„Pronásledování skutečně škodí všem, zejména malým dětem a dospívajícím,“ poznamenal jeden mladý Číňan.
Meimei zaspala do školy. „Jak to?“ pomyslela si. Ráno ji vždycky budila matka. Zahlédla svého otce. I on zaspal. Zřejmě ho také nevzbudila. Tak kde byla?
Pak zazvonil telefon.
Šestnáctiletá dívka ho zvedla. Muž na druhém konci linky se představil jako dozorce na místní policejní stanici. „Tvá matka byla zatčena za cvičení Falun Gongu v parku. Požádej svého otce, aby zítra přinesl na policejní stanici 5 000 jüanů, jinak si následky vyřešíš sama,“ zavzpomínala dívka.
Její otec, který sám pracoval v nápravném zařízení, začal obvolávat své kontakty a zoufale se snažil najít někoho, kdo by znal někoho dalšího na policejní stanici.
Toho odpoledne obdrželi jiný telefonát, který jim oznámil, že její matka byla převezena na policejní stanici o úroveň výš.
„Byla jsem velmi, velmi vyděšená,“ vypráví Meimei. Věděla, že na této policejní stanici byl nedávno ubit k smrti jiný příznivec Falun Gongu.
„Musíme mámu zachránit,“ prosila svého otce, tehdy řádného člena Komunistické strany Číny (KS Číny).
Její otec požádal o pomoc zámožného strýce, který okamžitě začal roznášet obálky s penězi a vyptávat se, dokud nenašel tu správnou osobu.
Asi po čtyřech dnech se strýci podařilo domluvit návštěvu ve vězení. Dovnitř však směla jen Meimei.
Bylo to v období čínského nového roku. Na policejní stanici byla zima a tma. Zavedli ji do místnosti, kde uviděla rodinného přítele, který také praktikoval Falun Gong. Snažil se jí stranit, ona však na jeho tváři spatřila obtisk.
Ponurou scénu doplňovali dva policisté, kteří seděli v rohu, měli sluneční brýle a hráli šachy. Pak dovnitř přivedli její matku. Meimei se sotva zmohla na větu. Zbylých patnáct minut strávila pláčem.
Strýc opět poslal peníze různým vyšším šaržím na policejním oddělení.
„Ve skutečnosti to nebylo uplácení, jen posílání peněz,“ konstatuje Meimei.
Nakonec, asi po dvou týdnech, byla její matka propuštěna.
„Kdo ti to udělal?“ křičela Meimei, když viděla matčino tělo pokryté černými modřinami. Byla rozzlobená. Chtěla se prát. I když nemohla.
Matka ji však zastavila. „I oni jsou obětmi,“ vypráví. „Protože nevědí, že to, co dělají, je špatné.“
Meimei byla v šoku. Znala zásady Falun Gongu – pravdivost, soucit, snášenlivost – četla knihy a cvičila. Ale tohle bylo poprvé, kdy to opravdu pochopila.
(Nahoře) Praktikující Falun Gongu se účastní skupinového cvičení v čínském Kantonu v roce 1998. (Dole vlevo) Praktikující Falun Gongu se účastní skupinového cvičení v Meizhou v čínské provincii Guangdong v říjnu 1998. (Dole vpravo) Mladí praktikující Falun Gongu meditují v Číně v 90. letech 20. století. (Minghui, Informační centrum Falun Dafa)
„Myslím, že v tu chvíli jsem si uvědomila, co je to soucit,“ sdílí.
Meimei, což není její pravé jméno, je jedna z milionů dětí, které v Číně vyrůstaly ve strachu o život svůj i svých rodin od doby, kdy KS Číny před 25 lety zahájila brutální pronásledování Falun Gongu.
Stejně jako desítky dalších, kteří hovořili pro Epoch Times, požádala o utajení svého pravého jména, aby ochránila příbuzné, kteří stále v Číně žijí.
„Vzhůru nohama“
Falun Gong, praxe pomalých cvičení a morálních zásad, se předávala z mistra na žáka v linii sahající až do starověku, podobně jako řada jiných buddhistických nebo taoistických praxí, které se od 70. let 20. století dostaly na širší veřejnost pod přezdívkou qigong (neboli čchi-kung).
Qigong, který byl vyzdvihován především pro své tělesné zdravotní účinky, a jeho duchovní základy byly nenápadné, nabízel Číňanům cennou možnost, jak si udržet kontakt se svou kulturou v době čistek proti tradicím ke konci kulturní revoluce.
