Walker Larson

26. 1. 2025

Donniemu Vincentovi přinesl čas strávený v divočině cenné lekce o vztahu k přírodě a k sobě samému.

Co to znamená být plně naživu? Pro lovce a dobrodruha Donnieho Vincenta to znamená vlézt do opuštěného doupěte grizzlyho a objevit pelech z větviček, který si medvěd udělal na dlouhé zimní dny. Nebo se dostat do blízkosti jedovatého hada a poznat na vlastní kůži jeho bleskový zásah. Nebo vylézt na vrchol hory, abyste prozkoumali krajinu ve snaze najít losy. Znamená to zahalit se do větrného, ​​divokého, nelidského prostředí našeho světa, abyste plněji přijali svoji lidskost.

Tento vnitřní pud vede Vincenta do zapomenutých míst plných nedotčeného půvabu, kterého jsou lidské bytosti jen zřídkakdy svědky. „Když jsem byl poprvé v Arktidě a slyšel to ticho, když letadlo odletělo, a viděl tu širokou otevřenou krajinu a divokou přírodu, kterou jsem jinak vídal jenom v televizi, bylo to neuvěřitelně inspirativní,“ říká a dodává: „Pamatuji si, jak jsem poprvé stál u křišťálově čisté řeky s tisíci namačkaných lososů, co plavali proti proudu.“

Vincent sídlí ve Wisconsinu. Je zakladatelem mediální produkční společnosti SICMANTA. (SICMANTA)

Vincent, drsně vyhlížející muž s dlouhými prošedivělými vlasy, hustými vousy a jasnýma zelenýma očima, které spatřily spoustu oblastí divočiny, touží objevovat v odlehlých koutech přírody takovéto okamžiky nejvyšší krásy. Žije ve Wisconsinu, ale svůj život zasvětil lovu, prozkoumávání nových končin a dokumentováním těchto zážitků písemně i na film. Jedním z nich je široce uznávaný a umělecky ztvárněný „Winds of Adak“ produkovaný Vincentovou společností SICMANTA.

Honba za těmito zážitky nutí Vincenta podstupovat extrémní strádání a deprivaci v divočině. A on to jinak ani nechce. „Když ležím ráno ve stanu a doslova mám pocit, že mě to odfoukne, slyším déšť a vím, že všechno vybavení už mám vlhké a musím vstát a vydat se na cestu na další místo – i v takových chvílích mě to šílené nepohodlí uklidňuje,“ říká. „Utrpení, pochopení, že mám před sebou úkoly, že tu není nikdo, kdo by mě zachránil, že mám pro sebe tyto doširoka otevřené krajiny, je pro mě opravdu inspirativní,“ doplňuje.

Vincent na ostrově Adak, který se nachází na západním cípu Aleutských ostrovů Aljašky. Se svými prudkými větry, které mohou dosáhnout až 190 kilometrů za hodinu, je ostrov známý jako „místo zrození větru“. (SICMANTA)

Lekce z divočiny

Vincentova žízeň po dobrodružství, překonávání překážek, kráse a přírodě byla rozdmýchána už na počátku jeho života, když vyrůstal v Connecticutu. Jeho otec vlastnil lovecké náčiní a občas chodil na lov, ale Vincentův úvod do života v přírodě ve skutečnosti začal uvnitř: čtením. V rozhovoru pro American Essence, měsíčník vydávaný Epoch Times, zavzpomínal na krásné knihy o přírodě v otcově knihovně, jako jsou díla Jacka O’Connora a Alda Leopolda. Úžasně ilustrované svazky vyprávěly o dobrodružstvích v divočině. Vincent brzy věděl, že chce strávit svůj život ve světě, který popisovaly tyto knihy. A také to udělal.

Mezi trofejemi, které Vincent shromažďuje z celého světa, je zde ta nejnehmotnější: nový pohled na život, který získá pobytem v drsné divočině. Když se daleko od civilizace spoléháte jen na sebe, musíte se soustředit na to podstatné – jídlo, vodu, teplo. To propůjčuje myšlenkám hlubokou jasnost a jednoduchost. Základy přežití zaostří mysl. „Starat se jen o tyto prvky a pochopit, že tyto prvky jsou vaší zodpovědností, na tom je něco velice cenného,“ vysvětluje Vincent.

Naproti tomu ve světě plném moderních vymožeností a bezpečí, kde nemusíme myslet na základy přežití, se naše mysl toulá za jinými starostmi, stává se roztěkanější, rozbitá a pronásledovaná úzkostí. „Obáváme se mnoha různých věcí, které otravují naši mysl a tělo a kradou nám odolnost,“ myslí si dobrodruh.

Vincent zlikvidoval zabijáka ovcí, pumu americkou, ve Fraser Valley v Britské Kolumbii. (SICMANTA)


Pohled na život, který si rozvíjíme tím, že trávíme čas na horském svahu procvičováním odolnosti, zahrnuje podle Vincenta velkou dávku vděčnosti a vnímavosti. Útrapy, které v divočině snáší, ho činí o to vděčnějším za drobné radosti civilizace: „Kvůli tomu, jaký vedu život a jaký chci žít život, když nasednu do auta a otočím klíčkem a ono nastartuje, pokaždé si pomyslím: ,Páni, to je tak super, že se mě nastartoval motor.‘ Sešlápnu plyn a někam jedu a moje auto to za mě udělá. Vážím si toho každý den.“

Uvědomovat si maličkosti, být za ně vděčný a žít přítomným okamžikem – život v divočině učí všechny tyto věci. Vincent si vzpomíná na epizodu při průzkumu údolí a hledání sobů, když jeho oči padly na medvěda grizzlyho, jak si pojídá borůvky. „Promarnil“ své ráno prostým sledováním grizzlyho, protože mu to připadalo strašně fascinující a chtěl si ten okamžik užít. Takový postoj se neomezuje na odlehlá údolí, větrem ošlehané arktické pláně nebo tiché severské lesy. „Je to stav mysli. Je to o tom, jak žijeme své životy,“ říká Vincent.

