DORAL, Florida—Zarai Maza přežila zapálení vozidla i děsivou autonehodu poté, co se pokojně zapojila do protestů proti venezuelskému režimu – činu, který je v její rodné zemi nepřijatelný, protože otevřené vystupování proti moci vás může stát život, případně životy vašich blízkých.
Uvedla, že je přesvědčena, že venezuelská diktatura se ji kvůli její aktivistické činnosti snažila zabít.
„Pronásledování proti mně začalo v roce 2014 a trvalo do roku 2017,“ řekla Maza.
„Pokusili se mě třikrát zavraždit a po tom posledním pokusu jsem skončila v nemocnici. Na nic jsem si nepamatovala.“
Se zadrženými slzami Maza popsala, že poslední incident začal jako zcela běžná jízda taxíkem. Vzpomíná si, že se probudila v nemocnici bez jakékoli paměti na to, co se stalo, a bez citu v těle.
V roce 2017 se přestěhovala na Floridu a po dvou letech fyzioterapie ve Spojených státech znovu získala schopnost chodit vzpřímeně.
Patří k milionům Venezuelanů, kteří uprchli před brutálním režimem, jenž z prosperující země učinil represivní, zkrachovalý socialistický stát. A stejně jako mnoho Venezuelanů doma i v zahraničí uvítala americkou vojenskou operaci, při níž byl 3. ledna zajat vůdce země Nicolás Maduro spolu se svou manželkou a oba byli převezeni do New Yorku, aby čelili federálním obviněním, včetně obvinění z narkoterorismu.
Dvojice 5. ledna prohlásila, že je nevinná ve všech bodech obžaloby. Pokud budou odsouzeni, hrozí jim doživotní trest odnětí svobody.
Epoch Times hovořily s desítkami venezuelských emigrantů, kteří sdíleli děsivé příběhy o přežití, pronásledování, vraždách, obtěžování i zastrašování a vysvětlovali, jak si po přežití diktatury znovu vybudovali své životy. Jejich zkušenosti představují vzorek mnoha svědectví o tom, jak socialismus nejen rozvrátil venezuelské rodiny, ale přivedl zemi k úpadku.
Prezident Donald Trump uvedl, že Spojené státy si ponechají kontrolu nad Venezuelou až do chvíle, kdy dojde k „bezpečnému, řádnému a uvážlivému přechodu“ k nové vládě, přičemž poznamenal, že na obnově ekonomiky země se budou podílet i americké ropné společnosti.
Někteří venezuelští emigranti sdělili deníku Epoch Times, že by se mohli vrátit, pokud Spojené státy pomohou jejich zemi dát znovu do pořádku.
Příběh přeživší
Maza je obhájkyní lidských práv a zakladatelkou i výkonnou ředitelkou nadace Guardians of Human Rights Foundation se sídlem v Doral na Floridě. Její aktivistická práce sahá přibližně do roku 2010, kdy ještě žila ve své vlasti a studovala na Ústřední univerzitě Venezuely – tedy dříve, než čelila třem pokusům o atentát, které podle jejího přesvědčení zorganizoval Madurův režim.
Během let strávených ve Venezuele bylo podle jejích slov mnoho jejích spolužáků i profesorů nespravedlivě uvězněno. S patrnou bolestí popsala první pokus o její zabití během pokojného protestu na univerzitní půdě, kdy proti ní a dalším zasáhla Bolívarovská národní garda Venezuely.
„Myslím, že žádný Američan si nedokáže představit ten strach, který můžete cítit jen proto, že někde prostě jste – že stojíte na určitém místě,“ řekla Maza.
Spolu s matkou se dostaly do sportovně-užitkového vozu, který byl však následně zapálen. Maza uvedla, že její matka vykopla okno, aby mohly z hořícího auta uniknout. Později Epoch Times sdělila, že její matka mezitím také uprchla z Venezuely „kvůli ochraně“ a nyní žije ve Spojených státech.
Druhý pokus o atentát Maza odmítla blíže popsat s tím, že jsou tyto vzpomínky příliš bolestivé.
Bylo mi 25 let a tehdy jsem se jen snažila bojovat za svou zemi. … Neuvědomovala jsem si, jak daleko a jak krutě jsou tito lidé schopni zajít jen proto, aby si udrželi moc.
