Toto je šestnáctá část série „Medicína ctnosti“.
Zvídavost zlepšuje paměť, učení i vztahy. Aktivuje mozkové oblasti spojené s odměnou a může chránit mozek před stárnutím.
Seznamy úkolů Leonarda da Vinciho nebyly jako žádné jiné.
Jeho zápisníky odhalují ohromující šíři nápadů – od nákresů srdce a oběhu krve až po otázky o jazyku datla. Nic mu nebylo příliš obyčejné. Pro da Vinciho zvídavost nečekala na svolení. Právě ta z něj učinila „nejneúnavněji zvědavého člověka v dějinách“, jak jej popsal historik umění Kenneth Clark.
Tuto vnitřní touhu máme všichni od narození. Žádný jiný živočišný druh se neptá „proč“ tak jako člověk. Čím víc se vědci zvídavostí zabývají, tím jasněji se ukazuje, že nejde jen o dětskou fázi nebo zálibu v neznámém. Zvídavost posiluje paměť, zpomaluje stárnutí a dokáže vnést soulad i do napjatých vztahů.
Na hranici neznáma
V krajině poznání existují „známé známé“ – tedy fakta, která jsme už zvládli, a ta nás mohou nudit. Na vzdáleném obzoru jsou „neznámé neznámé“ – věci, které si neumíme ani představit, natož se na ně zeptat. Skutečné dění se odehrává uprostřed, na hranici našeho chápání – v oblasti „známých neznámých“.
Právě tam zvídavost vzkvétá.
Ekonom George Loewenstein vytvořil „teorii informační mezery“, která tuto oblast nejistoty vysvětluje – jakmile tušíme, že odpověď je na dosah, naše mysl se k ní naklání.
Vidíme to už od počátku života. Ve studii z roku 2012 zkoumali vědci, co nejvíce udrží pozornost kojenců. Ukazovali jim vizuální sekvence, které byly buď příliš jednoduché a předvídatelné, středně rozmanité, nebo naopak příliš složité.
Délku pozornosti měřili podle toho, jak dlouho děti udržely pohled.
Nejdelší pozornost se objevila u středně složitých podnětů – tam, kde situace působila mírně záhadně, ale stále srozumitelně natolik, aby upoutala pozornost. Vědci tento jev nazvali „efekt Zlatovlásky“.
Jinými slovy, zvídavost není náhodné, bezcílné toulání. Má svůj ideální bod – oblast, kde nás otázka opravdu zajímá a máme šanci ji zodpovědět – a právě tam dochází k pozoruhodným účinkům na naši mysl.
Vír učení
Zvídavost fyzicky mění způsob, jakým se učíme a pamatujeme si.
Ve studii z roku 2014 byli účastníci umístěni do přístrojů fMRI a dostávali otázky z kvízu. Během čtrnáctisekundové prodlevy, kdy očekávali odpověď, jim vědci krátce promítli náhodný obrázek obličeje. Ukázalo se, že ti, kteří byli více zvědaví, si tyto tváře zapamatovali s pozoruhodnou přesností. Výzkumníky překvapilo, že zvýšená schopnost zapamatování přetrvala i po 24 hodinách.
Účastníci si zapamatovali asi 47 procent odpovědí v situaci s vysokou mírou zvídavosti oproti 28 procentům při nízké zvídavosti.
Vědci popsali zvídavost jako „vír učení“ – přitahuje nejen informace, které chceme poznat, ale i všechny související podněty kolem. Mozek se přepíná do stavu, který podporuje učení a paměť.
Zároveň fMRI odhalilo aktivaci oblastí mozku spojených s uvolňováním dopaminu – nucleus accumbens a substantia nigra/ventrální tegmentální oblast – což zefektivňuje práci paměti.
Čím vyšší byla míra zvídavosti, tím více byly tyto oblasti aktivovány.
„Zvídavé učení naplňuje vnitřní potřebu a přináší potěšení,“ uvedla pro Epoch Times docentka a odbornice na výzkum zvídavosti Jamie Jiroutová z Virginské univerzity.
Vytváří pozitivní zpětnou vazbu – učení nás baví, a proto se chceme učit dál, což proces dále posiluje.
Přínosy v průběhu života
Od dětství souvisí vyšší míra zvídavosti s výrazně lepším učením a školními výsledky.
V jedné metaanalýze vědci zjistili, že intelektuální zvídavost je stejně důležitým ukazatelem studijního úspěchu jako píle (svědomitost) a kognitivní schopnosti (inteligence). Podle autorů by měla být zvídavost považována za „třetí pilíř akademického výkonu“.
Další výhodou je, že zvídavost s věkem nemizí, ale vyvíjí se – a udržování „informační mezery“ může pomáhat mozku zůstat zdravý i ve stáří.
Studie Kalifornské univerzity v Los Angeles, zveřejněná v květnu, ukazuje, že lidé, kteří si zvídavost dlouhodobě pěstují, se i v pokročilém věku dál učí nové věci, více se stýkají s lidmi a stimulují svůj mozek – faktory, které mohou působit jako ochrana před demencí.
