Íránu dochází kapacita pro skladování ropy

„Skladovací hodiny“ tikají, zatímco tankery, které dříve vyvážely 3,2 milionu barelů ropy denně, zůstávají zablokované v íránských přístavech americkým námořnictvem.

Blokáda v Ománském zálivu představuje taktiku vyvíjení tlaku a je součástí globální strategie, jejímž cílem je připravit Teherán o měsíční příjmy ve výši 13 miliard dolarů (asi 270 miliard korun) a ochromit íránský ropný průmysl tím, že bude nucen zastavit provoz ve chvíli, kdy mu dojde prostor pro skladování ropy, kterou nemůže vyvážet.

Od chvíle, kdy americký prezident Donald Trump 13. dubna blokádu zavedl, se každý den uskladňuje nejméně 1,5 milionu barelů íránské ropy, protože ji není kam přepravit.

Tyto barely se začínají hromadit. Podle odhadů analytiků z odvětví, včetně britské společnosti Energy Aspects, bylo na konci dubna zaplněno až 68 milionů barelů z maximální skladovací kapacity Íránu ve výši 122 milionů barelů a zbýval prostor pro dalších 20 až 30 milionů barelů.

Tlak začíná znepokojovat představitele Islámské republiky, uvedl Trump v příspěvku na síti Truth Social z 28. dubna.

„Írán nám právě sdělil, že se nachází ve ‚stavu kolapsu‘,“ napsal americký prezident. „Chtějí, abychom co nejdříve ‚otevřeli Hormuzský průliv‘, zatímco se snaží vyřešit svou situaci ve vedení země.“

Trump vyjádřil přesvědčení, že Írán brzy přistoupí na jeho požadavky, aby ukončil vývoj jaderných zbraní, přestal podporovat teroristické skupiny a vzdal se svých územních nároků na průliv i kontroly nad ním.

Při výpočtu, kdy se tyto ústupky vyplývající ze „stavu kolapsu“ projeví, se čas a prostor stávají proměnnými v jednoduché matematické rovnici načrtnuté „na koleni“. Výsledkem jsou takzvané skladovací hodiny. Ty mají jednu klíčovou konstantu: čím více času uplyne, tím méně prostoru zbývá.

„Írán je tlačen do cyklu nuceného omezování těžby kvůli zaplnění skladovacích kapacit.“

– Homayoun Falakshahi, analytik

Analytici společností Kpler a JP Morgan byli na konci dubna mezi těmi, kteří počítali takzvané skladovací hodiny a odhadovali, že Íránu dojde čas i skladovací prostor během 15 až 22 dnů – tedy od poloviny do konce května – pokud nebude moci ropu vyvážet.

„Írán je tlačen do cyklu nuceného omezování těžby kvůli zaplnění skladovacích kapacit,“ napsal analytik Homayoun Falakshahi v samostatné analýze společnosti Kpler z 29. dubna. „Írán čelí bezprostřednímu riziku nuceného omezení těžby, přičemž k zaplnění skladů pravděpodobně dojde během přibližně 20 až 24 dnů, což vyvolá rychlé snižování produkce.“

Společnost Energy Aspects na konci dubna odhadla, že může trvat až sedm týdnů – tedy do poloviny června – než blokáda přinutí Írán k omezení těžby a odstávkám. Analýzy společností Wood Mackenzie, Atlantic Council, Center for Strategic International Studies a Center on Global Energy Policy při Kolumbijské univerzitě, stejně jako řady dalších institucí, uvádějí časový rámec mezi polovinou května a polovinou června.

Někteří se domnívají, že íránské skladovací hodiny již vypršely. Institut pro studium války a projekt Critical Threats při American Enterprise Institute uvedly, že íránské skladovací kapacity byly vyčerpány již k 29. dubnu.

Nadace Foundation for Defense of Democracies předpokládala, že odstávka nastane do 25. dubna.

Senior analytik nadace Miad Maleki, bývalý představitel amerického ministerstva financí, v příspěvku na síti X odhadl, že Írán měl k 12. dubnu k dispozici přibližně 20 milionů barelů volné skladovací kapacity, a předpověděl, že do 13 dnů po jejím zaplnění „bude Írán muset uzavřít ropné vrty“.

Není cesty ven

Írán má čtyři oblasti těžby ropy a zemního plynu. Pole v provincii Chúzestán produkují ropu od 60. let a těží přibližně 2,2 milionu barelů denně. Oblast West Karoun u iráckých hranic produkuje 500 tisíc barelů denně. Provincie Fárs a Búšehr podél Perského zálivu produkují převážně zemní plyn z pobřežních nalezišť, včetně South Pars, což je íránská část katarského naleziště North Field – největšího naleziště zemního plynu na světě. Čtvrtou oblastí jsou íránská ropná pole v Perském zálivu, odkud pochází přibližně 65 procent ropy z trojice nalezišť v oblasti Chárg.

