Nadčasové paradoxy – dilema tolerance na sociálních sítích, „nevyhnutelný“ úpadek demokracie či hledání univerzální krásy – stále ovlivňují to, jak přemýšlíme a jak žijeme.
Epimenidés, řecký filozof ze 6. století př. n. l., jako první předložil jeden z nejslavnějších paradoxů všech dob: „paradox lháře“.
Jako obyvatel Kréty prohlásil, že „všichni Kréťané jsou lháři“. Pokud předpokládáme, že Epimenidés mluvil pravdu a že všichni Kréťané jsou lháři, plyne z toho, že i on sám je lhář, protože je Kréťan. Jeho výrok „všichni Kréťané jsou lháři“ je tedy nepravdivý – a vzniká paradox.
Moderními verzemi tohoto paradoxu jsou výroky: „Právě teď lžu“ nebo „Toto tvrzení je lež“. Margaret Cuonzová, profesorka filozofie na Long Island University, jej ve své knize Paradox popisuje jako jeden z nejdůležitějších a nejtajemnějších paradoxů, jaké lidstvo zná, protože hluboce zpochybňuje základní předpoklad, že každý výrok musí být buď pravdivý, nebo nepravdivý – ale ne obojí zároveň.
Paradoxy obecně znějí na první poslech intuitivně správně, ale při bližším zkoumání neobstojí. Podobně jako hádanka nás nutí klást si otázky o základních věcech, jako jsou pravda, poznání, krása nebo mezilidské vztahy.
Jedním z příkladů je „paradox tolerance“. Vypadá takto:
- Má-li být společnost zcela tolerantní, musí umožnit vyjadřování všech názorů.
- Netolerantní názory jsou také názory.
- Má-li tedy být společnost zcela tolerantní, musí umožnit i vyjadřování netolerantních názorů.
- Vyjadřování netolerantních názorů vytváří netoleranci, ať už v myšlení, nebo v jednání.
- Závěr: Má-li být společnost plně tolerantní, musí připustit rozvoj netolerance.
Paradox tolerance není pouhou logickou hříčkou, ale skutečnou výzvou napříč dějinami. Dnes je obzvlášť patrný na sociálních sítích. Platforma chce být tolerantní. Aby toho však dosáhla, musí například umožnit poznámky, které znevažují náboženství. Takové názory vyvolávají netoleranci vůči náboženství, takže platforma je sice plně tolerantní, ale zároveň podporuje netoleranci.
„Neomezená tolerance nevyhnutelně vede k zániku tolerance.“
– Karl Popper, významný filozof 20. století
Pokud si myslíte, že řešení je jednoduché – platforma má zkrátka blokovat „nenávistné projevy“ – možná stojíte na správné straně dějin, ale paradox jste nevyřešili, protože nyní jste netolerantní vy.
Co se s tím dá dělat? Rakousko-britský filozof Karl Popper ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé slavně napsal: „Neomezená tolerance musí vést k zániku tolerance. Rozšíříme-li neomezenou toleranci i na ty, kdo jsou netolerantní, nejsme-li připraveni bránit tolerantní společnost proti náporu netolerantních, budou tolerantní zničeni – a tolerance s nimi.“
Popper tím naznačil, že chceme-li paradox tolerance vyřešit, měly by být názory netolerantních chráněny pouze tehdy, pokud jejich tolerování nepoškozuje ani neomezuje názory a svobodu druhých.
Podobné řešení navrhl americký filozof John Rawls ve své knize Teorie spravedlnosti. Svoboda netolerantních skupin by podle něj měla být omezena pouze tehdy, „když tolerantní lidé upřímně a rozumně věří, že je ohrožena jejich vlastní bezpečnost i bezpečnost institucí svobody“.
Řešení navržené Popperem a Rawlsem však zůstává otevřené osobní interpretaci a nenabízí snadnou cestu z paradoxu ven. Vezměme si například postmodernistickou výzvu vůči objektivní pravdě. Po staletí vědci tvrdili, že v našem světě existuje objektivní pravda, kterou lze zkoumat a objevovat prostřednictvím vědy – například skutečnost, že 2 + 2 = 4.
Pak však přicházejí postmodernističtí myslitelé, kteří chtějí vyjádřit odlišný názor: nic takového jako objektivní pravda neexistuje; existuje pouze proměnlivá pravda, relativní vůči místu a času. Takzvaná objektivní pravda, kterou vědci zkoumají, je podle nich jen narativ, který jste si ustavili díky své hegemonii. Kdo říká, že 2 + 2 se musí rovnat 4? A stejně tak – kdo říká, že muž musí být mužského pohlaví a žena ženského?
Mělo by jim být dovoleno tento názor vyjádřit? Na první pohled ano, protože tyto názory nezasahují do svobody druhých. Je třeba respektovat jejich právo na svobodné vyjádření, i když s nimi člověk nesouhlasí.
