Zažité představy se střetávají s výkladem historiků o tom, jak se ve skutečnosti odehrál Bostonský čajový dýchánek, jízda Paula Reverea či „výstřel, který se rozlehl po celém světě“.
V době, kdy Amerika slaví své 250. narozeniny, nastává pro historiky, jako je Jeff Bloodworth, vhodná chvíle zasadit tyto události do správného kontextu.
Bloodworth, profesor na Gannon University v Pensylvánii, podotýká, že mezi historiky se stalo módou „demytizovat“ otce zakladatele. „Zašlo to však příliš daleko,“ řekl pro Epoch Times. „Úspěchy zakladatelů i samotného založení země jsou dnes zastiňovány výčtem jejich hříchů.“
Podle něj se nyní „kyvadlo vrací zpět“ k vyváženějšímu, nuancovanějšímu a přesnému pohledu na otce zakladatele i na další stránky amerických dějin.
Díky svému působení v Heterodox Academy – nestranické organizaci, která na univerzitách prosazuje otevřené bádání – Bloodworth říká, že vnímá „skutečný nesouhlas s tímto trendem“. Jakékoli spravedlivé hodnocení otců zakladatelů podle něj vyžaduje „ocenit jejich úspěchy, ale zároveň si přiznat jejich opomenutí, chyby i pokrytectví“.
Bloodworth a další dva historici, s nimiž deník Epoch Times hovořil, osvětlili mýty, zkreslení a nedorozumění týkající se období zrodu amerického národa. Epoch Times pro tento článek rovněž prošel desítky historických pramenů.
Bez historických znalostí se člověk snadno „nechá vtáhnout do přesvědčení, že nikdy nebylo hůř, že nikdy nenastala doba jako ta dnešní – a to prostě není pravda,“ řekl Bloodworth.
Stanley Schwartz, profesor na Cedarville University v Ohiu, se s mnoha Bloodworthovými postřehy ztotožňuje.
Když se studenti ptají, jak se jich rané americké dějiny týkají, odpovídá jim, že otázky, před nimiž stáli otcové zakladatelé, zůstávají aktuální dodnes. Patří mezi ně podle něj mimo jiné otázka, „jak dobře vládnout“, i to, „jak vycházet se zahraničními mocnostmi“.
Mnozí studenti, kteří očekávali, že se budou při výuce nudit, nakonec zjistí, že dějiny „k člověku promlouvají, pomáhají mu najít kořeny i své místo ve světě,“ řekl Schwartz.
Anna Vincenzi, profesorka na Hillsdale College v Michiganu, uvedla, že poznávání amerických dějin naplňuje „hluboce lidskou potřebu … znát pravdu o tom, odkud pocházíme“. Takové poznání lidem pomáhá porozumět „dobrým stránkám dějin, které nás dovedly až sem, ale také původu problémů“.
Bostonský čajový dýchánek a jeho příčiny
Dne 16. prosince 1773 vysypaly stovky rozhořčených kolonistů – mnozí z nich převlečení za původní obyvatele Ameriky – do bostonského přístavu 92 000 liber čaje, tedy přibližně 41 700 kilogramů.
Bostonský čajový dýchánek se tak stal jedním z nejikoničtějších projevů vzdoru v dějinách Spojených států. Podle historiků však dnešní Američané často nesprávně chápou důvody tohoto protestu a přeceňují jeho bezprostřední následky.
„„Britský parlament opakovaně uvaloval daně ‚bez souhlasu lidu prostřednictvím jeho zástupců, způsobem, který podle nich porušoval práva a svobody britského občana,‘ uvedla Vincenziová.““
Ano, protest vyvolalo přijetí zákona o čaji z roku 1773 britským parlamentem. Na rozdíl od rozšířené dnešní představy však tento zákon vedl ke snížení cen čaje.
Proč tedy kolonisty tolik rozhněval? Jedním z důvodů bylo, že zákon potvrdil již existující dovozní clo na čaj.
