Komentář
Čínští lékaři vraždí politické vězně a odebírají jim orgány.
Jak je podrobně popsáno v nové důkladně zpracované knize Zabíjeni na objednávku od senior redaktora deníku Epoch Times Jana Jekielka, političtí vězni, jako jsou praktikující Falun Gongu a ujgurští muslimové, jsou typizováni podle tkání a zabíjeni, aby zásobovali rozrůstající se černý trh s transplantacemi lidských ledvin a jater. Právě proto může být čekací doba na životně důležitý orgán v Číně pouhý týden, zatímco v zemích s etickými transplantačními systémy to mohou být roky.
Komunistická strana Číny je neomezená tyranie a režim využívá nucené (násilné) odebírání orgánů jako prostředek kontroly. Jekielek však část viny za tuto hrůzu přisuzuje také utilitaristické bioetice, hodnotovému systému zaměřenému na minimalizaci utrpení – i kdyby to znamenalo obětovat některé lidi pro větší dobro. Takové myšlení podle něj „představuje zásadně odlišný způsob uvažování o lidském životě“ než lékařská etika „neškodit“, zosobněná Hippokratovou přísahou.
Utilitaristické bioetické myšlení proniklo i do západní medicíny. V zemích jako Kanada, Španělsko, Nizozemsko a Belgie je nemocným, postiženým a duševně nemocným lidem dovoleno darovat své orgány poté, co jsou usmrceni smrtící injekcí eutanazie nebo sebevraždou předepsanou lékařem. Je pravda, že tyto politiky nedosahují donucovací krajnosti, jakou vidíme v Číně. Přesto však představují strašlivé morální selhání, které opouští sebevražedné jedince a dává společnosti utilitaristický zájem na usnadňování jejich smrti.
Zde je několik příkladů, co tím myslím:
- Duševně nemocná šestadvacetiletá Španělka Noelia Castillo Ramosová – dlouhodobě diagnostikovaná s obsedantně-kompulzivní poruchou a hraniční poruchou osobnosti – byla dvakrát znásilněna. Tyto zločiny ji natolik zdeptaly, že vyskočila z okna v pátém patře, což ji zanechalo paraplegickou. Následně požádala o eutanazii, která je ve Španělsku legální. Její otec se soudně snažil zabití zabránit, ale neuspěl. Poté, co byla Ramosová minulý měsíc usmrcena a její orgány odebrány, její právník sdělil v rozhovoru, že na ni nemocnice vyvíjela tlak, aby si smrt nerozmyslela, protože její orgány už byly „přislíbeny“.
- V jiném španělském případě byla tvář ženy, která chtěla podstoupit eutanazii, před jejím usmrcením 3D testována, aby ji bylo možné po smrti darovat. Jakmile byla přijata k eutanazii, hlavním zaměřením lékařského týmu se stalo plánování a příprava operace.
- Naši nejbližší kulturní příbuzní v Kanadě také umožňují eutanazii jak umírajícím, tak i lidem bez terminální diagnózy. Pokud je pacient v Ontariu přijat k podání smrtící injekce – a od příštího roku budou mít k eutanazii přístup i duševně nemocní – musí být informována organizace dohlížející na dárcovství orgánů, aby její zástupce mohl kontaktovat člověka, který má být brzy mrtev, a požádat ho o játra, ledviny, slinivku, plíce a srdce. Žádná prevence sebevražd se nenabízí.
Jasné poselství, které spojuje eutanazii a odebírání orgánů – s aktivní podporou lékařských asociací pro transplantace, což konstatuji s lítostí – zní, že smrt nemocných, postižených a duševně nemocných má větší hodnotu než jejich život. Společnost nyní skutečně získala na těchto úmrtích podíl natolik, že odebírání orgánů po eutanazii je v kanadských médiích popisováno jako „přínos pro dárcovství orgánů“.
„Ale Wesley,“ mohou někteří namítnout, „ti lidé souhlasili.“
To je pravda, ale možnost darovat orgány se může stát hlavním důvodem, proč člověk žádá o usmrcení, nebo se přinejmenším může stát zásadním faktorem při načasování žádosti o smrt. Například šestnáctiletá belgická dívka s rakovinou mozku požádala o eutanazii a o odebrání svých orgánů, aby mohla „pomáhat lidem“. Jakmile lékaři souhlasili, byla instrumentalizována tím, že byla uvedena na 36 hodin do umělého kómatu před tím, než byla usmrcena a její orgány odebrány. Všimněte si, že toto kóma nebylo v jejím lékařském zájmu, ale sloužilo k testování jejích tkání a k zajištění času potřebného k nalezení vhodných příjemců. Jinými slovy, alespoň v určitém smyslu se ve chvíli, kdy byla dívka označena za usmrtitelnou, staly její tělesné části hlavním faktorem její péče.
Utilitaristický impuls také vede některé bioetiky k tomu, aby požadovali zrušení pravidla mrtvého dárce – etického základu transplantační medicíny, který vyžaduje, aby dárci životně důležitých orgánů byli před odběrem mrtví a zakazuje zabíjení kvůli orgánům. Například nedávný článek ve vlivném Journal of Medical Ethics argumentoval, že by lékařům mělo být dovoleno odebírat životně důležité orgány kognitivně postiženým lidem, zatímco jsou ještě naživu. Podle článku není v dárcovství orgánů nejdůležitější smrt, ale souhlas, zejména pokud byl živý pacient diagnostikován jako trvale nevědomý. V takových případech, tvrdí argument, není zabití morálně špatné, protože takoví lidé už nemají „zásadní zájmy“. To je tedy dehumanizace! A co když došlo k omylu, jak se v takových případech často stává?
Stále zřetelněji se ukazuje, že dehumanizující hodnoty, které pohánějí hrůzy odebírání orgánů v Číně, číhají i v západní medicíně a současné bioetické debatě. Je pravda, že naše společnosti jistě nikdy nebudou zabíjet politické vězně a prodávat jejich orgány. Jsme však na dobré cestě zacházet s nemocnými a sebevražednými lidmi, kteří chtějí zemřít, jako s pouhými přírodními zdroji ke sklizni jako kukuřičné pole. V tomto smyslu, pokud je zlo v Číně obdobou společenské horečky kolem 42 stupňů, teplota na Západě se pohybuje kolem 39.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