Falun Gong, známý také jako Falun Dafa, byl veřejnosti představen mnohem později, v roce 1992, kdy jeho zakladatel Li Hongzhi uspořádal řadu seminářů po celé zemi. Veřejnost již byla s qigongem do jisté míry obeznámena, Falun Gong se však ponořil hlouběji do duchovních témat – učil, že klíčem k dobrému zdraví a pokroku v praxi je kultivace charakteru v souladu s principy pravdivosti, soucitu a snášenlivosti.
Praxe se rychle šířila především ústním podáním. Na základě vládních průzkumů z konce 90. let 20. století si Falun Gong oblíbilo 70 až 100 milionů Číňanů a většina z nich uváděla zlepšení fyzické a duševní pohody. Běžně rodiče vedli ke cvičení své děti, které se také řídily jeho zásadami.
Téměř všichni, kteří hovořili s Epoch Times, se považovali za praktikující Falun Gongu, a to oddané, ve věku od pěti do patnácti let.
Dne 20. července 1999 státní média v celé Číně Falun Gong odsoudila a oznámila, že byl Komunistickou stranou Číny zakázán. Noc předtím byli po celé Číně zatýkáni „asistenti“ Falun Gongu – dobrovolníci, kteří si přinesli stereo soupravy, aby na venkovních cvičištích pouštěli hudbu.
Pro mnohé, zejména mladé praktikující, byla tato zpráva naprostým zděšením.
„Cítili jsme se tak divně,“ svěřila se Livia, které bylo v té době jedenáct let.
Spolu s rodiči chodila pravidelně cvičit Falun Gong s ostatními lidmi v okolí.
„Mnoho vládních úředníků nás znalo a chovali se k nám docela přátelsky,“ uvádí.
Ale najednou se ve zprávách objevilo, že Falun Gong je vyloženě zlo.
„Moji rodiče a já jsme tomu prostě nemohli uvěřit,“ dodává.
Tón státem kontrolovaných médií vůči Falun Gongu se prakticky přes noc změnil z pozitivního na negativní, vzpomíná Amy, které bylo v té době osm let.
Bylo to, jako by se nebe a země obrátily vzhůru nohama.
Yu, praktikující Falun Gongu
Bylo to šokující.
„Bylo to, jako by se nebe a země obrátily vzhůru nohama,“ popisuje Yu, kterému tehdy bylo třináct let. To, co bylo ještě den předtím pravda, bylo nyní údajně nepravdivé. Absurdní tvrzení byla najednou prezentována jako nezpochybnitelný fakt.
Mezi praktikujícími Falun Gongu se rozšířil pocit, že muselo dojít k nějakému omylu a že situace bude rychle napravena.
„Muselo dojít k nedorozumění,“ vzpomíná tehdy osmnáctiletá Phoebe. „Musíme jim dát najevo, že [zatčení praktikující Falun Gongu] jsou dobří lidé. Musíme něco udělat,“ rekapituluje jejich uvažování v té době.
Tisíce lidí chodily na úřady místní samosprávy nebo cestovaly do Pekingu, aby podaly odvolání nebo prostě řekly lidem na náměstí Nebeského klidu, že „Falun Dafa je dobrý“.
Strana reagovala masovým zatýkáním, vězněním a mučením.
Někteří praktikující Falun Gongu říkají, že policie byla zpočátku zmatená a nevěděla, co má dělat. Ti, kteří se vydali do Pekingu, byli zatčeni, jejich osobní údaje byly zaznamenány a poté byli během několika dní propuštěni.
To se však rychle změnilo.
Místní úřady, zřejmě pod tlakem shora, začaly odvolání v Pekingu považovat za vážný přestupek, který se trestá měsíci nebo dokonce roky vězení v táboře nucených prací.
Brzy následovala svědectví o mučení: několikahodinové bití, elektrické šoky s mnoha elektrickými obušky, až se místnost naplnila pachem hořícího masa oběti, celodenní výslechy a nedostatek spánku, znásilňování, násilné krmení nosem s koncentrovanou slanou vodou, lámání kloubů a zasouvání bambusových tyčí pod nehty, injekce s neznámými chemikáliemi a desítky dalších metod zdokonalených tak, aby způsobily co největší bolest.
Téměř okamžitě po zahájení pronásledování začali praktikující tisknout a rozdávat letáky, uvedlo několik respondentů. Zpočátku se letáky obvykle zaměřovaly na místní případy neprávem zatčených praktikujících. Později začali vyrábět obecnější letáky a brožury vyvracející propagandu KS Číny a začali je roznášet lidem do poštovních schránek, obvykle uprostřed noci.
