Mimo další znaky, kterými je číslo tři důležité, existují tři důkazní prostředky, na kterých zakládáme naše společnosti.
Bez okolků prohlašuji, že po jednotě jedničky je číslo tři nejdůležitější ze všech!
Je zřejmé, že trojka má v teologii a mýtu velmi důležitou odezvu: třemi největšími bohy řeckého olympského panteonu byli tři bratři: Zeus, Poseidon a Hádes. A tři největší bohové hinduismu jsou Brahma, Višnu a Šiva. V křesťanství je ústředním bodem trojice tří osob (Otec, Syn a Duch svatý), a přesto jeden Bůh.
Existuje hluboký význam, v němž tato myšlenka „tři v jednom“ není jen nějakým vymyšleným mýtem (v hanlivém smyslu slova mýtus), ale ve skutečnosti aspektem skutečnosti, který mnohdy přehlížíme.
Když se podíváme například na strukturu našeho vesmíru, všude najdeme tři v jednom! Prostor je jeden pojem, ale skládá se ze tří rozměrů: délky, šířky a výšky. Čas je jeden pojem, ale i ten má tři rozměry: minulost, přítomnost a budoucnost.
Hmota existuje ve třech skupenstvích: v pevném, kapalném a plynném. Filozofii – samotnou racionalitu – lze chápat jako fungování teze, antiteze a syntézy. O lidech se tradičně říkalo, že mají tělo, mysl a ducha. Tento seznam by mohl pokračovat dál.
Jednou z oblastí, kde se to podle mého názoru často přehlíží, je důkaz nebo prokázání nějakého tvrzení nebo víry. Proč věříme tomu, čemu věříme? Ne každý si je samozřejmě vědom sám sebe, ale ti, kteří jsou, mají pro své přesvědčení důvod (důvody), a pokud jsou tlačeni do sporu, uvedou své důkazy. To platí stejně tak pro politiku jako pro náboženství, sociální nebo estetické důvody.
Tři důkazní prvky
Zaprvé
Zvažme tři prvky důkazu. Zaprvé, tradice je jednou z forem důkazu. Co se říkalo, dělalo nebo praktikovalo dříve – tehdy to fungovalo, nebo ne? Proč tedy nyní něco měnit? A mimochodem, nejde jen o náboženské nebo společenské praktiky, jako by věda sama nebyla stejně vinna svými vlastními tradicemi, které se vždy brání změnám a pokroku bez ohledu na to, jak přesvědčivé jsou nové důkazy. Jak poznamenal Thomas Kuhn ve své knize Struktura vědeckých revolucí, publikované v roce 1962, vědci se zaměřují spíše na zdokonalování a rozšiřování zavedených teorií než na zpochybňování základních předpokladů.
Vezmeme-li v úvahu náboženství, katolická církev měla jistě vždy silný tradiční prvek a právě tato tradice se stala jednou ze sporných oblastí během protestantské reformace; protestanti nenacházeli důkazy pro své názory v tradicích, ale v dimenzi číslo dvě.
Zadruhé
Druhým důvodem je autorita. Písmo svaté nebo obecněji knihy či učení, které lze fyzicky a formálně zkontrolovat, jsou zdrojem důkazů. Již jsme se zmínili o protestantském odmítání některých katolických tradic, a proč tomu tak bylo? Protože i oni hledali důkaz pro svou víru v Bibli, kterou považovali za rozpornou s některými katolickými tradicemi.
Ironií je, že když protestanti začínali, měli Bibli, ale neměli žádné tradice, protože ty z definice teprve začínaly. Zhruba o čtyři sta let později si všichni v různých denominacích nahromadili spoustu tradic. Pokud by protestanti chtěli být důslední, museli by je zkoumat ve světle toho, co jim říká Bible.
Zatřetí
Konečně třetím prvkem důkazu je (a zde můžeme použít různá slova) naše svědomí, naše vnitřní svědectví, náš „tichý hlas“, naše intuice – to něco v nás, co nám říká, zda je něco pravdivé nebo nepravdivé, správné či nesprávné. Vrátíme-li se k odštěpení protestantství od katolicismu, můžeme si všimnout, že poté, co se protestantské hnutí prosadilo v Evropě, velmi rychle se samo rozštěpilo. Připomeňme jen jedno z významných rozdělení: kvakeři odmítli křesťanské tradice i jedinou autoritu Bible a nahradili ji „Kristem uvnitř“, Slovem, které promlouvá k lidské duši: přímým hlasem Božím, který promlouvá skrze svědomí, jinými slovy.
