Dan M. Berger

30. 5. 2024

Dlouhodobá neobjektivita novin při informování o Izraeli a židovských otázkách se podle odborníků zhoršila s přílivem mladých reportérů, ovlivněných woke ideologií.

Když v říjnu explodovala raketa poblíž nemocnice ve městě Gaza, deník New York Times informoval, že při výbuchu způsobeném izraelskou raketou, která zasáhla nemocnici, zahynuly stovky lidí.

Všechna tato tvrzení učinila teroristická skupina Hamás. Žádné z nich nebylo pravdivé.

Západní zpravodajské agentury se v následujících dnech shodly s Izraelem, že šlo o raketu mimo dráhu, kterou vypálila teroristická skupina Palestinský islámský džihád a která předčasně explodovala. Raketa zasáhla parkoviště u nemocnice, kde se shromažďovalo několik lidí. A většina hlásila počet obětí jako mnohem nižší.

Deník New York Times, který je již téměř sto let považován za hlavní americké národní noviny, v následujících dnech a týdnech tuto zprávu opakovaně upravoval a upřesňoval. Úpravy zahrnovaly poznámku redaktora o tom, jak zprávu pokryl a následně další poznámku redaktora o první redakční poznámce. Noviny však nikdy nevydaly jasné odvolání.

To nepřekvapuje ty, kteří noviny pozorně sledují. Poznamenávají, že New York Times měl vždycky spadeno na židovský stát. Deník klade na Izrael důkazní nároky, které nevyžaduje například od teroristické organizace Hamás, která řídí Gazu. Noviny svými nekonečnými výhradami a váháním naznačují, že pochybují o tom, co říkají izraelští mluvčí.

„Co je to New York Times? Tradičně je to samozřejmě liberální, levicově středová publikace,“ řekl Alberto Fernandez pro Epoch Times.

Fernandez je viceprezidentem Institutu pro výzkum médií na Blízkém východě (Middle East Media Research Institute). Skupina překládá a zveřejňuje tiskové a mediální zprávy z Blízkého východu – což jsou cenné informace, protože to, co mluvčí říkají ve svých rodných jazycích domácímu publiku, se často velmi liší od toho, co říkají v angličtině nebo obecně pro zahraniční spotřebu, tvrdí skupina.

Podle Fernandeze má hlavní publikum New York Times „určitý typ myšlení“.

„Tak trochu vzdělaní, univerzitně vzdělaní, profesionální typy nebo typy studentů jsou již dlouhou dobu demografickou skupinou New York Times,“ uvedl.

„Vždycky je tam to napětí, kritika Izraele, nebo Izrael je vždycky ten špatný. A tak to prostě je s typy novinářů, které najímají, a s typem publika, které je sleduje.“

7. října 2023, kdy probíhaly útoky Hamásu na Izrael, stále hořely požáry na kibucech[1] a stovky mrtvých Izraelců ležely v jeho pohraničních obcích, líčily NY Times v prvních titulcích Palestince jako oběti, zmiňuje Fernandez.

Foto: Z blokovaného pásma Gazy byly 7. října 2023 vypáleny desítky raket směrem na Izrael. (Mohammed Abed / AFP prostřednictvím Getty Images)

Narážel na článek s titulkem „Gaza trpí pod šestnáctiletou blokádou“, který vyšel 7. října.

Podle Ricki Hollanderové, vedoucí mediální analytičky Výboru pro přesnost zpravodajství na Středním východě v Americe (CAMERA), deník New York Times v minulosti zkresleně informoval o izraelsko-palestinské otázce.

CAMERA sleduje zpravodajství New York Times a dalších publikací a médií již několik let.

V uvažování New York Times „Arabové nebo Palestinci nemají žádné zastoupení, jsou to jen oběti“, sdělila Hollanderová Epoch Times.

„Neinformují o nich jako o lidech, kteří mají zastoupení, kteří se mohou rozhodovat,“ podotýká Hollanderová.

Yoram Ettinger, analytik izraelských zpravodajských služeb, souhlasí.

„To, co jsme viděli před 7. říjnem a od 7. října, je odtržení od blízkovýchodní reality v tom smyslu, že se rozhodli zcela ignorovat historii Palestinců,“ upřesnil pro Epoch Times.

Deník New York Times na několik žádostí o komentář nereagoval.

Nemocniční reportáže

Podle názoru CAMERA a dalších, kteří sledují zpravodajství o Izraeli, deník NY Times 17. října, kdy došlo k výbuchu v nemocnici Al Ahli Arab ve městě Gaza, uspěchal svůj rozsudek. Původně se uvádělo, že nemocnici zasáhla izraelská raketa a zabila 500 lidí.

„Nejznámější událostí od 7. října byl údajný útok na nemocnici, který se ve skutečnosti vůbec nestal,“ vysvětluje Fernandez. „Měl bych říci, že to vypadá, že parkoviště zasáhla raketa Palestinského islámského džihádu. Ale víte, původní zpráva zněla, že stovky pacientů byly zabity, nemocnice zničena, a to byla samozřejmě lež.

