelovou se Gödel okrajově dotýkal mnoha hlubokých filozofických otázek. „Na první pohled se vám celý tento soubor názorů, který jsem vám vyložil, může skutečně zdát velmi nepravděpodobný,“ napsal jí, „ale věřím, že pokud o něm člověk přemýšlí pečlivěji, ukáže se jako zcela věrohodný a rozumný.“

Dopisy matce

V červenci 1961 napsal Gödel své jednaosmdesátileté matce v Rakousku: „Ve svém posledním dopise pokládáš zásadní otázku, zda věřím, že se setkáme v posmrtném životě.“ Jejich korespondence na toto téma pokračovala po tři měsíce – od července do října 1961. Marianne Gödelová zemřela o pět let později. 

Na rozdíl od Gödelových dopisů matce se dopisy Marianne Gödelové jejímu synovi nedochovaly, a tak můžeme pouze odhadovat, jaké otázky mu kladla a co ho vedlo k dalšímu rozvíjení jeho pohledu na tuto problematiku. 

Ve svém prvním dopise matce shrnul důvody, proč věřil, že posmrtný život musí existovat. „Pokud je svět uspořádán racionálně a má smysl, pak tomu tak musí být. Jaký smysl by totiž mělo přivést na svět bytost (člověka), která má tak široké možnosti vlastního rozvoje a vztahů, a pak jí nedovolit uskutečnit ani jednu tisícinu z nich.“ 

Aby svou myšlenku zdůraznil, použil Gödel přirovnání: takový čin lze přirovnat k situaci, kdy člověk vynaloží obrovské úsilí a peníze na položení základů domu, aby je pak nechal bez užitku zpustnout. Gödel věřil, že v racionálně uspořádaném světě je takové plýtvání nemožné. 

Sám si však položil otázku: „Máme důvod předpokládat, že svět je uspořádán racionálně?“ A zároveň na ni odpověděl: „Domnívám se, že ano. Svět totiž rozhodně není chaotický ani nahodilý, ale – jak ukazuje věda – ve všem vládne nejvyšší pravidelnost a řád. A řád je pouze formou racionality.“ 

Ve čtvrtém dopise matce pokračoval: „Z toho bezprostředně vyplývá, že naše pozemská existence – protože sama o sobě má nanejvýš velmi pochybný smysl – může být prostředkem k cíli jiné existence.“ 

Méně filozoficky to shrnul docent Alexander Englert z Richmondské univerzity: Gödel tvrdil, že svět je vystavěn racionálně. Věda dokládá pravidelnost a řád světa prostřednictvím faktů, teorií a pokusů, které lze zopakovat kdykoli a kdekoli. Pokud je svět racionální, musí tuto strukturu sdílet i člověk. Jenže lidský život je podle něj iracionální z jednoduchého důvodu: člověk má obrovský potenciál, který však během svého života nemůže nikdy plně uskutečnit. Logika proto podle Gödela vyžaduje, aby člověk svůj plný potenciál realizoval v budoucím světě. 

Lidé jsou nedokonalí z nějakého důvodu

Považovala Marianne Gödelová toto stručné vysvětlení za dostačující? 

Lze jen usuzovat, že ve svém dalším dopise položila doplňující otázky, soudě podle Gödelovy následné odpovědi: „Když píšeš, že se modlíš ke stvoření, pravděpodobně tím myslíš, že svět je krásný všude tam, kam lidské bytosti nedosáhnou.“ Dá se předpokládat, že Marianne Gödelová reagovala na synovo tvrzení, že člověk během života nedokáže naplnit svůj potenciál. Lidé jsou nedokonalí, a proto stvoření kazí. 

Gödel tvrdil, že právě lidská nedokonalost v tomto světě naznačuje možnost existence jiného světa. Smyslem lidského života je podle něj naučit se zlepšovat sám sebe, dosáhnout lepší existence a dát svému bytí smysl. Tento proces sebezdokonalování je však neoddělitelně spojen s chybami, selháními a utrpením. Jak napsal: „Pouze člověk [na rozdíl od zvířat a rostlin] může prostřednictvím učení dospět k lepší existenci, tedy dát svému životu větší smysl. Jedna z metod učení – a často jediná – vzniká tehdy, když člověk napoprvé udělá něco nesprávně.“ 

Podle Englertovy interpretace Gödelových myšlenek není účelem učení v tomto světě zdokonalování technických dovedností, ale získávání moudrosti. Tím, že člověk pozoruje své chyby, omyly a špatné sklony a opakovaně se snaží zlepšovat a chybovat méně, dává svému životu smysl. Jenže nevyhnutelné chyby a selhání v procesu učení podle Gödela zároveň způsobují, že člověk během pozemského života nemůže plně uskutečnit svůj potenciál. 

