Rekordní úhyny včel v USA a co vše za nimi (možná) stojí

V suchém jihotexaském kraji plném stromů, které patří mezi tamní druhy naditců, a kaktusů, nebylo pro komerčního včelaře Roberta Wheelera ničím neobvyklým přijít každý rok o polovinu včel.

Letos je to ale mnohem horší.

Rodinná farma Frio Country Farms přišla letos o 2 000 ze svých 3 000 úlů. Včely u mnohých z nich by přitom za normálních okolností opylovaly plodiny, jako jsou melouny či mandle. A Wheeler není sám. Včely v Americe hynou alarmujícím tempem a vědci se snaží zjistit proč.

Hlavním podezřelým je smrtící roztoč Varroa destructor – upíří parazit, který přenáší viry a stal se odolným vůči přípravku Amitraz, hlavnímu pesticidu používanému k jeho hubení.

Wheeler, který se komerčnímu včelařství věnuje od roku 2019, patří k mnoha, kdo se na Amitraz spoléhali, aby udrželi svá včelstva zdravá.

„Někteří velcí včelaři jsou teď na tom opravdu špatně, protože provoz velké včelařské farmy stojí spoustu peněz a nemůžete si dovolit chybu – ta by vás přišla příliš draho,“ řekl Wheeler deníku Epoch Times.

„To, co se děje, je opravdu velká věc. Vždyť téměř všechno, co jíme, je opylované.“

Krize včel

Podle červnového prohlášení amerického ministerstva zemědělství (USDA) jsou hlavními podezřelými viry šířené roztočem Varroa destructor – ničivým parazitem, který se přisává na těla včel, aby z nich vysával krev a živiny.

Vědci v únoru zkoumali roztoče z kolonií, které se zhroutily ve státech na západě USA, a objevili u nich známky rezistence vůči přípravku Amitraz – klíčovému akaricidu, který včelaři běžně používají.

„Tato rezistence byla zjištěna prakticky u všech odebraných roztočů Varroa, což zdůrazňuje nutnost nových strategií pro nakládání s parazity,“ uvedl úřad ve svém prohlášení.

Podle USDA komerční včelaři přišli o 1,7 milionu kolonií, což představuje více než 60procentní úhyn mezi létem 2024 a lednem 2025. Ekonomické ztráty se odhadují na 600 milionů dolarů (asi 14 miliard korun).

Někteří včelaři hlásili až ztráty přesahující 80 procent úlů, vyplývá z včelařských průzkumů.

Průzkum, který provedla organizace Apiary Inspectors of America, zaznamenal „ohromující“ úhyny přesahující 55 procent během dvanáctiměsíčního období končícího 1. dubna. Podle zprávy jde o nejvyšší ztráty, jaké byly od zahájení každoročního sledování z roku 2010 nebo 2011 zaznamenány.

„Odborníci varují, že bez okamžitých zásahů by následné dopady mohly zvýšit náklady zemědělců, narušit potravinovou produkci a přivést mnohé komerční včelařské provozy ke krachu,“ uvedla Honey Bee Health Coalition ve společném prohlášení vydaném letos na jaře v reakci na tyto ztráty.

„V lednu 2025 začali včelaři po celé zemi hlásit nečekané, rozsáhlé úhyny včel. Nyní víme, že jde ty o největší zaznamenané v historii USA,“ uvedla ve stejném prohlášení Danielle Downeyová, výkonná ředitelka organizace Project Apis m.

V červenci ministryně zemědělství Brooke Rollinsová oznámila reorganizační plán, který zahrnuje přesun Zemědělského výzkumného centra v Beltsville ve státě Maryland. Součástí centra je i národní laboratoř pro výzkum včel – klíčové pracoviště zaměřené na studium roztoče Varroa. Epoch Times nedostal zatím od USDA odpověď na dotaz, jak by tento přesun mohl ovlivnit výzkum včel.

Dopady na včelaře

V Texasu zažívá včelařství v posledních letech renesanci díky zákonu z roku 2012, který poskytuje daňové úlevy majitelům pozemků, pokud na nich chovají včely alespoň na pěti akrech (zhruba dvou hektarech).

Odhaduje se, že v Texasu působí kolem 6 000 včelařů – od drobných chovatelů na zahradách přes tzv. sidelinery, tedy menší podnikatele se středními provozy, až po velké komerční včelaře.

Podle předběžných výsledků průzkumu organizace Apiary Inspectors of America však činily průměrné ztráty v Texasu za uplynulý rok 61 procent. V posledních letech se běžně pohybují nad 40 procenty, což je výrazně nad očekávanou mírou kolem 25 procent, uvedl Garett Slater, entomolog, který se včelami zabývá na výzkumném a vzdělávacím centru Texas A&M AgriLife v Overtonu.