Zaprvé to nebyl Izrael. Za druhé, nemocnice samozřejmě nebyla zničena. A za třetí, nebyly zabity ani stovky lidí. Takže to byla lež s trojím rozměrem.“

(Vlevo) Snímek obrazovky domovské stránky New York Times ze 17. října 2023, na níž je vidět článek o výbuchu u arabské nemocnice Al Ahil v Gaze. (Vpravo) Snímek obrazovky titulní stránky New York Times ze 17. října 2023 se svým článkem o výbuchu u arabské nemocnice Al Ahil v Gaze. (Screenshoty pořízené Epoch Times, New York Times)

Falešná původní zpráva, kterou rozšířila většina zpravodajských médií, vyvolala tisíce protestů proti Izraeli v arabských zemích, Íránu a na Západním břehu Jordánu. Protestující se snažili dostat na americké velvyslanectví v Bejrútu a do tzv. Zelené zóny v Bagdádu, kde sídlí vládní úřady a zahraniční ambasády. Výtržníci zapálili historickou synagogu v Tunisku. Představitelé muslimských zemí odsoudili Izrael a Západ.

„Oprava“ v Timesech je jediný odstavec na samém konci dlouhé verze původního článku, aktualizované 19. října:

„18. října 2023 byla provedena oprava: V dřívější verzi článku bylo nesprávně popsáno video, které natočila žena v nemocnici po výbuchu. Samotná nemocnice nebyla zničena, při výbuchu bylo nejvíce poškozeno její parkoviště.“

Etické kodexy novinářů často vyžadují, aby byly opravy zobrazeny na viditelném místě, podobně jako původní článek. NY Times to v tomto případě neudělal.

V tištěném vydání NY Times z 18. října je v úvodu uvedena zpráva o výbuchu ze 17. října. „Výbuch zabil stovky lidí v nemocnici v Gaze,“ hlásá titulek. Oprava na konci této reportáže se však objevuje až na straně A12, kde článek na titulní straně přeskočí do svého závěru.

Ani tištěná verze z následujícího dne, 19. října, neobsahuje opravu na titulní straně.

Hlavní titulek „USA podporují Izrael, příčina výbuchu zůstává sporná“ obsahuje dva podtitulky: „Biden vyzývá k opatrnosti ve válce proti Hamásu“ a „Příslib 100 milionů dolarů na pomoc Palestincům“. Titulek dalšího článku pod fotografií prezidenta Bidena a izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, kteří se objímají, zní: „Výbuch, následně ‚příliš mnoho mrtvých‘ na to, abychom je mohli spočítat”.

Žádný z těchto titulků nenaznačuje, jak moc se noviny NY Times první den spletly. Všechny si udržují odstup od izraelského stanoviska, které většina úřadů v následujících dnech přijala za správné, a umocňují číslo počtu mrtvých. Těsně před skokem se v článku píše, že „výpověď ani jedné strany nebylo možné nezávisle ověřit a přesný počet mrtvých zůstal nejasný“.

Následné zpravodajství NY Times v několika následujících dnech podrobilo čtenáře množství hutných slovních obratů. Deník však nikdy jasně neuvedl, že se dopustil omylu nebo jak moc se zmýlil.

Je následně třeba přejít k článku agentury Associated Press z 20. října.

Tam se čtenář dozví, že „úřady v Gaze“ – všechny kontrolované Hamásem – původně odhadovaly 500 až 833 mrtvých, pak se ustálily na čísle 471. Zdravotnické úřady v Gaze, které jsou zdrojem mnoha statistik obětí používaných v médiích, jsou kontrolovány Hamásem a mnoho novinářů se při jejich používání odkazuje právě na ně.

Foto: (Nahoře) Letecký pohled na komplex, v němž se nachází nemocnice Al Ahlí Arab ve městě Gaza, po nočním výbuchu 18. října 2023. (Vlevo dole) Muž tlačí vozík se zachráněnými matracemi, polštáři a prostěradly v Gaze 18. října 2023. (Dole vpravo) Zničená vozidla po výbuchu poblíž nemocnice Al Ahli Arab v Gaza 18. října 2023. (Shadi Al-Tabatibi / AFP prostřednictvím Getty Images)

Francouzská rozvědka však analyzovala velikost kráteru a uvedla, že odpovídá asi pěti kilogramům výbušniny, což je hmotnost odpovídající jak vlastním raketám Hamásu, tak i těm, které dostává z Íránu. Kráter byl zhruba metr dlouhý, o něco méně široký a asi 30 centimetrů hluboký. Podle Francouzů to vůbec neodpovídá profilu izraelského náletu nebo raketového útoku.

„Vůbec nechápeme, že by raketa takové velikosti mohla mít za následek 471 mrtvých. Není to možné,“ uvedl představitel francouzské vojenské rozvědky, který hovořil anonymně, ale s povolením prezidenta Emmanuela Macrona.

Raketa se podle všeho pohybovala po ose jih-sever, což rovněž více odpovídá palestinskému než izraelskému odpalu.

Podle odhadu amerických zpravodajských služeb se počet obětí pohybuje mezi 100 a 300. Představitelé nemocnice Al Ahlí uvedli pouze „stovky“. Generální ředitel jiné nemocnice v Gaze uvedl, že jich bylo 250. Dva svědci uvedli, že se domnívají, že počet mrtvých se pohybuje pouze v desítkách, nikoli ve stovkách.