Dalším faktorem bylo, že pití čaje bylo natolik typicky britským zvykem, že „zdanit čaj znamenalo … jako by jim dávali najevo, že nejsou tak docela Brity,“ uvedla Vincenziová. „Vnímali to jako vyjádření svého postavení coby britských občanů.“
Ještě zásadnější však byla skutečnost, že kolonisté neměli zastoupení v britském parlamentu. Parlament přesto opakovaně prosazoval opatření „bez souhlasu lidu prostřednictvím jeho zástupců, způsobem, který podle nich porušoval práva a svobody britského občana,“ uvedla Vincenziová. Podle ní byla taková opatření v rozporu s tradičními omezeními královské moci v britské ústavní tradici, sahajícími až do 13. století.
V době čajového dýchánku vypili američtí kolonisté přibližně 1,2 milionu liber čaje ročně, tedy asi 544 000 kilogramů. Velká část tohoto čaje pocházela z Anglie a podléhala daním zavedeným Townshendovým zákonem o příjmech, uvádí Boston Tea Party Ships and Museum. Američtí kolonisté proto začali pašovat levnější čaj z Nizozemska a dalších evropských trhů.
Britský parlament na to reagoval přijetím zákona o čaji, který měl pomoci soukromé britské společnosti East India Company snížit cenu čaje tak, aby podsekla cenu pašovaného zboží. Pokud by kolonisté tento levnější, Brity podporovaný čaj kupovali, museli by přesto zaplatit dovozní clo podle Townshendova zákona. Mnozí kolonisté se proto obávali, že pokud ustoupí, povzbudí tím britskou vládu k zavádění dalších daní.
Synové svobody – někteří z nich byli sami pašeráky čaje – začali organizovat shromáždění, která měla řešit „čajovou krizi“. Až 6 000 lidí se sešlo 29. listopadu 1773 poté, co do bostonského přístavu dorazila první loď s nechtěným čajem. Účastníci dospěli ke shodě: čaj bude odeslán zpět do Anglie a žádná daň zaplacena nebude.
Když byly vyčerpány všechny zákonné možnosti, jak těchto cílů dosáhnout, přistoupili vůdci k tajnému plánu poslední záchrany: čaj zničit.
Protestující si oblékli vlněné přikrývky, vzali do rukou tomahawky a potřeli si obličeje uhelným prachem – tehdy se tomu říkalo „indiánský oděv“. Převleky neměly působit přesvědčivě; sloužily především k zakrytí totožnosti, aby se protestující vyhnuli trestu. Účastníci čajového dýchánku rozbili 342 beden čaje a jejich obsah vysypali do moře. V dnešní hodnotě šlo o čaj za téměř 2 miliony dolarů.
Protest měl dopad – ne však takový, jaký si mnozí lidé možná představují. „Samotný čajový dýchánek Američany masově nezmobilizoval; to dokázala až reakce parlamentu,“ uvádí článek na serveru History.com.
V roce 1774 Britové přijali „trestná opatření, která měla vzpurným kolonistům ukázat, kdo je pánem,“ uvádí článek. Britové uzavřeli bostonský přístav, nahradili zvolené představitele Bostonu královskými jmenovanci a donutili soukromé občany ubytovávat britské vojáky ve svých domech. Tato opatření kolonisty podnítila ke svolání prvního Kontinentálního kongresu. „Revoluce byla oficiálně ve vzduchu,“ uvádí článek.
Vlastenec Paul Revere a „Britové přicházejí!“
Podle National Park Service patřil Revere 18. a 19. dubna 1775 k „mnoha poslům, kteří šířili poplach“ po venkovských oblastech Massachusetts.
Mýtus o Revereovi jako osamělém jezdci vznikl zčásti díky proslulé básni „Paul Revere’s Ride“ od Henryho Wadswortha Longfellowa. Ta zcela pomíjí skutečnost, že obyvatele měst před britskými vojáky mířícími ke Concordu varovali i další jezdci.