Všechny silnice, železnice i ropovody a prakticky všechny uhlovodíky vytěžené z íránských ropných a plynových polí vedou na ostrov Chárg, korálový ostrov o rozloze asi 21 kilometrů čtverečních ležící 480 kilometrů severně od Hormuzského průlivu, kde se nachází více než 25 procent íránské skladovací kapacity. Devadesát procent ropy určené na export Teherán přečerpává z terminálů na Chárgu do supertankerů, a to až do deseti lodí současně.

Do 20. dubna, tedy týden po zavedení americké blokády, byly zásoby ropy na ostrově Chárg zaplněny ze 74 procent, napsal analytik Antoine Halff z Center on Global Energy Policy v analýze z 28. dubna.

Americký ministr financí Scott Bessent 21. dubna napsal na síti X, že skladovací kapacity na ostrově budou plné „během několika dnů“ a že „křehké íránské ropné vrty“ budou odstaveny.

Čtyři z dalších pěti íránských přístavů schopných exportu – ostrovy Sirri a Lavan, přístav Soroosh a Assaluyeh u Búšehru – leží v Perském zálivu. Pouze Džask se nachází jižně od průlivu, přesto však žádné lodě nevyužívají jeho nově vybudovaný terminál v Ománském zálivu, kde poblíž operuje americké námořnictvo.

Ačkoli má Írán rozsáhlou domácí síť ropovodů, prostřednictvím přeshraničních potrubí přijímá ropu ke zpracování pouze z Kazachstánu a Turkmenistánu a zemní plyn exportuje potrubím jen do Turecka, Iráku a Arménie.

Teherán má omezené možnosti rozšířit export po železnici, přesto však mluvčí Íránské unie vývozců ropy Hamid Hosseini podle široce citovaných vyjádření uvedl, že režim zvažuje přepravu ropy vlakem po nově vybudovaném železničním koridoru z Íránu do čínských měst Yiwu a Xi’an.

Pokud americké námořnictvo blokádu nezruší, Írán nebude schopen vyvážet ropu ani plyn, což na Teherán vytváří stejný tlak, jaký od začátku března vyvíjel na své sousedy v Perském zálivu – ohrožováním Hormuzského průlivu, zastavením obchodu v Perském zálivu, poškozováním přístavů a infrastruktury útoky dronů a raket a uvězněním odhadem 20 tisíc námořníků na lodích kotvících v nejistotě na „arabské straně“ Perského zálivu.

„Když Írán poprvé narušil tankerovou dopravu v Hormuzském průlivu, arabští producenti s nejmenší dostupnou skladovací kapacitou a bez alternativních exportních cest rychle začali omezovat těžbu,“ zmiňuje Halff. „Nyní, když Spojené státy omezují námořní dopravu do íránských přístavů a z nich, čelí Teherán stejnému dilematu.“

Dopady odstavení těžby

Když skladovací hodiny vyprší, vrty se uzavírají, těžební zařízení se rozebírají, infrastruktura ropných polí se odpojuje od sítě, rafinerie se zastavují a lidé i stroje zůstávají nečinné. Obnovení produkce na úroveň před odstávkou může trvat týdny nebo dokonce měsíce.

Čím déle zůstává ropná a plynová infrastruktura mimo provoz a s minimálním personálním obsazením, tím zranitelnější je vůči strukturálním škodám a – jak poznamenal Trump – tím více hrozí, že kvůli neodvětranému tlaku „exploduje“.

Robin Mills, analytik z Center on Global Energy Policy, napsal na webu centra: „Dlouhodobé odstávky mohou vést ke korozi vrtů a potrubí, usazování písku a nečistot ve vrtech nebo čerpadlech či k mechanické deformaci vrtů. … Pečlivé technické plánování odstávek a opětovného spuštění … může většinu těchto problémů napravit.“

Čím déle zůstává ropná a plynová infrastruktura mimo provoz a s minimálním personálním obsazením, tím zranitelnější je vůči strukturálním škodám. Obnovení produkce na úroveň před odstávkou může trvat týdny nebo dokonce měsíce.

Riziko dlouhodobého poškození íránské energetické infrastruktury během odstávky zvyšuje i charakter tamní „voskové“ ropy – těžké ropy, která může při zastavení proudění ztuhnout a ucpat vrty i potrubí.