„Spoléhají se na Amitraz – a ten už nezabírá,“ řekl Slater deníku Epoch Times. „Úroveň napadení roztoči jim teď raketově stoupá.“

Důsledky mohou být dalekosáhlé, protože plodiny jako mrkev, cibule, borůvky, jablka, okurky, melouny nebo mandle závisí na opylování včelami. Slater uvedl, že přibližně třetina potravinářských plodin je závislá na opylování včelami. 

„Kdybyste někdy šli do supermarketu … regály by vypadaly dost prázdně, kdybychom přišli o včely,“ poznamenal.

Nejtíživěji dopadají ztráty na komerční včelaře – obvykle ty, kteří mají více než 300 kolonií. Těm se teď jen obtížně daří zajišťovat včely pro mandlové sady v Kalifornii, kde mohou provozovatelé vydělat až 250 dolarů (asi 5 800 korun) za úl. Asi 80 procent mandlí na světě se pěstuje právě v Kalifornii a jejich opylení vyžaduje 80 miliard včel, tedy zhruba 1,7 milionu úlů.

„Tyto ztráty jsou teď rozšířenější než kdy dřív,“ uvedl Slater. „Pravděpodobně čelíme největším úhynům komerčních včelstev, jaké jsme kdy zaznamenali.“

Vědci teprve shromažďují data potřebná k vyhodnocení dopadu na opylování mandlí, dodal.

Někteří včelaři možná nebudou schopni pokračovat v podnikání, pokud se vysoké ztráty budou opakovat rok co rok – i když se mnozí snaží obnovovat počty včel dělením úlů. „Ale při 80procentních ztrátách je opravdu těžké z těch zbývajících 20 procent znovu vybudovat celé včelstvo,“ řekl Slater.

Slaterovo místo, které na univerzitě vzniklo v roce 2024, má pomáhat včelařům a podporovat osvědčené postupy napříč celým státem. Zároveň zakládá první texaské šlechtitelské centrum včel – jedno z mála v celých USA, jak uvedl pro Epoch Times. Cílem je vyšlechtit včelí matky, jejichž dělnice dokážou roztoče Varroa v úlu samy zlikvidovat.

Celostátní úhyny včel však nelze vysvětlit pouze nekontrolovaným šířením roztočů odolných vůči pesticidům. Někteří odborníci se domnívají, že svou roli hrají také pesticidy a herbicidy, které včely oslabují – spolu s nedostatkem výživy – a tím zvyšují jejich náchylnost k virovým infekcím.

Corneliu Prelipceanu, komerční včelař z oblasti San Francisca v Kalifornii, nepoužívá Amitraz, ale přesto utrpěl značné ztráty. K hubení roztočů používá organické prostředky – kyselinu mravenčí a šťavelovou. Pro Prelipceana to byl nejhorší rok od založení jeho firmy Elsi Bees v roce 2010. Letos přišel o 50 procent úlů – což je výrazně více než běžné ztráty mezi 20 až 30 procenty, uvedl.

Krvelační roztoči

Ze všech hrozeb, kterým včely čelí, se roztoč Varroa destructor ukázal být jedním z nejničivějších od chvíle, kdy se v roce 1987 objevil ve Spojených státech. Živí se tukovou tkání a „krví“ včel a zároveň šíří smrtící virus deformovaných křídel, uvádí studie amerického Národního institutu zdraví (NIH).

„Pro včelu je roztoč asi jako kdybyste měli na hrudi parazita velikosti talíře,“ vysvětlil Garett Slater.

Včelaři nejprve začali roztoče hubit insekticidy, jako je Coumaphos, avšak kolem roku 2005 si paraziti na tyto látky vypěstovali imunitu, uvedl Slater. Následně přešli na přípravek Amitraz, který používají už přes dvacet let. Jde o oblíbený a široce rozšířený insekticid využívaný jak v zemědělství, tak i ve veterinární medicíně k hubení blech a klíšťat.

„Pro včelu je roztoč asi jako kdybyste měli na hrudi parazita velikosti talíře.“

Garett Slater, včelař

Alternativy k Amitrazu sice existují, ale přinášejí některé potíže. Včelaři mohou používat organické přípravky, například kyselinu šťavelovou, mravenčí nebo thymol, vysvětlil Slater. V teplých jižních státech to však může být problém, protože kyselinu mravenčí ani thymol nelze používat, když teplota překročí zhruba 29 °C.

Kyselina šťavelová zase nedokáže zabít roztoče, kteří se líhnou uvnitř buněk a začínají se živit larvami a kuklami včel.

