Na 2 600 akrech arizonské pouště leží vysloužilá vojenská letadla. Odborníci je zde konzervují, rozebírají na náhradní díly a občas je připravují na návrat do oblak.
TUCSON, Arizona – Působí jako dinosauři moderní doby. Mohutné stroje, které kdysi brázdily oblohu, se dnes pečou na arizonském slunci a táhnou se v nekonečných řadách pouštní krajinou.
Kdysi chránily americké nebe – bombardéry B-52 Stratofortress a B-1B Lancer, stíhačky F-16 Fighting Falcon, nákladní letouny C-130 Hercules či obří C-5 Galaxy. Dnes stojí nehybně, zakonzervované pro historii nebo jako cenný zdroj náhradních dílů.
Údržba a rozebírání těchto strojů na jediném vojenském leteckém „vrakovišti“ ve Spojených státech představuje gigantickou logistickou operaci.
Na letecké základně Davis-Monthan má tuto práci na starosti 309. skupina pro údržbu a regeneraci letecké techniky, známá pod zkratkou AMARG.
„Většina těchto letadel už sice dosloužila, ale jejich součástky jsou stále nesmírně cenné. Všechny díly nacházejí své využití,“ vysvětlil Robert Raine, manažer pro vztahy s veřejností, během prohlídky areálu AMARG v Tucsonu, která se uskutečnila 21. dubna. Zařízení se rozkládá na ploše 2 600 akrů, což je přibližně deset a půl čtverečních kilometrů.
Každé letadlo prochází před dlouhodobým uskladněním náročnou přípravou: technici vypustí provozní kapaliny, odstraní výbušné součásti a trup stroje zakonzervují, aby odolal neúprosnému pouštnímu klimatu.
Podle Rainea by se některé typy strojů mohly v případě potřeby kdykoliv vrátit do aktivní služby.
Od roku 1964 slouží tato údržbová skupina jako jediné oficiální centrum pro skladování, rozebírání, záchranu dílů a likvidaci letadel americké armády i vládních organizací.
Základna zaměstnává přes 700 specializovaných pracovníků a disponuje průmyslovými prostory o rozloze více než 46 tisíc čtverečních metrů.
Pro armádní letouny je to místo, kam přicházejí zemřít, přečkat mezidobí v nečinnosti, nebo se znovu zrodit. Jejich vyčištěné a opravené součástky totiž ožívají v jiných strojích – připravené pro konflikty současné i ty, které teprve mohou přijít.
Historie vrakoviště se začala psát krátce po druhé světové válce, 1. dubna 1946. Arizonská poušť byla vybrána zcela záměrně kvůli svému extrémně suchému klimatu, které je pro skladování přebytečné vojenské techniky ideální.
Zdejší tvrdá půda zvaná kaliche poskytuje stabilní podklad a absence zemětřesení či ničivých tornád a hurikánů dělá z Tucsonu dokonalé útočiště pro dlouhodobou konzervaci.
Rozlehlé vrakoviště v současnosti hostí 3 488 letadel – od nadzvukových stíhaček přes obří tankovací a nákladní letouny až po strategické bombardéry. Celkem se zde nachází 75 typů letecké techniky a 6 700 motorů.
„AMARG je poslední záchrannou stanicí, když sháníte náhradní díly pro starší typy letadel,“ řekl Raine deníku Epoch Times. Zároveň však upozornil, že se nejedná o „nevyčerpatelný zdroj“.
Když armáda potřebuje konkrétní součástku, žádost podle něj nejprve prochází globálním zásobovacím systémem.
Teprve když díl není běžně k dispozici, postupuje požadavek výše – ke specializovaným programovým kancelářím zbraňových systémů letectva, námořnictva, námořní pěchoty či k logistické podpoře zásobování.
Tyto instituce pak mohou čerpat z gigantických pouštních zásob.
V celém vojenském kolosu funguje vrakoviště jako hluboká průmyslová rezerva – strategická záloha, kde vysloužilé stroje slouží dál, součástku po součástce.
Raine zároveň upřesnil, že AMARG žádné z uskladněných letadel nevlastní. Vlastnická práva zůstávají původním složkám, které techniku dodaly. Vedle amerických vládních agentur, jako jsou Pobřežní stráž či Lesní služba, zde mají své stroje také spojenecké armády nebo soukromé instituce, včetně prestižního Smithsonian Institution.
Základna má zhruba 80 stálých zákazníků. Když jde o naléhavé dodávky dílů do operačního nasazení, týmy specialistů pracují pod obrovským časovým tlakem.
