Je těžké si představit veselejší scénář (snad jedině cestu kolem světa ve stylu Philease Fogga z Verneho románu), než vyrazit na stezky s temperamentním aljašským psím spřežením.
Psi se chtějí jen bavit
Nikde to není tak zřejmé jako na dvoře psích spřežení na Aljašce. Stačí projít celým areálem a několik desítek štíhlých, energických psů vás přivítá, jako byste byli dávno ztraceným zachráncem. „Vyrážíme na stezku? Ano? Se saněmi? Brzy? Jupí!“
Zářivá radost prostupuje křišťálově čistým zimním vzduchem v aljašském vnitrozemí a je těžké říct, jestli ten prchavý pocit vychází z podnebí nebo od samotných psů. Pravděpodobně obojí. Staccatové crescendo koncertu psího spřežení se nese březovými lesy, a vzduch je tak čistý, světlo tak jasné a kůra stromů v jejich slonovinových pláštích tak lesklá, že máte pocit, jako byste mohli vidět zvukové vlny narušující ranní klid.
Psi trpělivě stojí na střechách svých boud, zdvořile snášejí představování – tady je Grumpy (Bručoun), támhle hlavní fena Patch (Záplata), a támhle je Icepick (Sekáček ledu) – dokud jejich nový přítel nenastartuje výpravu na stezku během tohoto krásného rána s 10 pod nulou ve Fairbanksu.
„Na co čekáme? Vyrazíme hned teď!“
„Ano, trochu se rozparádí,“ říká mi majitelka kotce Eleanor Wirtsová. „Běhání mají v krvi.“
Brzy nato, po krátké základní instruktáži, stojím na zadní části saní, za osmi svými novými nejlepšími přáteli, a vyrážíme do boreálního lesa podél řeky Chena uprostřed zimy. Řítíme se po dvouapůlmetrové stezce mezi břízami. Desetikilometrový vítr mi šlehá do obličeje a přináší osvěžující kyslík z hustého vzduchu. Je těžké říct, co je víc povzbuzující – rychlost? Okolní krajina? Nebo nakažlivé nadšení psů?
Všechno je to tak vzrušující, že jsem si rychle vytvořil několik klíčových poznatků:
Jízda na psím spřežení je jednodušší, než si myslíte
Alespoň na úrovni turistické atrakce pro začátečníky. Na start stačí zvolat „Hike!“ Ne, ne „Mush.“ Filmy to mají špatně, překvapivě. V zatáčkách se nakloňte doprava nebo doleva podle směru saní. Pokud chcete psy zpomalit, sešlápněte brzdu – železnou tyč na zadní straně saní, která funguje jako kotva na plachetnici. „Pořádně dupni,“ radila mi Wirtsová, a brzy jsem zjistil, že to byla naprosto pravdivá rada.
Jak poznáte, kam jet? Nepotřebujete to vědět – psi to vědí. Plní svou profesi ve svém domácím prostředí.
Takže se uvolněte a užijte si jízdu.
Psi v psím spřežení mají ohromnou sílu.
Když se v zatáčce prudce otočí a před sebou spatří rovinku, jejich zrychlení připomíná výkon spalovacího motoru – a svým způsobem to tak skutečně je. Většina aljašských psích spřežení se živí stravou bohatou na tuky, zejména masem lososů kisuč, což je jejich původní potrava, která je pohání již tisíce let.
Všichni si to užívají. Opravdu všichni.
Když vysvětluji své nadšení pro tuto jednoduchou zimní aktivitu, lidé neobeznámení s Aljaškou si obvykle představí psy a mushery – řidiče psího spřežení, z proslulého závodu Iditarod – spíš nechvalně známého. Dálkové závody psích spřežení (celosvětově jich je asi tucet) nejsou zábavné ani pro lidi, ani pro psy. Loni, navzdory neustálým ujištěním, že tento tisícimílový závod je pro všechny bezpečný, během závodu zemřeli tři psi a dalších pět při tréninku. Upřímně řečeno, saňoví psi nejsou určeni pro megadálkové rychlostní závody v divočině, jejichž cílem je lidská sláva.