„Existují obavy, že nutnost uzavřít těžební vrty a pole poškodí zařízení, způsobí jejich ‚explozi‘ nebo trvale sníží íránskou kapacitu těžby ropy, i pokud a až bude blokáda zmírněna,“ napsal Mills.

Další potenciální hrozbou pro odstavené vrty je takzvané pronikání vody do vrtů.

„Když se zastaví těžba ze starších ropných vrtů, začne do nich pronikat spodní voda – proces označovaný jako water coning (pronikání vody do vrtu),“ napsal Maleki na síti X.

„Kapky ropy pak zůstávají trvale uvězněny v pórech horniny. Tuto ropu už nikdy nebude možné vytěžit.

Nucené odstávky by mohly trvale zničit těžební kapacitu ve výši 300 až 500 tisíc barelů denně, což znamená ztrátu příjmů 9 až 15 miliard dolarů ročně (asi 185 až 310 miliard korun) navždy.“

Riziko „poškození v důsledku dlouhodobých odstávek … je reálné, ale značně závisí na konkrétním nalezišti,“ napsal Siamak Namazi, íránský podnikatel, kterého režim věznil osm let před jeho propuštěním v roce 2023, v analýze Middle East Institute z 29. dubna.

Podle něj se Írán při obnově provozu po odstávce neobává ani tak toho, že by „náhle ztratil schopnost čerpat ropu“, ale spíše toho, že některá naleziště se vrátí do provozu pomaleji, s nižší produkcí nebo s trvalým poklesem těžební kapacity.

„Jinými slovy, škody by pravděpodobně byly částečné, nerovnoměrné a nákladné – nikoli absolutní,“ uvedl.

Vychytralý a odolný protivník

Několik analytiků, včetně Falakshahiho, upozornilo, že ani ve „stavu kolapsu“ islámská republika pravděpodobně neustoupí americkým požadavkům bez vlastních podmínek. Íránská státní ropná společnost National Iranian Oil Co. má podle něj „silné zkušenosti“, protože přežila půl století sankcí, válku mezi Íránem a Irákem i zastavení lodní dopravy během pandemie covidu-19 a další krize.

Mills napsal: „Realita … je taková, že Írán v minulosti již těžbu ropy omezoval bez vážnějších následků (stejně jako další producenti ropy), ačkoli těžbu plynu může být nutné omezit.“

Jedním ze způsobů, jak se Írán v minulosti vyhnul úplnému zastavení provozu, bylo střídavé uzavírání vrtů namísto úplného odstavení celých nalezišť. Podle široce citovaných mediálních zpráv Íránci skladují ropu ve starých tankerech a v takzvaných „nouzových skladech“ – zkrátka v čemkoli a kdekoli je to možné.

Halff poznamenal, že pravděpodobně existují podceňované pozemní skladovací kapacity skryté ve „strukturálně dlouhé skladovací kapacitě vzhledem k exportu“, čímž narážel na velké vzdálenosti mezi vrty a přístavy ve středním a jižním Íránu.

Podle něj Írán v posledních deseti letech významně investoval „do rozšíření alternativních skladovacích a exportních zařízení“, což „naznačuje, že zemi nemusí bezprostředně hrozit rozsáhlé nucené odstavení těžby ropy“.

„Teherán může také sázet na to, že jeho schopnost snášet bolest převyšuje schopnost jeho soupeřů i globální ekonomiky citlivé na ceny ropy – tedy že ostatní budou hledat úlevu mnohem dříve, než bude ochoten ke kompromisu on sám.“

– Siamak Namazi, íránský podnikatel

„Tlak na Teherán je skutečný,“ tvrdí Namazi a zároveň upozornil, že Írán funguje podle vlastních pravidel. „Ztráty produkce, které na papíře vypadají rozhodující, mohou mít v kalkulacích režimu menší váhu, než mnozí západní analytici předpokládají.“

Od roku 1979 Islámská republika podle něj „upřednostňuje přežití, nátlakový vliv, ideologické závazky a vnitřní kontrolu před ekonomickým blahobytem“.

„Snášela sankce, izolaci, inflaci, odliv kapitálu i hluboké ekonomické škody, když představitelé režimu usoudili, že tyto náklady jsou přijatelnější než strategické ústupky,“ říká Namazi.

Odmítl „narativy odpočítávání“ jako „nebezpečné“ a varoval před „hlubší analytickou chybou spočívající v předpokladu, že Islámská republika zvažuje náklady stejně jako běžný stát orientovaný na obchodní zájmy“.

