Dr. Yuhong Dong

20. 3. 2024

Existují pádné důkazy o tom, že vakcína proti neštovicím skutečně vymýtila vlny neštovic? Hloubkový průzkum literatury přinesl překvapivá zjištění.

Toto je 2. část série „Nový pohled na vakcíny v průběhu dějin”   

V tomto seriálu se budeme zabývat rozmanitou historií vakcín, zkoumat historické údaje a hledat různé přístupy k účinnosti a bezpečnosti vakcín.

Široce rozšířená důvěra ve vakcíny často pramení z předpokladu, že první vakcína v historii lidstva účinně vymýtila jednu z nejsmrtelnějších pandemií. Je však tato víra pravdivá?

Navzdory nejasné povaze původní vakcíny proti neštovicím, kterou vyvinul Dr. Jenner, a jejím stále častějším neúspěchům a lékařským problémům přetrvává ve společnosti přesvědčení, že vakcíny proti neštovicím účinně zabraňují jejich vzniku. Do roku 1801 bylo v Anglii proti neštovicím očkováno odhadem 100 000 lidí.

V 70. letech 20. století se v rámci celosvětového úsilí o vymýcení pravých neštovic pod vedením úředníka Světové zdravotnické organizace (WHO) a amerického lékaře Dr. Donalda Ainslieho Hendersona (1928–2016) zpočátku používala strategie masových očkovacích kampaní s cílem dosáhnout 80% pokrytí vakcínou v každé zemi.

Kampaň zahrnovala programy hromadného očkování, sledování ohnisek nákazy a rychlou reakci na všechny hlášené výskyty. V roce 1977 byl v Somálsku zaznamenán poslední přirozený případ neštovic, což vedlo k tomu, že WHO v roce 1980 vyhlásila jejich vymýcení.

To však vyvolává otázku: existuje nějaký přímý důkaz, že se díky očkování snížila míra infekce nebo úmrtnosti?

Při hledání důkazů, že očkování proti neštovicím hraje přímou roli při vymýcení epidemií neštovic, jsme našli poměrně dost příkladů, které ukazují, že vlny neštovic, které se v historii vyskytly, byly po masivním očkovacím programu ještě závažnější.

USA: Po očkování nedošlo k poklesu

Dr. Suzanne Humphriesová, internistka a nefroložka s certifikací, vykonává lékařskou praxi v běžných nemocničních zařízeních již více než 20 let. Níže uvedené grafy představují některá klíčová fakta z její knihy o neštovicích „Dissolving Illusions.”

Strávila nespočet hodin v lékařské knihovně na Yaleově univerzitě a v dalších knihovnách procházením lékařských časopisů, knih a denního tisku, aby našla údaje o úmrtnosti a vytvořila počítačové grafy.

Záznamy z Bostonu, počínaje rokem 1811, ukazují opakující se epidemie neštovic od roku 1837. Navzdory zavedení povinného očkování v roce 1855 se epidemie vyskytovaly i v letech 1859–1860, 1864–1865 a 1867, přičemž obzvláště silná epidemie propukla v letech 1872–1873. Neustálé opakování těchto epidemií v Massachusetts svědčí o tom, že přísné předpisy o očkování neměly na omezení neštovic žádný pozitivní vliv.

Podle odborného článku „Neštovice a přeočkování“, který byl zveřejněn v časopise Boston Medical and Surgical Journal v roce 1881, „poslední epidemie z let 1872–1873, která byla fatální pro 1 040 osob, byla zatím nejtěžší, jaká se v Bostonu vyskytla od zavedení očkování“.

V Chicagu se navzdory 95% proočkovanosti v roce 1868 a povinnému očkování po velkém požáru Chicaga v roce 1871 objevila v roce 1872 závažná epidemie neštovic. Neštovicemi se nakazilo více než 2 000 lidí a více než čtvrtina z nich zemřela, přičemž nejvyšší úmrtnost byla mezi dětmi mladšími 5 let.

Evropa: Žádný pokles po očkování

V celém západním světě byly epidemie závažnější v populacích s vysokým podílem očkování.