Americký drsňák věří, že všichni můžeme těžit z toho, že trávíme čas mimo technologie a v těsném kontaktu s přírodou. „Kdybychom to mohli udělat všichni, řekněme, že by to bylo povinné v nějakém podivném, zvláštním, fiktivním světě, všímavost, se kterou se vrátíte domů, by vám posloužila desetinásobně.“

Vincent na lovu soba amerického (karibu) na Aljašském poloostrově v září 2024. (SICMANTA)

Snaží se být vnímavý i ve svých loveckých praktikách tím, že využívá své dovednosti k tomu, aby divokým populacím pomáhal, ne ubližoval. Lov je forma soucitné ochrany přírody, když se používá k hubení přemnožených druhů, u nichž hrozí, že zlikvidují všechny dostupné zdroje. Zabití jediné srny může během příštích 10 let snížit populaci jelenů o 250 členů. To je důležitý krok, který je třeba udělat, když přeplněné stanoviště jelenů činí jeleny nebezpečnými pro ně samotné i jejich lidské sousedy. Vincent byl z tohoto důvodu několikrát povolán do městských oblastí, aby odstranil srny.

Mnoho lovců, rybářů a dalších outdoorových nadšenců sleduje vývoj přírody. Vědí, jaké kroky k ochraně přírody je třeba podniknout a kdy. To přináší spoustu dolarů do úsilí o ochranu přírodních druhů. Jako jeden příklad, Pittman-Robertson Wildlife Restoration Act z roku 1937 zavedl 11procentní daň na střelné zbraně a střelivo. Výtěžek z této daně jde na správu a ochranu volně žijících živočichů.

Největší dar

Ve srovnání s minulostí dnes tráví čas venku mnohem méně lidí. Ještě méně jich praktikuje vytrvalost a odolnost Vincentova životního stylu a on si myslí, že je to k naší škodě. Odolnost, vnímavost, vytrvalost, perspektiva a soběstačnost „to všechno jsou věci, které jsme jako lidé ztratili, a tak jsme se neuvěřitelně oslabili“, říká.

Spisovatel Michael Easter, který strávil měsíc s Vincentem v aljašské divočině, našel v této zkušenosti inspiraci a popsal ji ve své knize The Comfort Crisis (Krize pohodlí), která podrobně popisuje, kolik z naší lidskosti a zdraví, fyzického i duševního, můžeme ztratit, když se nepřekonáváme a neučíme se snášet těžkosti.

Vincent dokumentuje lov losů v pohoří Schell Creek pro časopis Men’s Health. (SICMANTA)

Jaký je podle Vincenta ten největší přínos snášení strádání? Naučit se, jak být užitečný pro společnost, dávat druhým, obětovat se, ať už jako manžel a otec, voják nebo lovec. Příliš mnoho pohodlí nás může obracet k sobě, učinit nás sobeckými a neochotnými dávat pro dobro druhých. Ironicky si tím odpíráme ten největší dar, který můžeme zažít.

„Je to ten největší dar, který mohu dát své rodině, komunitě, svému kmeni, ukázat jim, že když jsou ostatní v nesnázích, povstaneme a půjdeme do boje. To je to, co jako bojovníci děláme. To je to, co děláme jako muži, to je to, co děláme jako komunita,“ říká Vincent.

Není to tak dávno, co vyšel z hor se 130 kilovým batohem. Chůze na horu s takovou váhou je skličující vyhlídka i pro toho nejzkušenějšího horala. Ale Vincent to udělal, aby přinesl zpět maso pro svou rodinu, což je realita, kterou považuje za hluboce naplňující. Jeho smysl pro komunitu přesahuje jeho rodinu. Má vizi společnosti, kde si sousedé navzájem nezištně dávají své zásoby i pomoc.

Vincent vaří za polárním kruhem pro tým knihy „Krize pohodlí“. Na jídelním lístku: brambory, cibule a čerstvé sobí maso. (SICMANTA)

„Nic samo o sobě nemá smysl. Nic. Musíme přispívat. Být válečníkem, být vojákem znamená bojovat za svou komunitu. Když jdu na lov, je to mnohem méně vážné, ale vidím stejné hodnoty [dávání] a mám stejné pocity,“ popisuje Vincent.

„Sním o takovém světě, kdy bych mohl zabít jelena, krásně ho naporcovat, přijít k vám domů, zaklepat na dveře a říct: ‚Hej, tady je pro vás pár steaků. Nasbíral jsem hromadu lišek [hub]. Chci se o ně s vámi podělit.“

V tomto světě se sousedé dělí o výsledky svých lovů a spoléhají se jeden na druhého v době hojnosti i v době krize: „Toto znamená být člověkem. To je podstata bytí lidskou bytostí.“

Na konci dne Vincenta hluboce naplňuje poskytování jídla přátelům, rodině a sousedům. (SICMANTA)

Tento článek byl původně publikován v časopise American Essence, který jako měsíčník vydává Epoch Times.

ete

Epoch sdílení

Facebook
Twitter
LinkedIn
Truth Social
Telegram