Toto je dvanáctá část série „Medicína ctnosti“.

Jaký lék je bezpečný, účinný, zdarma a vyžaduje pouze nepatrnou změnu vnímání? Zveme vás k prozkoumání opomíjeného spojení mezi ctností a zdravím.

Jako mladý muž měl Benjamin Franklin radost z debatování s ostatními. V této dovednosti byl velmi zběhlý a na své slovní výhry byl náležitě pyšný. I když někdy neměl technicky pravdu, dokázal své oponenty vždy rétoricky přehrát. Jak stárnul, začal si uvědomovat, že tyto triumfy měly svou cenu – vedly k odcizení a nepřátelství.

Když se Franklin ohlížel za svými výstřelky pýchy, napsal ve své autobiografii: „Rozhodl jsem se, že se pokusím vyléčit, pokud to půjde, z této neřesti či pošetilosti.“ K zásadnímu obratu mu pomohla jednoduchá zásada: „Napodobuj Ježíše a Sókrata.“

Franklin se snažil ztělesnit pokoru Ježíše a Sókrata. Když začal své výroky zmírňovat obraty jako „zdá se mi“, proměnil své protějšky v debatách, včetně těch, kteří byli jeho nepřáteli, v přátele. Jeho změněné vystupování z něj učinilo diplomata, kterého dnes oslavují dějiny.

Tichá síla pokory však sahá mnohem dál než jen k diplomacii. Nové poznatky ukazují, že život v pokoře výrazně prospívá nejen jednotlivci, ale i jeho okolí – a může vést až k mimořádnému úspěchu.

Přijetí nejistoty

Pokora začíná poctivým uznáním vlastních omezení – ať už schopností, nebo vědomostí. Znamená realistický pohled na sebe sama, bez přehánění či falešné skromnosti.

Většina z nás selhává už v tomto základním sebehodnocení.

Ve studiích, kde účastníci dostali otázky a měli následně odhadnout svou úspěšnost, se i ti skromní a nejistí lidé výrazně nadhodnocovali. Někdy uváděli až 70 procent správnosti, i když jejich skutečný výkon byl sotva 35 procent.

Tato přehnaná sebedůvěra není výsadou odvážných či domýšlivých – je to lidská přirozenost, říká Mark Leary, profesor psychologie a neurověd na Dukeově univerzitě, který se pokorou zabývá. Proto se jí musíme přizpůsobit a pracovat s ní. Začíná to přijetím postoje, jaký měl Sókratés: „Vím, že nic nevím.“ Psychologové tomu říkají intelektuální pokora – vědomí vlastní omylnosti.

„Intelektuální pokora znamená prostě uznání, že vše, čemu věříte, nemusí být jisté nebo pravdivé,“ poznamenává Leary pro Epoch Times. A dodává, že i když tato myšlenka může zpočátku zabolet, otevírá dveře nebývalým možnostem k učení, zlepšení a úspěchu.

Série studií zveřejněných v časopise Learning and Individual Differences ukázala, že lidé s intelektuální pokorou v kontrolovaných podmínkách lépe přijímali výzvy a nevzdávali se při neúspěchu.

Výzkumníci pak přešli do reálného světa – měřili intelektuální pokoru u středoškoláků a sledovali jejich reakce na výsledky z matematiky. Studenti s vyšší mírou intelektuální pokory projevili vytrvalost a rozvojové myšlení a uváděli například: „U příští písemky se zkusím zaměřit na to, čemu ještě nerozumím.“

Naopak studenti bez této pokory propadali beznaději a souhlasili s výroky jako: „přestanu se učit“ nebo dokonce „zkusím podvádět“.

Co za tím rozdílem stojí? Výzkumníci poukazují na zvídavost, jako na hlavní faktor. Na základě stávajících poznatků naznačují, že intelektuálně pokorní lidé se skutečně rádi učí – prostě pro radost z poznávání. A také se naučí víc, protože ověřují své předpoklady, zůstávají otevření radám a nebojí se nejistoty.

Elizabeth Krumrei-Mancusoová, profesorka psychologie na Pepperdine University, ve svém výzkumu došla ke stejným závěrům. „Zjistili jsme, že ačkoli intelektuální pokora přímo nesouvisí s IQ nebo inteligencí, souvisí s množstvím vědomostí, které lidé mají,“ konstatuje pro Epoch Times.

Mancuso jednoduše vysvětluje tento mechanismus: „Pokud jste ochotni přiznat sobě i druhým, co nevíte, pravděpodobněji pak nové informace vstřebáte a přijmete.“

Učitelé, kteří si umějí přiznat: „To nevím“, tím prospívají celé třídě. Studie z roku 2024 zjistila, že když učitelé otevřeně přiznávají mezery ve znalostech, uznávají chyby a učí se i z pohledů svých studentů, cítí se studenti více přijímáni a častěji se zapojují do diskusí. Tato změna atmosféry se přímo promítla do výsledků – známky se zlepšily o čtyři procenta za každé směrodatné odchýlení směrem k větší pokoře učitele.