Dr. G. W. Harman publikoval v roce 1900 v lékařském časopise Medical Brief článek s názvem „A Physician’s Argument Against the Efficacy of Virus Inoculation“ (Argument lékaře proti účinnosti očkování proti virům), v němž upozornil na rozšířené případy neštovic mezi očkovanými osobami v Anglii, Francii a Německu.

Anglie

V Anglii bylo očkování proti neštovicím povinné od roku 1853.

Od té doby však došlo ke třem epidemiím neštovic. První proběhla v letech 1857 až 1859 se 14 244 úmrtími, druhá v letech 1863 až 1865 s 20 059 úmrtími a třetí vlna v letech 1870 až 1872 měla 40 840 úmrtí.

Počet obyvatel se od první do druhé epidemie zvýšil o 7 %, ale počet případů neštovic vzrostl téměř o 50 %. Od druhé do třetí epidemie se počet obyvatel zvýšil o 10 %, ale počet případů neštovic vzrostl o 120 %.

Dr. Harman citoval údaje zveřejněné 15. července 1871 v londýnském časopise The Lancet, podle nichž bylo z 9 392 pacientů s neštovicemi v londýnských nemocnicích 6 854 očkováno (73 %) a 17,5 % očkovaných pacientů zemřelo.

Při epidemii v roce 1881 v anglickém Bromley bylo všech 43 obětí očkováno a u 16 případů se jednalo o těžký průběh.

Úmrtnost na neštovice se po roce 1872 snížila, ale neexistuje žádný důkaz, že by s tím očkování nějak souviselo. Na počátku 20. století úmrtí na neštovice v Anglii téměř vymizelo.

Francie

Během prusko-francouzské války od července 1870 do ledna 1871 se ve francouzské armádě vyskytlo 23 469 případů neštovic a všichni vojenští rekruti museli být očkováni.

Dr. Charles Creighton ve svém článku z roku 1888 v Encyklopedii Britannica upozornil na úmrtnost na neštovice v Prusku, která v letech 1870–1873 čítala 60 000 úmrtí, a to navzdory rozsáhlému očkování. „Nehledě na to, že Prusko bylo nejlépe proočkovanou zemí v Evropě, úmrtnost na neštovice při epidemii v roce 1871 zde byla vyšší (59 839) než v kterémkoli jiném severním státě,“ napsal.

Německo

V roce 1871 se v Bavorsku vyskytlo téměř 96 % všech případů neštovic u očkovaných osob (29 429 z 30 742).

V letech 1870 až 1885 zemřel podle oficiálních záznamů na neštovice 1 milion očkovaných osob.

Itálie

V roce 1888 navzdory rozsáhlému očkování a přeočkování italské populace způsobily neštovice v mnoha městech chaos. V mnoha z těchto měst se po několik let dodržoval půlroční očkovací režim.

  • V roce 1899 Dr. Ruata zdokumentoval neúspěch očkování v Itálii. Četná ohniska neštovic měla za následek 18 110 úmrtí, včetně následujících významných případů:
  • Badolato eviduje 1 200 případů neštovic (3 800 obyvatel).
  • V Guardavalle bylo hlášeno 2 300 případů (3 500 obyvatel).
  • St. Caterina del Jonio zaznamenala 1 200 případů (2 700 obyvatel).
  • V Sortinu bylo evidováno 570 úmrtí (9 000 obyvatel).
  • San Cono hlásilo 135 úmrtí (1 600 obyvatel).
  • Vittoria zaznamenala ohromujících 2 100 úmrtí (2 600 obyvatel).

Dr. Ruata napsal: „Můžete uvést něco horšího před vynálezem očkování? A navíc, obyvatelstvo těchto vesnic je dokonale očkováno, jak jsem již dokázal, a nejen to, získal jsem od místních úřadů prohlášení, že očkování se provádí dvakrát ročně tím nejuspokojivějším způsobem již mnoho let.“

Japonsko: Po očkování nedošlo k žádnému poklesu

Dr. Simon Katzoff uvedl, že zákony o povinném očkování začaly platit v Japonsku v roce 1872 a přísnější nařízení o přeočkování bylo přijato v roce 1885. Zákony vyžadovaly očkování kojenců a přeočkování až třikrát během prvního roku, jestliže byl první pokus neúspěšný, a poté každý rok po dobu sedmi let.

