Málo známé příběhy o očkování proti neštovicím

Toto je 1. část série „Nový pohled na vakcíny v průběhu dějin”   

V tomto seriálu se budeme zabývat rozmanitou historií vakcín, zkoumat historické údaje a hledat různé přístupy k účinnosti a bezpečnosti vakcín.

V bohaté mozaice lékařské vědy vynikají vakcíny jako monumentální úspěchy, které jsou chváleny pro svou roli při kontrole a někdy i vymýcení některých nejsmrtelnějších nemocí lidstva.

Příběh vakcín však není jen přímočarým popisem vědeckého triumfu. Je to složitý příběh, který je protkán vyvíjejícími se metodikami, různými pohledy a debatami o účinnosti a bezpečnosti.  

Příběh vakcín – zejména vakcíny proti pravým neštovicím – je více než jen kapitolou v dějinách medicíny; je odrazem lidské cesty, která se vyznačuje převratnými objevy, společenskými dopady a neustálým vzděláváním. Neštovice, kdysi hrozivá pohroma, byly první nemocí, kterou se podařilo vymýtit očkováním. Cesta k tomuto úspěchu však nebyla lineární. Byla přerušována problémy a kontroverzemi. 

Naše cesta začíná vakcínou proti pravým neštovicím – výchozím bodem, který otevřel dveře modernímu očkování, ale zároveň vyvolal otázky, které rezonují dodnes.

Naším cílem je nabídnout komplexní pohled, který je podložen vědeckými údaji a obohacen historickým kontextem. Ponořte se s námi do minulosti, abychom pochopili současnost a utvořili si představu o budoucnosti veřejného zdraví a lékařské vědy.

Obecně lze vakcíny proti neštovicím dělit na tři etapy. První etapa začala vynálezem vakcíny dr. Edwardem Jennerem v roce 1796. Druhá etapa se týkala různých verzí vakcín proti neštovicím, které lidé propagovali a používali v 18. a 19. století. A nakonec třetí etapa zahrnující moderní vakcíny proti neštovicím používané na konci 20. a v 21. století.

Nejobávanější nemoc v dějinách

Příběh vakcín začíná vyprávěním o převratných triumfech v oblasti veřejného zdraví. Jedním z prvních úspěchů byl vývoj vakcíny proti neštovicím dr. Edwardem Jennerem (1749–1823) na konci 18. století, což byl klíčový moment, který potvrdil potenciál vakcíny.

Neštovice, způsobené virem variola, byly kdysi jednou z nejobávanějších nemocí na světě. Tato nemoc, která se vyznačuje horečkou, malátností, nápadnými puchýři na kůži, znetvořujícími jizvami a slepotou u mnoha přeživších, má bohatou historii, která se prolíná s vývojem lidské civilizace.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) mají neštovice dvě formy: variola minor s 1% úmrtností a závažnější variola major s 30% úmrtností. Asi 65 až 80 % přeživších má hluboké jizvy na tváři.

Odhaduje se, že neštovice měly na svědomí 300 až 500 milionů úmrtí na celém světě, v průměru pět milionů ročně. V 18. století způsobily jen v Evropě odhadem 400 000 úmrtí ročně a třetina přeživších oslepla.

Vynález Edwarda Jennera z roku 1796

Vakcínu proti neštovicím představil dr. Edward Jenner v roce 1796. Příběh této první vakcíny začal na základě domněnky dojiček, že nákaza kravskými neštovicemi může zabránit vzniku neštovic.

Inspirován tímto přesvědčením provedl dr. Jenner pokus na osmiletém chlapci Jamesi Phippsovi. Dr. Jenner použil materiál z lézí kravských neštovic mlékařky a vyškrábal ho na Jamese. Když se pak u Jamese neštovice neobjevily, dospěl dr. Jenner k závěru, že očkování proti kravským neštovicím bylo účinné.

Tento proces byl později nazván „očkování“, což je odvozeno od latinského slova „vacca“, což znamená kráva, a „vaccinia“, což znamená kravské neštovice. Dr. Jenner ve svém článku z roku 1798 tvrdil, že díky této metodě získáme doživotní imunitu proti neštovicím.

