Odpůrci tvrdí, že jde o regresivní daň, která nic nepřináší, zatímco zastánci tvrdí, že se nejedná o daň, ale o stanovení ceny za emise skleníkových plynů.
Spojené státy následují evropský příklad a zavádějí systémy obchodování s emisními povolenkami, aby snížily emise CO2. Země je však rozdělena: státy vedené demokraty schvalují povinné zavedení těchto systémů, zatímco státy vedené republikány je očividně nehodlají zavádět.
Uprostřed stojí několik klíčových států, které se střídavě připojují a vystupují z dohod o obchodování s emisními povolenkami v závislosti na tom, která strana získá politickou převahu.
S rostoucí celosvětovou poptávkou po ropě, plynu a uhlí, která dosahuje rekordních úrovní a nevykazuje známky zpomalení, je systém obchodování s emisními povolenkami považován za alternativní způsob, jak snížit využívání fosilních paliv. Tento systém stanovuje limity na množství CO2, které mohou společnosti vypouštět, a umožňuje těm, které limit překročí, nakoupit kredity od firem s nižšími emisemi nebo investovat do projektů, jako je ochrana lesů, které mají kompenzovat emise.
Finanční měnou na trhu s emisními povolenkami je tzv. povolenka, která dává firmám právo vypouštět skleníkové plyny. Každá povolenka je oceněna v tunách vyprodukovaného CO2, přičemž aktuální cena je v průměru nižší než 10 dolarů za tunu. Organizace jako Světová banka však upozorňují, že pro dosažení cílů nulových emisí, stanovených Pařížskou dohodou o klimatu, by cena měla být v rozmezí 50 až 100 dolarů za tunu.
Zastánci systému obchodování s emisními povolenkami jej vyzdvihují jako „tržní řešení“.
„Systém obchodování s emisními povolenkami využívá sílu trhu v boji proti globálnímu oteplování,“ uvádí zpráva Nadace pro ochranu životního prostředí (EDF).
Někteří kritici však vyjadřují skeptické názory, když tvrdí, že tento systém je v podstatě daní na energii, kterou platí spotřebitelé a osoby dojíždějící za prací, a že z velkých částek peněz, které jsou do systému vkládány, mohou mít větší prospěch zasvěcené skupiny než samotné životní prostředí.
Z prospěchu se těší tvůrci trhu, což je opravdu jedna z hlavních obav.
Ryan Yonk, ekonom, Americký institut pro ekonomický výzkum
„Systém obchodování s emisními povolenkami je velmi zajímavý teoretický model pro řešení politického problému, ale v konečném důsledku se jedná jen o přesun nákladů,“ uvedl Ryan Yonk, energetický ekonom z Amerického institutu pro ekonomický výzkum (American Institute for Economic Research), pro The Epoch Times.
„Konečným plátcem jsou spotřebitelé. Z prospěchu se těší tvůrci trhu, což je opravdu jedna z hlavních obav.“
„Pokud se v budoucnu zavedou systémy obchodování s emisními povolenkami, nejvíce z toho budou těžit zprostředkovatelé, kteří se na těchto transakcích podílejí.“
Ve skutečnosti se kolem systémů oceňování uhlíku vytvořil nový průmysl, kdy burzy usilují o status finančních center pro obchodování s uhlíkovými povolenkami a finanční společnosti se snaží profitovat z vytváření trhů s touto novou měnou.
Kromě toho účetní a konzultanti získávají honoráře za vytváření projektů na kompenzaci emisí uhlíku, do kterých mohou investovat, a za vyčíslení jejich přínosů pro životní prostředí. Společnosti, které se zabývají výrobou větrné a solární energie nebo technologiemi na zachycování uhlíku, bývají často rovněž příjemci těchto plateb za kompenzaci uhlíku v rámci těchto systémů.
Následování evropského vzoru
Evropa se stala průkopníkem v zavádění systému obchodování s emisemi, když v roce 2005 zavedla Evropský systém obchodování s emisemi (EU ETS), který reguluje přibližně 10 000 výrobních a energetických zařízení a také leteckou a námořní dopravu. Podle EU tento systém od svého vzniku snížil průmyslové emise o 37 procent.
Administrativa Baracka Obamy se pokusila zavést celostátní systém obchodování s emisemi, avšak upozornila, že Američané by nakonec platili více.
„Podle mého plánu systému obchodování s emisemi by ceny elektřiny nezbytně vzrostly,“ prohlásil prezident Obama v roce 2008.
