Každý rodič má svého oblíbence – i kdyby to nikdy v životě nepřiznal.
Podle nového výzkumu by se však nemělo bát jen to dítě, kterému se dostává méně pozornosti. Tento problém se totiž bytostně týká obou sourozenců.
Nová studie, která sledovala 632 párů jednovaječných a dvojvaječných dvojčat, zjistila, že i drobné rozdíly ve způsobu, jakým rodiče děti ukázňují, soustavně souvisejí s příznaky duševních potíží. Závěr výzkumu navíc může mnohé otce a matky překvapit: status oblíbence neposkytoval dítěti vůbec žádnou ochranu.
Méně upřednostňované a upřednostňované dítě
Nová studie publikovaná v časopise Development and Psychopathology zjistila, že ke zvýšení rizika úzkosti, deprese a ADHD u dítěte bohatě stačily pouhé rozdíly v disciplíně – nikoliv až nějaké otevřené, do očí bijící upřednostňování.
Aby vědci pochopili, proč rodiče zacházejí se sourozenci rozdílně a jak tyto odlišnosti souvisejí s psychickým zdravím dětí, zkoumali 632 párů dvojčat s průměrným věkem kolem 7,6 roku. Protože jednovaječná dvojčata sdílejí téměř veškerou DNA a vyrůstají ve stejné domácnosti, rozdíly mezi nimi pomáhají vědcům lépe oddělit čisté vlivy prostředí – například právě odlišný rodičovský přístup.
Výzkumníci hodnotili chování rodičů pomocí přímého pozorování v domácnostech a na základě dotazníků. Měřili rozdíly v disciplíně, míře vměšování, vřelosti a v protežování. Upřednostňování posuzovali podle výpovědí rodičů i samotných dětí o tom, který ze sourozenců se podle nich těší lepšímu zacházení.
Duševní zdraví dětí pak odborníci hodnotili pomocí standardních posuzovacích metod zaměřených na projevy ADHD, na internalizované potíže, jako jsou úzkost a deprese, a na externalizované projevy, kam spadá agresivita a porušování pravidel.
Jako klíčový ukazatel se ukázala rodičovská disciplína. Když rodiče ukázňovali sourozence rozdílně, děti vykazovaly vyšší míru příznaků ADHD. Častěji u nich ale nastupovaly i vnitřní problémy v podobě úzkostí či depresí a vnější projevy jako agrese, vzdor a porušování pravidel.
S duševním zdravím dětí souvisely i ty nejmenší rozdíly v zacházení. Mírné odchylky v disciplíně, vměšování nebo upřednostňování se pojily s vyšší mírou úzkosti, problémového chování a příznaků ADHD, a to zejména u dítěte, které zažívalo tvrdší nebo méně příznivý přístup.
Snad nejvíce překvapivé zjištění studie se však týká toho, co se dělo s protežovaným potomkem.
Výsadní postavení totiž dítě nutně nechránilo. V některých případech vykazovaly upřednostňované děti dokonce více vnějších projevů problémového chování. To může odrážet pocit neopodstatněného nároku či výsadního postavení, který se v dětech rozvíjí, pokud dlouhodobě dostávají přednostní zacházení.
„Ukazuje se, že sourozenci jsou velmi citliví na rozdíly v rodičovské disciplíně,“ řekla deníku Epoch Times Kathryn Lemery-Chalfantová, profesorka psychologie na Arizonské státní univerzitě a spoluautorka studie.
Rozdíly v negativním rodičovském přístupu – zejména v přísné disciplíně a neustálém vměšování – se s psychickými příznaky pojily mnohem soustavněji než rozdíly v pozitivním rodičovství, jako je vřelost nebo projevovaná náklonnost.
Matky a otcové zanechávají odlišné stopy
Jedním z nejjemnějších zjištění studie je fakt, že disciplína ze strany každého z rodičů souvisela u dětí s odlišnými výsledky. To jasně naznačuje, že matky a otcové formují vývoj dětí rozdílnými způsoby.
Disciplína ze strany matky se silněji pojila s vnitřními příznaky, jako jsou úzkosti a deprese. Autoři studie naznačují, že to může souviset s faktem, že matky obvykle tráví s dětmi více času a řeší každodenní kázeňské situace. Děti, které matky ukázňovaly častěji – zejména ty méně upřednostňované –, měly také tendenci vykazovat vyšší míru příznaků ADHD.
U otců se objevoval diametrálně odlišný vzorec. Jejich disciplína souvisela konkrétněji s vnějšími projevy problémového chování. Děti mohou na tvrdší nebo více omezující přístup otce reagovat viditelným vzdorem – například porušováním pravidel na protest proti vnímané nespravedlnosti.
Také upřednostňování se u každého rodiče projevovalo jinak. Děti protežované matkou měly tendenci vykazovat vyšší míru vnějšího problémového chování. Naproti tomu když otec projevoval větší přízeň jednomu ze sourozenců, děti častěji trpěly příznaky úzkosti, deprese a ADHD.