Z této studie jednoho člověka se vyvinulo moderní vyprávění, které se už stovky let objevuje v našich učebnicích, že „dr. Jenner, inspirován dojičkami, vynalezl vakcínu proti neštovicím, která se skládala z tzv. viru kravských neštovic a poskytovala zkříženou ochranu proti neštovicím“.

Navíc méně známé detaily o tomto příběhu se rozšiřovaly po více než 200 let. Na tomto příběhu jsou minimálně dva body, které nejsou pravdivé.

První z nich bohužel spočívá v tom, že příběh o dojičce je lež, kterou si vymyslel John Baron, přítel a první životopisec doktora Jennera. Ve své knize „Život doktora Edwarda Jennera“ pan Baron uvádí, že doktor Jenner sám nikdy netvrdil, že objevil hodnotu kravských neštovic, ani nikdy neuvedl, navzdory obrovskému množství korespondence, jak se s touto myšlenkou poprvé setkal. Mýty o mléčných žlázách jsou tedy jen mýty.

Druhým bodem je, že virus obsažený v původní vakcíně proti neštovicím dr. Jennera měl být typem viru kravských neštovic. Je to však pravda? Odpověď je poměrně nejasná. Spíše než virus kravských neštovic mohl dr. Jenner použít virus vakcíny nebo koňských neštovic. Stále je to největší záhadou v příběhu Jennerovy vakcíny.

Různé viry, různé nemoci

Neštovice způsobuje virus variola, DNA virus patřící do rodu Orthopoxvirus. Tento virus infikuje pouze člověka. Je jedinečný pro člověka, který je jeho jedinou známou zásobárnou, a šíří se především vdechováním kapének z dýchacích cest nebo přímým kontaktem s infikovaným materiálem na sliznicích. Důležité je, že se nepřenáší z krav.

Kravské neštovice způsobuje virus kravských neštovic, který se vyskytuje především u volně žijících savců, jako je skot a kočky, aniž by vyvolával zjevné příznaky. U lidí je infekce obvykle mírná a samovolně probíhající, charakterizovaná horečkou, bolestmi a červeným puchýřem, který se vyvine v hnisavou lézi.

Navíc virus neštovic celý příběh ještě více zkomplikoval, protože dr. Jenner v letech 1813 a 1817 použil lymfu z lézí neštovic k přípravě vakcíny proti neštovicím. Koňské neštovice způsobují u koní a ošetřovatelů koní hnisavé léze.

Virus kravských neštovic, virus koňských neštovic a virus pravých neštovic jsou různé viry. Přesto dr. Jenner použil k vytvoření očkovací látky různé zdroje, včetně kravských a koňských. Tato praxe vedla k vývoji mnoha vakcín, které se často používaly, aniž by bylo plně známo jejich složení.

Clarissa Damaso se v roce 2018 v časopise The Lancet Infectious Diseases vrátila ke složité a nejasné historii vakcín proti pravým neštovicím a dospěla k závěru, že kmeny virů, které používal dr. Jenner, zůstávají záhadou (tj. viry kravských neštovic, koňských neštovic nebo vakcíny).

V roce 1823, kdy dr. Jenner zemřel, existovaly již tři různé typy vakcín proti neštovicím: proti kravským neštovicím (popsaná jako „čistá lymfa z telete“), koňský tuk (popsaný jako „pravá a nefalšovaná život zachovávající tekutina“) a varianty koňského tuku.

Vakcíny se běžně aplikovaly škrábáním na pažích nebo stehnech a následným použitím materiálu k očkování ostatních, což je metoda známá jako očkování z paže na paži. Vakcína dr. Jennera nebyla standardizována a nebyla dostatečně testována z hlediska bezpečnosti.

Navzdory nejistotám, chybějícím standardům kvality a nedostatečnému zkoumání složek nikdo přesně nevěděl, co se v koktejlu získaném z různých zdrojů nachází – jako ve vývaru ze stovek tisíc mikrobů. Přesto byl Jennerův koncept očkování rozšířen na základě pověry.

Myšlenka, že vstříknutí kontaminované tekutiny nebo tkáně člověku z nemocného zvířete „zabrání“ jiné nemoci u člověka, odporuje zdravému rozumu a logice a vyvolává u současných lékařů skepsi. 

Lékařská skepse

Vakcíny dr. Jennera se setkaly s prvními problémy.

