Marina Zhang

24. 3. 2024

Náhlá a bezprecedentní změna v oblasti duševních poruch vyvolává u vědců obavy, co by to mohlo znamenat.

Billy byl bystrý desetiletý chlapec, jehož oba rodiče měli vzdělání z prestižních univerzit. Byl chytrý – ve škole měl samé jedničky, ale nedokázal si poradit s nástrahami města.

Byl také špatný sportovec. Billy často lhal a podváděl, když hrál stolní hry nebo se účastnil týmových aktivit, a když prohrál, úplně se zhroutil. Jeho kamarádi, kteří s ním byli od školky, začali ztrácet trpělivost. Jeho rodiče si uvědomili, že je s tím třeba něco udělat.

Rodiče proto Billyho přivedli k doktorce Victorii Dunckleyové, dětské psychiatričce, která se specializuje na problémy spojené s trávením přílišného času u obrazovky.

Po čtyřtýdenním „půstu bez obrazovek“, který mu předepsala doktorka Dunckleyová a během něhož byl vyloučen veškerý přístup k televizi, telefonům a videohrám, Billyho problémy zázračně ustoupily. Jeho rodiče byli tak spokojeni, že se rozhodli v půstu pokračovat.

Uplynulo šest měsíců a Billyho kamarádi se mu přestali vyhýbat; jeho sportovní chování se výrazně zlepšilo. Billy se rozhodl kandidovat na předsedu třídy a přednesl projev, což by ho dříve vyděsilo.

Billy je jedním z mnoha pacientů doktorky Dunckleyové, jejichž psychické problémy a problémy s chováním zmizely, jakmile vyřadili nebo výrazně omezili čas strávený u obrazovek.

Nadměrné používání obrazovek se stalo epidemií, která bez většího odporu ničí životy. Průzkum agentury Gallup v USA z roku 2012 zjistil, že přibližně 60 % mladých dospělých přiznalo, že tráví příliš mnoho času na internetu; v následném průzkumu v roce 2022 83 % uživatelů chytrých telefonů uvedlo, že mají telefon ve své blízkosti „téměř neustále během bdělých hodin“.

Lidé, kteří tráví hodně času u obrazovek mimo práci, si obvykle užívají krátká videa, filmy a televizní pořady, sociální média nebo videohry. Všechny tyto formy zábavy na obrazovkách nabízejí podobný emocionální zážitek novosti, objevování a okamžité odměny. Tento proces je stresující a uspokojující zároveň.

Problémem je, že obrazovky mohou náš mozek nadměrně stimulovat, což vede k neustálému stresu, známému také jako stav „bojuj nebo uteč“. Tento stav zatěžuje mozek a tělo a způsobuje, že jsme náchylní k zhroucení, depresi a úzkosti, když dojde i k malým změnám v našem prostředí.

Rostoucí problém

Původní souvislost mezi časem stráveným u obrazovky a špatným duševním zdravím zjistila na základě generačních studií Jean Twengeová, profesorka státní univerzity v San Diegu s doktorátem z psychologie.

„Zvykla jsem si na změny, které pomalu a postupně narůstaly,“ řekla paní Twengeová v přednášce na TEDx. „[Po roce 2010] jsem začala pozorovat změny, které byly mnohem náhlejší –nic takového jsem opravdu nikdy nezažila.“

Mezi lety 2005 a 2012 změna míry depresivních epizod u dospívajících ve věku 12 až 17 let sotva přesáhla 1 procento. Mezi lety 2012 a 2017 však došlo k nárůstu o téměř 4 procentní body.

Kromě toho teenageři méně chodí ven nebo čtou knihy, zatímco jejich čas strávený na sociálních sítích a internetu dramaticky roste.

V roce 2008 psychoterapeut Tom Kersting, který 25 let pracoval jako školní poradce, zaznamenal nárůst diagnóz poruchy pozornosti a hyperaktivity (ADHD) u dětí starších 8 let.