Ani tato opatření však epidemiím nezabránila. Neštovice řádily i nadále.

V letech 1885 až 1892, kdy bylo provedeno více než 25 milionů očkování a přeočkování, bylo přesto zaznamenáno 156 175 případů neštovic a 39 979 úmrtí. V letech 1892 až 1897 zaznamenalo Japonsko 142 032 případů neštovic a 39 536 úmrtí.

Dokonce i po vydání zákona z roku 1896, který nařizoval očkování každých pět let, bylo v zemi jen v roce 1897 zaznamenáno 41 946 případů a 12 276 úmrtí, což představovalo 32% úmrtnost – téměř dvojnásobek oproti období před zavedením očkování.

Vlny neštovic kolísají nezávisle na očkování

Na základě výše uvedených vln neštovic se zdá, že virus nezávisle na očkování kolísá.

Například v roce 1700 došlo v Londýně k výraznému poklesu počtu úmrtí na neštovice, a to ještě předtím, než se začalo široce zavádět očkování. V 18. století došlo k několika epidemiím navzdory povinnému očkování.

Přestože v letech 1872 až 1909 klesla míra očkování proti neštovicím v Anglii a Walesu z téměř 90 % na pouhých 40 %, zůstala úmrtnost na neštovice po roce 1906 nízká (téměř nulová).

Je důležité poznamenat, že k těmto změnám došlo nezávisle na očkování, což naznačuje, že významnou roli v poklesu výskytu neštovic sehrály jiné faktory než vakcína.

Někteří vědci se domnívají, že pokles počtu případů onemocnění neštovic nezávisle na očkování lze vysvětlit buď snížením virulence viru neštovic, nebo přirozeným šířením nemoci v náchylnějších populacích.

Zákony o povinném očkování se ukázaly být při kontrole epidemií neštovic neúčinné. Je to podobné tomu, co jsme viděli v případě nákazy covidem-19 během posledních čtyř let; nové mutace přicházely a odcházely bez ohledu na povinné očkování.

Izraelský pokus o zvládnutí pandemie covidu-19 prostřednictvím povinného masivního očkování, které začalo v prosinci 2020, byl neúspěšný. V srpnu 2021 Izrael zaznamenal dramatický nárůst s jedněmi z nejvyšších denních počtů nakažených na světě, a to i přes agresivní očkovací politiku.

Studie z roku 2021 publikovaná v časopise European Journal of Epidemiology systematicky analyzovala vztah mezi nově hlášenými případy infekce covidu-19 a procentem plně očkované populace v 68 zemích a 2947 okresech ve Spojených státech.

Na úrovni jednotlivých zemí nebyla zjištěna jasná souvislost mezi procentem plně očkované populace a počtem nově hlášených případů covidu-19. Zajímavé je, že trend dokonce naznačuje mírný nárůst počtu případů onemocnění covidu-19na milion obyvatel v zemích s vyšší mírou proočkovanosti. Například Izrael, přestože je v něm plně očkováno více než 60 % populace, zaznamenal v posledním týdnu nejvyšší počet případů covidu-19 na milion obyvatel.

V 2 947 okresech ve Spojených státech nebyl zjištěn žádný pokles případů covidu-19 v souvislosti s vyšší mírou očkování.

Navzdory tvrzení o krátkodobé účinnosti vakcín při snižování rizika závažných onemocnění a úmrtí zaznamenala americká Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) nárůst počtu hospitalizací a úmrtí u plně očkovaných osob. Například od ledna do května 2021 se počet hospitalizací v této skupině zvýšil z 0,01 % na 9 % a počet úmrtí vzrostl z nuly na 15,1 %.

Povinné očkování proti neštovicím v roce 1900

V 19. století byla ve Spojených státech rozšířena závažnější forma neštovic variola major, která v letech 1900 až 1925 dvakrát významně propukla. Mírnější forma variola minor přetrvávala až do 30. let 20. století.