„Historické záznamy naznačují, že Revere varoval: ‚Přicházejí řadoví vojáci!‘, čímž odkazoval na britské profesionální vojáky.“
Tam měli vojáci v úmyslu „zatknout vlastence a zabavit zásoby koloniální milice“, uvedla CIA v článku z dubna 2026.
Je pozoruhodné, že ještě před svou slavnou jízdou Revere a další muži vytvořili „první doloženou vlasteneckou zpravodajskou skupinu“, uvádí CIA ve zprávě o roli zpravodajských informací v americké revoluci.
Tajná skupina čítající asi 30 mužů, nazývaná „The Mechanics“ (Mechanici) nebo „The Liberty Boys“ (Chlapci svobody), vyrostla ze starší organizace Synové svobody, která se stavěla proti britskému zdanění kolonistů, doplňuje CIA.
Od konce roku 1774 skupina shromažďovala informace, které měly pomoci čelit britské moci. V roce 1775 její operativci odhalili „krycí verzi, kterou Britové připravili, aby zastřeli svůj pochod na Lexington a Concord“, uvádí CIA.
Právě tyto informace položily základ Revereově jízdě.
Když Revere projížděl krajinou, nikdy nevolal: „Britové přicházejí!“
Podle webu Paul Revere House by tato věta „v tehdejší době nedávala smysl“, protože mnozí Revereovi spoluosadníci se sami považovali za Brity. Historické záznamy z té doby naznačují, že Revere místo toho varoval: „Přicházejí řadoví vojáci!“ Výraz „regulars“ tehdy označoval britské profesionální vojáky.
Podle Paul Revere House se trvale zakořeněná, avšak nepřesná věta „Britové přicházejí“ zřejmě poprvé objevila na jedné večeři v roce 1822 – téměř půl století poté, co Revere vjel tryskem do dějin.
„Výstřel, který se rozlehl po celém světě“ a jeho původ
Historici se dodnes neshodnou na tom, kdo vypálil první výstřel při úvodním střetu mezi britskými jednotkami a vlastenci. Shodují se však v tom, že první salvy zazněly u Lexingtonu, zatímco ty další, vypálené u Concordu, se v dějinách rozezněly mnohem silněji.
Několik týdnů před těmito rozhodujícími střety Revereova tajná skupina předem varovala vlastence před plány britského generála Thomase Gage vyslat vojáky do Lexingtonu a Concordu.
„Díky varováním od tajné skupiny Paula Reverea ‚mise zaměřená na zničení vojenského materiálu v Concordu skončila pro Brity žalostným neúspěchem,‘ uvádí American Battlefield Trust.“
Pozdě večer 18. dubna 1775 zahájilo podle American Battlefield Trust přibližně 800 britských řadových vojáků zhruba 32kilometrový pochod ke Concordu.
Po asi 19 kilometrech dorazili vojáci za úsvitu následujícího rána do Lexingtonu, kde se na obecní návsi střetli s přibližně 70 ozbrojenými kolonisty.
Přestože se povstalci začali na rozkaz svého velitele rozcházet, „v jistém okamžiku zazněl výstřel“, uvedl trust.
„Nervózní britští vojáci vypálili salvu, při níž zabili sedm ustupujících milicionářů a jednoho smrtelně zranili. Britská kolona pokračovala směrem ke Concordu a zanechala za sebou mrtvé, raněné i umírající.“
V Concordu kolonisté díky varováním Revereovy tajné skupiny ještě před příchodem červenokabátníků většinu svých zásob ukryli nebo přesunuli jinam, poznamenává National Park Service.
Výsledkem bylo, že „mise zaměřená na zničení vojenského materiálu v Concordu skončila pro Brity žalostným neúspěchem“, uvedla National Park Service.
Britští vojáci se navíc v Concordu střetli s mnohem početnějším oddílem.