Aktualizovaná verze původního článku v NY Times nese titulek „Stovky mrtvých“.

V krátkém přehledu zpráv ze 17. října se píše: „Stovky lidí zabil výbuch v nemocnici ve městě Gaza, kde se v úterý večer ukrývaly tisíce civilistů. Ztráty na životech podnítily protesty v celém arabském světě ve stejný den, kdy prezident Biden odletěl do Izraele.“

Článek z 18. října pod hlavičkou „New York Times“ začíná ukazovat nejistotu, ale drží se palestinských tvrzení s titulkem „Co víme o výbuchu v nemocnici v Gaze: O úderu, který podle palestinských úřadů zabil stovky lidí, je toho mnoho nejasného“.

Znovu se odvolává na Hamás a obviňuje z „izraelského leteckého útoku“. Teprve poté se zmiňuje o izraelském protinávrhu, že šlo o zbloudilou palestinskou raketu. Cituje prohlášení Bidena, že údaje amerických zpravodajských služeb podporují tvrzení Izraele. Na to však navazuje konstatováním, že „konkurenční tvrzení nebyla nezávisle ověřena“.

Další zpráva z 18. října naznačuje, že američtí zpravodajští činitelé podporují izraelské stanovisko. Ve druhém odstavci se uvádí, že „Hamás neposkytl žádnou dokumentaci o izraelském zapojení“.

Následně to posuzuje: „Úředníci upozornili, že analýza je předběžná a že pokračují ve shromažďování a analýze důkazů. Tvrzení žádné ze stran o tom, kdo nese zodpovědnost, nebyla nezávisle ověřena.“

New York Times měl dlouho tendenci přikládat tvrzením obou stran stejnou váhu, přestože tvrzení Hamásu jsou podle kritiků ze své podstaty méně důvěryhodná.

Foto: Protestující demonstrují před izraelským konzulátem v Istanbulu po výbuchu poblíž nemocnice ve Gaza, 17. října 2023. (Burak Kara / Getty Images)

„Měli udělat to, co dobří novináři dělají vždy, aby si zachovali pravdu – být skeptičtí ke svému zdroji,“ řekl Fernandez. „A ověřit si to.“

„Média spěchají, aby se věci dostaly ven, což všichni chápeme. Ale druhá část byla, že se v podstatě spoléhali na Hamás. A to byla osudová vada. To byla osudová chyba.“

„A samozřejmě to mělo obrovský dopad v regionu a ve Spojených státech, a tak to podnítilo jak diplomatické výsledky, tak diplomatické odvolání. Lidé rušili izraelské demonstrace [kvůli útokům ze 7. října] ve Spojených státech.“

Korekce jsou dobré, prohlásil, „ale prvotní dopad, ten hlavní, je ten, který lidé následují“.

V článku z 19. října „Americké zpravodajské služby odhadují nižší počet obětí v nemocnicích v Gaze“ jsou uvedeny odhady amerických zpravodajských služeb, ale s četnými výhradami, například že americké zpravodajské služby „upozornily, že odhady počtu obětí se mohou změnit“.

A přestože NY Times uvedly, že „počet obětí se pravděpodobně pohybuje na spodní hranici tohoto odhadu [100 až 300]“, posoudily to dále: „Ale i kdyby byl odhad dále snížen, představitelé zdůraznili, že výbuch stále způsobil značné ztráty na životech“ a že „američtí představitelé neuvedli, jaké zpravodajské informace je vedly k odhadovanému počtu obětí“.

A v dalším odstavci je ještě jedno „nemohlo být nezávisle ověřeno“, stejně jako další případ, kdy se tvrzením obou stran přikládá stejná váha, přestože Izrael má na své straně stále více důkazů a shody, a Hamás ani jedno:

„Palestinští představitelé obvinili z výbuchu izraelský nálet, což Izraelské obranné síly zpochybnily a uvedly, že výbuch způsobila zbloudilá raketa vypálená ozbrojenou palestinskou frakcí Islámský džihád v Gaze. Výpověď žádné ze stran se nepodařilo nezávisle ověřit.“

Snímek z videozáznamu ukazuje místo, kde projektil zasáhl nádvoří nemocnice Al Ahlí Arab ve městě Gaza. (Tasnim News Agency / CC BY 4.0)

Zpravodajství se v následujících dnech v podobném duchu vyhýbalo převzetí odpovědnosti za hrubou chybu. Názorový sloupek Michelle Goldbergové z 20. října nesl titulek „Je nemožné vědět, čemu v této odporné válce věřit“.

Goldbergová napsala, že neměla tendenci přikládat velkou váhu tvrzení Izraele o zbloudilé raketě Islámského džihádu, protože Izrael podle ní v minulosti obviňoval Palestince z vlastního náhodného zabití civilistů.

