Lidé, kteří se vrátí ze smrti, nezačnou jen věřit jinak. Začnou jinak žít – a tato změna jen zřídkakdy vyprchá.
Toto je pátá část série „Odkud se bere vědomí?“.
Ve třiceti sedmi letech se zdálo, že Ned Dougherty má všechno: Mercedes-Benz, soukromé letadlo a známý noční klub v Hamptons. Pak se setkal se smrtí – a nic už nebylo jako dřív.
Dne 2. července 1984, po hádce s obchodním partnerem, se Dougherty zhroutil na chodník. Měl pocit, jako by padal do temné bezedné propasti. Lékařské záznamy uvádějí, že u něj došlo k zástavě dechu i srdce a že byl klinicky mrtvý jednu hodinu a šest minut. „V tu chvíli jsem byl doslova mrtvý, v každém smyslu toho slova,“ řekl Dougherty Epoch Times.
„A začala má cesta na druhé straně.“
Podle Doughertyho jeho vědomí opustilo tělo, putovalo do jiné dimenze a zahalilo ho oslnivé zlaté světlo, zářivější než slunce, a přesto nepůsobilo žádnou bolest.
Náhle se k Doughertymu připojil jeho zesnulý nejlepší přítel Daniel McCampbell, který zemřel během války ve Vietnamu. Daniel mu sdělil: „Jsem tu, abych ti ukázal cestu. V životě máš před sebou poslání.“
Když se Dougherty probral, byl z něj jiný člověk. Prodal své kluby, vzdal se drog i alkoholu a začal pracovat jako dobrovolník. Dělal dokonce i práce, kterými kdysi pohrdal – vynášel odpadky, uklízel toalety nebo řídil dopravu. Posledních čtyřicet let o své zkušenosti mluví a píše. Ne proto, aby něco dokazoval, ale protože věří, že se vrátil s určitým posláním.
Doughertyho proměna není neobvyklá.Průzkum Nadace pro výzkum zážitků blízké smrti z roku 2024, největší existující databáze věnovaná této otázce, zjistil, že téměř 80 procent lidí, kteří prožili zážitek blízké smrti, po návratu uvádí výrazné až středně silné životní změny: přeuspořádání priorit, nové profesní směřování, a dokonce proměnu pohledu na svět. Tento následný účinek se napříč desetiletími objevuje tak soustavně, že inspiroval celé výzkumné programy.
„Jsou to lidé, kteří se hluboce změnili,“ řekl mi dr. Jeffrey Long, který se výzkumu zážitků blízké smrti věnuje 30 let, v rozhovoru pro nedávný dokument „Final Hours“.
Jakmile se vrátili, už nebyli stejní
V přelomové studii publikované v časopise The Lancet vedl dr. Pim van Lommel se svým týmem rozhovory s lidmi, kteří přežili zástavu srdce, a to dva a osm let po jejich zážitku blízké smrti. Výzkumníci u nich zaznamenali soustavnou změnu.
Ve srovnání s lidmi, kteří zážitek blízké smrti neprožili, se ti, kteří jím prošli, mnohem méně báli smrti, častěji věřili v posmrtný život, více se zajímali o smysl života a pociťovali více lásky a soucitu.
Tyto pozitivní účinky přetrvávaly a při následném hodnocení po osmi letech dokonce zesílily. To naznačuje spíše zásadní a trvalou proměnu jejich vědomí než dočasnou psychologickou reakci.
Nejdéle vedený soubor dat k této otázce, který spravuje psychiatr Bruce Greyson z University of Virginia, porovnával postoje lidí, kteří zážitek prožili, při jejich vstupním hodnocení a o dvě desetiletí později. Změny přetrvaly po celou dobu. I po dvaceti letech tyto lidi stále více přitahovala služba druhým a méně se zajímali o znaky úspěchu, za nimiž se většina lidí celý život žene.
Greyson dospěl k závěru, že zážitky blízké smrti jsou „neobvyklé dlouhodobým přetrváváním změn postojů“. Většina vrcholných životních prožitků časem vybledne, tyto změny však zřejmě přetrvávají.
Proč? Souvisí to se třemi věcmi, které tito lidé díky své zkušenosti získali.
V dosud nejrozsáhlejší studii následných účinků, publikované v roce 2024 v časopise Resuscitation, Long porovnal 834 lidí, kteří prožili zážitek blízké smrti, se 42 kontrolními osobami, jež se ocitly na prahu smrti, ale samotný zážitek blízké smrti neměly.
V jeho analýze i v písemných svědectvích lidí, kteří touto zkušeností prošli, se opakovaně objevovaly tři prvky jako hlavní hybatelé změny. První z nich je ten, u něhož se většina analýz zážitků blízké smrti zastavuje. Další dva jsou však těmi, které skutečně znovu vystavějí celý život.