Během 24 hodin „leželo na zemi více než 70 nejlepších královských vojáků a mnoho dalších bylo zraněno“, stejně jako 49 milicionářů, uvádí National Park Service. „Po strašlivém dni krveprolití dorazila válka, které se generál Gage doufal vyhnout, až k jeho vlastním dveřím.“
O mnoho let později jedna báseň zvěčnila Concord jako místo, kde nesourodá skupina farmářů, obchodníků a kovářů ohromila svět tím, že se dokázala postavit vycvičeným červenokabátníkům.
Báseň „Concord Hymn“ od Ralpha Walda Emersona zazněla poprvé dne 4. července 1837 při slavnostním odhalení památníku bitvy u Concordu. Její druhý verš zní: „Zde kdysi stáli ozbrojení farmáři / a vypálili výstřel, který slyšel celý svět.“
O několik desetiletí později inspiroval americký vzdělávací animovaný seriál „Schoolhouse Rock“ ze 70. let děti po celých Spojených státech, aby si zpívaly píseň „Shot Heard ’Round the World“, která připomíná rané dějiny USA. Dnes v Američanech, kteří v té době vyrůstali, stále vyvolává nostalgii – a u mladších generací pobavení,
Proč revoluce začala a jak se vyvíjela
Ačkoli válka kolonistů později vešla ve známost jako „revoluce“ a „válka za americkou nezávislost na Británii“, podle historiků nebyla ve svých počátcích ani revoluční, ani zaměřená na nezávislost.
Schwartz uvedl, že jeho studenti na Cedarville University někdy říkají, že podstatou revoluce bylo „ničit věci, aby si byli všichni rovni“.
„Americká revoluce nebyla o bourání starých struktur ve jménu d osažení rovnosti. Šlo o zachování zdravých tradic rovnosti v komunitě, které již existovaly.“
– Stanley Schwartz, profesor, Cedarville University
Tak tomu však nebylo. Harvardský historik Bernard Bailyn podle Schwartze upozorňoval, že „v koloniích si byli lidé už tehdy mnohem rovnější než ve Velké Británii“.
„V Americe bylo mnohem snazší získat volební právo, mnohem snazší vlastnit půdu a zapojit se do společnosti,“ řekl Schwartz. Kolonisté vnímali, že britská koruna se jim tyto výdobytky snaží odebrat.
„Americká revoluce tedy nebyla o bourání starých struktur ve jménu dosažení rovnosti,“ uvedl. „Šlo o zachování zdravých tradic rovnosti v komunitě, které už existovaly.“
Vincenziová uvedla, že její výzkum zpochybňuje rozšířené představy o raných dějinách Spojených států. „Myslím, že Američané vnímají americkou revoluci jako revolučnější – jako větší odklon od britské politické tradice – než ve skutečnosti byla,“ řekla profesorka narozená v Itálii.
Záběr z videa zachycuje Bernarda Bailyna, profesora Harvard University a historika, při přednášce na Brown University v Providence na Rhode Islandu 7. června 2012. Bailyn upozorňoval, že „v koloniích si byli lidé už tehdy mnohem rovnější než ve Velké Británii“. (Snímek obrazovky prostřednictvím Brown University / CC BY 3.0)
„To není špatná věc. Je v tom bohatství tradice, které stojí za znovuobjevení. … Vypovídá to o moudrosti zakladatelů; věděli, že začínat na prázdném listu je nebezpečnější než stavět na velmi bohaté myšlenkové tradici.“
A ani „revolucionáři“ se zpočátku nezaměřovali na odtržení od Anglie. Když u Lexingtonu a Concordu zazněly první výstřely, milicionáři se podle National Park Service stále považovali za „loajální poddané anglického krále Jiřího III.“. „Nezávislost byla tím posledním, na co mysleli.“ Místo toho se „shromáždili, aby hájili svá práva, jak je chápali podle anglického práva“.
Vincenziová říká, že svým studentům na Hillsdale College často připomíná, že Američané v revoluční době „chtěli být Brity a vypadat jako Britové“. Kupovali si porcelánové čajové soupravy, které působily „co nejaristokratičtěji a co nejbritštěji“, uvedla Vincenziová. Obdivovali a napodobovali také britskou módu, styl portrétů i architektonické návrhy.