Ve svém sloupku nejprve analyzovala vyšetřování NY Times týkající se těchto kontroverzních incidentů – smrti palestinského amerického novináře ve městě Dženín na západním břehu Jordánu v květnu 2022 a smrti pěti palestinských chlapců na hřbitově v Gaze o několik měsíců později –, než se vůbec dostala ke konstatování: „V době, kdy toto píšu, se zdá být stále pravděpodobnější, že Izrael měl pravdu, pokud jde o raketu Islámského džihádu, která zasáhla nemocnici Al-Ahlí.“

Na konci reportáže Goldbergová sympatizovala s Izraelem tak trochu na pozadí. Podle ní se incident v nemocnici – nepravdivé zpravodajství versus fakta – nejvíce podobá incidentu z roku 2002, kdy Izrael v odvetě za sebevražedného atentátníka Hamásu, který zabil 30 Izraelců na slavnosti pesachového sederu v izraelské Netanji, zaútočil na Dženín. Palestinští představitelé obvinili Izrael ze spáchání masakru a jeden z nich, Saeb Erekat, řekl CNN, že bylo zabito nejméně 500 lidí.

„Lidé na celém světě těmto zprávám uvěřili,“ napsala Goldbergová.

Nevládní organizace a OSN však později dospěly k závěru, že to není pravda; počet obětí byl nižší než 60.

„Toto zjištění, že izraelská armáda se dopustila jen malého zlomku mimosoudních poprav, z nichž byla obviněna, nebylo ospravedlněním. Mělo však být varováním před přijímáním podnětných tvrzení o izraelských zvěrstvech za hotovou věc,“ napsala.

A poskvrna původních nepravdivých tvrzení na Izraeli stejně ulpěla. Goldbergová citovala deník The Guardian, který napsal, že „Dženín už má onu auru neslavnosti, která se váže k obzvláště proslulému zločinu“, a předpověděl, že „bude přetrvávat ve vzpomínkách a mýtech“. 

Způsobem, který kritici považují za typický pro New York Times, se jí podařilo tuto informaci obrátit proti Izraeli.

„Ve většině světa nebude nikdo odrazovat lidi od toho, aby považovali Izrael a potažmo Ameriku za odpovědné za bombový útok na nemocnici,“ píše Goldbergová. „Zároveň bude Izrael moci tuto epizodu využít k odvrácení kritiky násilí, které skutečně páchá na Palestincích.“

Článek z 22. října – dva dny po článku agentury AP o analýze francouzské zpravodajské služby – byl uveden titulkem „Hamás selhal při dokazování, že Izrael zaútočil na nemocnici“. NY Times pečlivě rozebíraly měnící se tvrzení Hamásu a neschopnost předložit důkazy – včetně částí rakety, které byly z místa záhadně odvezeny –, ale rychle přešly k údajnému počtu obětí války v Gaze a označily izraelské akce za „nepřiměřené a pomstychtivé“.

Foto: New York Times na svých internetových stránkách zveřejnil sérii navazujících článků o úderu poblíž arabské nemocnice Al Ahlí. (Screenshoty pořízené Epoch Times, New York Times)

A vyčítá Izraeli nedostatek transparentnosti s tím, že „odmítl i žádost Timesů o poskytnutí záznamů o všech svých vojenských aktivitách v oblasti v době úderu“.

Zaměření zprávy, pokud zrovna nezveličuje válečné oběti na palestinských civilistech, jsou všechny důvody, proč se NY Times domnívaly, že nemohou zjistit, co se vlastně stalo. Článek končí fotografií mrtvol v pytlích, které byly po výbuchu „pohozeny“ v nemocnici.

Teprve 23. října NY Times přiznaly nějakou vinu, a to nikoliv v opravě, ale v „Poznámka redakce: Pokrytí nemocnice v Gaze“.

A až ve třetím odstavci uvedly: „Původní zprávy Timesů přisuzovaly tvrzení o izraelské odpovědnosti palestinským představitelům a upozorňovaly na to, že izraelská armáda uvedla, že výbuch vyšetřuje“.

Nicméně první verze reportáže – a význačnost, které se jí dostalo v titulku, ve zpravodajském upozornění a na kanálech sociálních médií – se do značné míry opíraly o tvrzení Hamásu a nevyjasňovaly, že tato tvrzení nelze okamžitě ověřit.

Pokrytí židovské problematiky

NY Times mají dlouhodobě špatnou pověst, pokud jde o židovské záležitosti. Podle knihy Laurel Leffové „Buried by the Times” (Pohřbeny Timesy) tyto noviny, které bývaly povinnou četbou pro světové lídry, zamlčovaly během druhé světové války holocaust a bagatelizovaly zprávy o vyvraždění milionů Židů. Leffová upozorňuje na „přecitlivělost“ novin na skutečnost, že byly vlastněny Židy. 

„[V té době] bylo méně pravděpodobné než u jiných zpravodajských organizací, že by Timesy přehlédly, co se děje Židům, ale spíše odmítaly jejich významnost,“ napsala.

Podle Leffové se jeho majitelé dlouho přetvařovali, aby přední noviny v zemi nebyly vnímány a možná i odmítány jako židovské noviny.

Napsala, že vydavatel Arthur Hays Sulzberger, pradědeček současného vydavatele, se ve třicátých a čtyřicátých letech pohyboval na tenkém ledě. Byl pod tlakem židovské komunity, přátel a dokonce i vlastních příbuzných, protože evropští Židé se dostávali pod stále větší tlak.