Uvedl, že například uhelné elektrárny nebo průmysl zemního plynu „budou muset přizpůsobit své provozy, což bude stát peníze [a] tyto náklady se následně promítnou do cen pro spotřebitele“.
Podle zprávy Heritage Foundation „návrh zákona v Kongresu nedosáhl ke stolu prezidenta Obamy, protože voliči dali svým zástupcům jasně najevo, že obchodování s emisemi by se rovnalo obrovské dani za energii“.
Od té doby byli demokraté úspěšní v zavádění těchto mandátů pouze na úrovni států.
Podle Centra pro klimatická a energetická řešení (Center for Climate and Energy Solutions) žije více než čtvrtina Američanů ve státech, kde fungují programy obchodování s emisními povolenkami. Tyto státy dohromady představují jednu třetinu hrubého domácího produktu Spojených států.
V roce 2009 oficiálně zahájily státy jako Connecticut, New York, New Jersey, Massachusetts a některé další Regionální iniciativu pro skleníkové plyny, což je dohoda o obchodování s emisními povolenkami. Tato iniciativa se postupně rozšířila na další státy v severovýchodní a středozápadní oblasti USA.
Kalifornie zavedla svůj vlastní systém obchodování s emisemi v roce 2012 a zastánci tvrdí, že přinesl významné výsledky.
Podle květnové zprávy Kalifornské rady pro ochranu ovzduší (CARB) podpořil program obchodování s emisními povolenkami v tomto státě investice ve výši 28 miliard dolarů zaměřených na klimatické projekty v uplynulé dekádě. Z této částky bylo 11 miliard dolarů využito na různé projekty, které mají pomoci v boji „proti změně klimatu a snížit znečištění“.
Zbývajících 17 miliard bylo vyčleněno na projekty, jako je výstavba dostupného bydlení poblíž pracovních míst, budování vysokorychlostní železnice a „rozšiřování možností dopravy s nulovými emisemi v opomíjených komunitách“.
V roce 2021 zavedl stát Washington podobný program, který nazval „cap-and-invest“ (omezení a investice), v rámci svého Zákona o klimatických závazcích (Climate Commitment Act). Stát nyní pořádá čtvrtletní aukce CO2 povolenek, které musí emitenti zakoupit, pokud překročí stanovené limity emisí. Tyto limity mají být postupně snižovány, aby stát dosáhl nulových emisí do roku 2050.
„Tyto limity pro roky 2030, 2040 a 2050 byly stanoveny ve státním zákonu ještě před přijetím Zákona o klimatických závazcích a vycházejí z nejnovějších klimatických vědeckých poznatků,“ uvedla Caroline Halterová, mluvčí Programu na snížení klimatického znečištění státu Washington (Washington State Department of Ecology’s Climate Pollution Reduction Program), pro Epoch Times.
„Jinými slovy, jsou to kroky, které podle vědců musí všechny vlády podniknout, aby se vyhnuly nejhorším následkům změny klimatu.“
Příjmy získané prodejem povolenek musí být investovány do projektů, které „pomáhají dosáhnout cílů státu v oblasti zmírnění změny klimatu a zvyšování odolnosti [vůči jejím dopadům]“, uvedlo Ministerstvo ekologie státu Washington (Washington State Department of Ecology), které program spravuje.
Ve Spojených státech mohou miliardy dolarů vybrané z programů obchodování s emisemi směřovat na různé účely, přičemž mnoho z nich má sociálně spravedlivý rozměr, v závislosti na jednotlivých státních zákonech.
V některých případech se peníze vracejí konečným spotřebitelům elektřiny jako dotace na náklady za energii. V jiných případech jsou finance použity na financování programů, jako jsou projekty na zvyšování odolnosti vůči povodním a zlepšování bydlení pro nízkopříjmové obyvatele.
Snaha konzervativců o odchod
Virginie a Pensylvánie se připojily k Iniciativě pro regionální skleníkové plyny (RGGI) v letech 2021 a 2022, ale konzervativci v těchto státech od té doby bojují za odchod z této dohody. Virginie se stáhla v roce 2023 na základě výkonného nařízení guvernéra Glena Youngkina.
„Jednoduše řečeno, přínosy RGGI se neprojevily, zatímco náklady raketově vzrostly,“ uvedl Youngkin.