Když převládá jeden důkaz
To vše je velmi zajímavé, ale nakolik je to relevantní pro současnost? Problém je v tom, že máme tendenci upřednostňovat jeden hlavní prvek často na úkor ostatních dvou, nebo někdy máme druhý prvek jako menší zálohu, ale třetí prvek je ignorován, nebo dokonce démonizován. To nás ochuzuje a vede k velkým problémům, jak si ukážeme.
Z historického pohledu vidíme, že tyto tři druhy důkazů jsou tématy dominujícími celým epochám evropských dějin, jakýmsi příznačným motivem procházejícím napříč epochami. Dovolte mi to vysvětlit.
V evropském středověku, kvůli feudálnímu systému, katolické hierarchii a absenci tiskařských strojů, které ještě nebyly vynalezeny (abychom uvedli tři důvody), převládal svět, v němž tradice byla důkazem a platila pro všechny aspekty života.
S nástupem renesance, reformace a příchodem knihtisku se svět posunul do fáze autority: důkazy se nacházely v písmech a autoritativních spisech. Lidé se přeli o to, co je v textech obsaženo: myslím tím postavy, jako byl epický básník John Milton, který se prostřednictvím tisku pustil do všech, aby potvrdil platnost anglické republiky (jaká byla).
Samozřejmě netvrdím, že v těchto dvou obdobích se všichni spoléhali na jednu (tradiční) nebo druhou („autoritativní“) variantu, protože vždy šlo a jde o směs. Například kvakeři nabízejí jiný pohled na důkaz svého náboženství.
Konec důkazů založených na tradicích
Zdá se, že v Evropě jsme měli přibližně 500 let hodnot a důkazů založených na tradicích, po nichž následovalo 400 let těchto hodnot a důkazů založených na autoritě knihy, která se stala ústředním prvkem, a nyní se nacházíme v další fázi lidské existence. Po druhé světové válce, poststrukturalismu a postpravdě se totiž jistě nacházíme v době, kdy je dominantním důkazem hlas v nás. Jenže tím se nyní kupodivu nestalo svědomí, které původně schvalovali kvakeři, ani duchovní osvícení východních náboženství a mystiků jiných tradic. Ne, stalo se z něj solipsistické místo, kde to, co „cítím“, musí být správné a má přednost před jakoukoli objektivní realitou, jakýmikoli fakty a jakýmikoli protichůdnými údaji nebo názory či protiargumenty.
Vytvořili jsme svět, v němž tradiční hodnoty a vědecká fakta nahradila naprostá subjektivita. A pro „věřící“ je to jejich náboženství!
To je ve všech ohledech zcela mimořádné: muži jsou ženy, ženy jsou muži; svoboda slova, svobodné myšlení je špatné, protože lidi rozčiluje a je jim nepříjemné; genocida je dobrá „v kontextu“ atd. Nejrůznější absurdní a odporné myšlenky, které by každý rozumně vzdělaný člověk ještě před 20 lety odmítl, se dnes staly všeobecně rozšířenými a „osvědčenými“ názory.
Ty jsou samozřejmě prokázané, protože neexistují žádné tradice poznání, které by byly společné a sdílené, a neexistují žádné knihy nebo písma, které by měly jakousi autoritu. A lidé, zejména mladí, nečtou knihy jako dříve.
Ve vakuu tradic
A tak ve vakuu tradic, bez naučných knih a bez jakéhokoli výcviku v modlitbě, meditaci, všímavosti a podobných disciplínách převládlo bláhové přesvědčení, že to, co si myslím, musí být správné (bez ohledu na to, jak málo se ve skutečnosti myslí), a stalo se hlavní součástí naší kultury. Je to nebezpečná kultura smrti.
Prvním krokem proti této tendenci je uvědomit si, co to je. Druhým krokem je uznat důkazy těchto tří prvků. Potřebujeme všechny tři. A třetím krokem je přejít do ofenzivy – kdekoli ji najdeme – a zpochybnit celou tuto absurdní subjektivitu: zpochybněte ji skvělými myšlenkami z našich velkých tradic (a řekněte, proč jsou skvělé) a také využitím skvělého učení, které přináší studium knih, ať už historických, vědeckých nebo náboženských.
Západní civilizaci nakonec nezachrání americká armáda, pokud vůbec může být zachráněna, ale kolektivní vůle k obnovení životně důležitých tradic a oživení skutečné vzdělanosti, zejména duchovní povahy.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