Obával se, „že pokud budou Timesy vnímány jako židovské noviny, mohlo by to odradit protestantský establishment, který noviny přijímal pro jejich důkladnost a nezaujatost, nebo že by židovské Timesy mohly zhoršit antisemitismus tím, že by sloužily jako připomínka moci Židů v americké společnosti,“ píše dále Leffová.

Vyhýbaly se informování o významných zprávách, pokud byl židovský úhel pohledu příliš silný, nebo vyčkávaly, dokud vláda nevyvolala problém, a pak informovaly pouze o něm, napsala.

Noviny zlehčovaly potíže německých Židů – včetně bratranců rodin Ochsů a Sulzbergerů –, kterými trpěli ve 30. letech 20. století při odchodu z Německa. Nepřikládaly tomu žádnou váhu, například zvýšení přísných imigračních kvót v USA, které Židům účinně bránily ve vstupu.

Foto: Arthur Sulzberger Jr., vydavatel deníku New York Times, hovoří na tiskové konferenci v Michael Schimmel Center for the Arts na Pace University v New Yorku 6. května 2009. (Spencer Platt / Getty Images)

Jak se holokaust vyvíjel, mělo jeho bagatelizování ze strany novin své důsledky, napsala Leffová. Ostatní noviny, stejně jako vládní a političtí představitelé, si z NY Times s jejich rozsáhlým světovým zpravodajstvím vzali příklad. Domnívali se, že jsou v bezpečí, když následují noviny vlastněné Židy – že jejich úsudek o otázkách týkajících se Židů je správný.

Proto se ani ostatní noviny holocaustu příliš nevěnovaly, napsala, a vládní představitelé se chytili tohoto vzoru a též zlehčovali tuto problematiku.

Kdyby noviny odváděly lepší práci, nemuselo to podle Leffové nutně zachránit židovské životy.

„Povinností tisku nebylo nutně ovlivňovat vládní politiku,“ zmiňuje. „Zodpovědnost tisku spočívala spíše v tom, aby využil záplavu informací o válce – o bitvách, o strategii, o průmyslových kapacitách a o civilních obětech – a předal veřejnosti ty nejkritičtější zprávy.“

Tisk byl jen jedním z aktérů a „sám o sobě nemohl změnit proudy veřejného diskurzu, které zaplavily zprávy o zničení Židů, a rozhodně to nemohly dokázat jediné noviny“.

„Přesto měly Timesy povinnost udělat víc, než se nechat unášet proudem,“ tvrdí Leffová.

Noviny nepodpořily ani vznik státu Izrael po druhé světové válce. Židé, kteří přežili holocaust, byli bez domova a často bez státní příslušnosti, zoufale hledali místo, kam by mohli jít, a to se stalo okamžikem pravdy pro sionismus, hnutí, které vzniklo o půl století dříve. Židé žili v oblasti, která se tehdy nazývala Palestina, odjakživa, ale s pronásledováním jinde a s touhou sionistů vytvořit židovskou vlast se přistěhovalectví zvýšilo.

Američtí Židé byli v této otázce rozděleni. Leffová napsala, že mnozí členové reformního židovského hnutí se zásadně stavěli proti sionismu, tedy návratu Židů do oblasti, která se stala Izraelem.

Reformní Židé často zastávali názor, že judaismus je náboženství, ale ne rasa, národ nebo etnická skupina. Většina z nich, odhodlaná žít ve Spojených státech, vkládala svou víru a naděje do této země. Nechtěli být obviňováni z dvojí loajality.

Reformní rabín, který byl hlavním zastáncem tohoto názoru, Isaac Wise, byl dědečkem manželky vydavatele Timesů Arthura Hayse Sulzbergera, Iphigene. Wise byl přední osobností amerického reformního judaismu v 19. století a zakladatelem jeho národního sdružení, rabínského sdružení a první rabínské školy.

Od té doby, kdy Židé bojovali o společenské přijetí, se život změnil, píše Leffová.

Změnil se i deník New York Times. Zdá se, že negativní zpravodajství o Izraeli a Židech vychází z úplně jiných zdrojů.

Některé nové postoje v New York Times jsou velmi současné, prohlásila Hollanderová v rozhovoru pro Epoch Times.

Připustila, že militantní a mladí tzv. „uvědomělí“ reportéři jsou nyní součástí problému. Tyto složky zaměstnanců novin prokázaly svou sílu, když v roce 2020 přinutily k rezignaci editora redakční stránky Jamese Benneta za zveřejnění příspěvku amerického republikánského senátora Toma Cottona.

Senátor v něm podpořil použití armády proti účastníkům hnutí Black Lives Matter, kteří se bouřili po smrti George Floyda v policejní vazbě v Minneapolisu.

Zaměstnanci Timesů vyjádřili své rozhořčení na Twitteru (nynějším X) příspěvky jako „Tímto vystavuje [NY Times] černošské zaměstnance nebezpečí“.

Hollanderová však zdůraznila, že v novinách již více než 20 let pozoruje narůstající protiizraelskou atmosféru.

