Žádná sériová výroba, žádná dřevotříska ani plast. Jen čisté přírodní dřevo a originální prkénka, jaká jinde nenajdete. Eliška Kašparcová se už roky věnuje práci se dřevem a ve své dílně Mystromy se postupně vypracovala mezi nejzajímavější řemeslnice v oboru. Její dřevěná prkénka putovala do stovek domácností jako elegantnější, trvanlivější a zdravější alternativa k běžným plastovým a silikonovým kuchyňským pomůckám.
Epoch Times: Dnešní doba je plná alternativ přírodních materiálů včetně surového dřeva, u něhož se můžeme setkat zejména s dřevotřískou. Zkusme se nejprve zaměřit na hlavní účel dřeva jako materiálu. Proč se vyplatí dát mu přednost před různými méně kvalitními alternativami?
Eliška Kašparcová: Já jsem odjakživa milovnice dřeva, vždycky se mi líbilo všechno, co s ním souvisí, takže pro mě vždy hrála největší roli estetika. Připadalo mi neuvěřitelné, jakou má kresbu a jak je jedinečné. Dřevo jako materiál je velmi vděčné, když se o něj dobře staráme. Ostatně to můžeme vidět i v architektuře, jejíž součástí je dřevo už tisíce let. A proč se vyplatí dát mu přednost? Hned z několika důvodů – má duši, je čisté, přírodní a není plné lepidel a dalších nežádoucích složek, které se z daných předmětů následně uvolňují, pokud se bavíme například o dřevotřísce.
Dřevo jsem vždy vnímala jako materiál, který je neopakovatelný. Už odmalička jsem slýchala, že když je něco dřevěné, je to kvalitní – nábytek, doplňky, architektonické prvky. Přijde mi úžasné, že ze dřeva nikdy nevyrobíte tutéž věc dvakrát, protože už nikdy nebude mít stejnou kresbu, odstín ani strukturu.
Co pro vás znamená skutečně kvalitní dřevo? Jaké vlastnosti musí mít?
Teď to možná bude znít vtipně, ale podle mě jsou na dřevě nejkrásnější právě jeho „chyby“. Většina mých nejlepších kousků stojí na něčem, co by běžný truhlář považoval za problém – praskliny, ztrouchnivělý střed, zapaření. Skutečně kvalitní kousek může mít i zmíněné vady. Mě ale nikdy nebavilo pracovat s dokonalým dřevem bez jediné chybičky.
Vaše cesta ke dřevu začala během studia na vysoké škole. Co vás přivedlo k tomu, abyste opustila kariéru v korporátu a věnovala se vlastní dřevařské značce?
Hned na začátek musím říct, že mým snem vlastně nikdy nebylo pracovat v korporátu. Spíš jsem nevěděla, co po gymnáziu se sebou, a tak jsem šla studovat obor geoinformatika se zaměřením na trvalou udržitelnost. To mě ale příliš nenadchlo. Během školy jsem začala vyrábět různé věci ze dřeva, a protože to mělo dobrý ohlas, vznikl koncept Mystromy a postupně se začal rozvíjet.
Často mluvíte o udržitelnosti. Jak se tato filozofie promítla do celého procesu výroby?
Slovo udržitelnost jsem ve spojitosti se značkou používala často, ne proto, že to zní atraktivně jako „bio“, „eko“ nebo „organic“, ale proto, že jsem to opravdu dělala od píky. Sháněla jsem lokální dřevo – většinou to odnesl můj manžel, který musel jít někomu porazit strom. Ten strom jsme potom museli naložit, odvézt na pilu, nechat nařezat, uskladnit a překládat, aby dobře a volně schnul. To v případě přirozeného sušení zabere několik let, nebo několik měsíců, pokud ho dáte do sušárny. Potom se musí každý kus ohoblovat, zarovnat a teprve potom s ním mohu pracovat. Je to tedy opravdu dlouhý proces a stojí za ním velké úsilí.
Z takového dřeva pak chcete využít maximum, proto z odřezků, které mi zůstaly z desek a větších kusů, začaly vznikat vázičky, abych spotřebovala opravdu všechno. Velmi mě to nadchlo, byly nejrůznějších tvarů a velikostí. Každá úplně jiná. To, co už se nedalo spotřebovat ani na vázičky, jsme potom používali na topení v kamnech.
Práce s odřezky je mnohem náročnější a mnohokrát mě napadlo, že se mi to vůbec nevyplatí, ale bylo mi to samozřejmě líto. Jednoduše si to představte tak, že s větším kusem dřeva máte větší úhly, lépe se všude dostanete bruskou, rašplí nebo pilou. Když děláte malou věc, hůře se vám uchytí do svěrek a často se do malých záhybů bruskou nedostanete tak, jak byste potřebovali. Vždycky to byla detailní práce.
Ve vaší dílně vznikají mimo jiné také kuchyňská prkénka a podnosy. Jak jste se k tomuto sortimentu dostala?