Zarai Maza,
zakladatelka,
Guardians of Human Rights Foundation
„Představte si, že nemůžete být nikde v oblasti, kde žijete, kterou milujete, kde jste vyrostli,“ řekla. „Jdou po vás všude. … Skoro mě to láme.“
Při třetím pokusu o její život způsobil jiný vůz havárii jejího taxíku, který se převrátil, přičemž největší část zranění utrpěla její páteř.
„Nemohla jsem se hýbat ani cítit své tělo,“ uvedla Maza. „Bylo mi 25 let a tehdy jsem se jen snažila bojovat za svou zemi. … Neuvědomovala jsem si, jak daleko a jak krutě jsou tito lidé schopni zajít jen proto, aby si udrželi moc.“
Její potíže – fyzické i psychické – přetrvávají.
„Jsou věci, se kterými stále žiju. … Nemám dost síly v rukou,“ řekla Maza a sevřela prsty do slabé pěsti.
„I teď, když jsem někde a přijede motorka a slyším ten zvuk…,“ dodala a nedokončila větu.
Maza uvedla, že po přestěhování do Spojených států trvalo roky, než byla schopna v noci klidně spát.
Tlak a vraždy
Carlos Higuerey přišel do Spojených států v roce 2018 po letech práce pro státního zaměstnavatele a po sérii úmrtí v rodině, která podle něj zavinil režim.
Uvedl, že 12 let pracoval jako účetní ve venezuelské státní ropné a plynárenské společnosti, kde měl přístup k informacím, jež popsal jako utajované a zkorumpované. Někteří jeho rodinní příslušníci měli vazby na opoziční politiku ve Venezuele, což ho podle jeho zaměstnavatelů řadilo mezi takzvané „escuálidos“ – odpůrce vlády – případně k „chavismu“.
První úmrtí v Higuereyově rodině nastalo v roce 2016, kdy zemřel jeho otec.
„Můj otec musel brát léky, ale tehdy ve Venezuele ty léky nebylo možné sehnat, protože vláda vyvlastnila všechny lékárny,“ řekl Higuerey Epoch Times. „Kvůli tomu jsem pohřbil lidi – spoustu lidí.“
Do deseti dnů od otcovy smrti byli v jejich domě zavražděni také jeho teta a strýc. Higuerey uvedl, že je přesvědčen, že šlo o čin zorganizovaný režimem kvůli politickým rozdílům.
„Na zdech byla krev,“ řekl. „Bylo to jako z hororu. Bylo to strašné.“
Na otázku, kdo by to mohl udělat, odpověděl bez zaváhání: „Vláda.“
Můj otec musel brát léky, ale tehdy ve Venezuele ty léky nebylo možné sehnat, protože vláda vyvlastnila všechny lékárny.
Carlos Higuerey,
účetní
Pouhých pět měsíců po smrti otce, strýce a tety byl podle Higuereye kvůli politice zabit i jeho bratr. Po letech nátlaku a po tom, co sledoval vraždy členů své rodiny, se v roce 2018 rozhodl dát si pauzu a odcestoval do Spojených států.
Tehdy ještě netušil, že se tato cesta promění v pobyt na dlouhá léta.
„Když jsem sem přijel, hned druhý den jsem kontroloval telefon,“ uvedl Higuerey. „Viděl jsem zprávu od sousedů. Moje sestra byla unesena.“
Podle jeho slov sousedé viděli, jak si ji odvedli vládní agenti. Ti šli ve skutečnosti po Higuereyovi kvůli tajemstvím, která znal o ropné společnosti. Přestože byla jeho sestra následující den propuštěna, Higuerey uvedl, že stál před zdrcujícím rozhodnutím.
„Rozhodl jsem se, že se do Venezuely nechci vrátit,“ řekl. „Nechci propadat depresím. Uvnitř jsem zlomený. Jsem zlomený.“
Jeho sestra ve věku 55 let a její manžel, kterému je 65 let, podle něj nemohou z různých důvodů Venezuelu opustit, mimo jiné kvůli svému věku a zdravotnímu stavu.
Higuerey uvedl, že se od svého odchodu v roce 2018 do Venezuely nevrátil. Zdůraznil, že rozhodnutí opustit svůj život, zemi a rodinu bylo nesmírně bolestné – a že k němu byly donuceny nesčetné další venezuelské rodiny.