Vyvinulo se zde smýšlení, „že Izrael je silný hráč a Palestinci jsou jen oběti“, řekla.

Podle Hollanderové má zaujatost vůči Izraeli na jeho stránkách své vzestupy a pády. Někdy to bylo horší a někdy ne tak špatné.

V roce 2013 byla spoluautorkou studie o informování novin o Izraeli v druhé polovině roku 2011.

Foto: Grafy znázorňující zpravodajství New York Times o Izraeli v druhé polovině roku 2011, ze studie CAMERA. (Výbor pro přesnost zpravodajství na Středním východě v Americe)

„[Studie] empiricky odhaluje, že existuje skutečný důvod k obavám,“ uvádí se ve studii. „Dominantním zjištěním studie je nepřiměřená, kontinuální, zakotvená obžaloba Izraele, která dominuje jak zpravodajským, tak komentářovým rubrikám.

„Izraelské názory jsou bagatelizovány, zatímco palestinské perspektivy, zejména kritika Izraele, jsou zesilovány a dokonce propagovány. Výsledným efektem je zastřešující poselství, vetknuté do struktury zpravodajství, o izraelské vině a odpovědnosti za konflikt.“

„Když Timesy prezentují kritiku Izraele více než dvakrát častěji než kritiku Palestinců, když uvádějí palestinský pohled na mírový proces téměř dvakrát častěji než izraelský, když důsledně opomíjejí kontext izraelské blokády pásma Gazy, když znovu zdůrazňují akce izraelské armády na palubě turecké lodi, ale vynechávají násilnosti propalestinských aktivistů, a když nezdůrazňují palestinskou agresi a podněcování, zatímco zdůrazňují izraelské obranné údery, mohou být čtenáři hluboce oklamáni o skutečnosti.

„A když ostatní média napodobují Timesy, účinek zkreslení se značně zesiluje.“

Vlastní židovští zaměstnanci NY Times za to občas noviny kritizují.

Profesor žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě a bývalý reportér New York Times Ari Goldman v roce 2011 napsal, že jeho reportáž o násilnostech Afroameričanů proti Židům v Crown Heights, ve čtvrti v newyorském Brooklynu, v roce 1991 byla redakcí upravena tak, aby „zapadala do rámce“, který redakce preferovala, tedy „o údajné rasové válce mezi černochy a bělochy namísto protižidovských útoků, jichž byl Goldman svědkem a které popsal“, uvádí studie CAMERA z roku 2013.

Studie CAMERA z roku 2002 s názvem „New York Times zkresluje izraelsko-palestinskou krizi“ odhalila „zkreslený důraz novin na údajné pochybení židovského státu v období bezprecedentního terorismu proti Izraeli“, druhé intifády[2].

„Zatímco [deník] posiloval zprávy o izraelských vojenských reakcích, ignoroval nebo minimalizoval palestinské útoky,“ uvádí se ve studii z roku 2013.

„Poselství bylo jasné – Izrael se provinil. O deset let později je poselství stejné.“

Studie konstatuje, že zkoumané období roku 2011 nebylo obdobím vysokého izraelsko-palestinského napětí.

Foto: (Nahoře) Trosky z útoků během války Izraele s Hamásem pokrývají ulici v táboře Džabalíja pro palestinské uprchlíky ve městě Gaza 11. října 2023. (Dole) Palestinci evakuují oblast po izraelském leteckém útoku na mešitu al-Sousi ve městě Gaza 9. října 2023. (Mahmud Hams / AFP prostřednictvím Getty Images)

V 275 článcích, které se této problematice věnovaly během šesti měsíců, bylo 187 kritických vůči Izraeli. Méně než polovina z nich, 88, byla kritická vůči Palestincům, zjistila CAMERA. V článcích, v nichž novináři vyjadřovali své osobní postoje, se 21krát vyslovili proti Izraeli a pouze devětkrát proti Palestincům.

Studie o 98 stranách rozebírá jedno téma za druhým a jednu reportáž za druhou. Obsahuje grafy a tabulky, které podrobně ilustrují zjištěné skutečnosti. Zkoumá tak široké otázky, jako je mírový proces v OSN, a tak konkrétní, jako je izraelský pokus z roku 2010 zastavit tureckou loď Mavi Marmara, která prolomila izraelskou blokádu a nelegálně vplula do Gazy.

Zpráva OSN o tomto incidentu vyšla v období, které CAMERA zkoumala v roce 2011.

„Téměř 80 procent článků New York Times, které se zmiňovaly o použití síly ze strany Izraele na tuto lodi, zcela ignorovalo odpovídající události – násilné útoky protiizraelských aktivistů na palubě, které urychlily izraelskou reakci,” uvádí se ve studii.

Izrael je všeobecně známý jako nejbezpečnější a nejpohostinnější země pro homosexuály na Blízkém východě, kam arabští gayové občas utíkají za bezpečím. V jednom článku v New York Times však profesorka City University of New York a radikální aktivistka Sarah Schulmanová uvedla, že podpora práv homosexuálů ze strany Izraele je jen trik, pro který použila výraz „pinkwashing“, kterým chtěla naznačit, že se Izrael podporou takovýchto lidských práv pouze přetvařuje, zatímco podporuje porušování lidských práv Palestinců.

