Na kovbojské univerzitě se studenti učí tradicím Divokého západu

Když se nákladní vůz z farmy s deseti tunami granulí z vojtěšky zastavil o několik metrů vedle cíle, tři studenti v kovbojském výcviku popadli lopaty a pustili se do práce.

„Tohle je normální,“ řekl jednapadesátiletý Jason bez známky rozladění nad ranní komplikací.

„Vítejte v reálném zážitku,“ dodal pětatřicetiletý Carmine.

„Tady neexistuje žádný popis práce – co se stane, to se prostě stane,“ poznamenal třiadvacetiletý Alec.

Lopatami přehazovali vojtěšku – dost na to, aby po celý měsíc uživila více než dvě desítky koní – do skladové kůlny a přitom vířili oblaka zeleného prachu.

To však byla jen malá epizoda vedle hlavní náplně dne: jízdy na koni drsným pouštním terénem a výuky lasování dobytka pod vedením dvou z nejzkušenějších honáků v oboru, Lori Bridwellové a Rocca Wachmana.

Na Arizona Cowboy College ve Scottsdale je učení se řemeslu honáka víc než jen výcvik – je to způsob života zakořeněný v profesi, kde rozhoduje charakter, odměna je nízká a životní styl přetrvává spíš v historii a představivosti.

Lloyd, manžel Bridwellové, vedl první běh školy v roce 1989 a až do dubna 2000 působil jako její hlavní instruktor. Manželé byli spolu 17 let, když Lloyd zemřel na následky popálenin na 95 procentech těla.

Lloyd byl kovbojem ve čtvrté generaci a jeho vášeň byla všeobecně známá. Jeho cílem bylo dostat běžné lidi do sedla, uvedla Bridwellová.

O několik let dříve, když pomáhal kolegovi rančerovi v mexickém městě Agua Prieta, ho kousl puchýřník a on onemocněl kvůli jeho toxickému sekretu.

„Když vás otráví puchýřník, jste celou noc vzhůru a přes den spíte,“ vypráví Bridwellová pro Epoch Times. „Díval se tehdy na ty reklamy – staňte se psím kadeřníkem, staňte se řidičem kamionu.“

„Říkal: ‚Mohl bych vést kovbojskou školu.‘“

„Mluvil o tom rok a půl. Nakonec jsem mu řekla: ‚Buď o tom přestaň mluvit, nebo s tím něco udělej.‘“

Podali inzerát do místních novin a odezva byla okamžitá. Zájem rychle rostl a přitahoval studenty z celého státu, země i ze zahraničí.

Filozofie Bridwellové, zakládající se na přímosti ve slovech i skutcích, je ústředním bodem její školy i kovbojské kultury jako takové. Jde o tradici prověřenou časem, kterou formovala expanze na západ v 19. století.

„Pokud jednáte s lidmi na rovinu, nepodvádíte je a podnikáte poctivě, můžete v byznysu vydržet dlouho,“ poznamenala sedmašedesátiletá Bridwellová.

Takže vy se chcete stát kovbojem?

Život kovboje je drsný, ale přináší nezměrné uspokojení, uvedla Bridwellová. Jen málo jiných profesí obnáší celodenní jízdu v sedle za každého počasí a čelení chřestýšům i dalším nebezpečím.

Dny jsou dlouhé, cesty ještě delší a výdělek – i po započtení ubytování a stravy – je v nejlepším případě skromný. Odměnou je však udržování odkazu, který má možnost zažít jen málokdo.

Z odhadovaných 600 000 až jednoho milionu pracujících kovbojů ve Spojených státech tvoří 67,2 % muži a 32,8 % ženy, uvádí portál Zippia.com. Více než 62 % jsou běloši a přibližně 30 % tvoří Hispánci nebo Latinoameričané.

„Učím je náš způsob života, to, jak práce skutečně vypadá. Čestnost pro mě znamená hodně. Loajalita – podané ruce platí jako slovo.“

– Lori Bridwellová, majitelka, Arizona Cowboy College

Pokud jde o plat, průměrná roční mzda kovboje činí podle kariérního webu pouze 28 844 dolarů (přibližně 680 000 Kč). Kovbojové si v průměru vydělají 32 428 dolarů (cca 765 000 Kč), zatímco kovbojky dostávají průměrně 26 552 dolarů (cca 625 000 Kč).

