Lékařská pomoc při umírání bývá často vykreslována jako klidný a předvídatelný proces. Omezené množství dostupných údajů však naznačuje mnohem nejistější realitu.
Stále více Američanů si přeje mít kontrolu nad tím, kdy a jak zemřou. Málokdy se však dozvědí, že medicína dosud nenašla způsob, jak jim zaručit poklidný konec, jaký si představují.
Léky používané při lékařsky asistované sebevraždě – směs běžně známých léčiv – se podávají mimo schválené indikace ve smrtelných dávkách. Výzkumu jejich použití se však věnuje jen malá pozornost.
Ani v případech, kdy se výsledky zdají předvídatelné, běžně používané postupy ne vždy účinkují podle očekávání. Blízcí tak mohou být svědky zvracení, lapání po dechu a umírání, které se protáhne na mnoho hodin, či dokonce dnů.
„Průběh ‚asistovaného umírání‘ nemusí být tak ‚bezpečný a komfortní‘, jak tvrdí jeho zastánci,“ uvádí článek zveřejněný v časopise British Medical Bulletin. „Pacienti proto musejí být řádně informováni o skutečném průběh urychlení smrti a o riziku znepokojivých komplikací.“
Protokol postavený na nejistých základech
Lékaři ve státech, jejichž zákony umožňují lékařskou pomoc při umírání (MAID), smějí bez obav z trestního stíhání předepsat ke smrtícímu účelu jakékoli léky, které považují za vhodné. Mnozí se řídí protokolem neziskové organizace Academy of Aid-in-Dying Medicine, někdy jej však upravují a nahrazují doporučené složení vlastními preferovanými kombinacemi.
Doktorka Kerri Masonová, lékařská ředitelka programu lékařské pomoci při umírání při zdravotnickém systému Denver Health, sdělila Epoch Times, že osobně nahrazuje morfin hydromorfonem. Tím snižuje množství prášku v lékové směsi, aby se dala snáze vypít.
Léky používané při MAID tvoří rozdrcené tablety podávané ve formě prášku. Ten se rozmíchá přibližně v 60 mililitrech jablečného džusu nebo jiného sladkého nápoje, který má zmírnit hořkou chuť. Pacienti musejí být schopni směs sami požít, členové rodiny ji však smějí připravit. Podmínkou je diagnóza nevyléčitelného onemocnění s předpokládanou délkou života kratší než šest měsíců a věk nejméně 18 let.
V současnosti doporučovaná směs akademie, známá jako DDMAPh, obsahuje pět léčiv – digoxin, diazepam, morfin, amitriptylin a fenobarbital. Každé z nich se běžně používá k léčbě jiného onemocnění, konkrétně srdečního selhání, úzkosti, bolesti, deprese a epileptických záchvatů. V tomto případě se však podávají v dávkách, které mají způsobit smrt. Nejprve pacient dostane léky, které mají zabránit nevolnosti a zvracení.
Akademie v současnosti spolupracuje s organizací End of Life Washington na posouzení vysokodávkové varianty DDMAPh, v níž se pacientům s tolerancí vůči opioidům nebo benzodiazepinům podává dvojnásobná dávka diazepamu a fenobarbitalu. Někteří lékaři však tuto kombinaci používají u všech pacientů.
Podle časopisu British Medical Bulletin nebyl žádný jednotlivý lék ani žádná kombinace léčiv používaná při MAID v tomto kontextu důkladně posouzena z hlediska účinnosti a bezpečnosti. Autoři uvedli, že tyto léky mohou způsobit strastiplné umírání – tedy právě to, čemu se pacienti volící MAID snaží vyhnout.
Údaje, které chybějí
Mnoho států údaje o MAID nesleduje. Dostupná data ukazují, že od roku 2015 se medián doby do úmrtí zdvojnásobil, a to po přechodu od protokolů založených na jediném léku ke kombinovaným směsím. Jeden pacient, který užil směs DDMAPh, přežil 137 hodin – téměř šest dní.
Zda pacienti trpí nežádoucími účinky, zůstává do značné míry nejasné. V roce 2025 v Oregonu a v roce 2024 v Kalifornii lékaři nashromáždili údaje přibližně o polovině pacientů.
Z téměř 1 000 případů v Oregonu, u nichž komise za posledních dvacet let zná průběh, prodělalo pět pacientů záchvaty a 66 mělo potíže s požitím léků nebo je vyzvracelo. V letech 2001 až 2025 nabylo devět lidí po užití směsi znovu vědomí. Kalifornská zpráva za rok 2024 zaznamenala 27 komplikací.
Pokud nastane naléhavá situace, není vždy jasné, jak na ni reagovat. Kalifornská zpráva za rok 2024 uvádí, že ve třech případech lidé přivolali zdravotnickou záchrannou službu. Tento údaj však vychází z dat pouze přibližně o polovině pacientů, kteří předepsané léky skutečně užili.
Jednotlivé státy se liší v tom, jaké údaje shromažďují a co zveřejňují. Aktuální zprávy předložilo osm států. Washington jejich vydávání kvůli rozpočtovým škrtům pozastavil. Nové Mexiko informace shromažďuje, ale veřejně zprávy nezpřístupňuje. Montana nemá povinnost zprávy podávat, protože tam lékařskou pomoc při umírání umožnilo rozhodnutí nejvyššího soudu, nikoli přijetí zákona. Některé údaje ve zprávách navíc nejsou jednoznačné. Například počet evidovaných případů v New Jersey může označovat počet vystavených receptů, úmrtí za přítomnosti lékaře nebo pacientů, kteří léky skutečně užili.