Naopak, rekreační jízda na psím spřežení patří mezi nejpříjemnější zážitky, které jsem v severních zemích zažil. Všechny důkazy ukazují, že psi tuto činnost považují za radostné poslání. A i když jízdu na psím spřežení můžete zažít v různých zasněžených koutech světa, Aljaška je bezpochyby jejím hlavním městem.
Psích spřežení je zde mnoho
Psích spřežení je zde mnoho – možná až 200 000 – a jízda se psím spřežením je stejně ikonická jako losos a los. Antropologové tvrdí, že tito psi hrají klíčovou roli v subarktickém životě už více než 9 000 let, což si uvědomí každý, kdo se někdy pokusil překonat delší vzdálenost na sněžnicích.
Většina aljašských saňových psů (ano, jde o skutečné plemeno) nejsou hustě osrstění huskyové, které si představují lidé zvenčí. Místo toho jsou to štíhlí, svalnatí akrobati, podobní baletním tanečníkům, jejichž vzhled může klamat. Jak mohou být tak silní? Jak se udržují v teple při subarktických teplotách? Odpověď je jednoduchá – díky správnému šlechtění, pohybu a stravě bohaté na tučné maso lososů.
Cokoli autentického a ikonického je skvělou atrakcí pro návštěvníky a jízdy na psím spřežení patří k nejoblíbenějším turistickým aktivitám na Aljašce – v zasněžených lesích, na ledovcích během léta, a dokonce na kolečkových saních, když chybí sníh.
Většinou jsou tyto jízdy pasivní záležitostí. Návštěvníci sedí vpředu v saních, zabalení do hlubokých vrstev péřových dek, zatímco zkušený musher stojí vzadu a řídí jízdu. Je to okouzlující zážitek, který stačí většině lidí. Ale má zkušenost s kotci, kde si můžete sami řídit saně, mi otevřela zcela nový pohled na zimní radovánky.
Zaprvé, jste to jen vy a psi. Je to neředěná exkurze do dlouhého a úžasného partnerství psí říše s lidstvem. Jízdu dokončíte s naprostým přesvědčením, že psi milují vozit lidi zimními lesy.
Zadruhé, vliv samoty je jemný, ale významný. Jste tu sami. Jediným zvukem je klouzání saní po sněhu. Žádný psychický tlak od jiných lidí.
Zatřetí, představa, že máte vše pod kontrolou, je lákavá. Samozřejmě to není úplně pravda – co byste dělali, kdyby se psí spřežení rozhodlo zamířit na severní polární kruh místo do svého kotce? Nepředstavitelné, ale sólo efekt kontroly je jako dělat první stopy v čerstvém půlmetrovém sněhu ve Vailu.
Psí stanice
Ve Fairbanksu, hlavním městě aljašského severu, jsou nejméně čtyři provozovatelé psích stanic, kteří vás naučí a pošlou vás na vlastním spřežení za zkušenými psími týmy. Jeden z nich, Arctic Dog, nabízí lekce řízení spřežení. Po výcviku vyrazíte s průvodci, sami řídíte saně, a míříte k zimním táborům v divočině, kde přenocujete v kabinových stanech. Někdy tato cesta probíhá pod polární září – zážitek, na který nikdy nezapomenete.
Většina jízd na psím spřežení, ať už s průvodcem, nebo bez něj, trvá přibližně hodinu. Nemusíte se bát zimy – vybaví vás arktickým zimním oblekem, ve kterém budete vypadat jako naducaný Gumby. Když to celé skončí, projedete touto zimní pohádkovou krajinou s radostí v srdci, zbývá udělat ještě jednu věc: poděkovat psům, kteří vás bezpečně dovezli tam i zpět. A věřte mi, ocení to.
A dokonce se vás zeptají: „Půjdeme ještě jednou? … Co takhle hned teď?“
Psi se chtějí prostě jen bavit.
–ete–