Za přistižení s takovými materiály hrozilo dlouholeté vězení nebo pracovní tábor.
Rodiče Livie byli podle jejích slov nejméně desetkrát posláni do pracovních táborů a různých vazebních zařízení.
Jeden rok byli zadrženi oba její rodiče a prarodiče současně. Ostatní příbuzní se do toho nechtěli zapojit, protože se báli, že se stanou také terčem útoku, a tak zůstala sama a přežívala na školních obědech a na všem, co se jí podařilo sehnat.
„Bylo to pro mě velmi těžké období,“ vzpomíná.
Ale jídlo a další základní potřeby pro ni nebyly skutečným problémem.
„Hlavní problém byl duševní a duchovní, protože mi chyběli rodiče a měla jsem o ně strach,“ říká.
Propagandistická mašinérie
V prvních měsících pronásledování se proti Falun Gongu zaměřené zprávy staly všudypřítomnými a nasytily všechny televizní kanály, rozhlasové stanice a noviny.
Pro každého, kdo Falun Gong znal, zněla propaganda absurdně. Praxe byla obviňována z toho, že vede k vraždám, sebevraždám a dokonce k terorismu – což je v rozporu s jeho učením, které výslovně zabíjení zakazuje.
Obrovské množství propagandy však zapříčinilo, že mnoho lidí alespoň některá tvrzení přijalo.
Od zahájení kampaně pronásledování ze strany KS Číny se odsuzování Falun Gongu stalo povinným celonárodním cvičením.
Jednou z nejčastějších prvních pomluv bylo, že si praktikující Falun Gongu rozřezávají žaludek, aby „našli Falun“ (kolo zákona neboli energetický mechanismus, umístěn ve spodní části břicha – pozn. překladatele). Neexistuje žádný důkaz, že by se něco takového kdy stalo – režim si to zcela vymyslel – přesto to mnoho Číňanů bezvýhradně přijalo jako pravdivé, poznamenalo několik praktikujících.
Odsuzování Falun Gongu se stalo povinným celonárodním cvičením. Lidé museli podepisovat petice proti Falun Gongu, dupat po obrázcích zakladatele Falun Gongu a odsuzovat Falun Gong před vstupem do vládních úřadů. Propaganda proti Falun Gongu se stala součástí učebnic pro základní školy, školních zkoušek a povinných hodin „politické výchovy“ pro školáky v Číně.
Pro ty, kteří této propagandě uvěřili, byli praktikující Falun Gongu horší než zločinci, tvrdí Amy.
Mnohým to připomínalo fanatismus z dob kulturní revoluce, kdy lidé museli recitovat citáty Maa Zedonga, i když si chtěli koupit potraviny.
Jenže tentokrát už byli lidé naladěni na pragmatický cynismus.
I mnozí z těch, kteří propagandě nevěřili, minimálně považovali praktikující Falun Gongu za blázny a iracionální společnost, jelikož se navzdory pomluvám režimu drželi své víry, zmiňuje Livia.
(Vlevo nahoře) Tábor nucených prací v Číně, kam byli posláni praktikující Falun Gongu. (Nahoře vpravo) Praktikující Falun Gongu jsou nuceni sledovat propagandu KS Číny při vymývání mozků ve středisku provozovaném „Úřadem 610“, který stál v čele kampaně pronásledování Falun Gongu. (Dole vlevo) Plakát s informacemi objasňujícími fakta o Falun Gongu vystaven na veřejnosti v Jiamusi v čínské provincii Heilongjiang 6. ledna 2018. (Vpravo dole) CD s informacemi vyvracejícími propagandu čínské komunistické strany o Falun Gongu v Pekingu 11. prosince 2007. (Informační centrum Falun Dafa)
„[Lidé si mysleli], že celá moje rodina je tak hloupá. Mysleli si, že je to tak snadné, protože se stačí vzdát Falun Gongu. Proč na tom musíte trvat?“
Víra pro ně neměla žádný význam, míní.
Amy si vzpomněla na hodinu politické výchovy, během níž se snažila promluvit. „Falun Gong takový není,“ začala vysvětlovat, když učitelka chrlila příval propagandy. Učitelka ji okamžitě umlčela. „Jaké máš důkazy?“ křičela na Amy na chodbě po hodině.
Odplata přišla rychle. Druhý den se Amy dočkala ostouzení od celé třídy, kde jí ostatní děti nadávaly, což již nechtěla, aby se znovu opakovalo.