Takto nedostatečné vedení záznamů podle Seana Rileyho, výzkumníka zabývajícího se koncem života a autora článku o orientaci v lécích používaných při MAID, zveřejněného v časopise Journal of Law and the Biosciences, ukazuje na potřebu lepší regulace pravidel, která pacientům umožní činit informovaná rozhodnutí.
„Komplikace, ať už jde o mírnou nevolnost, nebo dlouhou dobu do nástupu smrti, mohou být pro pacienta či jeho blízké trýznivé,“ napsal.
Jedním z důvodů, proč údaje o úmrtích v rámci MAID chybějí, je skutečnost, že zdravotničtí pracovníci nemusejí být při požití léků přítomni. Někteří pacienti si přítomnost lékaře nepřejí a chtějí zemřít pouze v kruhu svých nejbližších, uvedla Masonová.
Téměř polovina pacientů v Oregonu – 44 procent – zemřela bez přítomnosti zdravotnického pracovníka nebo vyškoleného dobrovolníka. Lékař, který léky předepsal, byl v místnosti přítomen u 13,5 procenta úmrtí.
Článek v časopise British Medical Journal nenalezl žádné zprávy o systematickém sledování mozkové aktivity až do smrti, koncentrace léčiv v krvi ani o posmrtném vyšetření plic. Dále upozornil, že zdravotníci mohou váhat s přiznáním chyb či komplikací.
„Navzdory omezením při shromažďování údajů statistiky zveřejňované ve výročních zprávách ukazují, že ‚asistovaná‘ úmrtí neprobíhají vždy rychle a bez komplikací,“ napsali autoři.
Nedostatečné zapojení lékařů a nejednotné vykazování údajů podle doktora Bricka Lantze, viceprezidenta pro advokační činnost a bioetiku neziskové organizace Christian Medical and Dental Associations, která se zabývá otázkami zdravotní politiky, odhalují hlubší problém – větší důraz na ideologii než na vědu.
Deníku Epoch Times řekl, že zdravotníkovi, kterému na pacientech skutečně záleží, by mělo záležet také na zaznamenávání a vyhodnocování údajů.
Co vidí rodiny
Masonová, která je někdy přítomna u svých pacientů ve chvíli, kdy léky užívají, otevřeně přiznává, že možnosti předvídat průběh jsou omezené. Podle ní nelze předem určit, za jak dlouho člověk zemře.
Déle však zpravidla umírají pacienti s neobvyklým metabolismem – buď proto, že byli před onemocněním mimořádně fyzicky zdatní, nebo kvůli obezitě. K opožděnému úmrtí dochází také u pacientů s onemocněním jater či s neurodegenerativními chorobami, kteří jsou jinak v dobrém zdravotním stavu.
Tělesné pohyby během umírání, označované jako tonické pohyby, mohou blízké, kteří na ně nejsou připraveni, vyděsit. „Může to působit poněkud znepokojivě,“ uvedla Masonová, „jde však o zcela normální fyziologickou reakci na nedostatek kyslíku.“
Pro rodiny, které sledují, jak jejich blízký zvrací nebo se snaží léky udržet v žaludku, je situace ještě tíživější. Podle Lantze je obtížné zjistit, zda pacient požil účinnou dávku a zda trpí.
„Tyto léky nikdo nevyvinul ani neurčil k tomu, k čemu se používají – tedy k usmrcení člověka,“ řekl. „Pacienti obvykle ani nevědí, co užívají. Nikdo neví, co dotyčný prožívá. Ze zdravotnického hlediska je v tom zmatek. A z morálního hlediska je to v současnosti stejný zmatek.“
Pacienti, kteří se v systému ztratí
Údaje o výsledném stavu pacientů se ve zdravotnictví často ztrácejí, protože jejich další sledování není vždy nutné, uvedla Masonová. Ani MAID není výjimkou, zejména proto, že se u žádného z těchto pacientů nepředpokládá, že bude žít déle než rok.
„Člověk léky buď užije, nebo je neužije a zemře, přičemž jeho rodina už poskytovatele zdravotní péče nekontaktuje… Jednoduše se v systému tak nějak ztratí.“
Každý stát má odlišné požadavky na shromažďované údaje a jen málokterý vykazuje komplikace nebo dobu, která uplynula od požití léků do smrti. Většina zpráv obsahuje pouze základní demografické údaje o pacientech a tři čísla: počet vystavených receptů, počet úmrtí po požití léků a počet úmrtí z jiných příčin.
V Oregonu nebyl v roce 2025 znám výsledek u 99 pacientů. Lékaři jim recept předepsali, ale chybí záznam, zda léky užili, nebo zda zemřeli. V Kalifornii nebylo v roce 2024 známo, zda léky požilo 388 pacientů.
Mezery v údajích podle Rileyho poukazují na zásadnější problém – tato oblast se rozvíjela rychleji než důkazy, o něž se opírá. Shromažďování dat je podle něj třeba brát vážně a je zapotřebí další výzkum. Zastánci MAID by zároveň měli přestat idealizovat představu smrti bez komplikací.
„Tato představa umožnila velké části veřejnosti považovat taková úmrtí za humánní a zavírat oči před možnými problémy.“
Grafy vycházejí z údajů zákona státu Oregon o důstojné smrti (Oregon Death with Dignity Act) za období 2016–2025; ilustrace: Lumi Liu
–ete–