Pokora předčí i IQ

V akademickém prostředí se role pokory zdá být jasná. Ale jak je to na pracovišti?

Odborníci tradičně uznávají dvě hlavní předpoklady úspěchu: mentální schopnosti (tedy inteligenci), které určují potenciální výkonnost, a svědomitost (tedy pracovní morálku), která ovlivňuje, jak člověk k práci přistupuje. Výzkum publikovaný v Organization Science však přidal do rovnice i pokoru – konkrétně to, jak ochotně lidé reagují na vlastní selhání a napravují chyby.

Závěr? Pokora předpovídala lepší výkonnost než inteligence i svědomitost. A co víc – vysoká míra pokory dokázala kompenzovat nižší mentální schopnosti. Lidé s nižší inteligencí, ale s vysokou pokorou dosáhli podobných, někdy i lepších výsledků než ti s vyšší inteligencí, ale nízkou pokorou.

Výzkumníci uvedli, že „kompenzační účinek“ pokory lze přičíst otevřené ochotě učit se a růst díky vlastním chybám.

A co lidé na vedoucích pozicích? O lídrech se často mluví jako o sebevědomých a vizionářských osobnostech. Nebyla by v takových rolích, kde se očekává rozhodnost a jistota, pokora spíše nevýhodou?

Jak se ukazuje, ti nejefektivnější lídři v sobě ztělesňují překvapivý paradox.

Nenápadní vůdci

Výzkumník a podnikový poradce Jim Collins a jeho tým analyzovali téměř 1 500 firem, aby zjistili, proč jen několik málo z nich dokázalo povýšit z průměrných na výjimečné. Své poznatky shrnul v knize Jak vybudovat skvělou firmu.

Po prostudování desetiletí dat tým identifikoval pouhých 11 společností, které splnily kritéria. Nešlo o start-upy ani šťastné technologické giganty, ale o firmy jako Walgreens, Kimberly-Clark nebo Nucor – podniky, které tiše překonaly i takové značky jako Coca-Cola, Intel nebo General Electric.

Tým obrátil svou pozornost výš a analyzoval vedení těchto společností.

Každá z těchto „skvělých“ společností měla vůdce s výjimečnou a paradoxní kombinací: mimořádnou osobní pokorou a neochvějnou profesní vůlí.

Collins je nazval lídry páté úrovně.

Lídři páté úrovně jsou nejvzácnějším typem. Stejně jako jiní manažeři dokážou efektivně organizovat lidi i zdroje, aby dosáhli cílů. Jediným rozdílem je, že se vyhýbají pozornosti a připisují zásluhy druhým – jsou pokorní.

Když byli nuceni mluvit o sobě, říkali věci jako: „Nemyslím, že si mohu připsat nějaké zásluhy. Měli jsme štěstí na skvělé lidi.“

Když se něco pokazilo, převzali plnou odpovědnost. Když se něco povedlo, ukazovali z okna – nikdy do zrcadla.

Co podnítilo tyto pozoruhodné výsledky?

Leary vysvětluje, že pokorní lídři motivují ostatní, aby přinášeli více nápadů, sbírají více pohledů a důkazů před tím, než přistoupí k činům, což jim z dlouhodobého hlediska umožňuje činit lepší rozhodnutí.

Lidé také snáze důvěřují těm, kdo projevují pokoru, protože to naznačuje upřímnost a absenci motivů řízených egem. Už po pouhých třiceti minutách konverzace si lidé dokážou všimnout, kdo je pokorný – a tito jedinci jsou vnímáni pozitivněji.

Organizační studie, která porovnávala pokoru a kompetentnost u kolegů, zjistila, že „pokorní hlupáci“ – tedy lidé s vysokou pokorou, ale nižšími dovednostmi – byli hodnoceni jako sympatičtější než „arogantní odborníci“ – tedy ti s nízkou pokorou, ale vysokými schopnostmi.

Když si účastníci mohli vybrat, opakovaně upřednostňovali spolupráci s méně zkušenými, ale pokornými kolegy před těmi schopnějšími, avšak arogantními.

Naopak, z několika stovek firem, které Collins zkoumal, mělo mnoho těch, které byly označeny jako „neúspěšné“, vysoce viditelné generální ředitele ve stylu celebrit – vůdce, kteří budovali svůj vlastní odkaz, ale ne nutně budoucnost své společnosti.