„Všechny rodiny ve Venezuele jsou rozbité, rozdělené,“ řekl. „Musíte se rozloučit. Říct: miluji tě, ale loučím se. Miluji svou zemi, ale nemohu tam zůstat. Nemám tam budoucnost. Nemám tam klid.“
Začít nový život v cizí zemi, zvláště když člověk přichází s prázdnýma rukama, znamená pracovat dvojnásobné či trojnásobné směny, mít dvě zaměstnání a bydlet v hotelu – to vše s hlubokým pocitem ztráty, uvedl Higuerey.
Podle Higuereye jsou tisíce Venezuelanů uvězněny v situaci, kdy nejsou schopny učinit rozhodnutí odejít, rozhodnutí jaké učinil on. Připomněl dva lidi, které znal a kteří raději spáchali sebevraždu, než by zemi opustili. Položil si otázku, kolik dalších tisíců životů bylo tímto způsobem ztraceno pod socialistickým režimem.
Začít nový život v cizí zemi, zvláště když člověk přichází s prázdnýma rukama, znamená pracovat dvojnásobné či trojnásobné směny, mít dvě zaměstnání a bydlet v hotelu – to vše s hlubokým pocitem ztráty, uvedl.
Přesto Higuerey říká, že od chvíle, kdy se přestěhoval do Spojených států, se častěji směje a vtipkuje.
Neustálé obtěžování
Muž a jeho rodina, kteří si z obavy před odvetou vůči příbuzným zůstávajícím ve Venezuele přáli zůstat v anonymitě, popsali, jak režim ochromil jeho podnikání.
Překládala pro něj jeho dcera, která vysvětlila, že její otec začal podnikat v dodávkách konzervovaných potravin Venezuelanům.
„Protože byl nedostatek potravin, chtěl jste s tím něco udělat,“ řekla dcera s odkazem na svého otce. „[Režim] si pokaždé bral část. Bylo to čím dál víc, až nakonec zabavovali každou dodávku, kterou měli.“
Postupně začali brát i peníze. Armáda přicházela do mužovy kanceláře každý měsíc a stanovovala mu kvótu, kterou musel splnit. O vyjednávání nemohla být řeč.
„Nebyla možnost říct ‚ne‘, protože by mohli unést [členy rodiny]. … Mohlo se stát cokoli,“ tlumočila dcera.
Pokud kvóty nebyly splněny, trest obvykle nedopadal na rodiče. Mnohem častější podle otce bylo, že režim unášel a mučil děti.
Uvedl, že jeho příbuzní ve Venezuele jsou odkázáni na peníze, které jim posílá, aby vůbec přežili. Jejich mzda činí pouze jeden dolar měsíčně, řekl.
Maduro převzal moc v roce 2013 a v letech 2014 až 2021 se venezuelský hrubý domácí produkt propadl zhruba o 75 procent, uvádí Mezinárodní měnový fond (MMF).
Inflace v roce 2018 vystřelila na více než 130 000 procent a podle nejnovějších údajů MMF zůstala v roce 2025 vyšší než 600 procent.
Rok poté, co se Maduro stal vůdcem země, činila míra nezaměstnanosti 8 procent. Od té doby prudce vzrostla a v roce 2018 dosáhla 35,6 procenta, vyplývá z posledních dostupných dat MMF.
„Socialismus je jako rakovina,“ tlumočila dcera.
Otec uvedl, že jeho příbuzní ve Venezuele jsou odkázáni na peníze, které jim posílá, aby vůbec přežili. Jejich mzda činí pouze jeden dolar měsíčně.
Na otázku, jaké kroky by měla jeho země nebo Spojené státy podniknout k nápravě situace ve Venezuele, muž udeřil pěstí do dlaně. Uvedl, že salvadorský prezident Nayib Bukele je lídrem, který zvolil správný přístup k ozdravení své země, když nasadil armádu do ulic, aby vymýtila a uvěznila násilné gangy.
Venezuelská armáda byla dříve vnímána jako velmi čestná a respektovaná instituce, dnes je to podle rodiny pravý opak.
„Dělo se to tak pomalu, že si toho nakonec nikdo ani nevšímal,“ tlumočila dcera. „Je tu armáda a jsou tu ozbrojené skupiny a vy nedokážete rozeznat, kdo je kdo. Ať vás dostane armáda, nebo ozbrojené skupiny, nemůžete nic dělat. Zbijí vás. Okradou vás.“
Režim si bral cokoli, řekl muž. Vzpomněl, že jednou jela jeho rodina k moři a při průjezdu kontrolním stanovištěm jim armádní personál ukradl část věcí, včetně židle, plážového ručníku, klobouku a dalšího vybavení.