Každý rok přibude v AMARGu v průměru 250 až 300 letadel. Mezi pět hlavních pilířů činnosti skupiny patří skladování, vytěžování náhradních dílů, celková regenerace, technologické úpravy včetně depotních oprav a finální likvidace.
Stroje nejprve projdou evidencí, technici z nich propláchnou a vypustí provozní kapaliny, důkladně je umyjí, utěsní citlivá místa speciálními páskami i ochranným nástřikem a teprve poté uloží na dlouhé roky či desetiletí.
„Prvním krokem je odstranění nebezpečných materiálů,“ popisuje proces Raine. „Následně demontujeme vše, co podléhá utajení, a také součásti, které musíme zlikvidovat v rámci demilitarizačních dohod.“
„Vypouštíme palivo i hydraulické kapaliny, aby v systémech a podvozku nezůstaly žádné zbytkové oleje. Celé letadlo se kompletně odtlakuje.“
„Když proces skončí, zbude v podstatě čistý, dokonale zakonzervovaný drak.“
Nejmladším přírůstkem se v polovině dubna stal stíhací letoun F/A-18E Hornet. Naopak nejdéle je zde uložen námořní cvičný stroj T-1A Sea Star, který do pouště dorazil už 6. dubna 1970.
K největším raritám na ploše patří obří transportní XC-99, prototyp vojenského transportního letounu YC-14 nebo lehký proudový cvičný T-46.
Nejpočetnějším obyvatelem pouštních řad je stíhačka F-16 Fighting Falcon, kterých zde napočítáte přes 350. Některé z nich technici rozebrali a odeslali na Ukrajinu, kde slouží jako výcvikové platformy pro tamní personál.
V těsném závěsu za nimi se drží více než 315 legendárních strojů C-130 Hercules, téměř 300 stíhaček F-15 Eagle a 235 bitevníků A-10 Thunderbolt II.
Letectvo navíc v dubnu přesunulo z dlouhodobého uskladnění vysloužilý tanker KC-135 Stratotanker. Podle serveru FlightGlobal chce armáda prověřit možnost jeho opětovného zařazení do služby, což má vykompenzovat ztráty tankovacích letounů během nedávného konfliktu s Íránem.
Podobná situace nenastala poprvé. „Když Sovětský svaz v roce 1948 uzavřel pozemní a vodní přístupové trasy do Berlína, ministerstvo války tehdy reaktivovalo zhruba čtvrtinu uložených nákladních strojů C-47 Skytrain, které okamžitě posílily legendární berlínský letecký most,“ uvádějí historické armádní záznamy.
(Nahoře) Proudová stíhačka F-16 je rozebírána na náhradní dily na letecké základně Davis-Monthan v Tucsonu v Arizoně, 21. dubna 2026. (Dole vlevo) Znovu použitelné palivové nádrže ze stíhačky F-16C na letecké základně Davis-Monthan v Tucsonu v Arizoně, 21. dubna 2026. (Dole vpravo) Proudový motor F-16 připravený k expedici v areálu 309. skupiny pro údržbu a regeneraci letecké techniky v Tucsonu v Arizoně, 21. dubna 2026. (Allan Stein / Epoch Times)
Historie letectví
Některé kusy techniky pocházejí až z období války ve Vietnamu. Mezi ně patří i vrtulník, který 30. dubna 1975 evakuoval poslední mariňáky z amerického velvyslanectví v Saigonu.
Dalším historickým klenotem v areálu je speciálně upravená stíhačka F-15 Eagle s přezdívkou „Celestial Eagle“. Právě tento stroj se 13. září 1985 zapsal do dějin při jediném úspěšném sestřelu satelitu raketou odpálenou přímo z letadla.
Major amerického letectva Wilbert Doug Pearson tehdy odpálil protisatelitní střelu, která zničila vědeckou družici Solwind P78-1 na oběžné dráze ve výšce 603 klometrů.
Podle Rainea letoun vystoupal přibližně do výšky 11 500 metrů, kde Pearson raketu odpálil při rychlosti Mach 1,22. Zbraň přitom nenesla žádnou výbušnou hlavici, cíl zničila čistě kinetickou energií.
„Šlo o přímý zásah – v podstatě do satelitu v plné rychlosti narazil kus kovu,“ upřesnil Raine.
Každý stroj na vrakovišti je podle Rainea striktně zařazen do jedné ze čtyř kategorií, které určují jeho technický stav a budoucí využití.