Britský lékař a lékařský spisovatel dr. Charles Creighton (1847–1927) byl vysoce ceněn pro své odborné spisy o historii medicíny. Jeho kniha Dějiny epidemií v Británii (1891–1894) byla označena za „klasiku s bezchybnou přesností“.

Ve své další knize Jenner and Vaccination: A Strange Chapter of Medical History Creighton kritizuje Jennerovu teorii o očkování jako zaměřenou na čtyři hlavní tvrzení bez vědeckých důkazů: zabraňuje neštovicím, není nakažlivá, nezpůsobuje epidemie a je bezpečná. Dr. Creighton zdůrazňuje potřebu podrobnějšího výzkumu v oblasti patologie, aby bylo možné vakcínám skutečně porozumět.

Podobně i další významní lékaři té doby – sir Erasmus Wilson, často označovaný za „otce dermatologů“, Dr. John D. Hillis, Dr. Liveing, Sir Ranald Martin, profesor W. T. Gairdner, Dr. Tilbury Fox a Dr. Gavin Milroy – potvrdili, že původní očkování proti neštovicím bylo prostředkem šíření lepry.

Dr. Robert Hall Bakewell, lékař, který léčil lepru, a další upozorňovali na rizika spojená s očkováním. Uváděli příklady, kdy očkování spíše šířilo nemoci, jako je lepra, než aby infekci zabránilo, a zpochybňovali tak koncepci očkování.

V roce 1799, krátce poté, co Jenner publikoval svůj článek o použití kravských neštovic k získání doživotní ochrany před neštovicemi, provedl anglický chirurg dr. Drake pokus s očkováním tří dětí vakcínou získanou přímo od Edwarda Jennera.

Bohužel, při očkování proti neštovicím se u všech tří očkovaných dětí objevily neštovice. Vakcína selhala.

„U tří z nich, sedmnáctiletého chlapce a dvou Colbornových dětí (jedno čtyřleté, druhé patnáctiměsíční), puchýřky kravských neštovic brzy dozrály a v obvyklém čase se z nich udělaly strupy. Chlapec byl naočkován neštovicemi 20. prosince, což byl osmý den od očkování, a obě děti 21. prosince, což byl opět osmý den. U všech se objevily neštovice, a to jak místní puchýřky, tak celková erupce s horečkou.“

Neúspěchy od roku 1804

V průběhu času bylo zaznamenáno mnoho případů, kdy očkování nefungovalo. Navzdory původním slibům o ochraně se lidé po očkování stále ještě nakazili neštovicemi.

Dr. Baron ve své knize Život Edwarda Jennera uvádí: „Od roku 1804 se začaly množit zprávy o selhání očkování.“ A dr. John Birch, chirurg z Nemocnice svatého Tomáše, v témže roce říká: „Každá pošta mi přináší zprávy o selhání očkování.“

V roce 1809 lord Henry Petty v Dolní sněmovně prohlásil: „Pokud nebyl doktor Jenner zcela zaslepen domýšlivostí, musel uznat, že obecná víra v očkování, projevená v roce 1801, byla zkušenostmi následujících sedmi let značně otřesena.“

Ve výboru pro zásobování dne 29. července 1807 se pan Shaw-Lefevre při projednávání návrhu na veřejný grant pro dr. Edwarda Jennera odvolal na zprávu vyšetřovací komise, která konstatovala, že „očkování vakcínou je neomylnou prevencí neštovic“. Důrazně popřel pravdivost tohoto dokumentu a prokázal, že v 56 případech očkování vakcínou následovaly neštovice. „Máme tu padesát šest případů skutečného selhání,“ prohlásil Shaw-Lefevre.

Časopis Medical Observer za rok 1810 obsahuje údaje o 535 případech neštovic po očkování, včetně 97 smrtelných případů a 150 případů poškození způsobených očkováním. Tyto údaje podpořilo 10 lékařů, včetně dvou profesorů anatomie, kteří byli svědky poškození očkováním ve svých rodinách.

Článek z roku 1817 nazvaný Observations on Prevailing Diseases v londýnském časopise Medical Repository Monthly Journal and Review uvádí, že mnozí lidé, kteří byli očkováni, přesto onemocněli neštovicemi.

