Itálie se v dubnu stala prvním státem Evropské unie, kterému se podařilo úspěšně poslat zamítnuté žadatele o azyl za hranice bloku poté, co její první tři pokusy zablokovaly národní i evropské soudy.
Tento průlom nastal ve chvíli, kdy EU začíná naplňovat širší plány na přesunutí azylového řízení mimo své území. Tyto plány však podle odborníků narazí na složitou síť mezinárodních právních předpisů a lidskoprávních standardů, které by je mohly zablokovat na roky.
Pokus italské premiérky Giorgie Meloniové odklonit migranty připlouvající z Afriky do „návratového centra“ v Albánii, která není členem unie, byl od zahájení v říjnu 2024 třikrát zablokován soudy.
Itálie však zákaz Soudního dvora EU obešla tím, že zařadila Albánii na svůj vlastní seznam bezpečných třetích zemí a detenční centra přejmenovala na „repatriační centra“. Díky tomu mohla 14. dubna poslat 40 zamítnutých žadatelů o azyl do center provozovaných Itálií na albánském území.
Na základě zásady bezpečné třetí země, která má zabránit přetěžování jednotlivých států azylovými žádostmi, lze žadatele o azyl poslat do jiné země, než ve které původně požádali o ochranu. Podle Paktu EU o migraci a azylu mohou členské státy uzavírat dohody s nečlenskými zeměmi o vyřizování azylových žádostí mimo území EU, což potenciálně zahrnuje i zřízení středisek pro zpracování žádostí o azyl v severní Africe či jinde.
Řízení migrace
Podle údajů agentury Frontex, Evropské agentury pohraniční a pobřežní stráže, vstupují nelegální migranti do EU převážně přes Středozemní moře ze severní Afriky a po pevninských trasách přes Polsko a Balkán.
V roce 2015 přišlo na kontinent více než 1 milion migrantů kvůli válkám v Sýrii a Iráku, uvádí odhady Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Frontex uvedl, že v roce 2024 bylo na vnějších hranicích EU zjištěno necelých 239 000 nelegálních přechodů – nejméně od roku 2021. Nelegální přechody obvykle organizují zločinecké sítě a pašeráci.
V roce 2024 bylo v EU podáno přibližně 912 000 žádostí o azyl, což je pokles o 13 procent oproti roku 2023, uvádí Eurostat. Největší podíl žadatelů pocházel ze Sýrie – 16 procent. Pod tlakem stran s tvrdými protiimigračními postoji opustily tradiční politické strany svůj dříve vstřícný přístup k migraci a podpořily obnovení vnitřních hraničních kontrol v prostoru Schengenu.
Evropská komise navrhla vloni uzavírat dohody s nečlenskými zeměmi, odkud nelegální migranti pocházejí nebo jimi procházejí, s cílem zadržet migranty přímo v těchto zemích. Zároveň navrhla posílat osoby, které nemají právo zůstat v EU, do „návratových center“ v nečlenských státech, jako jsou Egypt, Maroko, Alžírsko, Mauritánie, Senegal a Mali. Žádné takové centrum však zatím zřízeno nebylo.
V květnu loňského roku zaslalo 15 členských států EU, všechny s tvrdým postojem k migraci, dopis eurokomisařce pro vnitřní záležitosti Ylvě Johanssonové. Tyto země, mezi nimi Dánsko, Itálie, Nizozemsko, Polsko a Řecko, uvedly, že k odlehčení tlaku na své orgány je důležité mít možnost převést žadatele o azyl do bezpečných třetích zemí, pokud pro ně takové země existují.
EU 16. dubna oznámila v rámci paktu o migraci a azylu, že migranti ze sedmi zemí – Bangladéše, Kolumbie, Maroka, Tuniska, Egypta, Indie a Kosova – mají nyní jen velmi malou šanci získat v Evropě azyl, neboť tyto země byly označeny za „bezpečné třetí země“. Podle vyjádření EU budou migranti z těchto zemí urychleně deportováni ve zrychleném řízení.