ADHD bývá odhalena v raném dětství po nástupu dítěte do školy. Podle jeho slov však přibývá diagnóz u dospívajících a dospělých. Je sice možné, že některé z těchto dospívajících lékaři v mládí přehlédli, ale pan Kersting má podezření, že u některých z nich se příznaky ADHD objevily kvůli používání obrazovek.

Přibližně v roce 2012, kdy mělo chytrý telefon 30 % dospívajících, začal pozorovat, že se u dětí stále častěji objevuje vzpurné chování a úzkostné poruchy. Mladí dospělí a dospívající, kteří vyrůstají nyní, mají také tendenci být více asociální a mají sníženou emoční odolnost, což může souviset s nedostatečnou osobní socializací, protože většinu času tráví u obrazovek.

„Nejde jen o množství času stráveného v kybernetickém světě,“ řekl Kersting Epoch Times, „ale také o to, o co přišli: o hru venku a sociální vědomosti.“

Během pandemie covidu-19 se čas strávený dospívajícími u obrazovek zdvojnásobil.

Jen málo studií zkoumalo závislost na internetu u dětí v období pandemie covidu-19, ale rozsáhlá studie u dospělých v roce 2021 ukázala, že u těch, kteří byli považováni za ohrožené závislostí na internetu, byla 2,3krát vyšší pravděpodobnost výskytu deprese a 1,9krát vyšší pravděpodobnost výskytu úzkosti než u obecné populace. U osob s definitivní nebo těžkou závislostí byla navíc 13krát vyšší pravděpodobnost, že budou mít jak depresi, tak úzkost.

V době po pandemii covidu-19 učitelé hlásí, že příslušníci nejnovější generace – generace Alfa, známé také jako „iPadové děti“ – bývají ve třídě agresivní a neukáznění a špatně regulují emoce.

Dr. Clifford Sussman, psychiatr specializující se na závislost na obrazovkách, se vzhledem k rostoucí potřebě zaměřil na léčbu tohoto stavu. Zejména po pandemii covidu-19 „poptávka po pomoci s tímto problémem explodovala“, řekl Epoch Times.

Jak vás obrazovky vtáhnou

Aktivity na obrazovce – ať už jde o videohry, sociální sítě, procházení internetu nebo streamování videa – nabízejí únik. Tyto činnosti jsou pro mozek vysoce stimulující také díky svým jasným barvám a bezproblémovému začlenění do virtuálního světa, uvedl pro Epoch Times dr. David Rosenfeld, psychoterapeut a profesor medicíny na univerzitě v Buenos Aires.

Když se v mozku objeví něco nového a vzrušujícího, uvolňuje se dopamin a cokoli, co vyvolává uvolňování dopaminu, může být návykové. Dopamin vyvolává pocit potěšení, zatímco jeho pokles je spojen s podrážděností a špatnou náladou.

Aktivity na obrazovce byly navrženy tak, aby upoutaly naši pozornost a dodávaly nám pravidelné dávky dopaminu. Podobně jako při hraní pohlcující videohry, která vám poskytne vzrušení, když zvýšíte úroveň, porazíte bosse nebo najdete nový předmět, lákají obrazovky k tomu, abyste ve virtuálním světě trávili stále více času.

„Videohry se řídí mikroskopickými pravidly,“ citoval Bennett Foddy, který vyučuje herní design na Game Center na New York University, knihu Adama Altera Neodolatelné: Vzestup návykové technologie a byznys, který nás udržuje připoutané, jejíž výňatek přinesl i deník The Guardian.

Tato mikropravidla mohou mít podobu zvuku „cinknutí“ nebo bílého záblesku, kdykoli se postava pohne po určitém políčku, a jsou synchronizována s akcemi hráče, takže má pocit, že to byl on, kdo je způsobil. Tato zpětná vazba vytváří pocit odměny a nutí lidi k neustálému hraní hry.

Tento systém může také vysvětlovat, proč mohou být interaktivní činnosti na obrazovce pro děti problematičtější než pasivní činnosti na obrazovce, jako je sledování televize.

