Mezinárodní agentura pro atomovou energii na svém X účtu před časem zveřejnila video o uranovém sklu, kde zmiňuje i jeho český původ.
Ano, toto sklo, které při ozáření ultrafialovým světlem vyzařuje poutavou nazelenalou nebo nažloutlou barvu, vešlo ve známost poprvé v moderních dějinách v 19. století na území dnešního Česka. Jak však poznamenává ve svého knize O výrobě skla a jeho historii autor Rudolf Hais, nejstarší známé sklo barvené uranem pochází z římské doby. Jedná se o skleněnou zelenomodrou mozaiku z vily v Posillipu u Neapole datovanou do roku 70 n. l. Obsah oxidu uranu v ní je 1,25 %.
České kořeny
Čeští skláři začali experimentovat s přidáváním nově objeveného prvku uranu do skla nejpozději ve 30. letech 19. století, píše Hais. Německý chemik Martin Heinrich Klaproth objevil sloučeniny uranu v krkonošském smolinci a už v roce 1789 poukazoval na možnost jejich využití pro barvení sklovin.
První praktické využití tohoto objevu vede podle Haise k Franzi Antonu Riedelovi z Jizerských hor, který vlastnil sklárny v Antonínově, Křišťanově a Malé Jizerské louce. Riedel se podílel na vynálezu skla barveného oxidy uranu a stojí za názvy nejznámějších uranových sklovin s neobvyklou fluorescencí a dvoubarevností: Anenská žluť a Eleonorská zeleň. Obě dvě byly pojmenovány po jeho dcerách.
Z Jizerek se znalost výroby uranového skla rychle rozšířila do ostatních sklářských regionů v Čechách i Evropě. Průmyslovou výrobu žlutého i zeleného skla rozvinul zeť antonínovského huťmistra Josef Riedel, později známý jako „sklářský král Jizerských hor“.
Ve třicátých letech 19. století už existovaly první chemické továrny, které dodávaly uranové preparáty (uranovou žluť – dvouran sodný). Na Šumavě se skloviny barvené uranem začaly objevovat kolem roku 1840, od konce třicátých let i v Krkonoších nebo na Českomoravské vysočině. V Anglii a Francii se uranové skloviny vyráběly také v třicátých letech.
Rozmach a pád
Po roce 1850 se stalo barvení skla sloučeninami uranu všeobecně známé, už nešlo o žádnou horkou novinku. České sklárny tehdy vyvážely velké množství těchto sklovin do zahraničí včetně Orientu, poznamenává Hais. Kombinací dalších barviv byly postupně vyvíjeny další odstíny žluté, zelené, oranžové nebo žlutohnědé a rovněž se rozšiřovala škála skleněných výrobků, kde se oxidy uranu používaly, od bižuterie v Jablonci přes vázy, lékárenské sklo, či kliky ke dveřím.
Éra českého uranového skla trvala asi sto let, do druhé světové války. Od padesátých let 20. století už se uran kvůli rozvoji jaderné technologie mohl v Československu využívat omezeně a pouze u bižuterie, ale ne u užitkového skla. Až v sedmdesátých letech 20. století došlo k uvolnění předpisů a od té doby lze ve sklářství používat „ochuzené sloučeniny uranu“, tj. sloučeniny zbavené izotopu 235.
Pokusy s využitím těchto sloučenin, včetně jejich kombinace s dalšími prvky a oxidy k barvení skla, probíhaly v závodu Crystalex v Novém Boru. „Bohužel radiofóbie našeho věku (i nástup podobně zbarvených umělých hmot) umožnila pouze nepatrný rozvoj těchto krásných a efektních barevných sklovin v novodobé paletě českého sklářství,“ píše Hais.
Dnes se uran k barvení používá v malém množství v některých českých sklárnách a studiích. Hais zmiňuje například firmu Preciosa-Ornela nebo provozovny na Borskošenovsku. Kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou Petr Nový uvádí firmu Ajeto Lindava nebo Baňas.
Je uranové sklo bezpečné?
Uranové sklo obsahuje malé koncentrace radioaktivního uranu. U historických kusů šlo o 1–2 procenta oxidů uranu, u moderních sklovin, kde se používá ochuzený uran, jsou hodnoty dokonce pouhých 0,1–0,5 procenta. Tyto koncentrace jsou odborníky považovány za bezrizikové. I koncentrace 2 procenta je srovnatelná s běžným zářením z přírodních zdrojů.
Gama záření vycházející z oxidů uranu je velmi slabé a navíc je sklem silně pohlcováno. Kontakt s ním je proto bezpečný. Další radioaktivní prvek – radium, který má silnější gama záření, se v procesu zpracování uranové rudy odstraňuje a záměrně se do výroby nepřidává.
Ústav hygieny práce uranového průmyslu podrobil v roce 1976 skla s ochuzeným uranem analýze, která ukázala, že jsou nezávadná a bezriziková pro lidské zdraví a konzumaci z něj.
Americké sdružení regionálních vysokých škol Oak Ridge Associated Universities (ORAU) přesto na svých stránkách o uranovém skle uvádí, že „je důležité zacházet s uranovým sklem opatrně jako s jakýmkoliv jiným radioaktivním produktem a nikdy nepoužívat uranové sklo jako jídelní nebo nápojové nádobí“.
Mezinárodní agentura pro atomovou energii poznamenává na svém videu, že uranové sklo je sice neškodné, ale ukládat v něm jídlo může být nebezpečné kvůli vysokému obsahu olova, které se také do skla v tom období přidávalo.
Na rozdíl od uranového skla, kde je hlavním problémem nízká radioaktivita, představuje olovnaté sklo riziko chemické toxicity při požití nebo vdechnutí. Olovo je ve skle lépe biologicky dostupné než uran, což z něj činí větší problém při konzumaci nápojů a jídel. K uvolňování olova může docházet zejména při kontaktu skla s kyselými látkami jako víno, ocet či citrusové nápoje a při delším uchovávání nápojů v takových sklovinách.
