Příběh dvou měst: Drážďany, Coventry a zázraky usmíření

Na první pohled jde jen o zubatý kus starého pískovce, ožehnutý dávným požárem. A to opravdu je – jenže nešlo o ledajaký požár a ten kámen není jen obyčejný starý kámen. Nachází se v obnoveném kostele, který představuje vzácný a cenný lidský výdobytek: usmíření.

Toto je příběh dvou měst ochromených válečnými větry, která však později spojil mír – Drážďan v Německu a Coventry v Anglii.

Druhé jmenované bylo těžce poškozeno při německém náletu na začátku druhé světové války v listopadu 1940. První bylo zničeno ke konci války při jednom z nejznámějších útoků vojenské historie – kobercovém bombardování 13. února 1945 – tedy přesně před 80 lety.

Obě města byla středně velká, nijak zvlášť strategicky významná. Historici se dodnes přou, proč byla vůbec zvolena za cíle takové zkázy.

Zemřely tisíce lidí a celé čtvrti zmizely z mapy.

A v obou městech nálety zničily slavné a milované katedrály.

V Coventry, poté co byla gotická dominanta ze 14. století téměř celá srovnána se zemí, vyšel druhý den ráno farář a kusem ohořelého dřeva zapsal na polorozpadlou zeď slova: „Otče, odpusť.“ Tento nápis je tam dodnes (byť dnes už ve formě mosazné intarzie) a ruiny katedrály zůstaly zachovány beze změny jako připomínka. Otevřené pod mlhavě modrou oblohou nad Severním Atlantikem působí tklivě klidným dojmem.

Drážďanská slavná Frauenkirche z roku 1726 byla zcela zničena. Obnova z hromady trosek začala až v roce 1994 po pádu východního Německa – a byla z velké části financována příspěvky z Coventry. Tak se stalo, že se ohořelý kámen z ruin dostal do nově postaveného kostela, který byl otevřen v roce 2005.

„Jak si asi dovedete představit, tyto původní kameny pro nás mají obrovský význam,“ říká mi průvodkyně ve Frauenkirche během prohlídky. Kostel je nádherný, s prostorným, světlem zalitým interiérem a barokní fasádou, jejíž lehce zdobená elegance odráží jeho luteránský původ z 18. století. Samotný název – Kostel Panny Marie – nese jemnou jednoduchost.

Příběh těchto dvou kostelů a jejich měst, která jsou oficiálními partnery v míru, z nich činí fascinující destinace ve světě, který je i po čtyřech generacích stále zmítán válkami. Pro mě jako potomka lidí, kteří přežili druhou světovou válku, zůstává cesta na tato dvě místa jednou z nejvýznamnějších poutí mého života.

„Toto jsou části původního oltáře, které se nám podařilo z ruin zachránit,“ pokračuje můj postarší drážďanský průvodce s bílými vlasy a usměje se, když si pozorně prohlížím ohořelý kámen. „Najdete je po celém kostele. Snažili jsme se je co nejvíce vrátit na jejich původní místo.

„A tamhle,“ ukazuje za oltář, „je kříž z hřebů, který nám poslali z Coventry. Je z jejich zničené katedrální střechy.“ Tento artefakt je hranatý, nezdobený kříž, jaký jsem nikdy předtím neviděl. „A nahoře na věži zvenku je hvězda, kterou nám darovalo Coventry.“

Účinek, který na člověka mají historická místa, se jen těžko vyjadřuje současným jazykem 21. století – jako by zde neplatily zákony fyziky, alespoň ne tak, jak je dnes chápeme. Mnohé původní národy Země věří, že vše na tomto světě má ducha, a tak když se člověk ocitne v přítomnosti historie, zažívá hluboký duchovní účinek. Pocítil jsem to, když jsem kráčel po kamenných schodech křižáckého hradu na Maltě, u bran Osvětimi, na travnatých svazích Gallipoli, na hřbitovním hřbetu Cemetery Ridge v Gettysburgu, kde se obrátil chod amerických dějin. Ve Vídni může člověk usednout do lavice v malém kostele, kde poprvé zaznělo Mozartovo Rekviem. V Santa Fe v Novém Mexiku zase indiánští řemeslníci, opření o zdi Paláce guvernérů, pokračují ve 110 let staré tradici u čtyři sta let staré stavby.