Právě zde vyvstává otázka, kterou si Gödel položil sám: Proč Bůh nestvořil člověka tak, aby od počátku jednal správně, bez chyb a bez potřeby učit se? Gödelova odpověď je pozoruhodná. „Jediný důvod, proč se nám tato otázka zdá oprávněná, může velmi dobře spočívat v neuvěřitelném stavu nevědomosti o nás samých, v němž se dnes stále nacházíme,“ napsal. „Nejenže nevíme, odkud jsme přišli a proč jsme zde, ale ani nevíme, čím vlastně jsme – totiž ve své podstatě a z pohledu našeho vnitřního já.“ 

Dále vysvětloval, že tato nevědomost může souviset s předsudky, které mnoho lidí chová vůči náboženství. „Domnívám se, že v náboženství je mnohem více smyslu, než si lidé obvykle myslí,“ poznamenal. Dnes jsou však podle něj lidé už od mládí vedeni k předsudkům vůči náboženství. 

Omyl materialismu

Gödel ve svých dopisech matce přímo nezmiňoval matematickou teorii, kterou vytvořil, ale podle Englerta vycházela jeho víra v posmrtný život právě z těchto teorémů. Ty totiž kromě neúplnosti matematiky zároveň ukazují i na omyl materialistického pohledu na svět. 

Podle materialistického světonázoru musí být každá pravda založena na fyzických faktech. Duše tedy například nemůže existovat, protože pro ni neexistuje prokázaný fyzický základ. „V nepublikovaném textu z období kolem roku 1961 Gödel uvedl, že smrt se [materialismu] jeví jako definitivní a úplné zničení,“ napsal Englert. Gödel však věřil, že „materialistický světonázor je chybný“ a že „jeho věty o neúplnosti ukazují, že je velmi nepravděpodobný“. Stejně jako existují matematické pravdy, které lze vysvětlit pouze mimo hranice samotné matematiky – prostřednictvím intuice – mohou existovat i pravdy, například život duše po smrti fyzického těla, pro něž neexistuje prokázané materiální vysvětlení. 

Gödelova matematická teorie sice sama o sobě nedokazuje existenci posmrtného života, ale podle Englerta zasadila materialistickému pohledu na svět vážnou ránu. 

Pokud duši nelze redukovat na fyzické součásti mozku a pokud v matematice existují jevy, které lze vysvětlit pouze prostřednictvím něčeho mimo formální rámec matematiky – například intuicí – pak je podle Gödela třeba hledat alternativní světonázor, který nelze zkoumat pouze smysly. A takový pohled může zahrnovat i možnost života po smrti v jiném budoucím světě. 

„Surovina pro učení“

Jaký je podle Gödela hlavní smysl života po smrti? Prohloubení procesu učení, který začal už v tomto světě. 

Proces učení v budoucím světě podle Gödela probíhá následovně: „[Budeme] si pamatovat své zkušenosti z tohoto světa a poprvé jim skutečně porozumíme, takže naše pozemské zkušenosti budou – takříkajíc – pouze surovinou pro učení.“ 

Na příkladu vysvětloval svou myšlenku takto: „Co by se například mohl pacient s rakovinou naučit ze své bolesti zde? Na druhou stranu je zcela představitelné, že v příštím světě pochopí, jaké jeho vlastní selhání (nikoli ve vztahu k péči o tělo, ale možná v nějakém zcela jiném ohledu) tuto nemoc způsobilo.“ Jednodušeji řečeno: člověk pochopí, jak myšlenky, pocity a představy, které choval o sobě a o světě, přispěly k jeho nemoci a ovlivnily další oblasti života – práci, vztahy s druhými lidmi i rodinný život. 

Gödel dodal, že přestože dnešní věda ani běžné lidské poznání o takových souvislostech nic nevědí, on sám je považoval za jisté. 

Další nezbytnou podmínkou učení v budoucím světě podle něj je, že naše porozumění tam bude mnohem dokonalejší než v současném světě. Vše podstatné budeme chápat s naprostou jistotou, bez omylů a chyb. 

Gödel byl přesvědčen, že všechny názory, které předložil své matce a které původně vycházely z filozofické úvahy, budou jednou potvrzeny fakty – podobně jako se to v minulosti stalo i v jiných oblastech poznání. Jak napsal: „Když byla před 2 500 lety poprvé vyslovena myšlenka, že tělesa se skládají z atomů, musela se tehdy zdát stejně fantastická a nepodložená, jako se dnes mnoha lidem jeví náboženské nauky. V té době totiž neexistoval doslova jediný pozorovatelný fakt, který by vznik atomové teorie podnítil; vznikla čistě na filozofickém základě. Přesto se dnes tato teorie skvěle potvrdila a stala se základem velké části moderní vědy.“ 

Tento článek byl původně publikován v magazínu Epoch Magazine Israel.

–ete–