Stačí vzít do ruky pero – a probudíte nervové dráhy, které by jinak zůstaly spát.
Představte si dvě mozkové aktivity: jednu jako orchestr, kde jednotlivé části mozku spolupracují v dokonale sladěném neurologickém baletu; druhou jako roztříštěnou mapu, kde se sem tam rozsvítí jednotlivé ostrůvky aktivity.
Oba mozky patří vysokoškolským studentům, kteří právě sedí na stejné přednášce a snaží se zachytit stejné myšlenky. Rozdíl mezi nimi nespočívá v inteligenci, soustředění ani zájmu o téma – ale v nástroji, který drží v ruce.
Jeden z nich má v ruce starý dobrý blok a pero, druhý ťuká do klávesnice notebooku.
Tento kontrast v mozkové aktivitě, popsaný ve studii publikované v Frontiers in Psychology, je jen dalším důkazem toho, že náš hon za digitálním pohodlím může mít svou kognitivní daň. Od neurovědeckých laboratoří po učebny – výzkumy porovnávající tradiční a digitální nástroje pro učení ukazují, že pero zdaleka ještě nepatří do starého železa.
Pomalý rukopis vítězí
Již v roce 1979 studie jednoznačně prokázaly, že psaní poznámek rukou je pro učení a zapamatování výrazně účinnější než pouhé pasivní poslouchání – pero tehdy nepochybně vládlo. Ale platí to i dnes, v době nepřeberného množství digitálních nástrojů, které máme k dispozici?
V přelomové studii z roku 2014 s názvem „The Pen Is Mightier Than the Keyboard“ (Pero je mocnější než klávesnice) provedli výzkumníci Pam Muellerová a Daniel Oppenheimer tři experimenty, v nichž porovnávali ruční a strojové psaní poznámek.
V první studii sledovali studenti Princetonské univerzity přednášky TED Talks a zároveň si pořizovali poznámky – buď ručně, nebo na notebooku. Po testu, který následoval, dosáhli studenti píšící rukou o 12 až 20 procent vyšších výsledků v otázkách zaměřených na pochopení konceptu, zatímco v otázkách na pouhé zapamatování faktů si vedly obě skupiny podobně.
Výzkumníci zjistili, že díky snadnosti psaní na klávesnici mají uživatelé notebooků tendenci přepisovat přednášky doslova – tedy slovo od slova – zatímco ti, kteří píšou rukou, musejí informace zpracovávat a shrnovat.
„Doslovný přepis nevyžaduje hlubší myšlení,“ uvedl Oppenheimer pro Epoch Times. Při psaní rukou se zdanlivá nevýhoda – pomalejší tempo – mění ve výhodu, neboť nutí člověka k pochopení obsahu dříve, než jej převede do slov.
Ve druhé studii bylo uživatelům notebooků výslovně řečeno, aby poznámky nepřepisovali doslova. Přesto tito studenti stále zaznamenávali více obsahu slovo od slova – a znovu se to odrazilo ve slabším výkonu.
Třetí studie oběma skupinám umožnila před testem své poznámky znovu projít, aby se zjistilo, zda by opakované čtení mohlo eliminovat nevýhody strojového zápisu. Výsledek? I s časem na přípravu překonali studenti s ručně psanými poznámkami své kolegy s notebooky.
„Jednotné řešení pro pořizování poznámek neexistuje,“ připustil Oppenheimer. Uznal, že v některých situacích může být rychlé zachycení poznámek výhodné, zatímco jindy – zejména při abstraktních pojmech, grafech nebo rovnicích – je psaní na klávesnici méně efektivní.
Co se děje v mozku
Když byla v roce 2014 publikována Oppenheimerova studie, upoutala pozornost norských neurovědců Audrey van der Meerové a jejího manžela Frederikuse Ruuda van der Weela. Jako odborníky na fungování mozku přirozeně zajímalo, co přesně se při psaní rukou oproti psaní na klávesnici v mozku odehrává.
„Co se děje uvnitř mozku, když lidé píšou rukou, a co když píší na klávesnici?“ položila si otázku van der Meerová. Tato zvědavost je vedla k sérii experimentů, jejichž výsledky byly poprvé publikovány v roce 2017 v časopise Frontiers in Psychology.
„Zpočátku jsme neočekávali žádné rozdíly,“ uvedla van der Meerová pro Epoch Times. Skepticismus byl na místě – a zároveň nabízel možnou protiváhu Oppenheimerovým závěrům: Co když přínosy rukopisu nejsou neurologické povahy, ale spíše výsledkem okolností?
