Při oslavách založení první republiky si připomínáme některé z nejvýznamnějších událostí a postav, které stály u jejího zrodu, prvního prezidenta, odvážné legionáře…
Myšlenky a ideály prvního prezidenta, hrdinský příběh československých legionářů uvězněných v tehdejším Rusku nebo záhadná smrt prezidentova syna dodnes vytvářejí silnou historickou stopu a kulturní i morální dědictví národa.
Tomáš Garrigue Masaryk se jako syn panského kočího na Moravském Slovácku postupně vypracovával. Vystudoval filosofii, stal se univerzitním pedagogem a nakonec předním politikem a jedním ze zakladatelů první republiky – Československa.
Masaryk je popisován jako člověk, který se držel svých morálních zásad a považoval za nejdůležitější postavit se za pravdu, svědomí a rozumnost, i když to znamenalo jít proti vlastním lidem a čelit tvrdé kritice. Možná proto se pro mnohé stal morální autoritou a jeho demokratické ideály měly výrazný vliv na vývoj politiky nejen u nás, ale i v zahraničí.
Dodnes se tradují některé prezidentovy citáty. Mínil například, že naplnit život je důležitější než obávat se smrti. „Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti,“ říkával Masaryk.
„Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky, a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit,“ – T. G. Masaryk
V dětství Masarykovu duchovní stránku ovlivnila jeho matka – zbožná křesťanka a další lidé z církve. V dospělosti se ale vzepřel byrokratickému náboženství, aniž by však odmítal duchovní svět a hodnoty lidskosti. Prázdné se mu zdálo i odcizené akademické filozofování na fakultě ve Vídni.
Rovinou duchovní a rozumovou považoval za vzájemně se doplňující. Dokazuje to i jeho výrok: „Láska ukazuje člověku cíl jeho života. Rozum ukazuje prostředky, jak jej uskutečnit.“
Proto náš první prezident obhajoval celistvost člověka, nutnost dívat se na život holisticky, neškatulkovat vědění do specializovaných políček a zažitých koncepcí, uzavřít se v nich a slepě odmítat či ignorovat vše mimo ně. Odmítal ostatně fundamentalismus ve všech jeho podobách, ať už v politice, vědě či náboženství.
Českoslovenští legionáři v Rusku jako světová senzace
Když se Masaryk dostal do vysoké politiky v období první světové války, usiloval o vznik česko-slovenského vojska. Vznikly československé legie ve Francii a Itálii. S desítkami tisíc legionářů, kteří byli v Rusku odříznuti východní frontou První světové války, se setkal v nově založeném Československu až v roce 1919.
Po bitvě u ukrajinské obce Zborov v červenci 1917 se Masaryk stal uznávaným velitelem legií, zajišťujícím jejich rozšiřování, logistiku i ubytování. Promýšlel jejich přesun na bojiště do Francie a zajištoval části vojska bojujícího v Rusku, aby se stalo součástí česko-slovenské legionářské armády ve Francii.
Českoslovenští legionáři způsobili celosvětovou senzaci poté, co se dokázali doslova prostřílet přes celé tehdejší Rusko ovládané bolševiky, zmocnit se přepravních vlakových souprav i obrněných vlaků a ovládnout celou Transsibiřskou magistrálu, aby se pomocí nich dostali až do přístavu Vladivostok.
Využívali magistrálu k přepravě svých jednotek, rozváželi poštu a výrobky místním obyvatelům, ale také provozovali ve vlacích vlastní výrobny a dílny. Prostřílet se přes celé Rusko zmítané boji mezi bolševiky a opozicí byla jejich jediná cesta domů, protože se nemohli do Evropy dostat přes východní frontu. Cesta přes Rusko a zpátky do vlasti zabrala několik let.
Českoslovenští legionáři způsobili celosvětovou senzaci poté, co se doslova prostříleli přes celé tehdejší Rusko ovládané bolševiky a ovládli celou Transsibiřskou magistrálu.
Po vítězstvích legionářských vojsk 6. července 1918 u Miňjar v Západní Sibiři a po spojení vojsk na řece Ononu na východě Ruska „začal být Masaryk považován za pána Sibiře“, uvádí v knize Masaryk a legie Vratislav Preclík.
Než dorazili až do přístavu Vladivostok, zmocnili se legionáři na cestě ruského pokladu a málem zachránili i poslední carskou rodinu, kterou však nakonec bolševici zavraždili. Nakoupili 42 transportních lodí, aby se na nich přeplavili zpátky do vlasti. Tento husarský kousek v té době sledoval celý svět.
Pomocí lodí se do nově vznikající Československé republiky vrátilo více než 70 tisíc lidí, ale mnozí během bojů v Rusku zahynuli. Kolem magistrály je rozeseto na tři tisíce legionářských hrobů. Zdaleka ne všichni padlí legionáři mohli být takto pohřbeni.