Ano, kuchyňské prkénko je jednou z nejdůležitějších součástí kuchyně. Co lepšího použít při kontaktu s potravinami než dřevo? První prkénko jsem vlastně vyrobila náhodou. Tehdy jsem při jeho výrobě zjistila, jak moc se s tím dá experimentovat, a tak se to stalo základem mé dílny. Já si prkénka ráda opírám o stěnu kuchyňské linky. Jsou ozdobou i pýchou.
Zatím jsme o prkénkách mluvili jen obecně. Jaké typy dřevěných prkének vlastně známe?
Zpravidla existují dva typy – krájecí a servírovací. Já jsem se vždy zaměřovala na ta servírovací, protože u nich si člověk může dovolit využít i vady dřeva, jako jsou praskliny či výběžky větví, nebo mohu na boku ponechat kůru. Prkénka jsem často také opalovala ohněm, čímž vznikne zajímavý černý prvek. Jde tu hlavně o design. To ale neznamená, že na takovém prkénku nemůžete krájet. Krájecí prkénka jsou však většinou lepená z několika kusů. Existují potom například také desky na noky, které vytvoří zajímavou strukturu, když po nich přejedete těstem, nebo velký vál na válení těsta.
Jak obvykle upravujete povrch prkének, která jsou potom vhodná na krájení? Jak dokážete povrch ochránit před čepelí bez použití umělých látek?
Prkénko především dobře vybrousím brusným papírem o různé zrnitosti, čímž vznikne celistvá struktura a nižší pórovitost. Následně je potřeba prkénko dobře napustit olejem vhodným pro kontakt s potravinami. Na trhu je několik olejů, které jsou k tomu přímo určené. Z domácích variant bych zmínila lněný olej, který je vhodný proto, že nežloutne a nemá žádnou specifickou vůni. Může to být také frakcionovaný kokosový olej nebo včelí vosk.
Pro někoho je funkční prkénko lepené z více kusů, aby se předešlo kroucení nebo prasknutí dřeva. Takové prkénko hodně vydrží a je fajn hlavně na krájení. Já ale prkénka nelepím, vyrábím je z jednoho kusu, takže se vyhnu používání lepidla, které představuje další nežádoucí složku.
Jaké vlastnosti musí mít kus dřeva, aby z něj vznikl výrobek, na který jste opravdu hrdá?
Kresba je to nejdůležitější. Mohu ze dřeva vyřezat ten nejzajímavější tvar, ale bez kresby to nebude ono. Nejkrásnější kresbu má ořechové dřevo, proto s ním pracuji nejraději. Tvary prkének si většinou nepřipravuji dopředu, protože se chci co nejvíce přizpůsobit jednotlivým kusům dřeva a vyřezat prkénko tak, abych co nejméně narušila jeho potenciál. Některé desky jsou vhodné na velké servírovací prkénko, protože je mi například líto do dané kresby zasahovat. Některé jsou zase vhodné na párová prkénka – tedy kousky, které do sebe tvarem zapadají. Tak vznikají ty nejlepší tvary, protože dřevo si je určí samo.
V minulosti dominovalo bukové dřevo. Čím bylo tak ideální?
Bukové dřevo je velmi kvalitní a tvrdé, ale já jsem s ním nikdy nepracovala příliš ráda, protože je na mě příliš mdlé. Většinou nemá výraznou kresbu a je velmi světlé. Prkénko z něj by ale bylo kvalitní.
Kdysi dřevěná prkénka prakticky neměla konkurenci, dnes však v obchodech dominují hlavně silikonové alternativy. Jak to vnímáte?
Myslím si, že dnes se vše vrací zpět. Lidé, obzvlášť mladí, už sledují, odkud věci pocházejí. A stejně jako nechtějí vařit na nepřilnavém nádobí, které může být toxické, nechtějí krájet potraviny na plastovém prkénku, které uvolňuje škodlivé látky a při krájení z něj vznikají mikroplasty. Takže ano, podle mě je dřevo v módě, vždycky bylo a bude. V minulosti lidé neměli na výběr. Jiná než dřevěná prkénka neexistovala a myslím, že jim to vůbec nevadilo.
Silikonové nádobí má jednu výhodu, a to, že je prakticky bez údržby. Můžete ho dát do myčky, nechat ležet ve dřezu, nemusíte se o nic starat. O dřevěné prkénko se starat musíte, ale není to nic hrozného. Stačí, když ho jednou za čas natřete libovolným olejem – opět doporučuji lněný.
Vzpomenete si na svá nejnáročnější prkénka, která jste kdy vyrobila?
Ano, nějaký čas jsem dělala opravdu „MAXI“ prkénka, velká skoro jako já. Na jednom z nich byla zespodu prasklina. V takovém případě se do dřeva vytváří takzvaná mašlička, aby se prasklina dál nerozcházela. Já jsem se rozhodla, že tu mašličku vytvořím z epoxidové pryskyřice, a to byla opravdu velká piplačka. Zabrat mi vždycky daly také kusy z velmi masivního dřeva, které se obtížně vyřezávají do záhybů.
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