Dr. Dunckley zjistil, že zatímco sledování televize po dobu dvou hodin je spojeno s projevy dysregulace u dětí, pouhých 30 minut interaktivních aktivit na obrazovce je dostatečně stimulujících, aby se tyto projevy objevily.

V mnoha videohrách se také používají strategie používané v hazardních hrách, například odměny v podobě loot-boxů, kdy jsou hráči odměňováni v náhodných intervalech v průběhu hry. Protože hráči nevědí, kdy přijde další odměna, jsou dále nuceni hru hrát – i když je nebaví.

Tato strategie pochází z prací psychologa Burrhuse Frederica Skinnera. Skinner umístil holuby do krabice s tlačítkem a odměňoval je jídlem, kdykoli ho stiskli. Zjistil, že holubi, kteří byli odměňováni nepravidelně, měli větší puzení tlačítko stisknout než ti, kteří byli odměňováni při každém stisknutí tlačítka.

Toto nutkání existuje i u lidí.

Příspěvky na sociálních sítích rozdělují informace na kousky a s každým příspěvkem, lajkem nebo komentářem dodávají uživatelům dávku dopaminu.

Sociální média byla navíc vytvořena tak, aby postrádala přirozené zastavovací signály, které jsou vlastní mnoha aspektům života.

Ať už se jedná o novinový článek, knihu nebo film, vždy je tam konec. Člověku tedy nezbývá než si vybrat jinou činnost, jakmile přijde konec článku, kapitoly nebo filmu. V případě sociálních médií však člověk může rolovat donekonečna, aniž by obsah skončil – tento jev bývá také označován jako tzv. doom scroll.

Při surfování na internetu tomu není jinak. Když zadáte slovo do vyhledávače, objeví se nekonečné množství výsledků a souvisejících odkazů, které vás zavedou do králičí nory.

Když čas u obrazovky ukrajuje z lidského času

Díky společenské přijatelnosti a všudypřítomnosti obrazovek si lidé často těžko uvědomují, že se jim čas strávený u obrazovek může vymknout kontrole.

Dosud neexistují jednotná kritéria, která by určovala, co se považuje za závislost na obrazovce, ale přibývá údajů, které naznačují, že mnoho lidí má problémy s používáním obrazovky.

Lidé tráví u obrazovek v průměru sedm hodin denně, nepočítáme-li čas strávený ve škole nebo v práci.

Poradkyně Hilarie Cashová, spoluzakladatelka reSTART Life, rezidenčního centra pro léčbu závislosti na technologiích, řekla Epoch Times, že používání obrazovky je klasifikováno jako problematické, když začne ubírat čas potřebný pro normální fungování člověka.

Lidé potřebují denně zhruba osm hodin spánku a průměrná pracovní doba je osm a půl hodiny. Potřebují také čas na společenský život, cvičení, jídlo, sprchu a vyřizování každodenních záležitostí a koníčků. Sedm hodin času stráveného denně u obrazovky by znamenalo, že lidé tyto nezbytné činnosti obětují.

Dino Ambrosi, zakladatel 12týdenního programu, který pomáhá vysokoškolským studentům omezit čas strávený na sociálních sítích, v přednášce na TEDx odhadl, že kdyby se většina dnešních osmnáctiletých dožila 90 let, zbývalo by jim v životě 334 měsíců volného času.

To, jak naložíte se zbývajícím časem, „doslova určuje, jakým člověkem se stanete“, řekl. Podle odhadů Ambrosiho je však asi 93 procent tohoto času stráveno u obrazovek – většinou neúmyslně.

Paní Cashová, jejíž program léčby lidí, kteří se potýkají se závislostí na internetové pornografii a videohrách, začal v 90. letech minulého století, zaznamenala znepokojivý trend.