Izraelský vládní úředník, který sleduje deník NY Times, souhlasil s rozhovorem pro Epoch Times za předpokladu, že nebude použito jeho jméno. Úředník uvedl, že postoje k Izraeli se liší podle jednotlivých ministerstev.

Úředník se domnívá, že reportéři NY Times jsou zaujatí. „Používá stejné informace jako všichni ostatní. Neuvádějí nic nepravdivého. Jsou velmi přesní. Ale způsob, jakým rámují článek nebo jak píší titulky, a obrázky, které používají, jsou velmi zaujaté proti Izraeli,“ sdělil úředník.

Vlajkový sloupkař Timesů

Vlajkovou osobností NY Times v oblasti Izraele je jejich vlajkový sloupkař pro Blízký východ Thomas Friedman. Friedman, někdejší šéf jeruzalémské kanceláře NY Times, získal třikrát Pulitzerovu cenu: v roce 1983 za reportáž o masakrech v Sabře a Šatíle v Bejrútu, v roce 1988 za reportáž o první palestinské intifádě a v roce 2002 za komentář.

„Nepochybuji o tom, že New York Times a zejména Tom Friedman … jsou vedeni velmi pozitivními a ušlechtilými myšlenkami a záměry,“ uvedl Ettinger pro Еpoch Times.

„Problém je v tom, že tyto ušlechtilé záměry a myšlenky, tedy nastolit mír, přinést mír, spravedlnost, morálku a demokracii, nemají nic společného se skutečným Blízkým východem.

„Mnoho, mnoho západních politiků, stejně jako tvůrců veřejného mínění, jako jsou New York Times, je frustrováno blízkovýchodní realitou, protože mluvíme o 1 400 letech nemírového soužití mezi Araby a mezi muslimy. Mluvíme o 1 400 letech vulkanické, proměnlivé, nepředvídatelné, netolerantní, násilné a roztříštěné reality.“

„Co lze od takové reality očekávat, pokud jde o řešení palestinské otázky nebo arabsko-izraelského konfliktu?“ ptá se.

To, co prosazují, označil za „virtuální alternativní realitu“.

„Pokud založíte své budoucí plány, svou strategii na nerealistických základech, vyprodukujete více zla a více škod než ty, které již existují,“ konstatoval Ettinger.

Na e-mail, který deník Epoch Times zaslal tiskové agentuře Friedmana s žádostí o rozhovor s ním, jsme nedostali žádnou odpověď. Ve sloupku z roku 2022 Ettinger zaútočil na Friedmanovy záznamy o Izraeli a naznačil, že jeho předpovědi jsou nespolehlivé a že se po desetiletí opakovaně mýlí. Pan Friedman má vliv; politici ve Washingtonu i jinde ho čtou.

Foto: Thomas Friedman, sloupkař New York Times o Blízkém východě, přichází na Mezinárodní globální fórum New York Times v Singapuru 25. října 2013. (Suhaimi Abdullah / Getty Images pro mezinárodní New York Times)

Friedman se mýlil, napsal Ettinger, když přirovnal zakladatele Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata k izraelskému premiérovi Jicchaku Rabinovi, když v roce 1993 začal mírový proces dohod z Osla, který později ztroskotal.

Ettinger citoval Friedmanovy texty (často ho uváděl jako T. F.): „Dvě ruce, které psaly bojové rozkazy tolika mladým mužům, dvě pěsti, které na sebe v minulosti tolikrát pozvedly hněv, se spojily na prchavý okamžik usmíření.“

„T. F. se dostal do pasti Arafatovy strategie disimulace (takíja), kdy vyzdvihoval Arafatovy mírumilovné projevy v angličtině, ignoroval Arafatovy násilnické projevy v arabštině a zlehčoval Arafatovu bezprecedentní teroristické tažení od dohod z Osla v roce 1993.“

„V červenci 2000 položil T. F. otázku: ,Kdo je Arafat? Je to Nelson Mandela, nebo Willie Nelson?‘. Realističtější otázka by měla znít: ,Kdo je Arafat? Je to Jack Rozparovač, nebo Bostonský škrtič?‘“

Podle Ettingera byl Friedman propalestinský už od dob studií na Brandeisově univerzitě, kdy byl členem „proarabské, radikálně levicové mírové skupiny pro Blízký východ a organizace Breira“.

Při reportážích z Libanonu pro NY Times a Associated Press Friedman „zlehčoval znásilňování a drancování Libanonu Arafatem a Mahmúdem Abbásem a jejich spolupráci s latinskoamerickými, evropskými, africkými a asijskými teroristy a zároveň vyjadřoval uznání Organizace pro osvobození Palestiny za ochranu zahraničních novinářů v Bejrútu (kteří mu to opláceli…),“ napsal Ettinger.

Abrahámovské dohody (Abraham Accords) z roku 2020 mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Marokem a Súdánem „byly uzavřeny – v rozporu se světonázorem T. F.,  protože se soustředily na arabské zájmy a obcházely palestinskou otázku, čímž Palestincům upíraly právo veta nad izraelsko-arabským mírovým procesem“, napsal Ettinger.