1. Vědomí po smrti
První věc, kterou uvádí téměř každý člověk s touto zkušeností, je zjištění, že konec těla v daném okamžiku neznamená konec vědomí.
Dougherty měl pocit, jako by se vznášel mimo své tělo a sledoval zdravotníky, kteří před jeho nočním klubem pracovali na jeho vlastním „těle“. Jiní popisují, že opustili tělo na operačních sálech, v autech nebo na nemocničních lůžkách a že vše viděli s neobyčejnou jasností. Mnozí říkají, že jim to připadalo skutečnější než skutečnost.
Ve své analýze více než 200 mimotělních pozorování ze své databáze Long zjistil, že více než 98 procent toho, co lidé podle svých slov viděli a slyšeli v době, kdy byli klinicky v bezvědomí, se ukázalo být do nejmenších podrobností přesné.
2. Návrat s posláním
Druhým prvkem je to, co tuto zkušenost proměňuje v jiný druh života.
Dougherty zanechal svůj starý život za sebou, aby pomáhal druhým. Popsal, že mu během zážitku blízké smrti světelná bytost řekla, aby se věnoval charitativní a misijní práci a aby se modlitba stala pravidelnou součástí jeho života. Poté se vzdal drog a alkoholu a třicet let hovořil a psal o své zkušenosti v naději, že bude inspirovat druhé. Později ve své knize „Fast Lane to Heaven“ napsal: „Mé poslání mi zpočátku nebylo jasně vymezeno, ale nyní zjišťuji, že se mi každým dnem vyjasňuje stále více.“
Dalším známým případem je Dannion Brinkley, kterého 17. září 1975 zasáhl blesk, když telefonoval ve městě Aiken v Jižní Karolíně. Klinicky mrtvý byl dvacet osm minut. Vzpomíná si, že mu světelné bytosti řekly, aby to, co se naučil, využil k pomoci umírajícím.
V roce 1997 spoluzaložil neziskovou organizaci The Twilight Brigade, která se věnuje tomu, aby žádný válečný veterán neumíral sám. Jako dobrovolník v hospicové péči odpracoval více než 34 000 hodin a během posledních dnů života byl u lůžka více než dvou tisíc lidí.
Nové poslání každého člověka, který prožil zážitek blízké smrti, vznikalo od základu, často za vysokou osobní cenu – ztracené kariéry, opuštěné podnikání, desetiletí neplacené práce. Tento vzorec se v jednotlivých případech objevuje tak soustavně, že jej výzkumníci jako Long začali považovat spíše za určující rys celého jevu než za nečekaný vedlejší účinek.
3. Vyšší vedení
Někteří lidé, kteří prožili zážitek blízké smrti, se vracejí nejen s posláním, ale také s vyšším měřítkem dobra a jasnější představou o tom, jak žít správně.
Někdy toto poselství předává zesnulý přítel, jako v Doughertyho případě. Jindy jej předávají bytosti, které tito lidé označují jako světelné. Obsah vedení se liší, jeho struktura je však stálá: člověku je ukázán jeho život, často v panoramatickém přehledu, z pohledu lidí, které ovlivnil. Cítí, co druhým způsobil, a je poměřován univerzálním morálním měřítkem. Tím dochází k intuitivnímu pochopení dobra a zla.
Právě tento přehled života způsobuje, že následné účinky jsou tak trvalé. Proměna nestojí na víře v posmrtný život – v ten věří mnoho lidí, aniž by se jejich život změnil. Proměna stojí na zkušenosti, že člověk byl spatřen zevnitř každého života, kterého se dotkl, a poměřen měřítkem dobra, které nemůže považovat za vlastní výmysl.
Kombinace těchto tří prvků, předaných v jediné zkušenosti, je tím, co mění život.
Tento vzorec se objevuje všude, kam se výzkumník podívá, bez ohledu na kulturu, věk či předchozí přesvědčení člověka, který zážitek prožil.
Tento vzorec jsem viděl i já sám. Posledních šest měsíců pracuji na dokumentu „Final Hours“. Setkal jsem se s bývalým neurochirurgem z Harvardu, který upadl do kómatu způsobeného meningitidou, s univerzitním baseballovým nadhazovačem, jemuž se během operace zastavilo srdce, s mladou ženou po čelní srážce automobilů i s pacientem s rakovinou, kterému na jednotce intenzivní péče selhaly orgány.
Všichni tito lidé zemřeli, vrátili se a navždy se změnili.
Jejich prožitky si nebyly podobné, ale to, co s nimi poté udělali, ano. Dokument, který má premiéru letos v červnu, rozvíjí sérii „Where Does Consciousness Come From?“ a zprostředkovává něco, co se slovy vyjadřuje obtížně: jak tito lidé mluví, co ukazují jejich tváře, zvláštní klid člověka, který se už nebojí smrti a v životě našel nové poslání.
K článku přispěla dr. Yuhong Dongová.
–ete–
