22. květen je spojen se vznikem Československé obce legionářské, stalo se tak před 103 lety, v roce 1921, na Všelegionářském sjezdu v Národním domě v Královských Vinohradech.
„Před 103 lety se konala ustanovující schůze Československé obce legionářské. Obec za první republiky sdružovala 45 tisíc čs. legionářů, kteří bojovali za naši svobodu na frontách v Rusku, Francii a Itálii. Za komunismu byla rozpuštěna, po roce 1989 obnovila činnost,“ uvedlo ministerstvo obrany na svém účtu X.
První světová válka
Termínem Československá legie byly již během první světové války označovány jednotky bojující v zahraničí. V 1914 byly zformovány první jednotky převážně z řad dobrovolníků, roty jako „Česká družina“ v Rusku nebo „Nazdar“ ve Francii. Legionáři svou činnost vykonávali jako součást zahraničního odboje s cílem pomoci ke vzniku samostatného československého státu, který měl být nástupcem Českého království. Jejich bojové úspěchy sehrály podstatnou roli při poválečných jednáních o vzniku Československa.
Dle informací z Metodického portálu byla Česká družina v Rusku velmi úspěšná. V roce 1916 vznikly dva pluky Mistra Jana Husa a Jiřího z Poděbrad. Bojovaly na straně bílé armády proti rakousko-uherským jednotkám. Po komunistické revoluci a svržení cara v roce 1917 a následně po uzavření dohody mezi Ruskem a Ústředními mocnostmi v březnu 1918 a zabrání části našeho území Německem hrozila československým legionářům jistá smrt, protože bojovali na druhé straně fronty. Československé legie se tedy musely vydat na východ do Vladivostoku. Odtud celkem odjelo 38 transportů s 67 041 lidmi, z toho 56 451 vojáků. Následně je čekala cesta prakticky kolem světa zpátky domů.
„Pracovat máme pro republiku a máme pomáhat každému a všem bratřím.“ T. G. Masaryk
Československý prezident T. G. Masaryk ve svém poselství legionářům vzkázal:
„Mám především velkou radost, že jste všichni již doma. Naše veřejnost – zdá se mi – nedosti ocenila, jaká to bylo veliká věc, dostati celou armádu domů. Veliká věc technicky a finančně. Za to jsme díky zavázáni spojencům a rád uznávám, že Vaše vedení v cizině a také naše vláda v té věci učinily svoji povinnost,“ lze se dočíst z dochovaného poselství T. G. Masaryka sjezdu legionářů na webu csol.cz.
Podle Masaryka v bitvě za svobodu byli Čechoslováci ochotni se spojit napříč politickým preferencím.
„Měli jste každý zvlášť a všichni dohromady svůj velký a národní a politický cíl před očima, jemuž jsme věnovali všecko myšlení a konání, ten cíl nás sjednotil a sbratřil. Avšak ten velký cíl je před námi i nadále, každému z nás a všem dohromady a bude do konce našeho života, dobytou svobodu a samostatnost zachovat a vybudovat…
Přináleželi jsme každý některé politické straně, ale přesto měli jsme a máme to společné, které nám nemůže vzíti nikdo, proto jste se dnes sešli a sejdete se zase a vždy znova. Bojovali a vítězili jsme ve jménu ideje, která se žádným stranictvím nedá zeslabit…
Pracovat máme pro republiku a máme pomáhat každému a všem bratřím. Přál bych si, aby legionáři stali se administračním a sociálním vzorem. Vašemu jednání přeju zdar…“ dočteme se dále v dochovaném poselství T. G. Masaryka sjezdu legionářů.
Sloučení několika legionářských organizací tak dalo vzniknout 22. května 1921 Československé obci legionářské, která působí dodnes.
Druhá světová válka
Před vypuknutím druhé světové války odešla nebo posléze uprchla řada mužů a žen, kteří v cizině utvořili sbory Československých legii. Jednotky byly zformovány na třech frontách ve Velké Británii, Středním východu a Sovětské svazu, uvádí web Paměť národa.
Po útěku z Československa v roce 1939 se Bohumil Krézek připojil k 11. československému pěšímu praporu v Palestině.
„Z té doby mám ale i krásnou historku. O Vánocích jsme se jeli podívat do Betléma na půlnoční mši. Byli tam Židé, Arabové a my. Já jsem mezi nimi nerozlišoval. Na každého jsem se díval jako na člověka. Bylo mi jedno, jaké je národnosti,“ vzpomínal Bohumil Krézek ve vyprávění pro Paměť národa.
Mezi legionáři během druhé světové války bylo i mnoho žen. Působily jako parašutistky, dělostřelkyně, spojařky, snajperky či zdravotnice. Jednou z nich byla i lékařka Gertruda Engelová, která vstoupila do legií se svým manželem, též lékařem, Františkem Engelem.
„V roce 1942 nás poslali do Buzuluku. Já jsem byla jedna z prvních žen, která tam byla. Spaly jsme na podlaze ve štábu a mužský nás od začátku neměli moc rádi. Mysleli, že ženy budou překážkou. Všech dvacet nás prošlo výcvikem,“ popsala pro Paměť národa Gertruda Engelová.
Během bojů na východní frontě o Dukelský průsmyk musela častokrát operovat i sama, protože raněných bylo mnoho.
„Tam bylo tolik raněných, že jsem musela operovat i já sama. Můj manžel, šéfchirurg, chodil od jednoho operačního stolu k druhému a radil. Operovala jsem jednoho, jmenoval se Halm. Měl prostřelené stehno a já mu z rány vytahovala všechny nečistoty a zbytky kalhot. Jak já byla šťastná, že se mi ho podařilo zachránit, když se pak po doléčení v sovětské nemocnici po třech měsících vrátil!“
Žádné díky od komunistů
Bohužel po komunistickém puči v únoru 1948 byla Československá obec legionářská bez jejího souhlasu přejmenována na Svaz bojovníků za svobodu. Část legionářů odešla zpět do exilu a ti, co zůstali, většinou čelili místo díků perzekuci, nuceným pracím a popravám.
Po sametové revoluci a pádu totality se v roce 1991 sešli členové československé zahraniční armády a navázali na činnost Československé obce legionářské.