„V podání před Státní komisí pro korporace (SCC) uvedla společnost Dominion Energy [největší dodavatel elektřiny ve státě], že účast v RGGI bude stát odběratele mezi 1 a 1,2 miliardy dolarů v průběhu příštích čtyř let.“
Podle zprávy přiložené k výkonnému nařízení guvernéra Youngkina je program RGGI přímou uhlíkovou daní pro obyvatele Virginie, protože dodavatelé elektřiny mají de facto monopol a veškeré náklady, které vzniknou, přenesou na zákazníky. Zpráva také upozornila, že emise ve Virginii již byly sníženy o 50 procent během desetiletí před vstupem státu do RGGI.
I když na ceny elektřiny mají vliv i jiné faktory než uhlíkové daně, průměrná cena elektřiny pro domácnosti v dubnu ve státech s programem obchodování s emisemi činila 23 centů za kilowatthodinu, což je více než o třetinu vyšší než národní průměr asi 17 centů za kilowatthodinu, podle amerického Úřadu pro energetické informace (Energy Information Administration).
To nejenže zvyšuje náklady pro obyvatele v podobě vyšších účtů za energii, ale také nutí firmy ve výrobním a technologickém sektoru, které spotřebovávají značné množství elektřiny, zvažovat přesun do států s nižšími náklady.
Například v Kalifornii dodavatelé elektřiny účtují firmám průměrně 23 centů za kilowatthodinu. Oproti tomu v pěti státech, kde je elektřina nejlevnější – Severní Dakota, Oklahoma, Utah, Texas a Wyoming – se cena pohybuje pod 10 centů za kilowatthodinu.
Mezi guvernérem Virginie a demokraty ovládaným zákonodárným sborem probíhá pokračující boj o návrat státu do RGGI. Zákonodárci se pokusili do letošního rozpočtového zákona zahrnout ustanovení, které by Virginii nařídilo znovu vstoupit do RGGI, ale Youngkin toto ustanovení vetoval.
Konzervativci v Pensylvánii se snažili zablokovat členství ve RGGI prostřednictvím soudního řízení, což vedlo k tomu, že stát byl do vynesení rozsudku Nejvyššího soudu z účasti na programu vyloučen.
Stát New Jersey se v roce 2012 stáhl z dohody, ale v roce 2020 se do ní znovu zapojil.
Ve státě Washington se manažer aktiv a včelař Brian Heywood spolu se svou organizací Let’s Go Washington snaží prostřednictvím veřejného referenda zrušit tamní program obchodování s emisními povolenkami.
Heywood pro Epoch Times uvedl: „Je to regresivní daň, která využívá strachu lidí, ale ve skutečnosti nenabízí žádné výhody.“
Dále dodal, že systém kompenzací uhlíku „bere peníze od dojíždějících, nakupujících a od těch, kteří se odváží chtít vytápět své domovy v zimě“.
Na rozdíl od daně je cena za emise stanovena trhem, nikoli státem.
Caroline Halterová, mluvčí, Washington State Department of Ecology’s Climate Pollution Reduction Program
Podle Halterové však „Climate Commitment Act není daň, i když stanovuje cenu za emise skleníkových plynů“.
„Na rozdíl od daně je cena za emise stanovena trhem, nikoli státem,“ uvedla. „Také je důležité poznamenat, že změna klimatu nepřiměřeně postihuje komunity, které jsou už tak znevýhodněné kvůli faktorům, jako jsou příjem a rasa.“
Obyvatelé státu Washington budou mít možnost sami rozhodnout, zda chtějí zachovat svůj program obchodování s povolenkami, jelikož otázka týkající se tohoto tématu se nejspíš objeví na vrcholu volebního lístku v letošním listopadu.
Po investování milionů ze svých vlastních prostředků se Heywoodovi podařilo shromáždit 400 000 podpisů, které jsou podle státního zákona potřebné k tomu, aby se referendum dostalo na veřejné hlasování.
I když je stát Washington takzvaným trifektem, což znamená, že zde má Demokratická strana pod kontrolou jak guvernéra, tak obě komory legislativy, Heywood věří, že má dobrou šanci získat dostatečnou podporu pro úspěšné prosazení svého referenda.
„U levice panuje rozpor… progresivisté zašli příliš daleko,“ konstatoval. „Liberálové sice jen tak nebudou volit republikány, ale jsou zároveň otráveni z hloupostí, které činí superprogresivisté.“
–ete–