Friedman v roce 2022 napsal, že Saúdská Arábie považuje palestinskou otázku za ústřední bod svého programu, a zdálo se, že si nevšiml „chladného až negativního saúdského chování v palestinské otázce“.

„V rozporu s hodnocením T. F.,“ napsal Ettinger, „všechny proamerické arabské režimy palestinský stát nevítají, neboť očekávají, že se bude jednat o darebácký režim, a proto nikdy ve prospěch Palestinců nenapínaly své vojenské ani diplomatické (a téměř žádné finanční) síly.

Foto: Voják prohledává auta v areálu více než 1 000 zničených vozidel po útocích Hamásu ze 7. října v izraelském městě Tkuma 16. listopadu 2023. (Mohammed Abed / AFP prostřednictvím Getty Images)

„Palestince považují za vzor vnitroarabské subverze, terorismu a nevděku, a to na základě palestinských teroristických úspěchů v Egyptě (počátek 50. let), Sýrii (polovina 60. let), Jordánsku (1968–1970), Libanonu (1970–1982) a Kuvajtu (1990).“

Ettinger sdělil Epoch Times, že Palestinci destabilizovali všechny arabské země, které je hostily, dokonce i Egypt, kde v 50. letech vládl Gamel Abdel Násir, ikona arabského nacionalismu a nesmiřitelný nepřítel Izraele.

Arabské státy mají na Palestince mnohem realističtější pohled než New York Times, dodal.

Friedman podobně vykreslil současného palestinského vůdce Mahmúda Abbáse jako „umírněného, mírumilovného a protiteroristického vůdce“, čímž podle Ettingera „ignoroval Abbásův systém výchovy k nenávisti K-12, podněcující kázání v palestinských mešitách, veřejné pomníky na počest teroristů a jeho měsíční příspěvky rodinám teroristů“.

„Od Osla 1993 je Abbásova palestinská samospráva nejefektivnější výrobní linkou a líhní teroristů,“ uvedl.

Ettinger shledal, že Friedman je mimo i v mnoha dalších otázkách. Byl okouzlen Bašárem Asadem, když se dostal k moci v Sýrii, a optimisticky předpovídal, že Sýrii liberalizuje, přiláká západní investory, ukončí íránskou angažovanost v Libanonu a bude usilovat o mír s Izraelem – samozřejmě za předpokladu, že se Izrael stáhne z Golanských výšin.

„Podle očekávání se však Bašár rozhodl převzít brutalitu svého bezohledného otce, zbořil tak předpoklady T. F., a vyvraždil domácí syrskou opozici bez ohledu na Golanské výšiny a existenci Izraele,“ napsal Ettinger.

Podobné optimistické předpovědi o tzv. arabském jaru vyslovil Friedman v roce 2009. Podle Ettingera se snažil argumentovat Muslimským bratrstvem, které vede dějství v Egyptě. Ve skutečnosti však převzalo moc, když byl svržen prezident Husní Mubarak. Friedman růžově předpovídal, že v arabském světě vypukne demokracie.

„Byl odhodlán zakázat, aby blízkovýchodní realita změnila jeho vizi, která je pohlcena globalizací, modernitou, demokratizací a internetem,“ napsal Ettinger. „Bohužel stále vřelejší a seismická arabská ulice od Maroka po Perský záliv tuto tzv. pollyannovskou vizi[3] T. F. zavrhla.“ 

Friedman argumentoval, že palestinský stát na západ od řeky Jordán by sloužil zájmům USA. Ettinger tvrdí, že tomu tak není: pravděpodobně by to vedlo k pádu proamerické hášimovské monarchie v sousedním Jordánsku, což by „spustilo dominový scénář směrem na jih a ohrozilo přežití všech proamerických režimů produkujících ropu na Arabském poloostrově“. A to by byl strategický zlatý důl pro íránské ajatolláhy, Rusko a Čínu, míní.

Ettinger připomněl, že historie ukazuje, že národní bezpečnost nevychází z míru, ale z odstrašujícího postoje.

„Odrazuje od terorismu. Neeliminuje ho, ale odstrašování minimalizuje terorismus, odrazuje od válek a ve skutečnosti také přitahuje mírové partnery,“ řekl.

„Abychom byli realističtí, ať už jde o New York Times nebo Washington Post, nebo LA Times, nebo NPR či CNN, kohokoliv, [měli by] si uvědomit povahu Blízkého východu.“

„Za těchto okolností nelze mluvit o míru nyní nebo o míru za rohem. Je třeba se přizpůsobit dlouhodobému uvažování.“

Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.


[1] Kibuc je označení pro zemědělskou, ale také průmyslovou osadu v Izraeli, která hospodaří formou kolektivního vlastnictví.

[2] Intifáda představuje protestní a ozbrojená povstání Palestinců na Izraelském území v rámci izraelsko-palestinského konfliktu.

[3] Pollyanniným principem je míněna tendence lidí soustředit se a ukládat si do paměti spíše příjemné než nepříjemné prožitky.

Epoch sdílení

Facebook
Twitter
LinkedIn
Truth Social
Telegram