Stroje spadající pod „Typ 2000“ slouží výhradně jako zdroj náhradních dílů, zatímco letadla označená jako „Typ 3000“ jsou udržována v letuschopném stavu, byť do vzduchu stoupají jen zřídka.
Vytěžování neboli reklamace je proces, během kterého technici z letadel demontují součástky potřebné k přímé podpoře vojáků v bojových operacích nebo k doplnění armádních skladů.
Regenerace naopak představuje kompletní obnovu a navrácení letadla do plného letového provozu.
Likvidace je závěrečnou fází existence stroje. Nastává ve chvíli, kdy už letadlo nelze nijak využít, načež je kompletně rozebráno a zrecyklováno jako kovový šrot.
Řada historicky cenných letadel naštěstí nalezla nový domov v nedalekém Pima Air and Space Museum v Tucsonu.
Muzeum vystavuje jak stíhačky F-16, tak starší proudové legendy včetně ikonického špionážního letounu SR-71 Blackbird, který dokázal létat rychlostí přesahující Mach 3.
Do muzejních sbírek byl zařazen také nejdéle sloužící útočný letoun AV-8B Harrier II+, který má na svém kontě úctyhodných 9 671 letových hodin.
„U vyřazených letadel rozlišujeme různé úrovně konzervace,“ vysvětlila deníku Epoch Times Kaylei, průvodkyně v muzeu, která požádala o uvedení pouze svého křestního jména.
„Některá letadla jsou v poušti v podstatě jen zaparkovaná v záloze. Armáda je však udržuje v takovém stavu, aby mohla být v případě náhlé potřeby okamžitě reaktivována a nasazena do služby.“
Úspora nákladů
Projekt Post Block Repair v areálu AMARG patří podle amerického ministerstva obrany k hlavním modernizačním pilířům letectva. Jeho primárním cílem je udržet stíhačky F-16 v aktivním provozu do doby, než postoupí do programů na prodloužení celkové životnosti.
První letoun určený k těmto technologickým úpravám přistál na pouštním vrakovišti v srpnu 2022.
V AMARGu provádějí armádní specialisté hloubkové kontroly, náročné opravy a celkové modernizace, aby zachovali plnou výkonnost a stoprocentní bojovou připravenost strojů F-16. Součástí procesů je i zásadní vylepšení avioniky, které letounům umožňuje držet krok s neúprosným vývojem vzdušného boje.
Americké letectvo již úspěšně vrátilo do aktivní služby dva strategické bombardéry B-1 Lancer, které technici kompletně obnovili z pouštního úložiště.
Armáda rovněž zregenerovala transportní letouny C-23 Sherpa pro potřeby Lesní služby USA a předala stroje B-57 Canberra vesmírné agentuře NASA pro výzkumné mise ve velkých výškách, včetně unikátního pozorování zatmění Slunce.
Pentagon potvrdil, že po dokončení rozsáhlého programu generálních oprav křídel u bitevníků A-10 Thunderbolt II v roce 2024 pokračují práce na dalších klíčových součástech těchto letounů, například na krytech motorů.
V květnu 2019 se stroj s přezdívkou „Wise Guy“ zapsal do historie, když se podle Air Force Times stal teprve druhým bombardérem B-52 Stratofortress, který úspěšně vstal z mrtvých a vrátil se z vrakoviště do služby. Do pouštního exilu byl přitom zařazen již v roce 2008.
Robert Raine zdůraznil, že AMARG nepředstavuje pouze záchranné lano s kritickými náhradními díly, které drží armádní flotily ve vzduchu, ale zároveň americké kase generuje miliardové finanční úspory.
Každý dolar, který armáda nemusí investovat do nákupu zcela nového vybavení, je podle něj ušetřeným dolarem z kapes daňových poplatníků.
Od fiskálního roku 2016 do roku 2026 dokázal AMARG pro potřeby vojska vytěžit a zachránit 79 358 dílů – přičemž celých 86 % z nich tvořily vysoce prioritní položky – v celkové hodnotě 4,37 miliardy dolarů.
Jen během fiskálního roku 2025 zařízení zpětně získalo 8 399 dílů, z čehož 85,3 % tvořily urgentní prioritní požadavky, v celkové hodnotě téměř 495 milionů dolarů.
Od začátku stávajícího fiskálního roku zachránili pracovníci údržbové skupiny již 6 434 dílů, z toho 71,8 % prioritních, v hodnotě 380,6 milionu dolarů.
V případě nejvyšší priority dokážou týmy v AMARGu podle Rainea expedovat potřebný díl už za 24 až 48 hodin od chvíle, kdy obdrží oficiální požadavek.