Ostatně ve srovnání s těmi, kdo si dělají poznámky rukou, mají uživatelé notebooků výrazně větší sklon ztrácet pozornost. Studie ukazují, že vysokoškolští studenti při používání notebooků tráví mimo téma přibližně polovinu až dvě třetiny času během výuky – a to se projevuje horším studijním výkonem. Navíc toto technologické rozptýlení není jen individuální – šíří se mimoděk i na ostatní. Výzkum publikovaný v časopise Computers & Education zjistil, že studenti, kteří seděli za spolužáky multitaskujícími na notebooku, dosáhli v testech o 17 procent horších výsledků než ti, kteří seděli za spolužáky bez elektronických zařízení.
Aby zjistili, zda rukopis skutečně přináší neurologickou výhodu, použila van der Meerová vysoce přesnou elektroencefalografickou čepici s 256 elektrodami, která snímá elektrickou aktivitu mozku. EEG zachycuje elektrické signály vznikající při komunikaci mezi mozkovými buňkami a umožňuje sledovat, které neuronové sítě se aktivují při různých úlohách a jak spolu jednotlivé oblasti mozku koordinují.
V experimentu byli studenti vyzváni, aby reagovali na vizuální podnět – například obrázek deštníku – a poté střídavě psali slovo paraply (norsky „deštník“) rukou a na klávesnici.
„Abych to zkrátila – zjistili jsme, že mozek pracuje naprosto odlišně, když píšete nebo kreslíte rukou, než když používáte klávesnici,“ uvedla van der Meerová.
Psaní rukou vyvolalo rozsáhlou, synchronizovanou aktivitu mozkových oblastí spojených s učením a pamětí, zatímco psaní na klávesnici aktivovalo tyto sítě výrazně méně.
Konkrétně se při ručním psaní objevily propojené oscilace v nízkých frekvenčních pásmech theta a alfa napříč mozkovou kůrou – vzorce, které při psaní na klávesnici zcela chyběly. Tyto nízkofrekvenční vlny přitom hrají v kognitivních funkcích klíčovou roli: theta vlny napomáhají zpracování nových informací a pracovní paměti, zatímco alfa vlny se podílejí na ukládání informací do dlouhodobé paměti.
Van der Meerová vysvětlila, že přesně cílená jemná motorická koordinace, kterou si psaní rukou žádá, aktivuje složitější, multisenzorické nervové dráhy a vytváří silnější paměťové stopy. Naproti tomu jednoduché motorické pohyby spojené s psaním na klávesnici, rolováním nebo ťukáním tato neuronová spojení neaktivují – a výsledek je slabší zapamatování.
„Je lákavé si při přednášce všechno rychle naťukat, ale v podstatě píšete naslepo,“ říká. „Informace vstupují ušima a rovnou opouštějí tělo prsty – nedochází k jejich zpracování.“
Rukopis vytváří jedinečný kognitivní otisk. „Když vynecháte hodinu a půjčíte si poznámky od spolužáka, obvykle vám moc nedávají smysl – protože jsou přirozeně přizpůsobené konkrétní osobě,“ dodává.
S ohledem na zjištění o silné aktivaci mozku při psaní rukou u mladších dospělých se van der Meerová domnívá, že podobný přínos se může projevit i u starší populace. V současnosti zkoumá, zda by vedení ručně psaného deníku mohlo pomáhat zpomalovat kognitivní úpadek u seniorů.
Podle ní totiž platí jednoduchý princip: „Používej – nebo o to přijdeš.“ A dodává varovně: „Obávám se, že pokud svůj mozek nebudeme správně využívat, může se nám v dlouhodobém horizontu doslova zmenšovat.“
Její doporučení? „Vezměte během dne co nejčastěji do ruky pero“ a „nechte doma po ruce tužky, pastelky, propisky a papír pro děti“. Zvlášť u dětí považuje rukopis za zásadní pro vývoj jejich mozkové infrastruktury.
Oprávněnost její výzvy potvrzují i studie napříč věkovými skupinami. V jednom experimentu s dětmi ve věku 5 až 6 let se malí účastníci učili osm německých písmen – buď psaním rukou, nebo na klávesnici. Ve všech následných testech – čtení slov, psaní i rozpoznávání písmen – si skupina píšící rukou vedla výrazně lépe a dosáhla vyššího skóre ve všech měřených oblastech.
Tyto přínosy se přitom netýkají jen dětí. Ve studii publikované v roce 2021 v časopise Psychological Science dospělí, kteří se učili arabštinu a procvičovali nová slova psaním rukou, nejenže zvládli slovní zásobu rychleji, ale výrazně se u nich zlepšila i schopnost číst a pravopis – a to přesto, že tyto dovednosti přímo netrénovali.