Pesticidy v malých dávkách, ale mají velké následky

Slater uvedl, že roztoči představují jen jednu část takzvaných pěti P, které stojí za vysokou úmrtností včel: paraziti, patogeny, pesticidy, špatná výživa a špatný management.

Pesticidy jsou už dlouho považovány za jeden z hlavních faktorů úhynu včelstev.

Marin Tomulet se svou manželkou Rodicou provozují farmu Joyful Bee Farms v městečku Quinlan v Texasu, kde běžně chovají 100 až 150 úlů. Tomulet říká, že zemědělci si někdy najímají externí firmy, které postřikují pole, aniž by věděli, že se tam nacházejí včely. Pro farmáře je navíc nákladné platit včelařům za to, aby úly dočasně odvezli z ošetřovaných polí na kamionech.

Robert Wheeler, jehož včely opylují melounová pole, uvedl, že se už setkal s případy, kdy zemědělci použili fungicidy, po nichž včely onemocněly.

„Pro včelu jsou nejjedovatější vlhké chemikálie.“

Robert Wheeler, včelař

„Lidé, kteří pěstují melouny – někteří jsou skvělí farmáři, kterým na včelách záleží, ale jiní ne,“ řekl Wheeler. Proto nyní žádá farmáře, aby postřiky pesticidy nebo fungicidy prováděli v noci, kdy jsou včely neaktivní.

Do obnovy jejich trávení po kontaktu s fungicidy navíc investuje tisíce dolarů – kupuje jim probiotika. „Pro včelu jsou nejjedovatější vlhké chemikálie,“ dodal.

Před se patnácti lety do centra pozornosti dostala skupina pesticidů zvaných neonikotinoidy, když se po celém světě začaly objevovat zprávy o masových úhynech včel.

Britský dokument Vanishing of the Bees (Zmizení včel), uvedený v roce 2009, upozornil na možné spojení neonikotinoidů se syndromem zhroucení včelstev (Colony Collapse Disorder, CCD) – jevem, kdy z kolonie náhle zmizí většina dělnic a zůstane jen matka, zásoby potravy a pár včel, které pečují o larvy.

Přehledová studie z roku 2015 dospěla k závěru, že „hlavním jádrem současných problémů včelího zdraví je kombinace parazitů, pesticidů a výživy“.

Neonikotinoidy v malých, i když ne přímo smrtelných dávkách, se mohou hromadit v organismu včel, oslabovat jejich imunitu, orientaci i paměť. Tyto látky, jimiž se ošetřují semena některých plodin, přetrvávají v rostlinách po celý jejich životní cyklus a mohou se dostávat až do pylu.

Zatímco v Evropě je tato skupina pesticidů zakázána, ve Spojených státech se stále používá – i když Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) její používání přehodnocuje. Zákonodárci ve státech Washington, Kalifornie, Colorado, Maine, Maryland, Minnesota, Nevada, New Jersey, New York, Rhode Island a Vermont už přijali zákony, které používání neonikotinoidů omezují.

Pomoc by však mohla přijít z vědy – studie z roku 2024 zjistila, že krmení včel hydrogelovými mikročásticemi jim pomáhá zotavit se z otravy neonikotinoidy.

Slater dodal, že farmáři často stojí před těžkými rozhodnutími. „Když nepoužijete neonikotinoidy, budete muset sáhnout po jiném přípravku – a ten může být ještě toxičtější,“ řekl.

Šlechtění odolnějších včel

Hluboko ve východním Texasu, u dvouproudé silnice lemované borovicemi a listnatými stromy, stojí první texaské šlechtitelské centrum včel při Texaské univerzitě A&M – součást nového programu podpory včelařů.

Starý areál, který dříve sloužil pro zahradnický výzkum, bude nyní využit k chovu včel schopných bránit se roztoči Varroa destructor. Vědci budou vybírat matky z úlů, které přirozeně vykazují „obranné“ chování proti roztočům – takzvanou hygieničnost, tedy schopnost aktivně odstraňovat z úlu nemocné nebo poškozené larvy.

Včelař Daniel Weaver uvedl, že strávil desetiletí chovem včel, které jsou odolnější vůči roztočům Varroa a virům.

V laboratoři technici od srpna začnou odebírat včelí sperma a uměle oplodňovat matky. Po několika generacích výběru, zaměřeného na schopnost včel kousat roztoče a odstraňovat je z buněk s larvami, chce Garett Slater rozesílat nové matky texaským včelařům.

Cílem je vytvořit družstvo, v němž by se včelaři podíleli na nákladech a výměnou získávali matky odolné vůči roztočům.

Šlechtění včel podle specifických vlastností však není žádnou novinkou.

Daniel Weaver, včelař už čtvrté generace, řekl Epoch Times, že se šlechtěním včel odolných vůči roztočům Varroa a virům se zabývá už desítky let. Weaver provozuje farmu BeeWeaver Honey Farm v texaském městě Navasota, založenou roku 1888, a prodává i speciálně vyšlechtěné matky.