1818: 1 200 případů skotského chirurga

V roce 1818 po očkování 1 200 zdravých lidí zjistil dr. Thomas Brown, skotský chirurg s 30letou klinickou praxí, že mnoho očkovaných lidí se přesto nakazilo virem a dokonce na neštovice zemřelo.

Dr. Brown hovořil o komplikacích a selháních spojených s očkováním proti neštovicím. Popsal situace, kdy se jedinci, přestože byli očkováni (o čemž svědčí správně vytvořená areola kolem vpichu vakcíny), neštovicemi přesto nakazili. V některých z těchto případů byly neštovice závažné (splývající) a vedly dokonce k úmrtí. Pozoruhodné je, že uvádí případy, kdy se v oblasti samotného vpichu vakcíny vytvořily neštovicové puchýřky.

V souvislosti s onemocněním planými neštovicemi se „splývání“ vztahuje na závažnou formu onemocnění, kdy se charakteristické kožní léze známé jako puchýřky spojují a pokrývají značnou část těla. Místo samostatných, oddělených puchýřků se léze hustě shlukují a vytvářejí souvislou vyrážku nebo erupci. Tato těžká forma neštovic je často spojena s vyšším rizikem komplikací a závažnějším průběhem onemocnění.

Dr. Brown dále zdůraznil, že zprávy z celého světa, kde se očkování praktikuje, ukazují na výrazný nárůst neúspěšnosti očkování.

Zmínil také, že když se ti, kteří jsou očkováni déle než šest let, dostanou do kontaktu se silnou a aktivní infekcí neštovic, téměř všichni nakonec neštovicemi onemocní. To vyvolává velké pochybnosti o tom, zda vakcína proti neštovicím dlouhodobě dobře funguje a zda skutečně chrání před onemocněním.

„Musím si však nejprve dovolit poznamenat, že nikdo nemůže prožívat hlubší zklamání z toho, že očkování není schopno poskytnout dokonalou ochranu proti neštovicím, než já,“ řekl. Jeho svědomí už nemohlo očkování podporovat.

V roce 1829 upozornil anglický novinář William Cobbett na neúčinnost očkování při prevenci neštovic. Ve své knize Advice to Young Men and (Incidentally) to Young Women napsal: „V mnoha případech se lidé, které očkoval sám Jenner, později nakazili skutečnými neštovicemi. Někteří z těchto lidí na nemoc zemřeli, jiní sotva přežili.“

1845: Časopis Lancet hlásí nárůst po očkování

V roce 1845 publikoval pan Stanley, předseda Královské lékařské a chirurgické společnosti, v časopise The Lancet článek o práci doktora George Gregoryho, lékaře z londýnské nemocnice pro neštovice.

Tato nemocnice sehrála významnou roli při léčbě pacientů s neštovicemi a měla zásadní význam pro rozvoj léčby neštovic a očkování v 18. a 19. století.

Dr. Gregory psal o tom, že poté, co se jeho nemocnice v letech 1842 a 1843 neštovic zbavila, ji v roce 1844 postihla epidemie a výrazně vzrostl počet týdenních úmrtí na tuto nemoc. Zde jsou klíčové body:

V roce 1844 bylo v nemocnici pro neštovice hospitalizováno 647 pacientů, což byl jeden z nejvyšších počtů hospitalizací od založení nemocnice v roce 1746.

Během epidemie neštovic v roce 1844 bylo očkováno vakcínou proti neštovicím 312 pacientů, což představovalo 48 % přijatých pacientů.

Z 312 očkovaných pacientů prodělalo 100 lehčí formu onemocnění a téměř dvě třetiny měly středně těžkou až těžkou formu onemocnění. Z 312 očkovaných pacientů 24 zemřelo – úmrtnost tedy činila téměř 8 %.

Souhrnně lze říci, že článek v časopise Lancet z roku 1845 naznačil, že očkování proti neštovicím v 19. století nebylo tak účinné, jak se očekávalo, pokud jde o prevenci šíření nebo snížení závažnosti neštovic, což dokládá značný počet případů a úmrtí během epidemie v roce 1844.

Další: Část 2 – Vymýtila vakcína neštovice?

Existují pádné důkazy o tom, že vakcína proti neštovicím vymýtila vlny neštovic? Hluboký průzkum literatury přinesl překvapivá zjištění.

–ete–