Například studie zveřejněná v časopise JAMA hodnotila tzv. skóre kognitivní aktivity účastníků – tedy jak často se zapojovali do činností, jako je čtení knih, návštěvy muzeí nebo hraní karetních her. Každá aktivita se hodnotila na pětibodové škále: jeden bod znamenal účast jednou ročně či méně, pět bodů pak téměř každodenní činnost. Z těchto hodnot se vypočítalo průměrné celkové skóre.
Po čtyřiapůlletém sledování vědci zjistili, že „zvýšení skóre kognitivní aktivity o jeden bod bylo spojeno se snížením rizika [Alzheimerovy choroby] o 33 procent“.
Zvýšená duševní aktivita navíc zpomalovala úbytek kognitivních schopností – pokles pracovní paměti se snížil o 60 procent a pokles rychlosti vnímání o 30 procent.
Zvídavost posiluje blízkost
Zvídavost podporuje i vztahy. Psycholog a výzkumník Todd Kashdan v sérií pokusů zjistil, že lidé, kteří se s neznámými osobami bavili prostřednictvím upřímně zvídavých otázek, navazovali podstatně bližší a srdečnější kontakt než ti, kteří vedli běžnou společenskou konverzaci.
Účastníci vedli reálné pětačtyřicetiminutové rozhovory s cizími lidmi a byli náhodně rozděleni do dvou skupin – jedna měla konverzace zaměřené na osobní blízkost, druhá jen na lehké společenské téma. Běžná konverzace zahrnovala otázky jako „Čtete často noviny a které preferujete? Proč?“ Naproti tomu otázky zaměřené na blízkost zněly například „Jak by vypadal váš ‚dokonalý‘ den?“ nebo „Jaký je váš největší životní úspěch?“
V rozhovorech zaměřených na blízkost se téměř všichni cítili propojeni. Ve skupině s běžnou nezávaznou konverzací se tak cítili jen lidé se silnou zvídavostí – právě proto, že dokázali situaci sami proměnit.
Podle vědců tak může být zvídavost „opomíjenou složkou“ intimity – i v nečekaných či nezajímavých situacích. Méně zvídaví lidé potřebují strukturovanější, osobnější prostředí, aby se cítili blízko, zatímco velmi zvídaví si dokážou blízkost vytvořit téměř kdekoliv.
Kashdanovy výzkumy rovněž ukazují, že zvídaví lidé působí na ostatní přitažlivěji a jejich vztahy bývají odolnější a harmoničtější. Proč? Protože zvídavost dává najevo upřímný zájem a péči o druhé.
„Zvídavost může být protijedem proti obrannosti,“ říká pro Epoch Times a vysvětluje svůj experiment se zamilovanými páry, který ukázal, že zvídaví lidé reagují na provokace s menší agresivitou a dávají najevo postoj: „Chci ti porozumět.“
„Cílem není získat odpověď. Cílem je společně se vydat na cestu poznávání,“ dodává Kashdan.
Vytvořte prostor pro úžas
Pokora stojí v samém jádru zvídavosti. Uvědomění si, co nevíme, je hranicí, na níž se vyvažují úžas a poznání – právě pokora umožňuje zvídavost, protože otevírá prostor pro neznámé.
Jak ale upozorňuje Jiroutová, i tato otevřenost může být potlačena tlakem na efektivitu, dokončování úkolů a potřebou jistoty. O zrádné povaze rozptylování – zejména vlivu sociálních sítí – není třeba dlouze mluvit. Odborníci proto doporučují nejprve udělat si místo – čas i duševní prostor, aby měl úžas šanci vzniknout.
„Když si člověk záměrně dopřeje čas a mentální prostor k zamyšlení nad tím, co by ho mohlo zajímat – téměř jako při meditaci –, pomáhá tím posilovat samotnou dovednost zvídavosti, tedy základní touhu porozumět světu kolem sebe,“ poznamenává Jiroutová.
Vytvářejte prostor i pro nové pohledy. Studie ukazují, že když zůstávají otázky otevřené, daří se objevování. Pokud rodiče, učitelé nebo trenéři nechají dětem prostor pro jejich vlastní otázky, místo aby spěchali s výkladem, děti objevují víc a rozvíjejí intelektuální samostatnost.
Začněte tam, kam vás přirozeně táhne zájem, a nechte zvídavost volně plynout. Kashdan doporučuje jednoduchou praxi – například pravidlo „bez mobilů“ při společenských setkáních. Umožněte otázkám přirozeně vznikat a odolávejte nutkání hned vyhledat odpověď na Googlu. Sdílená zvídavost může být silným společenským zážitkem a pomáhá vyhnout se zkratkovitému způsobu, jakým se dnes často spojujeme s ostatními, říká.
Zvídavost je nám vrozená a tento dar nikdy nevyprší. V kterémkoli okamžiku, dodává Kashdan, „můžeme nalézt rozmanitost, novost a smysl, které činí život úžasným“ – a jsme od toho vzdáleni jen jediné otázky „proč?“.
Příště: Jak laskavost obohacuje život – i vaše geny
–ete–