Její dřívější klienti sice také zažili velké otřesy kvůli své závislosti na obrazovce, ale měli dostatečné životní dovednosti. Naproti tomu mnoha jejím dnešním klientům chybí potřebné životní dovednosti, jako je umět vařit, udržovat osobní hygienu, udržet konverzaci, navazovat smysluplné vztahy, udržet si práci atd. Léčba těchto lidí je náročnější.

Jedním z důvodů je to, že jim byl dán nástroj, kterým mohli uniknout již v dětství nebo v dospívání. V důsledku toho se z nich stali chroničtí útěkáři před nepříjemnostmi a obtížemi v životě. Cashová uvedla, že tito lidé obtížně budují sociální vazby, zvládají výzvy a udržují si zaměstnání – to vše je nezbytné pro to, aby si člověk mohl vybudovat život mimo virtuální svět.

Čtyři hlavní duševní poruchy

Psychologové Daria Kussová a Mark Griffiths, oba profesoři na Nottingham Trent University, patří k předním výzkumníkům, kteří se zabývají důsledky problematického používání obrazovky.

Kussová a Griffiths provedli průzkum mezi 26 psychoterapeuty, kteří se zabývají lidmi závislými na internetu, a někteří z nich uvedli, že duševní problémy jejich pacientů jsou nepochybně způsobeny používáním obrazovky.

„Předtím, než začali hrát, netrpěli sociální úzkostí ani generalizovanou úzkostnou poruchou,“ uvedl jeden z psychoterapeutů.

Dr. Sussman uvedl, že v případě komorbidity se závislostí jsou problémy duševního zdraví často neléčitelné dříve, než se začne řešit samotná závislost.

Deprese

Dlouhodobá zábava u obrazovky vede k delšímu uvolňování dopaminu, což znamená, že když člověk přestane trávit čas u obrazovky, dochází k jeho poklesu. Nízká hladina dopaminu souvisí s podrážděnou náladou a depresí.

Při neustálé stimulaci se tělo nakonec pokusí stabilizovat tím, že sníží citlivost mozkových drah rozkoše. To znamená, že k dosažení stejného „opojení“ musí člověk buď zvýšit míru stimulace obsahu, nebo se dívat více. To může znamenat více grafického, intenzivního nebo násilného obsahu. Když pak člověk od obrazovky odejde, má to za následek další nezájem a špatnou náladu.

Lidé se přirozeně méně zajímají o méně stimulující činnosti, jako jsou obyčejné mezilidské radosti.

Používání obrazovek je také spojeno s nízkým uvolňováním melatoninu, což může narušovat spánek a může souviset s různými poruchami nálady, včetně deprese.

Úzkost a podrážděnost

Dívat se na obrazovku znamená, že je člověk neustále rozptylován.

Sociální média a procházení internetu narušují pozornost člověka, protože pozornost je odváděna od jedné věci k druhé. „V našem výzkumu jsme zjistili souvislost mezi četností přepínání pozornosti a stresem,“ řekla výzkumnice Gloria Marková, která má doktorát z psychologie, v rozhovoru pro podcast „Speaking of Psychology“.

Čím rychleji dochází k přepínání pozornosti, tím vyšší je stres –měřeno pomocí monitorů srdečního tepu a sebehodnocení, řekla.

Stimulace z obrazovek také aktivuje reakci „bojuj nebo uteč“ a způsobuje uvolňování adrenalinu. Tento nával adrenalinu může vyvolat pocit úzkosti nebo velkého vzrušení. Pokud se tento stav vyvolává i nadále, může u člověka dojít k vyčerpání adrenalinu, uvádí dětská ergoterapeutka Cris Rowanová, jež kritizuje vliv technologií na lidský vývoj, chování a produktivitu.

Podle ní může vyčerpání adrenalinu vést k tomu, že tělo místo něj začne uvolňovat kortizol. Kortizol je stresový hormon spojovaný s úzkostí a závažnými depresivními poruchami.

ADHD

Hlavní poruchou spojenou s nadužíváním obrazovky je ADHD.