Nejvýznamnější vlnou byla epidemie neštovic v New Yorku v roce 1947, která vedla k masivní očkovací kampani, v jejímž rámci bylo za necelý měsíc očkováno přibližně 4,4 milionu lidí.

V roce 1949 se ve Spojených státech přestaly vyskytovat endemické případy neštovic. V roce 1966 však byly neštovice stále naléhavým problémem v méně rozvinutých zemích a endemické případy neštovic se vyskytovaly ve 33 zemích.

Po intenzivní diskusi schválilo Světové zdravotnické shromáždění v roce 1966 rozpočet ve výši 2,4 milionu dolarů na zahájení celosvětové eradikační kampaně v příštím desetiletí.

Obyvatelé New Yorku se nechávají zdarma očkovat proti neštovicím poté, co bylo ve státě hlášeno dvanáct případů, duben 1947. (FPG/Hulton Archive/Getty Images)

Existují přímé důkazy o účinnosti vakcíny?

Existují nějaké klinické studie srovnávající skupinu očkovanou proti neštovicím s neočkovanou skupinou stejné velikosti? Existují přímé důkazy z vědecké literatury, které dokládají, že očkovací programy sehrály zásadní roli při vymýcení vln neštovic? Žádný takový důkaz nebyl nalezen.

Zpráva WHO z roku 2017 „Operační rámec pro nasazení nouzové zásoby vakcíny WHO proti pravým neštovicím v reakci na událost pravých neštovic“ uvádí, že „vakcína byla účinná při prevenci nákazy pravými neštovicemi u 95 % pacientů očkovaných během eradikační kampaně“.

Zdá se, že původní zdroj tohoto tvrzení pochází z této práce z roku 2003: „Neštovice: „Klinické poznatky a úvahy o očkování“.

V článku Dr. Mahoneyho, který vychází ze čtyř publikací, se uvádí: „Účinnost vakcíny je 95 % u očkovaných osob, u nichž se 6–8 dní po očkování objeví 1–2 cm velká lokalizovaná a umbilikovaná pustula (tzv. Jennerova pustula).“

Prvním článkem je článek Henderson DA a kol. „Smallpox as a Biological Weapon: Medical and Public Health Management“ z roku 1999 v časopise JAMA. Jediná věta v tomto článku, která se týká 95 %, zní: „U více než 95 % z nich se vyvinula Jennerova pustula“. Pro toto tvrzení však nebyl uveden žádný přímý zdroj.

Druhý odkaz, který Dr. Mahoney cituje, pochází z aktualizace očkování proti pravým neštovicím od poradního výboru CDC pro očkování, „Vaccinia (Smallpox) Vaccine Recommendations of the Immunization Practices Advisory Committee (ACIP)“. ACIP uvádí: „Po perkutánním podání standardní dávky vakcíny proti klíšťové encefalitidě je > 95 % primárně očkovaných osob (tj. u osob, které dostanou první dávku vakcíny) se vytvoří neutralizační nebo hemaglutinační inhibiční protilátky v titru vyšším nebo rovném 1:10.“

Zdroj tohoto tvrzení je citován ze studie z roku 1977 publikované v časopise Journal of Infectious Diseases, která je zjevně zdrojem tvrzení WHO o „95% účinnosti“ z roku 2017.

Tuto studii vypracovalo devět vědců z katedry pediatrie Kalifornské univerzity v San Diegu a Los Angeles a podpořil ji Národní institut zdraví.

Prestižní studie zahrnující skupinu 786 dětí se zabývala účinností a vedlejšími účinky čtyř vakcín proti planým neštovicím podaných v různých koncentracích. Výsledky ukázaly, že tři licencované vakcíny (kmeny New York City Board of Health pěstované v telecí lymfě nebo chorioallantoické membráně a Listerova vakcína) byly podobně účinné.

Účinnost vakcíny byla hodnocena podle reakce očkovaného, zejména pozorováním jakýchkoli významných reakcí kolem desátého dne, obvykle zahrnujících centrální lézi objevující se po sedmém dni.