Několik jejích kamarádek se Amy zastávalo, ale později jí řekly, že jim učitelé nařídili, aby se s ní přestaly bavit, aby to „neovlivnilo jejich vzdělání“. Potěšilo ji nicméně, že byly ochotné se příkazům učitelů vzepřít a zůstat jejími přáteli. Přesto nechtěla, aby se dostaly do problémů. Navrhla jim, aby své přátelství projevovali jen v soukromí. Postupem času se od sebe stále více vzdalovaly, než zůstala zcela osamocená.
Její otec, který Falun Gong nepraktikoval, trval na tom, aby zůstala ve škole, a tak tam chodila dál, přičemž čelila neustálému popichování a očerňování.
„Každý den byl jako mučení,“ svěřila se.
Kolektivní vina
Když pronásledování začalo, bylo Benovi sedmnáct let.
„Nemohl jsem to pochopit,“ přiznává. „Nevěděl jsem, co se stalo.“
Přátelé a rodina se hrnuli k nim domů a snažili se ho i jeho otce přesvědčit, aby přestali praktikovat nebo to alespoň udrželi v tajnosti. Vytahovali kulturní revoluci a obávali se, že pokud bude jeden člověk označen za nepřítele strany, stane se terčem celá rodina.
„Už to nemůžeš praktikovat, protože tvoji bratranci a sestřenice půjdou za pár let na střední a vysokou školu. A budou pronásledováni,“ poučovali je tenkrát strýcové.
Tlačil na mě šéf, rodina, spolužáci i kamarádi. Takže jsem začal mít psychické problémy.
Ben, praktikující Falun Gongu
Čínská komunistická strana používá kolektivní vinu, kdy za domnělé politické prohřešky jsou trestáni členové rodiny, přátelé, kolegové, dokonce i pracoviště nebo škola, což je zdroj psychického mučení, o němž se zmiňují mnozí praktikující.
Jedna věc je vzdorovat příkazům vlády, aby se člověk zřekl své víry, ale zcela jiná věc je vzdorovat vášnivým prosbám skutečně znepokojených příbuzných a přátel.
V roce 2000 se Benův otec vydal do Pekingu, aby apeloval na vládu, a byl zatčen. Během následujících deseti let ho Ben viděl celkem jen několik měsíců. Jeho otec byl propuštěn jen proto, aby byl znovu zatčen a poslán do vazební věznice nebo pracovního tábora.
Ben se musel vzdát studia na vysoké škole. Aby se po střední škole uživil, začal pracovat jako číšník v restauraci a později v různých fastfoodech, jako jsou McDonald’s a Burger King.
Nikdo se mu neodvážil pomoci. Dokonce i jeho vedoucího v práci opakovaně obtěžovala policie.
„Tlačil na mě šéf, rodina, spolužáci i kamarádi,“ vypovídá. „Takže jsem začal mít psychické problémy. Na velmi dlouhou dobu jsem se přestal bavit s lidmi.“
Trpěl depresemi, intenzivními pocity strachu a beznaděje.
Když byl jeho otec v roce 2009 po dvouletém pobytu v pracovním táboře propuštěn, povzbuzoval Bena ve víře a jeho psychický stav se postupně začal zlepšovat. Zapojil se do programu kariérního rozvoje a naučil se programovat.
Bylo jasné, že jeho otec byl mučen, ale když se ho na to zeptal, nechtěl mluvit.
„Několikrát jsem se ho na to ptal. Odpovídal: ,Ne, nechci to říct. Je to příliš hrozné. Nechci si ty vzpomínky vybavovat,‘“ popisuje.
Zmínil se však o bití a také o tzv. tygří lavici – nucení sedět několik dní na malé stoličce, což způsobuje nesnesitelnou bolest a rozsáhlá poranění hýždí.
V roce 2012 se Benovi a jeho otci podařilo uprchnout do Spojených států.
Odhalení skutečné povahy
V roce 2001 žila Yu na středoškolské koleji – deset dívek se tísnilo v jedné místnosti plné paland. Pod matraci ukryla několik materiálů Falun Gongu, aniž by si uvědomila, že je přes prkna postele uvidí její spolubydlící na palandě pod ní.
„Yu, mohla bys to odstranit? Pokaždé, když se podívám nahoru, vidím to. Je mi to velmi nepříjemné,“ pověděla jí dívka ze spodu, kamarádka z dětství.
Její poznámku zaslechlo několik dalších spolubydlících. Yu jim to chtěla vysvětlit. „Nevěřte tomu, co říká vláda,“ začala povídat. Řekla jim o příteli své matky, který se opakovaně chodil odvolávat do Pekingu, byl zatčen a nakonec odsouzen na dvanáct let vězení. Jak mluvila, začaly jí po tvářích téct slzy.