Výzvy k nezávislosti se začaly ozývat teprve v roce 1776. Do té doby se „Američané cítili být Brity,“ uvedla Vincenziová. Britové však s kolonisty zacházeli jako s občany druhé kategorie. „A právě to je nakonec přimělo začít uvažovat o nezávislosti,“ řekla. Kdyby tomu tak nebylo, „Američané by možná dodnes mohli nosit britský pas,“ uvedla Vincenziová s odkazem na výrok, který slyšela od známého historika Jacka Greena.
Zakládající dokumenty a komu za ně náleží uznání
Někteří lidé se mylně domnívají, že Thomas Jefferson sepsal celé Prohlášení nezávislosti sám během jediné noci, než Kongres dokument 4. července 1776 jednomyslně ratifikoval.
Skutečnost byla jiná: Jefferson pracoval společně se čtyřmi dalšími členy výboru. Ti jej pověřili sepsáním prvního návrhu – procesem, který trval tři týdny a po němž následovalo 86 úprav ze strany členů výboru a Kontinentálního kongresu, uvádí National Park Service.
„Obzvlášť litoval, že odstranili část, která vinila krále Jiřího III. z obchodu s otroky, ačkoli věděl, že doba ještě nebyla zralá na to, aby se tato otázka řešila,“ uvádí článek Národního archivu.
„Thomas Jefferson ústavu nikdy nepodepsal, protože v době, kdy se v roce 1787 ve Filadelfii sešel Ústavní konvent, pobýval v Paříži jako vyslanec Spojených států ve Francii.“
Prohlášení vypočítávalo stížnosti vůči britské vládě a vymezovalo základní principy rodícího se národa.
Několik let po porážce Britů se američtí představitelé sešli, aby vytvořili ústavu, která dodnes zůstává nejvyšším zákonem země. Jefferson však tento dokument nikdy nepodepsal.
„Jde o nejrozšířenější mýtus v National Constitution Center, zejména když návštěvníci vstoupí do naší Signers’ Hall – kde se nacházejí sochy jednotlivých signatářů ústavy – a ptají se, kde je Jeffersonova socha,“ uvádí web centra.
Jefferson, tehdejší vyslanec Spojených států ve Francii, pobýval v Paříži v době, kdy se ve Filadelfii roku 1787 sešel Ústavní konvent. Když se mluví o tvorbě ústavy, „zdůrazňujeme dva skvělé mladé muže, Jamese Madisona a Alexandra Hamiltona,“ řekl Schwartz. Oba si za svou zásadní roli při utváření dokumentu zaslouží uznání. Tím však podle něj „přehlížíme řadu těch, kteří hledali kompromisy, uzavírali dohody, i starších státníků“, jejichž vliv byl méně nápadný, ale nezbytný.
Tito delegáti „vzali Madisonovy a Hamiltonovy myšlenky, učinili je proveditelnými, vystavěli z nich kompromisy a často je zcela změnili nebo se vydali úplně novým směrem,“ dodal Schwartz. K těmto méně známým přispěvatelům patřili Roger Sherman a Oliver Ellsworth. Oba delegáti z Connecticutu pomohli překlenout patovou situaci ve sporu o práva malých a velkých států. Velký kompromis zajistil každému státu rovné zastoupení v Senátu a křesla ve Sněmovně reprezentantů podle počtu obyvatel.
Sherman patří mezi šest zakladatelů, kteří podepsali jak Prohlášení nezávislosti, tak ústavu. Dalšími pěti byli podle National Constitution Center George Clymer, Benjamin Franklin, Robert Morris, George Read a James Wilson.
Schwartz zdůraznil, že zakladatelé nebyli „jen jakýmsi souborem mimořádně inteligentních lidí“. Mnozí členové Ústavního konventu měli obchodní zkušenosti, cestovali po světě a byli „ve středním věku nebo o něco starší“, poznamenal.
Proto podle Schwartze „měli moudrost a mnoho praktických zkušeností“, což ústavu posílilo.