Jak EU usiluje o dohody o zpracování migrantů mimo své hranice, odborníci varují, že se tím může dostat do právního minového pole – zejména v případech, kdy by mělo dojít k navracení migrantů z lodí zpět do míst jejich vyplutí nebo do výsostných vod, ze kterých přišli.
„Kolektivní rozhodnutí“
Ana Rita Gilová, profesorka práva na Lisabonské univerzitě, uvedla pro Epoch Times, že právní problém nastává v případech, kdy se lidem putujícím migračními trasami přes Středozemní moře z Libye či Tuniska pokouší „slepě“ přiřadit určitý status.
„Uzavíráme dohodu, která je slepá vůči tomu, kdo se v těch lodích nachází, protože na těchto lodích mohou být jak nelegální migranti, tak i žadatelé o azyl,“ řekla. Podle ní Evropská úmluva o ochraně lidských práv zakazuje „tato kolektivní rozhodnutí“, protože nelze vyhodnotit, kdo přesně se na dané lodi nachází.
Evropské i mezinárodní právo zároveň vyžaduje, aby každá země, která přijímá žadatele o azyl nebo odmítnuté žadatele, dodržovala lidskoprávní standardy – včetně ochrany před mučením, nelidským zacházením a refoulementem – tedy násilným návratem uprchlíků nebo žadatelů o azyl do míst, kde jim může hrozit nebezpečí.
„Musí existovat spravedlivé azylové řízení, což znamená, že každý, kdo tvrdí, že je pronásledován, musí mít přístup k azylovému řízení,“ uvedla Gilová a dodala: „Když ale posíláte migranty do třetí země, nevíte, jaké jsou tam podmínky jejich zadržování. Navíc tam nemůžete jet a kontrolovat to.“
Marco Borraccetti, docent evropského práva na Boloňské univerzitě, řekl Epoch Times, že se pozornost EU výrazně přesunula směrem k odrazování a deportacím. Podle něj se imigrační politika EU stále více zaměřuje na „posilování opatření, která mají lidi udržet mimo její území“.
„Unie se mnohem víc soustředí na návraty a na to, jak migranty udržet mimo, než na vytvoření skutečně bezpečné cesty, jak se na kontinent dostat,“ uvedl. Jako příklad zmínil hranici mezi Maďarskem a Srbskem, kde systém tranzitních zón drží migranty mezi oběma státy, bez možnosti pohybu, pouze s čekáním na příležitost požádat o azyl.
Tyto zóny byly původně zavedeny vládou v Budapešti v reakci na příliv žadatelů o azyl během migrační krize v roce 2015. Migranti zde byli zadržováni po dobu vyřizování jejich žádostí. V roce 2024 nařídil Soudní dvůr EU Maďarsku zaplatit 200 milionů eur za to, že migrantům dlouhodobě upírá právo požádat o azyl na svém území. Navíc uložil pokutu milion eur za každý den, kdy Maďarsko nesplní požadavek. Maďarská vláda vyhlásila Srbsko za bezpečnou třetí zemi a požaduje po migrantech, aby podávali žádosti o azyl na jeho velvyslanectví v srbském Bělehradu, tedy ještě než se vůbec do Maďarska dostanou.
Borraccetti uvedl, že pravděpodobně jen velmi malý počet zemí bude schopen splnit mezinárodní standardy pro bezpečné třetí země. Zneužívání migrace k politickým účelům podle něj nespočívá jen ve „vyvolávání strachu“, ale také v „blokování jakéhokoli systému, který by nás mohl dovést k bezpečnější a regulérní migraci“.
„Rwanda pro chudé“
Tony Smith, bývalý generální ředitel britské pohraniční stráže, uvedl pro Epoch Times, že účinné odrazování migrantů vyžaduje, aby „neexistovala žádná naděje“ na návrat. Smith působil 40 let na britském ministerstvu vnitra a zabýval se organizovaným převaděčstvím a zločiny souvisejícími s migrací.