„Velkým paradoxem je,“ píše Collins, „že ti nejmocnější lídři často působí jako ti nejméně mocní. Nejsou větší než život. Ve skutečnosti je často těžké je vůbec postřehnout.“

Za světly reflektorů

Možná se skutečný test pokory nenachází v zasedačkách ani ve třídách, ale v našich nejbližších kruzích – tam, kde nás nesledují akcionáři a nejde o odkaz firmy. Právě v těchto každodenních momentech by měla pokora vyvěrat přímo ze srdce.

Pro Learyho přišla lekce pokory během obyčejného večera s jeho dvěma syny, kterým tehdy bylo přibližně 12 a 8 let. Vzpomíná si, jak se ocitl v typickém rodičovském patu: byl čas jít spát, ale děti nechtěly vypnout televizi. „Byl jsem v tom rodičovském módu, který zná spousta rodičů,“ sdílí Leary. „Oni protestují, a vy řeknete: ‚Řekl jsem, a tím to končí.‘“

Synové někdy namítli, že do konce pořadu zbývá jen pět minut a že by ho mohli dokoukat – a Leary si začal klást otázku, zda je jeho důraz skutečně nutný.

Rozhodl se tedy pro jiný přístup.

„Posadil jsem je a řekl: ‚Odteď, pokud si myslíte, že vám říkám něco špatně, máte jednu šanci vznést námitku. Řekněte mi, proč si myslíte, že to nemusíte udělat. Poslechnu si vás. Možná to stejně zamítnu – ale možná taky změním názor.‘“

K jeho překvapení opravdu změnil názor – asi ve dvaceti procentech případů.

Learyho přístup snížil konflikty v domácnosti a ukázal jeho dětem, že být autoritou neznamená být neomylný. „Ukázalo jim to, že je v pořádku někdy přiznat chybu,“ zmiňuje Leary.

Podobné je to i v přátelství. Výzkumy ukazují, že lidé popisují své pokorné přátele jako přístupnější, důvěryhodnější a prostě příjemnější společníky.

Pokora obohacuje i partnerské vztahy – zejména v náročných obdobích. Studie publikovaná v časopise The Journal of Positive Psychology zjistila, že po narození prvního dítěte měly páry, u nichž oba partneři projevovali pokoru, skóre depresivity o 64 procent nižší než ostatní páry. Když výzkumníci požádali páry, aby se bavily o trvajících neshodách ohledně domácích prací, financí nebo příbuzných, zjistili, že krevní tlak byl u vzájemně pokorných párů o 18 procent nižší.

Pokorní lidé se častěji zapojují do rozhovorů s opačnými názory a – jak říká Mancuso – „častěji skutečně slyší, co druhá strana říká“.

Naopak, dodává Leary, „život s někým, kdo je přesvědčený, že má vždycky pravdu, opravdu vytváří obrovské množství neshod“.

Learyho nejnovější studie ukázala, že nižší intelektuální pokora souvisí s nižší spokojeností v romantických vztazích. Intelektuálně pokorné páry méně často znevažují inteligenci svého partnera při konfliktech a vyhýbají se běžné pasti domněnky, že ten, kdo nesouhlasí, musí být neschopný.

Ochranná funkce pokory v tomto kontextu bývá označována jako „sociální olej“. Podobně jako olej brání přehřátí motoru, pokora podle teorií zmírňuje opotřebení, které běžně způsobují konflikty nebo soutěživost. Tato společenská vstřícnost může také vyplývat z pozitivní vazby mezi pokorou a dalšími ctnostmi, jako je empatie, altruismus nebo laskavost.

Nikdy příliš mnoho

„Nikdy se nezmýlíte směrem k přílišné intelektuální pokoře,“ radí Leary. „Dokonce i ti nejpokornější lidé si jsou pořád jistější, než by ve skutečnosti měli být.“

Připustit si, že se mohu mýlit, vytváří ochranný nárazník. „Vaše bilance jako člověka? Už jste se zatraceně často mýlili, “ podotýká Leary. Během konfliktů navrhuje položit si otázky: „Jsem si jistý, že mám pravdu? Mám všechny relevantní informace? Nejsou moje informace zaujaté?“

Pěstování vděčnosti a sebereflexe rovněž podporuje pokoru. A praktičtěji – výzkumy ukazují, že dospělí, kteří si po dobu jednoho měsíce každý den zapisovali zamyšlení ve třetí osobě, tedy mimo ego-centrickou perspektivu, vykazovali významný nárůst intelektuální pokory.

Mancuso to shrnuje: „Pokud si vůbec nepřipouštíte, že se můžete mýlit, zavíráte si tím dveře k tomu, abyste se přiblížili pravdě.“

„Pýcha je překážkou – a pokora je cestou,“ uzavírá.

Příště: Část třináctá – Jak trpělivost může zpomalit stárnutí buněk

–ete–