Popper však tvrdil, že právě zde vzniká problém. Co se stane, pokud tato menšina jednoho dne získá popularitu a rozhodne se společnost převrátit a zrušit samotné její základy? Nebyly by tím poškozeny všechny vědecké instituce a komunity, které věří v objektivní pravdu? Nebyly by poškozeny tradiční komunity, pokud by se samotné pojmy „muž“ a „žena“ zrušily a nahradily proměnlivými identitami?
Tyranie demokracie
Poněkud podobný problém existuje u paradoxu demokracie, na který jako první upozornil řecký filozof Platón. Tento paradox se ptá, co by se stalo, kdyby se veřejnost jednoho dne rozhodla zrušit právě ty zákony a instituce, které jí to původně umožnily.
Popper jej formuloval takto: co by se stalo, kdyby se lid demokraticky rozhodl, jak se to stalo v Německu ve 30. letech 20. století, že nebude vládnout sám sobě, ale nechá si vládnout tyranem? A jaký postoj by v takovém případě měli zaujmout demokratičtí intelektuálové?
„Na jedné straně princip, který přijali, od nich vyžaduje, aby se postavili proti jakékoli jiné vládě než vládě většiny, natož proti nové tyranii; na druhé straně tentýž princip od nich vyžaduje, aby se podřídili jakémukoli rozhodnutí většiny, a tedy i vládě nového tyrana,“ napsal Popper.
Platón tvrdil, že zvrhnutí demokracie v tyranii – nebo v anarchii vedoucí k tyranii – je nevyhnutelný proces, který se v lidských dějinách opakuje. Navrhoval však preventivní opatření: ustanovit osvícené strážce, kteří by sloužili jako pojistka proti přímé tyranii nebo proti neosvícenému davu, jenž se rozhodne rozvrátit základy civilizace a prohlásit, že 2 + 2 = 5.
Platónova představa spočívala v tom, že stát povede vládnoucí vrstva „filozofů-králů“, která bude společnost chránit před přirozeným úpadkem demokracie.
Jiné řešení navrhl Popper: demokracie by se podle něj neměla vázat na žádnou jedinou hodnotu, ideologii ani náboženství. Zavazovala by se pouze k několika základním principům nezbytným pro své fungování, například k racionálně založené demokratické společnosti a k odporu vůči tyranii.
V takovém scénáři by podle Poppera nebylo třeba, aby „malá elita filozofů“ určovala společnosti jakékoli další hodnoty.
Hledání skutečné krásy
Dalším zajímavým paradoxem, který zůstává aktuální dodnes, je paradox vkusu, jenž zpochybňuje subjektivitu krásy. Skotský filozof David Hume předložil v 18. století následující rozporná tvrzení:
- O otázkách vkusu a osobních preferencí je marné se přít.
- Jsme schopni rozlišovat mezi dobrými a špatnými uměleckými díly.
Pokud jsou otázky vkusu a osobních preferencí v souladu s prvním tvrzením zcela subjektivní, zdálo by se, že nemá žádnou logiku pokoušet se rozlišovat mezi dobrým a špatným uměním. Přesto to děláme neustále.
Je možné, že platí obě tvrzení zároveň? Hume si myslel, že ano.„Hume napsal, že nelze popřít skutečnost, že se určitému člověku některé umělecké dílo nemusí líbit nebo na něj může reagovat negativně. Můžeme však například namítnout, že se tento člověk mýlí, pokud se domnívá, že jeho pocit odráží skutečnou povahu daného díla,“ napsala Cuonzová ve své knize Paradox.
Podle Cuonzové jsou pro Huma všechny naše pocity platné, protože – jak cituje z jeho díla O měřítku vkusu z roku 1757 – „cit se nevztahuje k ničemu mimo sebe“.
Aby Hume paradox vyřešil, tvrdil, že ačkoli může mít každý člověk odlišný vkus, musí existovat určité měřítko založené na „obecných pozorováních toho, co se ve všech zemích a ve všech dobách všeobecně ukázalo jako líbivé“.
Co se však „ve všech zemích a ve všech dobách všeobecně ukázalo jako líbivé“? Hume se snažil nabídnout přímou odpověď jen obtížně, a tak se znovu vracíme k Platónovi. Platónovo pojetí „krásy“ se liší od toho, jak ji chápeme dnes. Dnes si „krásu“ spojujeme s estetikou, ale v minulosti „krása a estetika představovaly dvě odlišné věci“, uvedl pro Epoch Times Arthur Pontynen, profesor dějin umění na University of Wisconsin v Oshkoshi.
„V židovsko-křesťanské tradici a konfucianismu je krása ‚zář moudrosti‘. ‚Krása‘ byla totéž co ‚dobro‘. Hebrejské slovo yafeh (יָפֶה) znamená krásný i dobrý. Stejný význam má i v Číně znak 美, který znamená krásný, dobrý a představuje estetickou rovnováhu přírody, a totéž platí ve všech tradicích, které usilují o moudrost. V řečtině slovo kalon (καλόν) spojuje krásu a dobro.“
Čím je podle Pontynena něco lepší, tím je to krásnější. Tyto tradice vnímaly souvislost mezi dobrými charakterovými vlastnostmi člověka a krásou, případně mezi dobrými hodnotami, které umělecké dílo představuje, a krásou.