Setkala se však s naprostou apatií. Jedna ze spolubydlících se dokonce začala smát. „Proč brečíš? Však to není tvoje rodina,“ odvětila jí jedna z dívek.
Yu se už nikdy nepokusila se spolužáky o pronásledování mluvit. Málokdy se také usmívala.
O čtyři roky později, na lékařské fakultě, se Yu chopila další příležitosti – učitel angličtiny, Američan, zadal jako ústní úkol téma „hrdina“.
Když přišla řada na Yu, vstala a začala mluvit o své vězněné rodinné přítelkyni.
„Řekla jsem, že je v mém srdci hrdinkou, protože se postavila za svou spravedlivou víru,“ vyřkla tehdy Yu.
Třída ztichla. Učitel nic neřekl. Nakonec se zvedl zástupce třídního Komunistického svazu mládeže a začal chrlit svou propagandu.
Po hodině se Yu cítila nesvá. Myslela si, že udělala správnou věc, ale nebyla si jistá, co se stane. Doufala, že ji její blízcí přátelé podpoří, ale teď se s ní nechtěli ani bavit.
Cestou zpátky na kolej se cítila zraněná a osamělá. Když otevřela dveře, v pokoji byla jen jedna dívka – zástupkyně studentů koleje. Yu neměla její společnost příliš ráda, vzhledem k jejímu hrubému, rozmazlenému a bezohlednému chování, protože často zůstávala vzhůru dlouho do noci, když ostatní chtěli spát.
K jejímu překvapení tato dívka začala křičet: „Yu, jestli tě kvůli tomuhle zatknou, půjdu tě zachránit!“
Srdce Yu roztálo. Přistihla se, že se usmívá.
„Vynášení Falun Gongu v Číně opravdu odhaluje skutečný charakter lidí,“ konstatuje.
„Tři vystoupení”
Když pronásledování začalo, mnozí praktikující chovali naději, že když se lépe obhájí, strana možná změní svůj postoj. Rok co rok věřili, že pronásledování brzy skončí, líčí Yu.
V listopadu 2004 přišel zásadní posun, když bylo zveřejněno Devět komentářů ke komunistické straně, série redakčních článků vydávaných deníkem Epoch Times. Jejich podrobná a střízlivá analýza historie, zvěrstev a metod čínské komunistické strany zmařila veškeré zbývající naděje, že se strana změní.
Jak tyto editoriály dokumentují, označování části společnosti za nepřítele určeného k likvidaci bylo základní taktikou strany, jak se udržet u moci.
„Byla jsem od základu otřesena,“ popisuje Livia, jak poprvé knihu četla. Konečně jí začalo dávat smysl, proč KS Číny pronásleduje nevinné lidi, kteří podle všech rozumných hledisek nepředstavují žádnou hrozbu.
Od té chvíle se zdá, že mezi praktikujícími Falun Gongu převládá názor, že pronásledování může skončit jedině s koncem komunistické strany.
„Předtím jsme se snažili přesvědčit čínské představitele, aby Falun Gong přijali. Snažili jsme se použít náš soucit, laskavost, pokusit se změnit jejich myšlení, psát petice a dopisy, objasňovat pravdu,“ vysvětluje Sam.
„Po [přečtení] Devíti komentářů jsem si uvědomil, že touto cestou už [neuspějeme]. … Není žádná naděje, že se změní, [že] přestanou s pronásledováním.“
Devět komentářů zažehlo vznik hnutí „San Tui“ neboli „Třech vystoupení“, které se odkazuje na vystoupení lidí z KS Číny, Komunistického svazu mládeže a Komunistických pionýrů mládeže. Ačkoli má strana jen asi 100 milionů členů, téměř každý Číňan se někdy připojil k některé z jejích přidružených organizací.
Spíše než formální zrušení takového členství znamená San Tui prohlášení o vnitřním distancování se od strany a jejích zločinů.
Praktikující Falun Gongu toto hnutí v Číně propagují, shromažďují taková prohlášení od lidí a zasílají je do Globálního servisního centra pro vystoupení z Komunistické strany Číny (Global Service Center for Quiting the CCP), neziskové organizace zřízené za účelem propagace hnutí a vedení evidence, která v současné době čítá více než 430 milionů.
Mnoho praktikujících si všimlo, že šíření Devíti komentářů změnilo postoj k Falun Gongu.
V Číně lidé opravdu těžko rozlišují mezi Komunistickou stranou Číny a čínským lidem.
Mike, praktikující Falun Gongu
Dokonce i lidé, kteří jsou přesvědčeni o propagandě KS Číny, byli po přečtení série článků ohromeni, tvrdí Amy.