Někteří ze studentů Bridwellové se tímto řemeslem chtějí živit. Jiní o tom, že se stanou kovboji, vždy snili – pokud ne ve skutečnosti, tak alespoň v duchu, vysvětlila majitelka školy.

V určitých ohledech se domnívá, že jde o zanikající profesi.

„Moc to nevynáší. Je to tvrdá, velmi tvrdá práce,“ poznamenala.

Do kovbojského životního stylu si podle jejích slov našly cestu i moderní technologie. Některé ranče používají ke sledování a monitorování dobytka drony a mikročipy, které doplňují tradiční metody profesionálních honáků.

Základy však zůstávají neměnné.

„Učím je našemu způsobu života, tomu, co práce skutečně obnáší,“ zdůraznila Bridwellová. „Integrita pro mě znamená hodně. Také loajalita – stisk ruky je u nás zákon. Jde zkrátka o návrat ke skutečnému životu. 

Bridwellová je hrdá na to, že na svém ranči o rozloze čtyř hektarů vede podnik vlastněný ženami, a to společně s jednadvacetiletou vnučkou Grace a hlavním instruktorem Roccem Wachmanem, kterému je 70 let.

Měli jsme tu studenty z Ekvádoru, Německa, Japonska, severní Kalifornie nebo New Yorku – nezáleží na tom, odkud pocházejí. Dokonce jsme tu měli lidi z Brazílie, kteří neuměli anglicky. To bylo náročné.“

Bridwellová je hrdá na to, že vede podnik vlastněný ženami na svém čtyřhektarovém ranči společně s jednadvacetiletou vnučkou Grace a hlavním instruktorem Roccem Wachmanem, kterému je 70 let.

Kovbojské kurzy sahají od jednodenních workshopů až po nejintenzivnější variantu, pětidenní program, který stojí 2 450 dolarů (přes 57 000 Kč).

„Mým favoritem je ten pětidenní. Během něj se skutečně dostaneme přímo na ranč,“ vysvětlila majitelka. „Můžeme s těmi lidmi strávit nějaký čas. Jednodenní kurzy jsou jen rychlým shrnutím ve stylu ‚tady máš koně‘. Možná si trochu zkusíme lasování, projedeme se a to je zhruba všechno.“

„Při pětidenním programu už začínáme pracovat s dobytkem, učíme se o zvířatech a o pastvě,“ doplnila.

Většinu jejích studentů tvoří muži, což byl i případ její poslední skupiny. Carmine pochází z arizonského Prescottu, Jason ze středního Texasu a Alec z Floridy. Všichni tři požádali, aby byla v článku uvedena pouze jejich křestní jména.

Carmine, instruktor bojových umění, konstatoval, že jeho cílem je zdokonalit se v jízdě na koni a v lasování a zároveň pomoci zachovat kovbojský étos.

„Je tu spousta věcí, které se dá naučit. Myslím, že je to skvělé. Je to také součást americké kultury – právě na tom tato země vznikla.“

– Alec, účastník z Floridy

„Rocco a Lori jsou ve svém oboru legendy. Zopakuji to znovu – legendy,“ řekl Carmine deníku Epoch Times.

„Vlastně se tomu chci věnovat po zbytek života.“

Při zamyšlení nad rozdílem mezi bojovým uměním a jízdou na koni podotkl: „Když jste v tom sami za sebe, prostě jednáte, že? Ale teď máte pod sebou živou bytost s vlastní duší. To je obrovský rozdíl.“

Jason pracuje jako vyšetřovatel u státního regulačního úřadu v Texasu. Na kovbojské univerzitě byl poprvé – byla to jeho první příležitost vyzkoušet si, jaké je to v kovbojských botách.

„Člověk stárne. Tělo už nefunguje jako dřív,“ svěřil se deníku Epoch Times. „V určitém okamžiku už nebudu schopen nic takového dělat. Takže je lepší začít teď a dělat to pořádně.“

Alec, nejmladší z trojice, se kolem koní a rančů pohybuje většinu života. Chtěl se dozvědět víc, možná si jednou najít práci na ranči a na vlastní kůži zažít arizonské horko a terén.