„Po staletí byly krása a dobro považovány za jedno.“
Spojitostí mezi krásou a dobrem se zabýval také Aristotelés. Domníval se však, že je třeba zkoumat i to, zda dílo skutečně dosáhlo své dokonalosti a jak je emocionálně prožíváno. „Byl to Aristotelés, kdo začal používat slovo ‚estetika‘, které v řečtině znamená ‚smyslové vnímání‘. Pro Aristotela však estetika existovala v teologickém vesmíru – tedy ve vesmíru s božskou logikou, v němž má každá forma a každá věc, dokonce i kladivo, svůj vlastní teologický účel,“ uvedl Pontynen.
Podle Platóna a Aristotela tedy musí být „krása“ spojena s božským, s dobrem a s hledáním vyšší moudrosti. „Umělecké dílo nám musí poskytnout hluboký vhled do smyslu existence,“ řekl Pontynen.
Po Aristotelově éře se vnímání začalo měnit a způsob, jakým lidé mluvili o estetice, se posunul: pozornost se začala soustředit spíše na umělcovu představu krásy než na krásu jako vyšší pravdu, k níž má člověk směřovat. Vše božské, ideální či vznešené začalo ustupovat do pozadí.
Dalším prvkem, který ovlivnil vnímání krásy, byla věda. Z vědeckého hlediska už umění nebylo prostředkem k dosažení moudrosti a poznání. „Vědecký přístup nepřinesl vizi krásy, ale estetiky – mechanický pohled na realitu a život. Prosadil také ateistický pohled: takový, který realitě nenabízí žádný účel ani smysl,“ uvedl Pontynen.
„Podle západního kalendáře převažoval od 1. do 10. století duchovní idealismus. V 11. století nastal posun ve vztahu k estetice a božskému a postupně se začala prosazovat věda a materialistický pohled.“
Paradox lháře
Nakonec se vracíme k paradoxu lháře, který se matematici a filozofové pokoušejí – s malým úspěchem – vyřešit dodnes. Na první pohled se zdá, že jde o neřešitelný paradox. Epimenidés tvrdí, že „všichni Kréťané jsou lháři“, což ponechává dvě možnosti: buď říká pravdu, nebo lže.
- Pokud říká pravdu a všichni Kréťané jsou lháři, pak je i on sám lhářem, protože je Kréťan – a výrok je tedy nepravdivý.
- Pokud lže a všichni Kréťané říkají pravdu, pak jako Kréťan ve skutečnosti říká pravdu – a výrok je tedy pravdivý.
Jinými slovy, výrok je někdy nepravdivý a někdy pravdivý. Z hlediska klasické logiky, podle níž musí být výrok buď pravdivý, nebo nepravdivý, není možné, aby byl současně pravdivý i nepravdivý. Matematikové a filozofové v průběhu let navrhli řadu možných řešení, na nichž se však zdaleka vždy neshodli.
Logik a matematik Alfred Tarski, působící v polovině 20. století, vysvětloval, že jádro problému dané věty spočívá v sebereferenci – věta odkazuje sama na sebe, čímž vzniká složitá kruhovost. Kdyby se podařilo tuto rekurzivnost rozložit do různých výroků, bylo by možné tvrzení vyjádřit bez vnitřního rozporu.
Tarski takový způsob našel na základě hierarchicky uspořádaných jazyků. Díky tomu je skutečně možné danou větu popsat, aniž bychom se dostali do paradoxu – mnozí však namítají, že jde přinejlepším o obchvat, nikoli o řešení samotného kořene problému.
Další navržené řešení paradoxu vychází z odlišného typu logiky, známé jako „parakonzistentní“ logika, která připouští souběžnou existenci protikladů. Výrok tedy může být zároveň pravdivý i nepravdivý, ovšem za jedné podmínky – pravda a nepravda nesmějí splynout a nelze z nich vyvodit žádný spolehlivý závěr.
V posledních letech bylo předloženo mnoho dalších návrhů, jak tento hluboký a složitý paradox vyřešit, a zdá se, že i v budoucnu se budou objevovat další pokusy, jak jej rozlousknout.
V každém případě platí, jak Cuonzová uzavřela ve své knize: „Paradoxy nutí ty, kdo se je pokoušejí vyřešit, aby čelili silně zakořeněným, ale navzájem si odporujícím intuicím; aby objevili, jak nás naše intuice mohou svést na scestí; a aby odhalili způsoby, jimiž se naše běžné pojmy ukazují jako problematické.“
Tento článek původně vyšel v Epoch Magazine Israel.
–ete–