Nacistické a komunistické pokusy o přepisování historie dopadly plnou silou i na osudy legionářů, a tak se o jejich hrdinských činech, prozíravosti a podnikavosti dozvídáme více až po pádu komunismu v roce 1989. Jejich osudy popisuje například i populární komiksová série Stopa legionáře.
Dokumentární snímek o osudech československých legií v Rusku
Karl Čapek a Hovory s T. G. M.
Díky vztahu prvního českého prezidenta se spisovatelem Karlem Čapkem vznikla kniha Hovory s T. G. M., která zachycuje Masarykovy myšlenky a názory nejenom na otázky státu nebo politiky, ale i výchovy dětí a duchovní stránku života.
V roce 2018 byl natočen stejnojmenný film o vztahu mezi Masarykem a Čapkem a peripetiích, které se odehrávaly v pozadí příprav na vydání knihy. Celé komorní drama se odehrává v Topolčiankách, tehdejším sídle prezidenta, v roce 1928, v době blížícího se 10. výročí založení republiky, kdy měl Masaryk už 78 let.
Člověk, který dělá svou práci bez zájmu a jenom z chlebařství, je nešťastný a otrávený člověk. Já rád poslouchám, když někdo mluví s láskou a chutí o svém povolání; co všechno se od něho dozvíte! – T. G. Masaryk
Spisovatel Karel Čapek se s Masarykem shodoval v řadě témat, včetně udržování morálních hodnot společnosti.
Tuto oblast popisuje například Tomáš Halík: „Čapek je mi vzorem jako veřejný intelektuál, který se neváhal veřejně vyjadřovat k mravním otázkám politického a společenského života, vyzýval k toleranci a dialogu a snažil se kultivovat morální atmosféru společnosti, o níž věřil, že je nutným předpokladem skutečné demokracie.“
Karel Čapek upozorňoval, hlavně ve svých fejetonech v Lidových novinách, začínající úpadek morálky ve společnosti. Například ve fejetonu Erár a občanská morálka popisuje, jak je takzvaná „erár“ neboli daňová správa podezíravá vůči poplatníkům a nabízí odměny pro ty, kteří neplatiče nahlásí.
Doslova píše: „Lepší daňovou morálku, to ano: ale ne za cenu mravnosti lidské a občanské.“ Podporovat, aby se občané navzájem mezi sebou udávali, podle něj mohlo mít destruktivní vliv na celou společnost, což se také začalo skutkem naplňovat.
Karel Čapek byl nejen literátem světového formátu, ale projevil i neobyčejnou prozíravost, co se týče myšlenkové ideologie, která se pak do naší země skutečně vlámala. Na stránkách Peroutkova časopisu Přítomnost se v roce 1924 vyjádřil k zásadní politické otázce: Proč nejsem komunistou.
Standarta prezidenta
Standartu prezidenta České republiky zdobí heslo „Pravda vítězí“. Objevilo se na ní roku 1920 po vzniku Československa poté, co tento výrok zpopularizoval první český prezident.
Heslo nebylo vytvořeno samotným Masarykem, ale odkazuje na duchovní pochopení o zákonitostech světa. Historicky se nachází například v dopisech českého myslitele Mistra Jana Husa, který roku 1413 napsal, že „Pravda vítězí nad vším“ (Super omnia vincit veritas).
O dva roky později Hus napsal v dopise Pražské univerzitě: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky,“ a po jeho smrti Husovi následovníci hlásali, že to, co vítězí, je ve skutečnosti pravda Boží „Veritas Dei Vincit“.
Toto heslo se často vyskytuje ve středověkých latinských biblích. V Třetí knize Esdráš jej nalezneme v popisu příběhu o hostině u perského krále Daria. Když si šel král po hostině zdřímnout, dohodli se tři jeho mladí strážci, že každý napíše na lístek, co je na světě nejsilnější. První napsal, že je to víno, druhý mínil, že je to král. Třetí z nich, žid Zorobabel, napsal, že: „Silnější jsou ženy, ale nade vším vítězí pravda“.
Po probuzení král svolal radu a nechal mládence jejich názory obhajovat. Tehdy měl Zorobabel mimo jiné říci: „Což není veliký ten, který všechno stvořil, veliká pravda a silnější než všechno? A pravda trvá a sílí, žije a prosadí se na věky věků!“
Ekonomika první republiky
Nezávislost Československa byla prohlášena 28. října 1918 pětičlenným Národním výborem v Praze v součinnosti se zahraniční akcí Československé národní rady, která se již o 14 dní dříve prohlásila za prozatímní vládu nového státu.
Československá národní rada vznikla v roce 1916 v Paříži jako reprezentativní orgán zahraničního odboje z iniciativy Masaryka, Štefánika, Beneše, Osuského a dalších vedoucích představitelů odboje.