Jeho rodina se k chovu matek dostala díky spolupráci s mnichem z opatství Buckfast v Anglii, který vyvinul linii matek odolných vůči parazitu Acarapis woodi – známému jako tracheální roztoč včelí.

Podle Weavera představovali tito roztoči pro včely ve Spojených státech v 70. a 80. letech minulého století vážný problém.

„V roce 1992 jsem otci řekl, že celý život nehodlám strkat insekticidy do úlů,“ vzpomíná Weaver. „Musíme najít jiné řešení – a roztoči Varroa byli tehdy obrovský problém. Tak jsem si řekl: proč to nezkusit i s nimi?“

Renomovaní entomologové a vědci ho tehdy označili za blázna. „Jeden z nich tehdy slavně prohlásil, že chovat včely odolné vůči Varroa je jako pokoušet se vyšlechtit ovce odolné vůči vlkům,“ říká Weaver.

Přesto do toho šel – vybíral matky z úlů, které přežily napadení roztoči bez jakékoliv chemické léčby. „Z vlastní zkušenosti vím, že k vytvoření opravdu odolné včely je potřeba kombinace mnoha různých vlastností,“ uvedl.

Od chvíle, kdy v uplynulém roce zasáhla včelařský průmysl krize, se prý jeho telefon téměř nezastavil. „Dostal jsem víc objednávek na matky, než vůbec dokážu vyřídit,“ dodal.

Láska a med

Manželé Tomuletovi se do Spojených států přistěhovali v 80. letech z Rumunska, kde bývalo běžné, že si rodiny chovaly vlastní včely a vyráběly med. Jejich láska ke včelám jim pomohla udržet se v oboru a být úspěšní.

Na konci července se vydali z Texasu do Severní Dakoty – státu, který je v USA známý jako největší producent medu – aby tam sklidili úrodu. Mnoho jejich texaských úlů tráví léto právě v Severní Dakotě, v krajině plné zeleně se vlnících polí, kde kdysi po Velkých pláních bloudily tisíce bizonů.

Štěrková cesta vedoucí k jejich úlům mizí v dálce pod modrou oblohou posetou bílými obláčky. Na svahu stojí 80 úlů a v nich kolem 4 milionů včel. Tisíce z nich poletují ve vzduchu, krouží a střemhlav se vrhají dolů jako letečtí akrobaté. Vzduch vibruje horečnatým bzučením jejich křídel.

Severní Dakota je pro včelaře ráj díky množství planých květin a řepky, vysvětluje Marin Tomulet. Včely tu produkují stovky kilogramů hustého, zlatavého medu v hodnotě tisíců dolarů. Každý úl dá přibližně 45 kilogramů medu, který se prodává za devět dolarů (asi 210 korun) za libru.

Po osmnácti letech včelaření už Tomulet ví, že úly prospívají, pokud se o ně správně pečuje. Roztoči Varroa jeho včelstvům neškodí, protože pravidelně provádí ošetření proti parazitům – ročně přijde jen o tři až pět procent včel.

Začal také střídat Amitraz s kyselinou šťavelovou, aby si roztoči vůči jednomu prostředku nevytvořili imunitu.

„Musíte mít včely, abyste měli jídlo. Musíte mít včely, abyste měli život – jsou spolu neoddělitelně spjaty.“

Corneliu Prelipceanu, včelař

Kromě pravidelných kontrol úlů každé dva týdny dbá i na šetrný způsob sklizně. S manželkou vytahují plásty plné medu – některé váží až tři kilogramy – poté, co úly ošetří látkou s kyselinou máselnou, jejíž zápach včely odpuzuje. Jakmile plásty vyjmou, zbylé včely jemně setřesou a med naloží na připravený nákladní vůz k dalšímu zpracování.

Někteří producenti kvůli úspoře času včely z úlů doslova vyfukují vzduchem. Tomulet však volí citlivější přístup. Velkou část voskových plástů navíc včelám vrací, protože ví, kolik úsilí je stojí jejich výroba. V úlu vždy nechává i dostatek medu, aby měly včely dost výživy – jinak by zeslábly a byly náchylnější k nemocem.

„Sílu potřebují, aby přežily zimu i cesty napříč státy,“ říká Tomulet.

Také Corneliu Prelipceanu, další rumunský včelař působící v Kalifornii, sdílí podobnou filozofii: „Když se člověk stará o včely, postarají se ony o něj,“ říká.

„Musíte mít včely, abyste měli jídlo. Musíte mít včely, abyste měli život – jsou spolu neoddělitelně spjaty.“

–ete–