Tvrzení WHO o 95 procentní účinnosti se zřejmě zakládá na skutečnosti, že u 97 procent dětí se projevila jak „závažná reakce“ (odběr), tak sérologický odběr. To však nepředstavuje přímý důkaz úlohy vakcíny při vymýcení onemocnění pravými neštovicemi; pouze to ukazuje na přítomnost jizvy na kůži a protilátkové reakce v krvi u očkovaných osob.

Dalším důkazem je, že očkovaní jedinci si zachovávají imunitní paměť, což umožňuje jejich lymfatickým buňkám potenciálně reagovat na virus neštovic, pokud se objeví v těle.

Bez ohledu na kožní odběr, sérologický odběr nebo imunitní paměť je důležité poznamenat, že tato pozorování patří spíše k nepřímé podpoře než k přímé klinické ochraně. Mezi zkoumanými údaji a tvrzením, že neštovice byly vakcínou vymýceny, je nesporně propastný rozdíl.

Závěrem lze říci, že ačkoli WHO tvrdí, že neštovice byly vymýceny vakcínou, je překvapivým zklamáním, že pro toto historické tvrzení neexistují žádné spolehlivé údaje. Naopak, existuje řada protichůdných příkladů. Navíc chybí značné množství důkazů, které by podpořily tvrzení o 95procentní účinnosti vakcíny proti neštovicím, což je tvrzení, které úřady propagují již 200 let!

Proč očkování proti neštovicím nefungovalo

Proč nejsou vakcíny proti neštovicím tak účinné, jak jsme si mysleli?

Odpověď se skrývá ve dvou základních složkách našeho imunitního systému: přirozená nebo vrozená imunita versus adaptivní imunita.

Imunitní systém našeho těla lze rozdělit zhruba do pěti vrstev. První tři vrstvy jsou považovány za vrozenou neboli přirozenou imunitu, která zahrnuje naši kůži, nos a oči; slizniční epitelové buňky v dýchacích nebo gastroenterologických drahách, které vylučují silné protivirové bílkoviny, jako je interferon; a vrozené imunitní buňky, jako jsou přirozené zabíjecí buňky a makrofágy schopné likvidovat napadající viry. Poslední dvě úrovně imunity představují specializované pracovní skupiny. Zahrnují T-buňky a B-buňky, které mohou vytvářet buněčnou imunitu specifickou pro virus nebo protilátky.

Přirozená infekce vyvolá silnou imunitní reakci všech pěti částí našeho imunitního systému, počínaje imunitou první linie. Pokud je však vakcína aplikována intramuskulární cestou, jako například vakcína proti covidu-19, často obchází naše první dvě linie obrany nebo přední linii imunity. Tyto druhy částečného tréninku imunitního systému mají často za následek oslabenou a zkreslenou imunitní odpověď.

Očkování je jedním z typů zaujatého tréninku, který dlouhodobě narušuje naši vrozenou imunitu. A to jsme se ještě nezmínili o potenciálně škodlivých složkách, které vakcíny často obsahují. Mnoho lidí si může myslet, že přímý kontakt přes kůži nebo oblečení je hlavní cestou přenosu neštovic. Z mnoha důkazů však vyplývá, že nejčastějším a nejúčinnějším způsobem přenosu jsou aerosoly jemných částic. Podle toho se na celkové obraně proti viru pravých neštovic významně podílí vrozená slizniční imunita.

Očkování obchází naši klíčovou slizniční imunitu, důsledkem čehož je neúplná imunita. Kromě toho má na sílu vakcinou navozené imunity vliv i způsob podání očkování proti planým neštovicím. Například procento dětí, u nichž se po podání vakcíny proti pravým neštovicím perkutánně (do vrstvy kůže) a subkutánně (pod kůži) vytvořily neutralizační protilátky, bylo 83 % a 23 %. Čím více aktivuje vrozenou imunitu, tím silnější odpověď vyvolá.

Příště: Poškození a problémy spojené s očkováním proti neštovicím.

Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.

Epoch sdílení

Facebook
Twitter
LinkedIn
Truth Social
Telegram