Smith uvedl, že je vůči plánům EU na outsourcování azylového řízení skeptický, ale že Velká Británie byla tomuto systému velmi blízko, než ho napadly soudy. „Myslím, že odstrašující efekt plánu s Rwandou nebo jiného podobného mechanismu by fungoval, kdyby se nám jej kdy podařilo právně prosadit,“ řekl.
Plán s Rwandou, dohodnutý v dubnu 2022, měl zajistit, že migranti, kteří vstoupili na britské území nelegálně, budou převezeni letecky do rwandského hlavního města Kigali, kde se bude jejich žádost o azyl vyřizovat. Tehdejší premiér Boris Johnson tvrdil, že systém odradí pašeráky lidí.
„Plán s Rwandou byl formou outsourcování. Jinými slovy, tuto osobu pošleme jinam – a ta se už nikdy, nikdy, nikdy nevrátí, ať už na azyl má nárok, nebo ne,“ uvedl Smith.
Plán s Rwandou, který byl nakonec v červenci 2024 odložen, volně vycházel z australského modelu nulové tolerance „Stop the Boat“ premiéra Tonyho Abbotta, jenž se používal k zadržování migrantů během mimořádné migrační krize v roce 2015. „To bylo první důkazem, že je to možné. Že skutečně můžete přesměrovat lidi do jiné země,“ podotkl Smith.
„Použili Nauru nebo Vánoční ostrov, některé dostali zpět do Indonésie, ale podařilo se jim přesvědčit tyto země, aby je přijaly – a žádný z těch lidí se už nikdy do Austrálie nedostal. A lodě přestaly připlouvat,“ vysvětlil Smith.
Současné plány EU na zřízení center mimo území unie jsou podle něj „jen jakousi Rwandou pro chudé“. „Ale nepřekvapilo by mě, kdyby se některý členský stát EU rozhodl ten britský plán znovu oživit,“ dodal s odkazem na zrušený program Velké Británie.
„Zřídili jsme tam soudy. Utratili jsme spoustu peněz, investovali do jejich systému. Takže Rwanda v podstatě čeká na někoho dalšího – a myslím, že to je ten nejlepší model,“ prohlásil Smith. Podle něj současný unijní model stále dává nelegálním migrantům naději, že se do Evropy dostanou, zatímco u rwandského modelu žádná naděje neexistovala.
Britský expert je přesvědčený, že země EU, které se pokusí outsourcovat azylový systém do zahraničí, narazí na stejné právní překážky, jaké zažila Británie.
„Krajní bod zlomu“
Podle některých odborníků by se otázka, zda je určitá třetí země „bezpečná“, mohla stát předmětem právních sporů u evropských soudů. „Právníci budou napadat evropské státy tím, že budou hodnotit jednotlivé země a tvrdit: ‚V Rwandě je to nebezpečné, v Albánii je to nebezpečné,‘“ uvedl Steven Woolfe, ředitel britského think-tanku Centre for Migration & Economic Prosperity.
Woolfe pro Epoch Times řekl, že mezinárodní právní rámec umožňuje zemím přesunout azylová řízení jinam, pokud jsou dodrženy základní ochranné mechanismy. Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 sice potvrzuje právo žádat o azyl, zároveň však státům umožňuje odmítnout žádosti těch, kteří nejsou považováni za skutečné uprchlíky, nebo kteří spáchali závažné trestné činy.
„Myslím, že politicky už to změnilo britskou, evropskou i americkou politiku za posledních 15 let,“ zmínil Woolfe a dodal, že současnou masovou migraci, jak legální, tak ilegální, považuje za „krajní bod zlomu“ se značnými politickými důsledky.
Na přípravě zprávy se podílel i Guy Birchall.
– ete –