„Dokonce i ti velmi tvrdohlaví lidé, kterým čínská komunistická strana vymyla mozek, nemohli nic namítat.“
Devět komentářů vneslo světlo do života těm, kteří byli dlouho poučováni, že bez čínské komunistické strany by Čína neexistovala, uvedli respondenti, kteří hovořili s Epoch Times.
„V Číně lidé opravdu těžko rozlišují mezi Komunistickou stranou Číny a čínským lidem,“ konstatuje Mike, kterému bylo v počátečním období pronásledování osm let.
Devět komentářů podle nich lidmi otřáslo natolik, že jim to pomohlo ujasnit si, že čínská komunistická strana a Čína nejsou totéž.
Zabíjení pro orgány
V roce 2006 přinesly noviny Epoch Times zprávu o tom, že čínský režim zabíjí praktikující Falun Gongu, aby jim byly odebrány orgány pro využití v lukrativním transplantačním průmyslu. S obviněním nejprve přišlo několik informátorů a důkazy se rychle nabalovaly.
Po roce 2000 se čínský systém transplantací orgánů náhle rozrostl. Nabídka orgánů byla tak ohromující, že mnoho nemocnic otevíralo nová transplantační oddělení a po celé zemi začaly vznikat i nové nemocnice zaměřené výhradně na transplantace.
Některé nemocnice se otevřeně chlubily, že ročně provedou stovky transplantací, zatímco před několika lety jich bylo jen několik. Přesto v zemi prakticky neexistoval systém dárcovství orgánů. Dokonce ani s přiznaným využíváním vězňů odsouzených k smrti jako zdroje orgánů by to v Číně nebylo možné. Nic nenasvědčovalo tomu, že by Čína najednou odsoudila k smrti exponenciálně více lidí.
Především nemocnice uváděly čekací lhůty v délce jednoho nebo dvou týdnů – orgány čekaly na pacienty, nikoli naopak.
Několik následných nezávislých vyšetřování dospělo k závěru, že jediný způsob, jak by čínský transplantační systém mohl fungovat, zejména s ohledem na neuvěřitelně krátkou dobu použitelnosti orgánu, jakmile už není v těle, je ten, že lidé jsou zabíjeni na požádání, kdykoli je orgán potřeba.
Tajní vyšetřovatelé volali do nemocnic, vydávali se za pacienty, kteří potřebují transplantaci orgánu, a žádali konkrétně o orgány z „Falun Gongu“, přičemž se jim dostalo ujištění, že tyto orgány jsou skutečně k dispozici.
Podle několika respondentů byla tato zpráva děsivá a nechutná zároveň.
„Několik dní jsem nemohl jíst,“ svěřil se Ben. „Nemohl jsem uvěřit, že se něco takového děje už několik let.“
Pro Meimei, která byla v té době mimo domov na internátní škole, to byl neustálý zdroj úzkosti.
„Měla jsem velký strach a bála jsem se o mámu, zejména pokaždé, když nezvedala telefon,“ vylíčila.
Tato hrůzná praxe se zdála být obzvláště rozšířená v severovýchodní provincii Liaoning, kterou na počátku roku 2000 vedl Bo Xilai, horlivý vykonavatel kampaně čínského režimu proti Falun Gongu.
„Byl to pro mě velký šok,“ vzpomíná Phoebe, která právě končila střední školu v Dalianu, druhém největším městě provincie Liaoning, když pronásledování začalo.
Její otec byl právník a matka místní prokurátorka, což jí zajistilo pohodlný život izolovaný od utrpení obyčejných Číňanů nabubřelou propagandou.
„Pro mě byla vláda vždycky představována jako opravdu milá,“ dodává.
Když se vedení čínské komunistické strany obrátilo proti Falun Gongu, který Phoebe praktikovala se svou matkou od roku 1995, myslela si, že to musí být špatný vtip.
„Neměla jsem žádnou představu, že by to vláda mohla lidem udělat,“ podotýká.
„To si ani nemůžete myslet, co chcete? Nemůžete ani věřit v to, co je dobré? … Tehdy jsem poprvé jasně uviděla, jak je strana zlá.“
Vzhledem k významnému postavení její matky a jejím pracovním výsledkům se ji zpočátku nikdo neodvážil pronásledovat – dokud se nerozhodla napsat dopis na obranu Falun Gongu a poslat ho všem soudním a donucovacím úředníkům v Číně, na které si vzpomněla.