„Vyhlídka na ztrátu kapacity těžby ropy velmi pravděpodobně nepřiměje současné představitele v Teheránu ustoupit americkým požadavkům,“ vysvětluje.

Napětí v Hormuzském průlivu zvýšilo ceny energií ve Spojených státech; celostátní průměrná cena benzínu překročila 4 dolary za galon (asi 23 korun za litr). A protože se blíží listopadové volby v polovině funkčního období Kongresu, v nichž jsou ohroženy těsné republikánské většiny, mnozí analytici se domnívají, že Írán věří, že dokáže přečkat netrpělivého Trumpa.

„Teherán může také sázet na to, že jeho schopnost snášet bolest převyšuje schopnost jeho soupeřů i globální ekonomiky citlivé na ceny ropy – tedy že ostatní budou hledat úlevu mnohem dříve, než bude ochoten ke kompromisu on sám,“ konstatuje Namazi.

„Arabská strana Perského zálivu“

Agentura Reuters uvedla, že společnost Goldman Sachs odhadla, že produkce ropy v zemích Perského zálivu byla 24. dubna o 57 procent nižší než předválečná úroveň 20 milionů barelů denně, protože přibližně 14,5 milionu barelů denní kapacity bylo mimo provoz v Saúdské Arábii, Spojených arabských emirátech, Kuvajtu, Kataru a Bahrajnu.

Americký Úřad pro energetické informace předpokládá, že pokud patová situace potrvá i po polovině května, export ze zemí Perského zálivu by mohl klesnout pod 9 milionů barelů denně, přičemž polovina tohoto objemu by byla vyvážena prostřednictvím saúdskoarabského ropovodu East-West Pipeline do přístavu Janbú u Rudého moře.

Íránská kontrola Hormuzského průlivu nejenže ochromila exportní ekonomiky zemí Perského zálivu, ale raketové a dronové útoky Teheránu na „arabskou stranu Perského zálivu“ navíc vyřadily část produkce z provozu a způsobily škody za miliardy dolarů, jejichž odstranění a návrat na předválečnou úroveň těžby si vyžádají měsíce.

Raketový útok z 18. března zničil katarský závod Pearl v průmyslovém městě Ras Laffan, který zkapalňoval zemní plyn pro přepravu. Generální ředitel QatarEnergy Saad al-Kaabi podotkl, že obnova zařízení může trvat až pět let.

Od začátku války Spojené arabské emiráty zachytily 314 balistických raket, 1 672 dronů a 15 střel s plochou dráhou letu vypálených Íránem, uvedlo ministerstvo obrany SAE.

Tlak vyvolaný íránskou kontrolou průlivu odhaluje rozpory mezi státy regionu; některé země Perského zálivu podporují americkou kampaň, zatímco jiné jsou údajně nakloněny vyjednávání separátního míru s Teheránem. Toto napětí vedlo k rozkolu poté, co Spojené arabské emiráty 28. dubna oznámily, že s účinností od 1. května vystoupí z organizace OPEC, aby mohly prosazovat „svrchovanou odpovědnost v nové energetické éře“.

„Je to šokující oznámení. Pořád jsem v šoku, když na to myslím,“ prohlásila Amena Bakrová, vedoucí oddělení pro energetiku Blízkého východu a analýzy OPEC+ ve společnosti Kpler, během webináře 30. dubna.

Dodala, že napětí mezi SAE a Saúdskou Arábií „už nějakou dobu bublalo pod povrchem“.

„Válka odhalila zranitelnost menších zemí Perského zálivu.“

– William Reinsch, emeritní předseda, Scholl Chair při Centru pro strategická a mezinárodní studia

„Slyšeli jsme představitele SAE veřejně říkat, že mají pocit, že některé arabské státy pro ně neudělaly dost, když byly napadeny Íránem,“ sdělila. „Jak víte, Írán útočil na SAE ještě více než na Izrael.“

William Reinsch, emeritní předseda Scholl Chair při Centru pro strategická a mezinárodní studia ve Washingtonu, v analýze z 22. dubna napsal, že válka „odhalila zranitelnost menších zemí Perského zálivu“.

Země Perského zálivu podle něj „strávily desetiletí přesvědčováním světa, že jsou bezpečnými a spolehlivými destinacemi pro zahraniční investice, výrobu, turistiku a tranzit“. „Válka tuto iluzi rozbila. Zatímco infrastrukturu lze a bude možné opravit, důvěru investorů a návštěvníků bude mnohem těžší obnovit. Lidé i kapitál začnou hledat jiné destinace.“

ete–