„Jsem tu proto, abych do toho pronikl a získal dovednosti potřebné pro práci honáka,“ vysvětlil Alec redakci Epoch Times. „Kamkoliv mě to zavede, vezmu si z toho maximum. Je toho hodně, co se lze naučit. Myslím, že je to úžasné. Je to také součást americké kultury; na tomhle byla tahle země založena.“

Jako skuteční kovbojové sdíleli všichni tři studenti společnou ubytovnu s pohovkami, společnou koupelnou a dalším prostým vybavením.

Jedli společně v domě Bridwellové na ranči: snídaně v sedm ráno, v osm následovaly ranní lekce, kolem poledne oběd a další praktická výuka, v šest večer pak večeře.

Když právě nebyli pohlceni denními úkoly, trávili většinu času společným setkáváním a utužováním vztahů.

Ještě před zahájením samotného kurzu sledovali podkováře Thorsena Dusenberryho, jak čistí koni kopyta a podkovává ho.

Dusenberry, který jako podkovář pracuje již 19 let, spojuje dovednosti kováře s veterinárními znalostmi o zdraví kopyt.

Uvedl, že školu navštěvuje pravidelně přibližně každé dva měsíce.

Koňský rozum

Wachman je rovněž prezidentem organizace Heart Riding Therapy a spoluautorem knihy Cowboy: The Ultimate Guide to Living Like a Great American Icon (Kovboj: Kompletní průvodce životem americké ikony). Má více než 30 let zkušeností jako kovboj na ranči, cvičitel koní a instruktor jezdectví.

Pracoval s více než 2 000 klienty ze 20 zemí a po šest sezón moderoval pořad televize Country Music Television „Cowboy U“, který sledovalo téměř 400 000 domácností.

Wachman působil na dobytčích rančích v Arizoně, na Havaji a v Novém Mexiku. Jako hlavní instruktor Arizona Cowboy College popisuje tamní program jako „intenzivní kovbojský výcvik“.

„Lidé neutratí 2 000 dolarů za to, aby se naučili dělat něco, za co se platí 50 dolarů denně. Myslím, že to dělají kvůli tomu zážitku.“

– Rocco Wachman, hlavní instruktor, Arizona Cowboy College

„Mým úkolem je lidi zaujmout. Musím je naučit jezdit dostatečně dobře,“ uvedl.

Upřednostňuje jezdce s malými nebo žádnými zkušenostmi.

„Lidé, kteří už jezdit umí, mají spoustu zlozvyků,“ vysvětlil.

Většina studentů na Arizona Cowboy College tam není proto, aby se stali profesionálními kovboji. Přijíždějí za romancí jízdy vysoko v sedle na čerstvém vzduchu a v pouštním vánku s úchvatným panoramatem pohoří McDowell Mountains v pozadí.

„Lidé neutratí 45 000 korun (2 000 dolarů), aby se naučili něco, za co pak dostanou 1 100 korun (50 dolarů) na den. Myslím, že to dělají kvůli zážitku,“ zdůraznil Wachman pro Epoch Times.

„Je to mekka pro generální ředitele firem z žebříčku Fortune 500 a ženy, které hledají tvůrčí pauzu. Průměrný věk se pohybuje mezi 35 a 52 lety.“

Wachman mluví narovinu o realitě této práce: přeje těm, kteří začnou brzy – a těm, kteří v tom vyrostli. Sám byl podnikatelem v New Yorku, který vyměnil město za sedlo. K profesi se dostal až v pozdějším věku a navzdory všem předpokladům u ní zůstal.

„Nic jiného bych už dělat nechtěl. Měl jsem štěstí,“ poznamenal.

Jak se v tom naučit chodit

První den programu provedl Wachman studenty základy péče o koně: kontrolou ran, odřenin, bodnutí štírem – čímkoli, co by mohlo koně omezit nebo ohrozit bezpečnost jezdce.

Pokud jste dostatečně pozorní, můžete začít vnímat myšlenky, emoce a postoje koně – což jsou všechno důležité ukazatele jeho budoucího chování, popsal instruktor.

„Když jste vnímaví, zachytíte to. A proměníte to v něco dobrého,“ dodal Wachman.

A dobré koně je podle něj těžké najít.

„Nemohu si dovolit koupit dobré koně – musím si je vychovat,“ vysvětlil Wachman svým studentům. „Nemám rád chytré koně. Chytrý kůň může provést něco nebezpečného.“

Asociace pro poranění mozku v Missouri uvádí, že ve Spojených státech dojde ročně k více než 100 000 úrazům spojeným s koňmi, přičemž téměř 84 % z nich je důsledkem pádu z koně.