V prosinci 1999 odjela s Phoebe do Pekingu, aby se odvolala. Při bezpečnostní kontrole na náměstí Nebeského klidu u nich policie našla dopis a knihu Falun Gong. Na místě byly zatčeny a několik dní zadržovány.
Poté byla její matka sledována a donucena odejít do předčasného důchodu. Policie pravidelně prohledávala jejich dům a její matka byla znovu a znovu zadržována, než byla nakonec odsouzena ke třem letům v nechvalně známém pracovním táboře Masanjia. Po roce byla propuštěna, aby se mohla podrobit operaci očí – což Phoebe přičítá štěstí, že tábor se zdráhal její matku, bývalou prokurátorku, příliš tvrdě týrat.
Když se v roce 2006 dozvěděli zprávu o vraždách praktikujících kvůli jejich orgánům, byli znepokojeni, když si uvědomili, že jejich provincie je zřejmě do těchto praktik silně zapletena.
„Z toho se mi opravdu udělalo špatně,“ přiznává Phoebe. „Byla jsem odhodlaná odhalit to zlo, pokud budu mít možnost dostat se do zámoří.“
Její žádost o pas však byla před několika lety zamítnuta. Zřejmě se dostala na černou listinu.
Přesto si podala žádost znovu a šťastnou náhodou, kterou přičítala bohu, byl vládní spis o ní po přechodu na nový systém vydávání pasů poškozen.
Protože všechny její osobní údaje v systému byly chybné, byla požádána, aby si na místní policejní stanici nechala vystavit potvrzení. Ohromující bylo, že její lokalita byla přeřazena na jinou policejní stanici, kde ji nikdo neznal. Dostala dopis a následně i pas, který jí umožnil v roce 2006 přicestovat do Spojených států.
Od roku 2008 pracuje Phoebe v Epoch Times, v současné době v oblasti digitálního marketingu. Připojení k médiu, které je ochotno informovat o porušování lidských práv v Číně, pro ni bylo způsobem, jak přispět k odhalování pronásledování Falun Gongu, uvedla.
Rodiče jsou pryč
Pro Floru bylo pronásledování všudypřítomnou součástí života od jejího narození v roce 2000. Její otec byl v té době již v pracovním táboře za apelování pro Falun Gong v Pekingu v roce 1999. Propuštěn byl, když jí byly dva roky.
Od té doby, co si pamatuje, slýchala o lidech zatčených za praktikování Falun Gongu. Když chodila do školy, prarodiče ji nabádali, aby se o své víře nezmiňovala. Její matka vždy používala staré mobilní telefony s vyměnitelnými bateriemi, s nimiž manipulovala pokaždé, když přišla domů, aby minimalizovala sledování. Jejich byt měl druhý skrytý zvonek, o kterém řekli jen důvěryhodným lidem.
„Připadala jsem si, jako bych se narodila do vězení,“ vypráví a dodává, že si vždycky dávala pozor, co a komu říká.
Její rodiče byli zatčeni v roce 2007 během čistek před olympijskými hrami v Pekingu v roce 2008.
Vzpomíná, že si dělala domácí úkoly, zatímco matka vařila večeři, když někdo zabušil na vchodové dveře. Matka otevřela dveře a dovnitř se vřítilo asi deset lidí. Poznala policii i úředníka z univerzity, kde její matka přednášela, dokud jí v roce 1999 nepřerušili kariéru kvůli jejímu odvolání v Pekingu.
Policie neměla ani pouta, místo toho její matce svázala ruce páskou, popisuje. Prohledali jejich dům, natáčeli na video a zabavili všechny materiály o Falun Gongu, které našli. Ukradli také hotovost a rodinnou televizi. Policistka se mezitím snažila odvést pozornost Flory a ptala se jí na domácí úkoly, jako by vyděšená dívka nemohla jasně vidět, co se děje.
„Neplakala jsem, protože jsem byla v šoku. Ale vzpomínám si, že se mi strašně třásly nohy,“ vypověděla.
Policie ji naložila do auta, aby ji vysadila u její babičky ve stejném městě.
Během jízdy se zeptala, proč byla její matka zatčena.
„Bylo to, jako by nevěděli, co říct,“ sdílí.
Pak jí jedna osoba odpověděla: „Vaši matku zatkli, protože praktikuje Falun Gong.“
„Kvůli tomu byste neměli lidi zatýkat,“ vzpomíná si na svou odpověď.
Zbytek jízdy bylo ticho.
Její otec, jak se později dozvěděla, už byl zatčen v malém obchůdku, který vedl. Byl uvězněn na devatenáct měsíců. Její matka byla propuštěna po čtyřech měsících.