Podle dr. Andrewa Doana, oftalmologa specializujícího se na veřejné zdraví, problematické hraní her a nadměrné používání osobních technologií, je mozek jako sval, který lze trénovat.

Vzhledem k tomu, že zábava na obrazovce je velmi rozptylující, čas strávený u obrazovky jde na úkor času, který člověk využívá k tréninku schopnosti udržet pozornost, což je nutné k dokončení psychicky náročného úkolu, jako je například dokončení dlouhého domácího úkolu.

Dlouhodobý pobyt u obrazovky je také spojen se ztenčením prefrontální kůry, která je rozhodující pro kontrolu nutkání a logické myšlení. To také způsobuje, že lidé s ADHD mají potíže s dokončením úkolů, které považují za nezajímavé.

Autismus

Čas strávený u obrazovky je izolující.

Zatímco se člověk věnuje hrám, sociálním médiím a internetu, „otázkou je, co nedělá“, ptá se pan Kersting.

Pro rodiče to může být výchova a budování vztahu s dětmi. Pro děti to mohou být příležitosti ke hře a socializaci, jejichž nedostatek brzdí sociální vývoj a může vést k uzavřenému, asociálnímu a úzkostnému chování, které může napodobovat příznaky autismu.

Doktoři Dunckley a Sussman hovořili o tom, že vznik problematického používání obrazovky a problémů s duševním zdravím může být obousměrný. Jinými slovy, lidé s autismem nebo příznaky podobnými autismu mohou používat obrazovky, aby se vyhnuli sociálně úzkostným situacím, ale čím méně se trénují v sociální oblasti, tím více se uzavírají do sebe.

Vyhýbat se obrazovkám je jako „pít vodu v baru“

Problematické používání obrazovky se netýká jen dětí. Podle paní Rowanové, která vedla více než 400 seminářů na témata jako produktivita, závislosti, nadužívání technologií, programy mediální gramotnosti a úprava prostředí ve školách, rodiče někdy umožňují dětem obrazovky využívat.

„Zvedněte ruku, jestli dostatečně zvládáte používání obrazovky,“ požádala dospělé během jednoho ze svých seminářů. Ze zhruba 500 přítomných zvedlo ruku méně než deset lidí.

Práce Catherine Steiner-Adairové, klinické psycholožky a pedagožky, také ukázala, že děti stále častěji soupeří s obrazovkami o pozornost svých rodičů. Některé děti uvádějí, že se cítí zanedbávané, protože jejich rodiče neustále kontrolují své telefony.

Rodiče, kteří si nejsou vědomi nebo nemají kontrolu nad vlastním používáním obrazovky, mohou mít také problémy s nastavením časových limitů pro své děti.

Někteří rodiče nyní vychovávají své děti pomocí obrazovek jako chův. To může způsobit, že děti upřednostní obrazovky před rodinou a stejně tak rodiči, uvedl dr. Rosenfeld.

Tento jev se odráží v generaci Alpha. Častým problémem těchto dětí je nedostatek disciplíny, což rodiče stresuje, a během jejich záchvatů vzteku je mohou zklidnit pouze obrazovky.

Digitalizace ve školách a na pracovištích také usnadnila používání obrazovek.

Vzhledem k tomu, že je zábava často vzdálená jen jedno kliknutí, „je to jako pít vodu v baru“, řekl dr. Sussman a popsal obtížnost omezení používání obrazovek v současném prostředí.

Na otázku, zda se lidé mohou z takové závislosti vyléčit, dr. Rosenfeld odpověděl, že nejdůležitějším faktorem je silné a láskyplné pouto s přáteli a rodinou.

Ale co nová rodinná dynamika, v níž jsou rodiče také závislí na obrazovkách, a proto nevidí závislost svých dětí na obrazovkách jako velký problém?

„V takové situaci vám psychoanalytik nepomůže,“ říká doktor Rosenfeld chmurně.

Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.

Epoch sdílení

Facebook
Twitter
LinkedIn
Truth Social
Telegram