Ve všech těchto místech – a v tisících dalších – není „duch historie“ mrtvým ovzduším. Faulkner to vyjádřil takto: „Minulost není nikdy mrtvá. Ve skutečnosti ještě ani není minulostí.“

Dnešní Drážďany jsou hrdé město, jehož dlouhá historie přitahuje návštěvníky nejen kvůli druhé světové válce. Dvě hodiny jízdy vlakem jižně od Berlína je jejich historické centrum zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO – díky velkoleposti, kterou mu vtiskl August II. Silný, saský panovník 18. století, jehož bohatství a moc zářily krátce stejně jasně jako moc evropských císařů.

Mezi mnoha dalšími skvosty ukrývá drážďanská Zelená klenba největší pokladnici v celé Evropě – množství místností s tolika drahokamy, že jedna je věnována smaragdům, jiná safírům, další diamantům, jedna slonovině a tak dále. Je téměř nepochopitelné, že tolik pokladů může být shromážděno na jednom místě – ve srovnání s tím jsou slavné britské korunovační klenoty jen krabička cetek. August ji založil v roce 1723 v jednom z křídel saského královského zámku a vytvořil tak to, co je považováno za vůbec první veřejné muzeum na světě.

Ačkoli byl katolík, protestantská Frauenkirche byla postavena jen několik let poté za vlády Augusta II. a brzy se stala slavnou koncertní síní i duchovním centrem. Mezi jejími mnoha účinkujícími byl i Johann Sebastian Bach, jehož koncert zde v roce 1736 přilákal dva tisíce posluchačů. Tato událost bude letos 18. dubna připomenuta provedením díla, které mnozí považují za jeho zásadní – Janových pašijí. Na podzim a v zimě zazní i slavná Mše h moll a Vánoční oratorium – a já si neumím představit vhodnější místo pro tyto posvátné projevy božské prozřetelnosti.

Coventry se nemůže pochlubit takovou královskou nádherou, ačkoliv jeho nejslavnější občanka, Lady Godiva, tu má jednu či dvě sochy. Hodinu vlakem severně od Londýna se nachází malebné město v britském Midlands, kde lze mimo jiné narazit na farmářský trh s místním trpkým jablečným moštem a čedarem. Tím pravým čedarem – ne tím levným, nažloutlým blokem v plastu, jaký běžně najdete v supermarketech. V duchu komunitního spojení mezi Coventry a Drážďany jsem si obojí propašoval domů (do USA), abych se o to podělil s rodinou a přáteli.

Celá tato pouť začala o týden dříve v Drážďanech, kde mi na konci návštěvy zbyla na průvodce ve Frauenkirche poslední otázka.

„Byl jste tady?“

Přikývl, ale brzy bylo jasné, že otázku nepochopil správně.

„Ano, navštívil jsem Coventry!“

„Ne, myslím tady, v Drážďanech, v roce 1945?“

Na chvíli se zarazil, než odpověděl.

„Byl jsem jen malý chlapec, ale pamatuji si to.“ Další slova už zřejmě nebyla možná. Ticho naplnilo kostel i naši konverzaci. Pak mě gestem pozval k boční zdi svatyně. Visela tam informační tabule v angličtině, která vyprávěla celý neuvěřitelný příběh – o Drážďanech, Coventry a bratrství, které mezi nimi vzniklo. Vztáhl k ní ruku, abych si ji přečetl. A já si opravdu přečetl každé slovo.

Anglickojazyčná bohoslužba, která se zde koná jednou týdně, zahrnuje požehnání napsané poválečnou duchovní osobností z Coventry. Nese název „Otče, odpusť“ a začíná slovy:

Nenávist, která rozděluje národ od národa, rasu od rasy, třídu od třídy,
Otče, odpusť.
Dychtivé touhy lidí a národů vlastnit to, co jim nepatří,
Otče, odpusť.

Ať už člověk stojí uvnitř rozbořených zdí katedrály v Coventry, nebo sedí ve Frauenkirche a naslouchá modlitbám za mír, neodchází jen s nezapomenutelným zážitkem, ale i s malou, třpytivou myšlenkou: Pokud se tato dvě místa dokázala stát bratry, pak možná ještě existuje naděje.

–ete–