Jednoho dne v roce 2012 pak Flora přišla o polední přestávce ze školy a zjistila, že rodiče jsou opět pryč. Byla tam její teta a snažila se jí lhát o tom, co se stalo. Ale bylo to zbytečné. Flora to hned věděla.
Jak se později dozvěděla, policie přijela, když byli oba její rodiče doma. Matku chytili, když otevřela dveře. Otci se však podařilo zamknout vedlejší dveře. Pak vylezl oknem ve čtvrtém patře a přes klimatizační jednotku se dostal k oknu ve vedlejším pokoji. To bylo šťastnou náhodou otevřené. Vlezl dovnitř.
Soused ho naštěstí nenahlásil. Po nějaké době vyklouzl ven a zmizel. Domů se už nevrátil. V roce 2014 uprchl do zámoří.
Krátce po ukončení střední školy přijela Flora studovat do USA. Po studiích nastoupila do televize NTD, sesterského média Epoch Times.
Právě zkušenost s pronásledováním ji podle jejích slov motivovala k práci v médiích.
„Vždycky jsem chtěla být reportérkou, abych prostě dala hlas zranitelným lidem.“
Dozorčí stát
S neustálým úsilím čelit státní propagandě si mnozí praktikující všimli postupného posunu v postoji veřejnosti. Nevědomost a nepřátelství se pomalu rozptylují a nahrazuje je sympatie, i když lhostejnost zůstává běžná.
Livia vzpomíná, že se jí podařilo vysvětlit fakta o Falun Gongu několika spolužákům na střední škole. Když učitelka v hodině politologie jednoho dne nadhodila téma propagandy Falun Gongu, spolužáci se začali ozývat. Livia se rychle přidala a podělila se o své porozumění s celou třídou.
„Učitelka byla šokována,“ uvedla. „A jen odvětila, že o tomto tématu je ve třídě zakázáno mluvit.“
Učitelka podle ní argumentovala tím, že „protože nám vládne KS Číny, když jsme proti ní, je to naše vina“.
V počátečních letech představoval pokus o rozhovor o Falun Gongu s cizím člověkem velké riziko, že bude nahlášen policii.
Mia, které bylo v době začátku pronásledování šest let, vzpomíná na hrůzu, kterou cítila, když její otec o Falun Gongu mluvil s někým, koho potkali, například s taxikářem.
„Prostě jsem měla v srdci velký strach a neodvažovala jsem se poslouchat,“ vzpomíná. „Bála jsem se jejich reakce.“
Dnes se zdá, že by se málokdo obtěžoval nahlásit praktikujícího Falun Gongu, uvádí někteří respondenti.
Zejména poté, co zažili drakonické lockdowny kvůli covidu, se mnoho Číňanů probudilo a uvědomilo si povahu čínské komunistické strany, míní Mike.
Jeden z jeho spolužáků ho oslovil se slovy: „Když jsi nám kdysi říkal, abychom vystoupili z Komunistické strany Číny, všichni jsme si mysleli, že ses zbláznil. Ale teď, poté, co nastal covid, zemřela spousta lidí, zavřeli nás doma, už vím, o čem jsi mluvil.“
Avšak zatímco v jednom směru se prostředí možná uvolnilo, v jiném naopak přitvrdilo.
Pronásledování skutečně ubližuje všem, zejména malým dětem a dospívajícím.
Sam, praktikující Falun Gongu
Surové prostředky elektronického sledování se v posledním čtvrtstoletí stále více zdokonalují. Zvědavé oči sousedů s vymytými mozky nahradily přibližující se objektivy kamer a neúnavné algoritmy pro rozpoznávání obličejů.
Praktikující Falun Gongu si zvykli vnímat mobilní telefony jako špiony a pouliční kamery jako policisty. O aktivitách souvisejících s Falun Gongem se nikdy nemluvilo elektronicky, vysvětluje Mike.
On i ostatní popsali různé způsoby, které používali ke skrývání a maskování svých aktivit. Epoch Times se rozhodly je nezveřejňovat, protože některé z nich se možná používají dodnes.
Mnozí však potvrdili, že takový životní styl si vybírá psychickou daň. I po příchodu do Spojených států bojují s hluboce zakořeněným strachem, srdce se jim rozbuší, když jim někdo nečekaně zaklepe na dveře nebo když vidí přijíždět policejní auto.
„Nebyl jsem zatčen, ani zavřen do pracovního tábora, vězení nebo věznice,“ vypověděl Sam. „Ale pronásledování skutečně ubližuje všem, zejména malým dětem a dospívajícím.“
–ete–