Takzvaná První republika přinesla řadu změn. Proběhla měnová reforma, uzavření státní hranice a okolkování veškerého oběživa, které se na území Československa nacházelo. Byla také zavedena koruna československá, která měla být v bance krytá zlatem – zlatý standard.
Demokracie není panováním, nýbrž prací k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je matematika humanity. – T. G. Masaryk
Po zotavení z předcházející krize zažila první republika období ekonomického rozmachu, způsobeného zavedením ekonomických reforem a zklidněním zahraniční politické situace. Proběhla pozemková reforma, tedy přechod z monarchistického státního zřízení na zřízení republikové. To zahrnovalo vyvlastnění půdy do té doby protěžované šlechty a církve. Změna vlastnických vztahů se měla dotknout přibližně 1,8 milionů hektarů půdy.
Hlavním odvětvím českého hospodářství byl tehdy průmysl. Růst zaznamenal stát i soukromý sektor a rozvíjela se řada průmyslových oborů od stavebnictví přes strojírenství.
Ze zahraničí se dovážela bavlna, len, hedvábí nebo železná ruda a ze země se naopak vyvážely výrobky z obuvnictví, zbrojního průmyslu, skla, bižuterie, chmel a další.
K rozvoji došlo také v oblasti československého bankovnictví, které se odpoutávalo od vlivu rakousko-uherských bank. Vznikla Agrární banka, Pražská úvěrová banka, Živnostenská banka, a Národní banka Československá.
„Podle výše národního důchodu na obyvatele zaujímalo (tehdejší) Československo 17. místo ve světě, dle hodnoty průmyslové výroby na obyvatele jsme byli na 12. příčce ve světě, podle podílu na světové průmyslové výrobě dokonce na 10. místě,” uvádí Pavel Szobi, historik a ekonom z Evropského univerzitního institutu ve Florencii.
Záhadná smrt Jana Masaryka
Okolo smrti bývalého českého ministra zahraničí Jana Masaryka se hromadí seznam nevyřešených otázek. Syn prezidenta první republiky zemřel za záhadných okolností 10. března 1948 po komunistickém státním převratu v bývalém Československu.
Jeho tělo bylo nalezeno v brzkých ranních hodinách pod oknem koupelny jeho bytu v Černínském paláci, kde sídlí ministerstvo zahraničních věcí. Jeho smrt je pro historiky dodnes záhadou a její vyšetřování zatím nebylo úspěšně uzavřeno.
Bádání v záznamech o vyšetřování jeho smrti a analýza prohlášení jednotlivých aktérů vytváří podle spisovatelky Václavy Jandečkové určitý vzorec, který umožňuje vyřazovat tvrzení, která lze považovat za záměrné lži, a určovat data, která by se měla nejvíce blížit pravdě.
„Objevila jsem nahrávku výpovědi policisty Vilibalda Hofmanna, který je jedním z těch, kdo prohlašují, že k tělu Jana Masaryka dorazil pár minut po páté hodině ranní, přitom oficiální verze komunistického režimu byla, že Masaryk spáchal sebevraždu kolem půl sedmé ráno,“ upozorňuje Jandečková na rozpory mezi výpovědí a předestíranou oficiální verzí, podle které měl spáchat sebevraždu v čase, kdy už byl několik hodin mrtev.
Podivné okolnosti se ale objevují i po pádu komunismu, kdy se rozběhlo nové vyšetřování jeho smrti. Tuto nahrávku dostal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) od jejího majitele již v roce 1996. ÚDV operuje v rámci Policie ČR a jeho vyšetřovatel Jan Havel nahrávku podle spisovatelky převzal a prostě ji „stopil“. Nikdo se o ní už neměl dozvědět.
Pan Grulich z města Karviná dal vyšetřovateli nahrávku a údajně mu řekl: „Dávejte mi na ni pozor, tohle je moje poslední (kopie).“ Ale nebyla poslední, a to byl také důvod, proč mohl později nahrávku znovu předat badatelce Jandečkové.
Existuje hned několik teorií. Podle jedné šlo o vraždu, při níž byl ministr Masaryk z okna vyhozen. Druhá uvažuje o sebevraždě – tedy, že by Masaryk z okna sám vyskočil. Další verze uvažuje, že se mohlo jednat o nehodu, která se stala, když se Masaryk z nějakého důvodu pokoušel po římse utéci ze svého bytu a spadl.
Další variantou je možnost, že byl Masaryk zabit ve svém bytě, a poté bylo jeho tělo vyhozeno z okna nebo naaranžováno a vyneseno na nádvoří až po jeho smrti.
Jandečková hovoří o několika dalších indiciích, které ukazují na to, že ministr Masaryk mohl být otráven nebo zastřelen ve svém bytě nebo dokonce dle některých při údajném útěku na letiště. Kriminální ústředna tehdy neměla dovoleno na místě vyšetřovat a velení nad celou akcí převzala Státní bezpečnost (Stb).