Rodina nakonec uprchla, aby přežila.
„Táta mě sem poslal se sestrou,“ řekla dcera. „Když jsem byla malá, nechápala jsem to.“
Její otec uvedl, že by se vrátil jedině tehdy, pokud by se jejich vlast mohla vrátit k té podobě země, jakou si pamatuje ze svého mládí.
„Chce zemřít ve své zemi, ale přišel sem z nutnosti,“ řekla dcera. „Spousta lidí sem přichází z nutnosti. Ne proto, že by tu chtěli zůstat, ale proto, že nemají na výběr.“
Podle rodiny je přežití socialistického režimu a nový začátek v cizí zemi možné jen díky podpoře komunit, jako je ta v Doral.
Politická moc, pronásledování a strach
Daniel Tirado se začal politicky angažovat už v dospívání a velmi brzy se tak vystavil pozici protivníka brutálního režimu, který je u moci.
„Chtěl jsem změnit svět,“ řekl deníku Epoch Times.
Motivován „vážnou demokratickou krizí“ ve Venezuele se stal aktivním členem opozičního hnutí proti Madurovu režimu. Účastnil se studentských iniciativ, protestů a přímo podporoval opoziční lídry. Tirado si však rychle uvědomil, jak nebezpečnou hru hraje.
Když však proti vám stojí taková kriminální struktura, nejde už jen o přežití. Jde o to, co mohou udělat vaší rodině.
Daniel Tirado,
politický aktivista
„Jeden z mých přátel byl zastupitelem ve městě, kde jsem dříve žil. Zbili ho… asi třikrát,“ uvedl Tirado. „Skoro ho zabili. V mnoha případech jsem se musel skrývat doma. Nemohl jsem vycházet ven.“
Tirado uvedl, že byl napadán také takzvanými colectivos – provládními skupinami, jejichž cílem je zastrašovat a trestat odpůrce režimu. Tyto útoky se nikdy nenahlašovaly ze strachu z odvety, protože vládnoucí strana kontrolovala místní úřady.
„Snažil jsem se bojovat proti vládě,“ řekl. „Když však proti vám stojí taková kriminální struktura, nejde už jen o přežití. Jde o to, co mohou udělat vaší rodině.“
Podle jeho slov se jeho sestra i otec stali oběťmi politického obtěžování a vyhrožování. Policie se je pokusila zadržet a nakonec byli nuceni uprchnout. Tyto události vytvořily podle Tirada trvalý stav strachu, který postupně donutil stále více členů jeho rodiny odejít do exilu.
„Venezuelský stát si je plně vědom mé identity, politické minulosti i aktivit a… i v exilu jsem nadále vnímán jako nepřítel režimu,“ uvedl Tirado.
Kvůli statutu politického uprchlíka nemůže opustit Spojené státy, aby navštívil své příbuzné. Řekl, že kvůli tomu nedokáže vést normální život.
„Moje odloučení od rodiny je dlouhé a bolestné,“ uvedl Tirado. „Život v exilu znamenal zvolit bezpečí místo rodinné jednoty – oběť, kterou jsem nikdy nechtěl přinést, ale byl jsem k ní donucen, abych přežil.“
Dodal, že přestože dnes žije mimo Venezuelu, režim podle něj dokáže dosáhnout kamkoli.
Mnoho členů komunity v Doral podle něj bojovalo proti brutální venezuelské diktatuře a přežilo ji.
„Ve Venezuele nikdy nejste v bezpečí a nezáleží na tom, co děláte,“ řekl Tirado. „Nezáleží na tom, jestli jste politický aktivista, student nebo profesionál. Pokud přemýšlíte proti nim, pokud se snažíte jednat proti nim, jste politickým terčem.“
Navzdory tomu, že přežili vražedný socialistický režim a dodnes nesou psychické i fyzické následky, Venezuelané, s nimiž Epoch Times hovořily, nepůsobili, že by je to zlomilo.
Maza dnes stojí v čele iniciativ na podporu demokracie a vzdělávání napříč Amerikou, Evropou a jižní Asií. Higuerey nadále pracuje v oblasti účetnictví. Muž, který se rozhodl zůstat v anonymitě, pomáhá řídit firmu zabývající se klimatizacemi. Tirado pracuje v blízkosti politiky a vyvažuje rodinný a pracovní život mezi jižní Floridou a Washingtonem.
Na této reportáži se podílel Jacob Burg.
–ete–