100K
INJURIES

More than 100,000 horse-related injuries occur each year in the United States, according to a report.

100 tisíc
ZRANĚNÍ

Podle zprávy dojde ve Spojených státech každoročně k více než 100 000 zraněním souvisejícím s koňmi.

Přibližně 75 % úmrtí souvisejících s koňmi je způsobeno poraněním hlavy a krku.

Wachman předvedl, jak koně oslovit, aniž by člověk dostal kopanec, jak nastrojit postroj a upevnit sedlo, jak nasedat a sesedat a jaké je správné držení těla při jízdě.

„Jsou věci, které fungují, a věci, které jsou kontraproduktivní,“ upozornil Wachman. „Ramena nahoru, bradu jako jezdec na býku.“

V třmenech špičky nahoru, paty dolů, obě nohy přitisknout k sedlu, instruoval.

„Bude to skvělý týden. Budeme používat nadprůměrné koně – mnohem lepší než průměrné,“ konstatoval.

Později téhož dne si studenti vyzkoušeli jízdu ve velké aréně, začínali pomalým krokem a postupně přešli do svižného cvalu. Kroužili arénou v zástupu po směru a proti směru hodinových ručiček, jako při hnaní dobytka.

Ze středu arény Wachman na koni a Bridwellová pěšky pozorně sledovali jejich pokroky.

„Zpomalte – držte se u hrazení,“ radila majitelka.

„Ano, madam,“ odpověděl jeden ze studentů.

„Nenutíme vás dělat nic, co nechcete, pokud máte strach nebo vás něco bolí a nechcete jezdit.“

– Lori Bridwellová, majitelka, Arizona Cowboy College

Ke druhému studentovi promluvila: „Jen stiskněte nohy. Kopete. Jen mírný stisk. Paty dolů.“

Zdůraznila, že studenti musí zvládnout základy, než budou připraveni na jízdu v otevřeném terénu. Někteří studenti v minulosti nezvládli náročnost kurzu, přiznala.

„Dokonce nám jeden chlap odešel,“ vzpomínala. „To se mi nikdy předtím nestalo. Trochu mě to vyděsilo. Prostě zpanikařil. Druhý den ráno chtěl odejít. To bylo před mnoha lety.“

Poznamenala, že lekce nelze vynutit, ale její studenti se je musí naučit, aby kurz absolvovali.

„Nenutíme vás dělat nic, co nechcete, pokud máte strach nebo jste zranění a nechcete jezdit,“ prohlásila.

Druhý den se studenti učili lasovat a poté se vydali na další vyjížďku do pouště v drsnějším terénu.

Třetí den zahrnoval výuku balení vybavení a koní a zřízení „dobytčího tábora“.

Během posledních dvou dnů se studenti učili práci na ranči a péči o koně a poté zasedli k absolventské večeři.

„Každý den bude progresivně těžší,“ uzavřel Wachman. „Každý den má tento bláznivý proces svou metodu.“

Na vlásku

Wachman konstatoval, že v sedle strávil převážnou část svého života – nejméně 36 let. Ví, že i ta nejmenší chyba nebo špatný odhad se může stát otázkou života a smrti.

Při první vyjížďce skupiny do pouště se zvedl prudký vítr a strhl jednomu ze studentů slaměný kovbojský klobouk.

Pohyb vylekal Wachmanova koně jménem Preacher, který se vzepjal na zadní, čímž vyvedl skupinu z rytmu a jezdcem v sedle silně trhl.

„Prrrr! Prrrr! Prrrr!“ vykřikl Wachman a podařilo se mu koně rychle zklidnit a vyhnout se pádu.

Poučení zní: Noste podbradní řemínek, koženou šňůrku, která zajišťuje kovbojský klobouk během jízdy. K vylekání koně toho moc netřeba.

„Nikdy nevíte, co přijde,“ řekl Wachman, stále ještě otřesený.

Horší než pád z koně by mohl být už jen „infarkt“, zavtipkoval.

Další student přistoupil a odevzdal svůj klobouk bez řemínku.

„Nechci nikoho zabít,“ prohodil.

–ete–