Mnozí lidé si neuvědomují, že vedle „mladých buřičů“ známých svým přínosem k ústavě přicházelo tiché vedení také od delegátů, jako byl George Washington – starší státník a válečný hrdina, který se stal prvním prezidentem.
„Už jen tím, že tam byl a dohlížel na jednání, k tomu velmi mnoho přispěl,“ řekl Schwartz.
Bez Washingtona a méně známých delegátů, jako byli Ellsworth a Sherman, by Amerika podle něj nakonec měla velmi odlišnou ústavu.
„To je poučení, které je pro nás aktuální i dnes. V současné politice máme mnoho lidí, kteří říkají: ‚Jsem mladý. Chci se protlačit do čela scény,‘“ řekl Schwartz.
„Myslím, že zakladatelé nám ukazují jinou cestu. … Je dobré mít velké myšlenky, ale potřebujete také lidi, kteří budou usilovně pracovat v zákulisí a věci skutečně dotáhnou.“
Otroctví a jak na něj pohlíželi zakladatelé
V posledních letech se mladí Američané učí, že otcové zakladatelé „všichni podporovali otroctví, všichni vlastnili otroky, všichni si mysleli, že otroctví je dobrá věc – a to prostě není pravda,“ řekl Schwartz. „Je to velký mýtus a velký omyl, s nímž se v dnešní společnosti musíme vypořádat.“
Ve skutečnosti byli zakladatelé v otázce otroctví rozděleni; někteří byli ostře proti němu. Podle Schwartze však netrvali na tom, aby ústava v této věci přímo zakročila, protože věřili, že lidé sami uvidí, že otroctví zbavuje člověka lidské důstojnosti – a že to nakonec povede k jeho zrušení.
V tomto bodě se on i Bloodworth shodují.
„Mnohé dokumenty zakladatelů naznačují, že naprosto jistě věřili, že otroctví… pozvolna zanikne.“
– Jeff Bloodworth, profesor, Gannon University
Ačkoli je podle Bloodwortha „otřesné“, že lidé mohli „vlastnit jiné lidské bytosti“, je nezbytné mít na paměti, že „otroctví bylo tehdy globální normou“. „Minulost je ‚jiná země‘ a musíme ji chápat v jejích vlastních souvislostech,“ řekl. „Příliš často se zasazení do kontextu považuje za ‚omlouvání‘, což rozhodně není totéž.“
Zakladatelům přičítá zásluhu za to, že do základních dokumentů Ameriky vložili „logiku rasové rovnosti“, přestože mnozí z nich ještě nebyli připraveni ji plně přijmout.
„Mnohé dokumenty zakladatelů naznačují, že skutečně věřili, že otroctví… pozvolna zanikne,“ řekl Bloodworth.
Významné je, že Washington své otroky po své smrti osvobodil.
„Nemění to nic na skutečnosti, že otroky vlastnil,“ připustil Bloodworth, ale tento „zásadní“ čin podle něj udal tón i dalším.
Vincenziová varuje před „příliš zjednodušenými“ pohledy na debatu o otroctví v době zakládání národa.
„Je to složité,“ podotkla.
Významná část delegátů Ústavního konventu byla odhodlána otroctví bránit. Mnozí jiní si přáli jeho zrušení, obávali se však, že „náhlé zrušení otroctví by mohlo vyvolat mnoho problémů,“ uvedla Vincenziová.
Kladli si podle ní otázky typu: „Když s lidmi po desetiletí zacházíte jako s ne-lidmi, jak budou žít, až budou osvobozeni?“
Otázka otroctví byla klíčová a podle Vincenziové možná učinila velký kompromis na Ústavním konventu nevyhnutelným „v zájmu vytvoření Unie, která by se jinak pravděpodobně vůbec nezrodila“.
Oprava: Starší verze tohoto článku v popisku fotografie chybně uváděla výročí bitvy u Lexingtonu a Concordu z roku 1775 v roce 2026. Epoch Times se za chybu omlouvá.
–ete–
