ROZHOVOR – Bernard Bourdin je doktor historie náboženství a filozof. Vyučuje politickou filozofii na Katolickém institutu v Paříži. Odpovídá na otázky deníku Epoch Times k návrhům zákonů o konci života poté, co oba texty byly 25. února přijaty ve druhém čtení Národním shromážděním.
Eutanazie a konec života – návrh zákona o právu na pomoc při umírání odhaluje morální selhání liberálních demokracií, domnívá se filozof.
Epoch Times: Svatý stolec a Paříž hájí zásadně odlišné pohledy na konec života. Jak analyzujete tyto rozdíly mezi Francií a Vatikánem?
Bernard Bourdin: Tyto rozdíly nesouvisejí pouze s mandáty Emmanuela Macrona. Už řadu let, ba dokonce desetiletí, můžeme pozorovat odlišná hodnocení toho či onoho tématu mezi francouzským státem a Vatikánem. Vzpomeňme si na debaty kolem zákona o „manželství pro všechny“ v roce 2013 nebo nedávno na otázku asistované reprodukce.
A nejde jen o Francii; liberální demokratické státy jako celek se vyvíjejí určitým směrem, který nejde ruku v ruce s představami Svatého stolce.
Neříkám, že bychom měli tuto situaci banalizovat nebo se z ní radovat, ale ve skutečnosti na ní není nic bezprecedentního.
Podle mého názoru bude ve všech těchto společenských otázkách mezi Římem a liberálními demokraciemi vždy přetrvávat napětí, protože jejich pojetí člověka, života a světa se hluboce liší.
Postavě papeže se často přisuzuje geopolitický rozměr. Papež František byl znám tím, že otevřeně vyjadřoval své názory na různé politické otázky. Kam až v tomto směru sahají „pravomoci“ Vatikánu?
Svatý stolec žádné takové pravomoci nemá. Musí vykonávat svou duchovní a morální autoritu velmi specifickým způsobem.
Jinými slovy, Vatikán se nevměšuje do vnitřní politiky států, ale vyhrazuje si právo vyjádřit své přesvědčení. To nás přivádí k rozlišení, které učinil Max Weber mezi etikou přesvědčení a etikou odpovědnosti.
To, že Řím vyjadřuje určité přesvědčení, je opět jeho právem, ale zároveň jej nemůže oddělit od vztahu k realitě, která je vždy složitá. Proto je zde vždy přítomna také etika odpovědnosti.
Náboženské autority budou mít vždy sklon prosazovat především přesvědčení, protože právě ony nevykonávají politickou moc.
Přejděme k samotnému návrhu zákona, který zavádí právo na pomoc při umírání. Článek 4 tohoto textu upřesňuje podmínky nutné k tomu, aby člověk mohl toto právo využít. „Tento článek zakotvuje francouzský model pomoci při umírání založený na právní přísnosti, lékařských nárocích, ochraně nejzranitelnějších a pečlivém respektování vůle pacientů,“ prohlásila poslankyně Macronova tábora a nyní delegovaná ministryně pro autonomii a osoby se zdravotním postižením Camille Galliard-Minierová. Zakotvuje tento text skutečně francouzský model pomoci při umírání? Nezmění radikálně náš vztah k existenci a ke smrti?
Jedna formulace mě zaujala: „pečlivé respektování vůle pacientů“.
Pod zástěrkou dobrých úmyslů podle mě odhaluje ideologii, která se nepojmenovává. Tedy ideologii autonomie. Nejsem necitlivý vůči extrémnímu utrpení lidí, kteří chtějí ukončit svůj život, ale v jádru je v tomto textu všechno vráceno subjektivitě každého jednotlivce, jako by byl nemocný zcela svobodný ve svém úsudku.
Je to rétorika, která staví na první místo individuální svědomí toho, koho se věc týká, ale také individuální svědomí nás všech. Odkazuje nás k ultraindividualistické povaze našich společností. Jedinec je vnímán jako jediný, kdo je schopen řešit problémy. Pokud tedy trpí, není žádný důvod mu bránit v sebevraždě.
Kromě toho tato „pomoc při umírání“ vytváří tlak i na okolí trpícího člověka. Mohlo by mu být vyčítáno, že na nemocného vyvíjel morální či psychologický tlak, případně dokonce formu obtěžování.
Co potom lékařská etika? Lékaři jsou přece vychováváni k tomu, aby léčili, nikoli aby brali život.
Působí zde zhoubný diskurz, který ze smrti činí jediné vysvobození z utrpení a který odhaluje morální selhání liberálních demokracií, jež přitom v různých obdobích představovaly morální vzor.
Průzkum agentury IFOP v únoru ukázal, že 84 procent dotázaných Francouzů podporuje návrh zákona o pomoci při umírání. Zároveň však podle jiného šetření, které v prosinci zveřejnila nadace Fondapol, 50 procent lidí soudí, že je nejprve nutné nabídnout paliativní péči na celém území země a teprve poté uvažovat o zavedení „práva na pomoc při umírání“. Co si o tom myslíte?
Všechno záleží na tom, jak jsou otázky formulovány a jak je debata vedena. Otázky se nikdy nepokládají nevinně. Velmi často zdůrazňují utrpení pacienta, aby u dotazovaných vyvolaly určitou míru soucitu. A ti se pak ve většině případů vysloví ve prospěch návrhu zákona.
Navíc, pokud se Francouzů zeptáte neutrálněji, odpověď nemusí být stejná. Je proto třeba být u průzkumů veřejného mínění opatrný.
Mám především pocit, že skutečná země, lidé mimo politické a mediální kruhy, se o tento návrh zákona nutně nezajímají a spokojili by se s uplatňováním zákona Claeys-Leonetti, který byl přijat v roce 2016, tedy poměrně nedávno.
Nemůže tento návrh zákona ovlivnit také vztah státu k jeho občanům?
Upozorňujete na mimořádně podstatnou věc.
Ještě před něco více než stoletím, zejména během dvou světových válek, stát vyzýval své občany, aby bránili národ proti německému nepříteli. Francouzi se kolektivně zvedli a bojovali až do smrti.
Dnes žijeme v opačné situaci. Stát už po jednotlivci nežádá, aby se obětoval pro národ, ale zasahuje do jeho života, proměňuje ho v oběť pod záminkou zmírnění jeho utrpení a nemilosrdně vystupuje proti těm, kdo se jeho projektům stavějí na odpor. To je známka velmi špatného kolektivního zdraví.
Vyvíjíme se ve společnosti, v níž postava oběti nahradila kolektivní historické vědomí.
Děkuji za rozhovor
–etf–