„Otcovská náklonnost může být pro děti obzvlášť důležitá, protože jim ukazuje, že otcové do nich vkládají skutečný zájem a pozornost,“ uvedla profesorka Lemery-Chalfantová. Naznačila tím, že nerovnoměrně projevovaná otcovská náklonnost může mít pro dětskou psychiku zvláštní emoční váhu.
Tato zjištění dohromady zdůrazňují, jak nesmírně důležité je, aby dětem projevovali důslednou péči a pozornost oba rodiče – nikoliv jen jeden z nich.
Rodičovství je obousměrná cesta
Rodičovství je však obousměrná ulice.
Vlastnosti dětí mohou výrazně ovlivňovat to, jak s nimi rodiče zacházejí, stejně jako rodičovství zpětně formuje děti. Aby vědci mohli tyto dynamiky pozorovat v reálném čase, požádali rodiče a děti, aby si během návštěv v domácnostech společně zahráli novou karetní hru. Hra měla za úkol záměrně vytvářet příležitosti k frustraci, impulzivnímu chování a interakci mezi rodičem a dítětem. Během těchto situací výzkumníci vypozorovali, že vměšující se nebo nepřátelské chování rodičů přicházelo často jako přímá reakce na nepozorné či impulzivní chování dítěte, nikoliv naopak.
„Rodiče negativní chování dětí nezpůsobovali, pouze na něj negativním způsobem reagovali,“ vysvětlila profesorka Lemery-Chalfantová.
Opakované cykly náročného dětského chování a negativních rodičovských reakcí se mohou časem navzájem nebezpečně zesilovat. Tyto permanentní náročné interakce mohou rodiče postupně vyčerpat a vést k únavě, výčitkám vůči sobě samým nebo pocitům selhání, uvedla Sheri Langstonová, terapeutka a ředitelka Rocky Mountain Therapy Group, která se na studii nepodílela. Tyto faktory pak nezřídka vedou k tomu, že se s dítětem, které se chová náročněji, zachází odlišně. „I když k tomu dochází jen občas, může se z toho pro dítě v dospělosti stát klíčová, bolestná vzpomínka,“ řekla deníku Epoch Times.
Samotné prostředí může ovlivňovat děti i rodiče zároveň. Širší rodinné faktory – například dlouhodobý stres, emoční vyčerpání nebo nedůslednost – mohou přispívat jak ke zvýšeným příznakům ADHD, tak k rozdílům v rodičovském přístupu. V některých případech mohou mít sami rodiče rysy související s ADHD, například vrozenou impulzivitu, což pak přispívá k reaktivnějšímu nebo vměšujícímu se chování vůči dětem.
Co dělat
Žádný rodič nezachází se všemi svými dětmi naprosto stejně a podle výzkumníků to ani nemusí být hlavním cílem. Ne každé nerovné zacházení je totiž apriori škodlivé. Někdy jedno z dětí skutečně potřebuje více podpory a sourozenci to často dokážou pochopit, pokud jim to rodiče jasně a otevřeně vysvětlí.
Podle profesorky Lemery-Chalfantové je mnohem důležitějším cílem důslednost, zejména v oblasti disciplíny. Nejlepší strategií je zaujmout autoritativní styl rodičovství, který v sobě citlivě kloubí vřelost i pevnou kontrolu. „Děti potřebují vědět, že jsou milované, ale zároveň nutně potřebují, aby jim rodiče poskytovali strukturu a rutinu, díky nimž bezpečně vědí, co mohou během dne očekávat.“
Odbornice navrhuje několik praktických výchozích bodů:
- Mějte jasný plán dříve, než nastanou problémy. Když předem přesně víte, jak budete reagovat, pokud dítě poruší pravidla, pomůže vám to zůstat klidní a důslední.
- Používejte důsledky, které přímo vycházejí z daného chování. Pokud dítě narušuje nějakou činnost, například společnou hru, můžete ho z této aktivity vyřadit, zatímco hra normálně pokračuje. Tím se chování usměrní, aniž by se zbytečně stupňovaly emoce.
- Stanovte jasná domácí pravidla s důslednými následky. Důsledné uplatňování pravidel u všech dětí v domácnosti dokáže nerovné zacházení účinně omezit.
Rodičovské přístupy se liší také podle věku dítěte, poznamenala profesorka Lemery-Chalfantová. Malé děti potřebují okamžité a jednoduché důsledky, například krátký časový odstup (takzvaný time-out). Ve středním dětství jsou děti obzvlášť citlivé na spravedlnost a s rozvojem vlastního sebepojetí se častěji porovnávají se sourozenci. Nerovné zacházení je proto může zasahovat mnohem citelněji. Rodiče v tomto věku potřebují jednat férově a trpělivě vysvětlovat, proč jsou rozdíly v disciplíně někdy nutné. V dospívání děti lépe chápou životní nuance a nerovné zacházení je může ovlivňovat méně, zejména pokud odráží specifické individuální potřeby každého z nich.
Výzkum nakonec jasně naznačuje, že to, co děti nejvíce potřebují, není dokonalá, matematická rovnost. Potřebují skálopevnou jistotu, že rodičovská vřelost i nastavená pravidla se na ně vztahují důsledně, spravedlivě a bez jakékoliv protekce.
–ete–