„Mozek funguje podle zásady: Používej, nebo o něj přijdeš. Obávám se, že pokud jej v dlouhodobém horizontu nebudeme správně využívat, může se náš mozek skutečně zmenšovat.„
— Audrey van der Meerová, profesorka neuropsychologie
Návyky nejúspěšnějších studentů
Po zveřejnění studie Muellerové a Oppenheimera přinesl následný výzkum smíšené výsledky. Studie z roku 2021 s výmluvným názvem „Notebook ještě nezahazujte“ dokonce jejich závěry zpochybnila: „Výsledky celkově nepodporují myšlenku, že psaní poznámek rukou zlepšuje bezprostřední učení díky lepšímu zakódování informací.“
Naprostou převahu ručního zápisu však nově potvrdila metaanalýza z roku 2024, kterou vedl Abraham Flanigan. Analýza zahrnovala 24 studií s více než 3 000 účastníky a jednoznačně ukázala, že v prostředí vysokoškolského vzdělávání mají ručně psané poznámky navrch – bez ohledu na studovaný předmět. „Rukopis je stále vítězem,“ uvedl Flanigan pro Epoch Times.
Data ukazují výrazný rozdíl: téměř 40 procent studentů, kteří si dělali poznámky rukou, dosáhlo známek A nebo B. Mezi studenty, kteří psali na notebooku, to bylo jen 30 procent.
Flanigan přiblížil dopad svých poznatků konkrétním příběhem jedné mimořádně schopné studentky. Byla velmi motivovaná – chodila na přednášky včas, sedávala v první řadě a vždy odevzdávala úkoly včas.
Zaujal ho způsob, jakým si dělala poznámky. „Psala tak rychle, že by se klidně uživila jako soudní zapisovatelka,“ řekl. Přesto za ním jednou přišla během konzultačních hodin s nečekaným problémem.
„Přednášky mi v hlavě vůbec nezůstávají,“ svěřila se.
„Bez ohledu na to, jak pozorně naslouchala, po skončení přednášky měla pocit, že jí informace jedním uchem vešly a druhým vyšly – přestože si do notebooku pořizovala hory poznámek,“ popisuje Flanigan.
Navrhl jednoduchou změnu: začít psát poznámky rukou. „Myslím, že je vám jasné, jak ten příběh dopadl.“ Poté, co přešla na ruční zápis, zjistila, že se během výkladu soustředí pozorněji, informace si lépe zpracovává – a z přednášek odchází s výrazně lepší pamětí i porozuměním.
Hořkosladká cena poznání
Starověký řecký filozof Aristotelés kdysi pronesl: „Kořeny vzdělání jsou hořké, ale ovoce je sladké.“ V obecnější rovině odráží toto přísloví princip „něco za něco“ – bez námahy není zisk, bez ztráty není pokrok.
Ačkoli mohou moderní technologie – od nástrojů na pořizování poznámek až po umělou inteligenci – působit lákavě a slibovat vyšší efektivitu, podle Flanigana platí, že „pohodlí učení příliš neprospívá“.
Oppenheimer k tomu dodává: „Rukopis podporuje typ hlubokého myšlení, které napomáhá učení“ – ačkoli samozřejmě není jedinou cestou.
Doporučuje hledat tzv. žádoucí obtíže – učební strategie, které nutí mozek k většímu nasazení, jako je například přeformulování obsahu vlastními slovy nebo diskuse o naučeném s druhými.
„Většina lidí tyto strategie přirozeně nevyužívá, protože jsou náročnější – a máme tendenci volit cestu nejmenšího odporu. Jenže náročnější přemýšlení obvykle vede k lepšímu učení,“ říká.
Pohodlí často nepřispívá k efektivnímu učení.
— Abraham Flanigan, profesor a výzkumník
Podobně jako psaní na klávesnici, i další digitální média – například e-knihy – sice působí pohodlně, ale i zde je třeba zaplatit skrytou daň. Porozumění textu je při čtení z obrazovky systematicky nižší než při čtení z tradičního papíru.
„Více neznamená vždy lépe,“ říká Natalia Kucirkova, profesorka čtenářství a raného vývoje na britské Open University. Pro Epoch Times uvedla, že přestože mají digitální nástroje svá specifická pozitiva, snaha o víc – víc obsahu, přístupnosti i interaktivity – často vede k nevyhnutelnému ústupu ve výsledcích učení.
A tak i v době, kdy nás technologie ženou vpřed, tyto zdánlivě zastaralé nástroje – pero a papír – zůstávají klíčové pro to, jak se děti i dospělí učí číst, psát a přemýšlet. Van der Meerová vyjadřuje lítost nad tím, že učitelé se dnes setkávají s prvňáčky, kteří sotva umějí držet tužku. „To je opravdu smutné,“ poznamenává.
Doufá, že budoucí generace znovu objeví hodnotu rukopisu – ať už ve formě básní, milostných dopisů nebo třeba obyčejných nákupních seznamů.
Připomíná, že rukopis byl tradičně nositelem osobnosti a individuality.
„Nejde jen o dovednost,“ uzavírá, „rukopis je součástí našeho kulturního dědictví – je součástí toho, co z nás dělá lidské bytosti.“
–ete–