Složitější mechanické demontáže pochopitelně vyžadují více času. Standardní vyřízení běžných žádostí o náhradní součástky trvá v průměru sedm až deset pracovních dnů od doručení objednávky.
Ve drtivé většině případů je však ukládání techniky dlouhodobou záležitostí, která si žádá precizní a nesmírně náročnou přípravu.
„Prvním krokem je, že z letadla kompletně očistíme všechen hmyz, nánosy solí a pouštní špínu,“ popisuje Raine. „Teprve potom začíná detailní proces maskování a obalování. Nejprve přichází na řadu speciální lepenka a hned po ní ochranný bariérový papír.“
„Vše se fixuje páskou, která dokonale utěsní veškeré otvory. Těsní se sací i výfukové trakty v zadní části letadla, zatímco skla kabiny se nejprve navoskují, aby se na ně ochranný nástřik natvrdo nepřichytil.“
Tento bílý vnější plášť slouží primárně k regulaci vnitřní teploty a zároveň definitivně dokončí hermetické utěsnění celého trupu, vysvětlil manažer. Teprve po této proceduře je letoun bezpečně zaparkován do pouštního úložiště.
„Díky tomu mohou obří stroje – jako například tyto tankery KC-10 – stát celé roky přímo pod širým nebem v poušti,“ řekl Raine. „Pokud by však vnitřní teplota v kritických systémech vystoupala příliš vysoko nebo naopak klesla pod únosnou mez, musíme letadlo okamžitě přesunout a přemaskovat.“
K masivním úsporám nákladů přispívá také obří archiv čítající více než 271 000 kusů původního výrobního vybavení a lisovacích matric pro letadla, který armáda uchovává přímo v areálu.
Mezi těmito vysoce specializovanými nástroji se nachází i původní obří forma určená pro výrobu překrytů pilotní kabiny stealth bombardéru B-2 Spirit.
„Na matrici jasně vidíte kontury, kde z kokpitu B-2 vystupovala okna,“ ukazuje Raine. „Ten povrch má tak zvláštní skvrnitou strukturu proto, že je potažen vrstvou stříkaného hliníku – odborně se tomu říká hliníkový pancéřový ochranný povlak.“
Projíždět sektorem, kde armáda skladuje historické výrobní nástroje pro letecký průmysl, evokuje cestu menším městem. Skutečné, až mrazivé měřítko celého vrakoviště však člověku dojde teprve ve chvíli, kdy na vlastní oči spatří legendární bombardéry B-52 Stratofortress v různých fázích mechanického rozebírání a gigantické nákladní letouny C-5 Galaxy s rozpětím křídel 68 metrů.
Nedaleko stál rozebraný letoun F-16 Fighting Falcon, na kterém technický tým právě prováděl takzvaný „egress“ program – tedy vysoce rizikové odstraňování výbušných prvků včetně pyrotechnických patron vystřelovacích sedadel.
Nekonečná pouštní krajina je doslova poseta specializovanými provozními budovami. Patří mezi ně i obří zastřešená hala o úctyhodných rozměrech 305 krát 55 metrů s plně nastavitelnými doky, uzpůsobenými pro těžkou údržbu letounů C-130 Hercules a nadzvukových cvičných strojů Northrop T-38 Talon.
Ve třech masivních hlavních hangárech se nachází 20 technologických doků určených pro celkovou regeneraci, úpravy a složité strukturální opravy draků, které doplňují specializované dílny pro jednotlivé letecké komodity a variabilní pracovní prostory.
Součástí supermoderního areálu je také vysoce specializovaná zkušebna leteckých motorů, laserové robotické systémy pro ekologické odstraňování starých nátěrů a dva obří jeřáby určené pro manipulaci s nejtěžšími břemeny.
V říjnu navíc AMARG očekává finální dokončení nového údržbového přístřešku s osmi moderními doky, které budou vyhrazeny výhradně pro intenzivní práce na letounech F-16.
Robert Raine na závěr uvedl, že zhruba 70 % celkové rozlohy vrakoviště slouží čistě pro dlouhodobé skladování techniky. Tento poměr se však každý rok dynamicky mění podle toho, jak letadla a jejich součástky přicházejí a odcházejí.
„V zásadě platí, že sem všechna letadla přilétají po vlastní ose a v plné kondici,“ uzavírá s úsměvem Raine. „A dokud odsud zakonzervované díly odcházejí zpět k bojovým jednotkám, je tu stále dost místa pro další stroje.“
–ete–
